Drtina, Michal: Stoletá výročí, která jsme neoslavili

Za sto dvacet pět tisíc korun československých bylo v roce 1920 v Lounech postaveno první československé loutkové divadlo. Divadlo nechali postavit místní amatérští loutkáři. Darovali na stavbu 6 000 Kč, dalších 18 000 Kč vybrali mezi lounskými občany a podniky a na zbytek si vypůjčili od Občanské záložny. Za půjčku tehdy ručilo sedm členů loutkového souboru svým majetkem. Pro veřejnost se v lounském divadle začalo hrát 26. září 1920. A přesně v tento den začalo pro veřejnost hrát v pražské Bubenči loutkové divadlo V říši loutek.

Dvě stoletá výročí v jednom dni bychom oslavili letos v září. Bohužel doba oslavám ani loutkovému divadlu nepřeje a sto let od stavby prvního loutkového divadla a stoletou historii pražského loutkového souboru Říše loutek jsme si mohli připomenout pouze na skromných vernisážích výstav, které se k tomuto výročí otevřely. Jedna v Oblastním muzeu v Lounech, druhá v Muzeu Hlavního města Prahy, respektive v domě U Zlatého prstenu. Kdo měl štěstí, stihl výstavy ve dvou krátkých intervalech, kdy byla zmírněna koronavirová opatření.

Ani jedna se nedržela přímo magického termínu 26. září. Pražská výstava 100 roků Říše loutek začala 9. září a představuje především historické i současné loutky. K vidění jsou také fotografie, návrhy, ukázky dekorací, rekvizit a kostýmků, protože ty, které vytvořila Anna Suchardová-Brichová, patří k unikátním souborům.

Lounská výstava je poněkud skromnější. Také prezentuje především loutky, ale dominantou je několik velkoplošných panelů, které shrnují historii souboru i lounské budovy. Obě výstavy připomínají práci těch, kteří loutkám vdechují život, dělají to zdarma a věnují tomu většinu svého volného času.

Historie souboru Říše loutek

Pražská Říše loutek není nejstarším českým loutkovým souborem, ale letošním rokem se zařadila mezi několik desítek stoletých souborů. Za dobu své existence nevynechali v Říši loutek ani jednu sezónu.

Oponu pro veřejnost poprvé zvedli 26. září 1920, kdy herci s loutkami sochaře Vojty Suchardy v dekoracích Anny Suchardové-

Brichové zahráli pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Nové loutkové divadlo V říši loutek v Bubenči nejprve sídlilo ve zrušené školní kapli v Korunovační ulici. Soubor hrál každou sobotu a neděli, a to především pohádky, ale místo v repertoáru našel i Tylův Strakonický dudák, Jiráskova Lucerna nebo Shakespearův Večer tříkrálový. Manželé Suchardovi vtiskli divadlu výraznou tvář a seskupili kolem sebe početný soubor v čele s emeritní členkou Národního divadla Marií Aichelburgovou-Hilbertovou. Divadlo rychle získalo značné umělecké renomé, a tak když se v Praze na Starém Městě začala stavět budova Městské knihovny, bylo pamatováno i na loutkové divadlo. Prostor byl nabídnut souboru Říše loutek, který se do divadla přestěhoval na podzim roku 1928. S pozměněným názvem Umělecká scéna Říše loutek se stal reprezentativní městskou loutkovou scénou. Divadelní prostory vytvořil arch. František Roith ve stylu art deco, s velkoryse vyřešeným zákulisím a scénou bohatě vybavenou technickými zařízením. O divadle se v dobovém tisku psalo jako o nejmodernějším loutkovém divadle na světě. A loutkáři se snažili, aby i uváděné inscenace patřily k tomu nejlepšímu, co loutky dokážou. V tomto divadle hraje soubor dodnes. Vojtu Suchardu vystřídal v principálské funkci sochař Bohumír Koubek a v poslední době vytváří loutky řada domácích i externích výtvarníků.

Říše loutek jako součást života

Souborem v průběhu století prošlo několik generací loutkoherců. Těm současným jsme položili tři otázky:

1. Co pro vás znamená hrát v souboru Říše loutek?

2. Cítíte nějaký závazek ke stoleté historii souboru?

3. Jak vidíte budoucnost souboru?

Žofie Janatová

1) Je to můj celoživotní koníček.

2) Jsem hrdá na to, že můžu rozdávat dětem radost. Cítím zodpovědnost k našim předkům a k zachování tradice.

3) Byť se teď nad divadlem stahují mraky, jsem optimista a doufám, že Říše loutek bude pokračovat dalších 100 let.

Kristyna Lendvay

Do divadla Říše loutek jsem se narodila a znamená pro mě nepostradatelnou součást mého života. Jsem velmi vděčná, že mohu být součástí stoleté historie tohoto jedinečného souboru v krásných prostorách našeho divadla. A nepochybuji, že jeho (naše) činnost bude pokračovat mnoho dalších let navzdory všemu. Zrychlené moderní době, velkému množství nejrůznějších aktivit, digitálním technologiím i aktuální snaze nás z našeho divadla nenápadně vystrnadit.

Klára Konopásková

Říše pro mě dlouhá léta byla druhou rodinou. Dnes už tam netrávím většinu víkendů, ale stále je neoddělitelnou součástí mého života. Vůči stoleté historii našeho divadla se cítím zodpovědná. Pokaždé, když hraji, se snažím o co nejlepší výkon. I když je divadlo zábava, tak v první řadě je to pro mě zodpovědná práce, kterou nechci nikdy pokazit. Tuším, že tak to měli naši předci, zakládající členové i jejich pokračovatelé. Práci v divadle brali vážně a byla pro ně moc důležitá. Cítím se být součástí této tradice.

Budoucnost našeho souboru je nejistá – jako celá doba, v níž se momentálně nacházíme. Moc si však přeji, aby Říše loutek mohla rozdávat dětem radost alespoň dalších sto let.

Anita Ešpandrová

1) Hrát v Říši loutek je pro mě čirá radost. Radost z tvorby inscenace. Radost z dobře odehraných představení. Radost z nově nasbíraných zkušeností. A v neposlední řadě radost ze setkávání s novými zajímavými lidmi napříč generacemi, kteří se pro mě stali rodinou.

Vždy se těším, až se všichni setkáme a spolu něco vytvoříme. Jistě, občas se vynoří nějaké neshody, zvlášť v tvůrčím procesu, ale ty nakonec přebijí pozitivní pocity z dobře odvedené práce.

2) Patřím k mladší generaci členů divadla, ale velmi ráda poslouchám historky z dob minulých. Tato orální historie dodává již tak působivému geniu loci divadla ještě větší sílu. Kdokoli si historky vyslechne, seznámí se s historií souboru a pozná lidi, kteří toto

divadlo tvoří, musí pocítit lásku a velkou úctu ke stoleté tradici souboru. Cítím úctu k zakladatelům a i pokračovatelům a závazek tuto tradici neporušit. Zároveň mám potřebu zkoušet nové věci, rozvíjet možnosti, které toto divadlo skrývá. Říká se, že co se nevyvíjí, je mrtvé, proto si myslím, že vývoj je potřeba i v tradičním souboru se stoletou historií, ale vždy s úctou k předchozím tvůrcům.

3) V této nejisté době je velmi těžké mluvit o budoucnosti. Vnitřně se soubor semkl, každý se snaží přispět svým dílem k činnosti a rozvoji. Občas na mě však padnou chmury, když se dozvím, že se o našem soboru vykládá, že kvůli covidové situaci končíme a už neexistujeme. Je to právě naopak. Snažíme se fungovat dál. Abych tedy odpověděla na otázku: O soubor jako takový strach nemám. Máme mezi sebou velmi šikovné a kreativní lidi. Bojím se však vnějších politických vlivů a doby, kdy nemůžete nikomu věřit.

Lenka Němcová

1) Hraji v Říši celý dospělý život. Leckteré mezilidské vztahy tak dlouho nevydrží, ale „hrát v Říši“ ano a není to vůbec těžké.

2) Kdo se může pyšnit tím, že je součástí souboru, který nepřetržitě hraje 100 let? Samotná existence souboru nebyla vždy samozřejmostí, což se nevyhýbá ani nám, současným členům.

3) Budoucnost souboru bych moc ráda viděla optikou začátku roku 2020. Všechno bylo jinak, nejen v Říši. Přesto chci být optimistkou a věřit v příznivou budoucnost, jakkoli je právě v této době dost zamlžená. A nejen vinou covidové pandemie. Věřím ale, že nás budou chránit dobré síly!

Miroslav Věroněk

Jakožto mluvič loutek a stavěč scény si užiju trémy i práce dost, přesto pro mě znamená hraní v divadle radost. Když si někdy prohlížím fotky členů z dob minulých, zajímalo by mě, jak by se jim líbily výsledky našeho snažení. Pokud bude mít loutkové divadlo svého diváka, budeme tu i my.

Jan Novák

Můj život je natolik propojený s Říší loutek, že si to bez ní neumím představit. Začínal jsem ještě s Vojtou Suchardou a vždy,

když přišla nějaká krizová doba (a těch bylo z vnějšku daleko víc než zevnitř), říkal jsem si, že to Vojtovi nemůžeme udělat, abychom nechali jeho milované divadlo padnout. Zkrátka vždy jsem věřil a stále věřím té suchardovské gruntovnosti, s níž Říši loutek zakládal. A výhled do budoucna? No, přece to Vojtovi nemůžeme udělat…

Matěj Komárek

1) Je to pro mě relax, oddech, člověk zapomene na svět venku a naplní nějakou touhu po uměleckém vyžití a altruismu. Nikdy jsem nepřemýšlel tolik o tom, že to je zrovna Říše loutek, kam chodím hrát, respektive necítím se být víc loutkářem právě proto, že je to Říše loutek, kde jsem členem.

2) Ano, závazek k Říši zase na druhou stranu cítím určitě. Když už jednou členem jsem, tak jistě, závazek k ní cítím a vyplývá i z naší stoleté historie. Na každém táboře děti píšou kroniku a doufají, že ji za rok zase rozšíří a třeba pětiletá historie, to už je něco. A naše kronika má sto let! Jsme soubor, který má touhu tuhle kroniku psát dál, a to je důvodem, proč pořád hrajeme. Unikátní divadelní prostor, který máme všichni tolik rádi a který s sebou historii nese, je hnacím motorem našeho souboru.

3) Stejnou otázku jsme dostali při rozhovoru pro knihu O lidech mezi loutkami; tehdy jsme ale netušili, co se bude dít dál. Dostali jsme totiž k našemu výročí dárek v podobě nejisté budoucnosti. Je téměř jisté, že nás bude v blízké době čekat výběrové řízení na provozovatele našeho divadelního prostoru. Není ale nutné situaci vnímat negativně. Zkrátka musíme všem ukázat, že jsme hodni toho, abychom jako soubor pokračovali v činnosti na stejném místě. Budeme si muset svoji existenci obhájit, a to je možná nakonec dobře. Zúčastníme se výběrového řízení. Zdali sami, nebo v tandemu s nějakým dalším subjektem, to se teprve uvidí. Cesta k úspěchu ve výběrovém řízení může být dle mého názoru dvojí, ekonomická soběstačnost, nebo velká umělecká kvalita. Možný je samozřejmě i mix obojího. Otázkou je, jestli taková koláž zůstane dostatečně atraktivní z uměleckého hlediska, nebo naopak nepovede místo k finanční soběstačnosti spíše k živoření na pokraji přežití. Pro jakou z variant se rozhodneme, nevím, ale že jsme před takovým rozhodnutím, vnímám pozitivně. Něco se změní, nakopne, rozjede,

vznikne. Věřím, že to bude impuls, který je pro práci v kultuře potřebný.

Historie první loutkové budovy v Československu

V almanachu vydaném ke stoletému výročí najdeme kromě dobových fotografií tento text o zrodu myšlenky postavit v Lounech budovu loutkového divadla.1

Vše začalo v roce 1903, kdy se několik nadšenců v čele s Janem Treglerem rozhodlo na šibřinkách Sokola sehrát loutkovou inscenaci Posvícení v Hudlicích. Zkušenosti neměli žádné, jen to, co odkoukali od potulných loutkářů, ale nadšení bylo veliké. Primitivní loutky vyřezal „všeuměl“ Zemanec, oblečky dodal krejčí Nóbl a výpravu zhotovil malíř Josef Jakubka. Podle dochovaných zpráv sklidila inscenace velký úspěch a musela se ještě jednou opakovat. Tento den vlil lounským loutkářskou krev do žil. Ještě téhož roku na podzim se loutkáři dozvěděli o prodeji loutek na Ročově po známém loutkáři Kaiserovi. Dle sdělení paní Bláhové (dcery loutkáře) se jednalo o loutky, které vyřezal řezbář Olš a s nimiž hrál již v roce 1838 loutkář a provazolezec Vinický. Za 320 korun bylo zakoupeno celkem 25 osmdesát centimetrů vysokých loutek. Tento obnos byl získán částečně pomocí dr. Lamky a zbytek byl vybrán hoteliérem, br. Štruplem od hostů v hotelu Koruna. Olšovy loutky hrály na představeních v hostincích v Lounech, na vesnicích v okolí, v sokolovně, ale dočkaly se i angažmá v novém loutkovém divadle v Lounech. Hrály nakonec až do roku 1942. Netrvalo dlouho a skupina občasně vystupovala již jako loutkářský odbor Sokola v malém sále místní sokolovny. Malý sál v sokolovně však nebyl vždy volný, a tak nastávalo svízelné stěhování a hostování po hostincích celého lounského okolí. To vše s sebou neslo velké problémy s dopravou, skladováním loutek a kulis atd. Proto se zrodila myšlenka postavit vlastní kulturní stánek. V roce 1909 byl na podnět tehdejšího principála Jana Treglera založen samostatný Spolek loutkářů v Lounech se zásadní myšlenkou postavit vlastní stálé loutkové divadlo. Původně se počítalo s přestavbou budovy starých jatek (poblíž dnešního divadla), která měla stát 4 680 K. Okamžitě byla zahájena dobrovolná sbírka a během několika dnů

měli loutkáři celou částku k dispozici. Již 20. června 1910 byla podána žádost o „Povolení ku stavbě“ dle návrhu, který vytvořil Ing. Otakar Polák, Povolení bylo schváleno 1. července 1910. Nakonec ke stavbě nedošlo, protože objekt nebyl z hygienického hlediska vhodný a úpravy by byly velmi náročné. Navíc v roce 1911 bylo doručeno zamítavé stanovisko obecního úřadu z důvodu plánované úpravy břehu řeky Ohře (vybudování náplavky).

Myšlenka však nezanikla a svého znovuzrození se dočkala po 1. světové válce v roce 1919, opět zásluhou Jana Treglera, duše loutkářského spolku, který se nejvíce zasloužil o vyjednávání podpory u vedení města i o řešení finančních problémů spojených se stavbou. Uznání si zaslouží i tehdejší obecní zastupitelstvo v čele se starostou Josefem Fouskem, které se vzácným pochopením vyšlo loutkářům vstříc. Obec pak loutkářům darovala budovu starých jatek včetně pozemku a materiálu z demolice stavby. Spolek se při sepsání smlouvy zavázal, že v případě ukončení své činnosti připadne jmění obci lounské. Projekt na stavbu divadla vypracoval Ing. Otakar Polák a předběžné náklady činily 80 000 korun.

Peníze na stavbu divadla skládali členové spolku, lounští občané, firmy i různé společnosti, upisovány byly pětisetkorunové, stokorunové, ponejvíc padesátikorunové podíly. Státní subvence od ministerstva ve výši 500 korun mnoho neřešila a peněžní ústavy se do tak nezajímavého podniku nechtěly zapojit. I se zadáním stavby byly problémy, snad pro nejasné finanční zajištění. Nakonec byla stavba zadána architektovi a staviteli Hugo Katzovi, přičemž bylo zjištěno, že stavba bude stát o 13 000 Kč více, což byla zhruba částka ve výši příspěvků z řad občanů a jmění spolku, a tak bylo potřeba zajistit půjčku ve výši 80 000 Kč.

Jako nepolitický spolek měli však loutkáři dveře všude zavřeny. Rozhodující půjčku nakonec poskytla Občanská záložna v Lounech. Sedm členů spolku, Václav Pacovský, Josef Nič, Josef Jakubka, Adolf Šafr, Karel Konrád, Josef Aksamit a František Pochop, podepsalo směnky, za které ručili vlastním majetkem, což byl dost odvážný počin. Dne 8. října 1919 předložil předseda a zakladatel spolku Jan Tregler Okresní politické správě v Lounech plány stavby loutkového divadla. Už 23. října byly plány schváleny čtyřstránkovým protokolem. Mimochodem, za žádosti zaplatil spolek

kolky v ceně 2 korun, za protokol 4 koruny. Povolení ke stavbě je datováno 28. lednem 1920 a v dubnu téhož roku se začalo se stavbou. Stavba byla dokončena za několik měsíců. Už 31. srpna žádal spolek loutkářů o kolaudaci. Hlediště divadla bylo vyzdobeno bohatou dekorativní malbou. Oponu namaloval člen spolku Josef Jakubka, od počátku až do 40. let autor většiny dekorací lounských loutkářů. Dne 19. září 1920 v novém divadle proběhl zahajovací ceremoniál. Přímo dětem předal divadlo 26. září Jan Tregler uvedením pohádky Eugena Stoklasy Král Ječmínek.

Umořovat dluh lounských loutkářů pomohl v roce 1930 i Josef Skupa, který kolegiálně vystoupil v hotelu U zastávky a veškerý výtěžek z vystoupení daroval lounským. Dluh se podařilo splatit až 3. 1. 1944, ale malebné loutkové divadlo, nazývané tehdy samotnými loutkáři „Zlatá kaplička nad Ohří“, stálo; bylo a je první v republice a možná i ve střední Evropě.

Přehlížená lounská událost

O tom, jak byl tento ojedinělý projekt v době svého vzniku přehlížen (v tisku se objevily jen velice stručné zprávy), píše ve svém příspěvku v almanachu z roku 1940, vydaném u příležitosti 20. výročí otevření lounského loutkového divadla, dr. Jan Malík: Zájem pražských loutkářských kruhů soustřeďoval se tehdy (zejména v zimě 1919–1920) na projekt stálého loutkového divadla na Židovském ostrově a na podzim 1920, právě týden po slavnostním otevření lounského Stánku, zahájila Říše loutek na Letné. A tak se stalo, že lounská loutkářská událost zůstala vlastně jen domácí krajinskou záležitostí. Dnes cítíme dvojnásobně, že tehdejší opomenutí bylo křivdou…

Slovo principála Spolku loutkářů v Lounech Jiřího Dragouna

Píše se rok 2020 a právě letos slaví lounské Loutkové divadlo, svého času též „Masarykovo loutkové divadlo“, nazývané lounskými loutkáři též „Zlatá kaplička nad Ohří“ nebo „Divadýlko“, 100 let od svého postavení, otevření a zpřístupnění veřejnosti. Zároveň v letošním roce slaví Spolek loutkářů v Lounech 111 let od svého založení a je tomu již 117 let, co lounští loutkáři pod vedením „duše“ souboru Jana Treglera sehráli své první představení. To už je pořádná

dávka let, během nichž prošly divadélkem generace loutkářů, statisíce diváků a byly odehrány tisíce představení. Jen ti, co poznali, kolik času zabere příprava jedné inscenace (úprava scénáře, zkoušení, výroba loutek, kulis), k tomu nedělní představení, sobotní zkoušky, občas páteční koncerty a jejich příprava, organizace a realizace přehlídek, úklid a běžná údržba divadla, veškerá administrativa a mnoho dalšího, vědí, co to znamená.

Jsou chvíle, kdy člověk pochybuje. Mohu však říct, že vše špatné se postupem času rozplyne a vidíme jen to hezké a pozitivní. Motivuje nás úsměv a potlesk diváků. Bezprostřední reakce dětského diváka je pro nás největší odměnou. A to skutečně, protože dodnes nikdo z členů spolku nepobírá za svoji činnost žádnou finanční odměnu.

Věřím, že i v následujících letech budeme dobrými nositeli tradice loutkářství na Slovensku a v Česku, která byla 1. prosince 2016 na 11. zasedání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví v Addis Abebě zapsána na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Poznámky pod čarou

1 Dragoun, J.: 100 let loutkového divadla v Lounech 1920–2020, Louny 2020, s. 5–10.

Loutkář 4/2020, s. 86–89.

Drtina, Michal: Stoletá výročí, která jsme neoslavili

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás