Švecová, Veronika: O loutky doma zakopávám od dětství

Rok se s rokem sešel a loutky se v udílení Cen Thálie zase o krok posunuly. A tak opět představujeme historicky prvního laureáta, tentokrát již v samostatné kategorii Loutkové divadlo. Skleněná váza letos nemohla být předána na slavnostním ceremoniálu v Národním divadle, udílení mělo, jak také v době karantény jinak, podobu online přenosu. Co přenos částečně ztratil na vážnosti, získal na autentičnosti reakcí vítězů, kteří se o svém úspěchu dozvěděli v domácím prostředí během videohovoru. Nejinak tomu bylo i u Ondřeje Nosálka.

Ondřej Nosálek získal ocenění za herecký výkon v inscenaci Zá-to-pek! pražského Divadla Minor. Jak už to mezi loutkáři bývá, je Ondřej Nosálek pokračovatelem rodinné loutkářské tradice. V rozhovoru popisuje své dětství v Divadle loutek Ostrava, svou cestu do Divadla Minor, k jehož ansámblu neodmyslitelně patří již šestnáct let, svůj zájem o loutky i další umělecké aktivity, jichž rozhodně není málo.

Pocházíte z divadelního prostředí, dokonce přímo „loutkodivadelního“. Tatínek režisér, maminka loutkoherečka. Vyrůstal jste v zákulisí, nebo vás naopak rodiče drželi od divadla dál?

Tak vidím, že jste se na mě připravila, a je to moc krásná otázka. Byl jsem přesně to divadelní dítě, které běhá prázdným divadlem po každé premiéře s kordem či jinou rekvizitou z dané inscenace a objevuje zákoutí tehdejšího starého Divadla loutek Ostrava. Před očima mi běhají obrazy velké kuřárny s oranžovými čalouněnými křesly, na nich můj táta s mámou a spousta ostatních herců v živých rozhovorech… Přišlo mi to kouzelné a silné. Všude spousta loutek, kostýmů, rekvizit. Pamatuji si, že jsme se tam jednou ještě s jinými hereckými dětmi honili, když jsem naproti sobě uviděl chlapce, který ke mně běžel, běželi jsme oba, chtěl jsem ho chytit a narazil do

zrcadla a rozbil si hlavu. Byl jsem dost živé, energické dítě, a to mi zůstalo do života. Po základní škole v Ostravě mě rodiče nechtěli pustit na konzervatoř. Nastoupil jsem tedy na Gymnázium Františka Živného v Bohumíně, kde jsem ale stále dokazoval, doma verbálně, ve škole výsledky, že bych výsostně rád šel na konzervatoř. Jednou už to máma nevydržela a dovolila mi se přihlásit. A ono to vyšlo! Od té doby jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří byli má krevní skupina a já mohl využívat svou energii a živost v pohybu, hraní a zpěvu.

Máte nějaký silný divadelní zážitek z dětství, na který si doteď vzpomínáte?

Vždy se mi líbilo chodit se třídou na představení mého táty Petra Nosálka a pyšnil jsem se, když se děti vedle mě smály, natož když hrála máma. Všem jsem v divadle tykal a mohl jsem jím provést kamarády. Jinak mě fascinovalo pohybové Divadlo Zóna, které vedla Lenka Dřímalová, kde se používaly různé materiály jako papír, dřevo, igelit a pracovalo se s nimi jinak. Do toho spousta skvělých tanečníků a herců. Nakonec jsem se do toho uskupení dostal a zahrál si například v Tanci s Faustem, na který vzpomínám velmi rád dodnes.

Kdybyste nebyl hercem, která profese by vás lákala?

Právě na již zmíněném gymnáziu jsem trochu zatuhnul a říkal si, co když se na hereckou školu nedostanu. Co pak? Vůbec nic mě nenapadalo. Vím, že mi tenkrát proletěl hlavou nápad jít na kuchaře, ale vařit jsem neuměl. A dnes mě vaření baví. Dokáže to být velmi odpočinková, kreativní činnost, ale myslím, že bych se tím ani v těchto dnech neuživil. A profese, která by mě lákala? Hm, miluji kávu, tak asi ochutnávač kávy. Nebo jakákoli práce se dřevem.

Zmínil jste ostravskou konzervatoř, pak jste šel studovat muzikálové herectví na brněnskou JAMU, tam jste ale moc dlouho nezůstal. Proč?

Muzikálové herectví na brněnské JAMU, kde nás vedla Jana

Janěková, mě velmi bavilo, ale dostal jsem nabídku hrát v undergroundovém filmu Brak, který režíroval Karel Spěváček, a musel jsem studium ukončit a opakovat ročník. To se mi tehdy moc nechtělo. A když mi v té době šéf činohry Těšínského divadla Miloslav Čížek nabídl angažmá, neváhal jsem ani minutu. Po natáčení jsem odjel rovnou do Těšína, kde jsem působil dva roky a zahrál si moc krásné role. Například Lennyho v O myších a lidech nebo Čochtana v Divotvorném hrnci.

A z Těšína pak vedly vaše kroky na pražskou divadelní scénu?

V O myších a lidech mě uviděl režisér Juraj Deák a přivedl do Divadla na Fidlovačce, kde jsem hrál pár let, než jsem uviděl v televizi ukázku z Klapzubovy jedenáctky od bratří Formanů v Divadle Minor, a to mě uchvátilo natolik, že když jsem se dozvěděl, že se chystá konkurz do Minoru, vyrazil jsem. Od té doby jsem tam už šestnáct let.

Než jste zakotvil v Minoru, vstoupil jste i do vod tanečního divadla. Je pro vás přirozené vyjadřovat se pohybem?

Pohybové divadlo mě provází po celý život. Začalo to zmiňovaným Divadlem Zóna, pak jsme s kamarády vytvořili pohybové uskupení Stres ve vřesu a objeli Českou republiku s pohybovými semináři. Tam mě vyhmátl Martin Vraný, s nímž jsme realizovali inscenaci Tak a teď v Ponci. Dále jsem narazil na skvělé duo Verte Dance a společně jsme v Arše vytvořili inscenaci Emigrantes na uprchlické téma. Následovalo Package na piazzettě Národního divadla se 420People; a co se týče nového cirkusu, tak to jsem se zase potkal s Rosťou Novákem v Minoru na inscenaci A Cirkus bude?. A neskonale mě to bavilo. Když nad tím tak přemýšlím, měl jsem velké štěstí na lidi kolem sebe, kteří mě obohacovali. A na závěr tohoto pohybového okénka musím zmínit i své skoro osmileté docházení do party bláznů s dost vyhraněným humorem Veselé skoky, které vedli Mirek Hanuš, Martin Pacek a Jana Vašáková a hráli jsme inscenace Na hlavu, Ve stanici nelze…

nebo třeba Chabrus line v Divadle v Celetné s velikou chutí a láskou. Čili ano, fyzické a taneční divadlo má v mém srdci velké místo.

A co loutky? Jak si s nimi rozumíte?

Á, loutky… Tatínek režisér, máma loutkoherečka, pořád jsem i doma o loutky zakopával a byl s nimi v kontaktu. Držet a hrát s loutkou mi přijde jako jíst lžičkou nebo psát do mobilu. Ale také mě dokážou potrápit – třeba při zkoušení Vinnetoua v Minoru za námi chodila dramaturgyně Petra Zichová a vždy ukazovala délku mezi rukama. Byla to výška, s jakou nám lítaly marionety nad zemí, místo aby chodily. Myslím, že i solidní pstruh by se tam občas vešel. Nebo třeba Pinokio. Docela ztěžkne, když ho člověk drží hodinu v kuse, a na zápěstí je to znát.

A máte nějaký oblíbený typ loutky?

Během šestnácti let jsem se za běhu naučil hrát s tím, co mi právě přišlo pod ruku. Od maňásků přes marionety až po javajky. Taky jsme natáčeli s režisérem Jankem Jirků pro stanici ČT Déčko pořad TvMiniUni, kde byli velcí muppeti, které museli ovládat dva lidé. Jeden ústa a levou ruku, druhý ruku pravou. To jsme si taky užili! Loutky mám rád, ač se mi někdy stává, že obličej a tělo začne nad loutkou vyhrávat. Jsou velmi důležitou barvou v mém životě! Moje přítelkyně Jana Kollertová má vlastní divadelní společnost Kaká a převážně hraje pro děti s loutkami, takže o ně doma znovu zakopávám, jsem s nimi opět v blízkém kontaktu.

Existuje vůbec nějaké další umělecké odvětví, které jste si ještě nevyzkoušel, ale chtěl byste? Třeba i mimo divadlo?

Odešel jsem do Prahy právě proto, abych si mohl vyzkoušet mnohem více, a to se mi splnilo. Hraju představení v loutkovém divadle, zkouším pohybové projekty v muzikálech, natáčím, a to všechno mě naplňuje. Moc rád bych si zkusil nějakou inscenaci zrežírovat, ale k tomu je třeba velké zodpovědnosti a příprav, na což

zatím ve svém pracovním kolotoči nemám moc čas. A období koronaviru beru spíše jako dárek, protože mám čas na děti.

Co pro vás znamená Divadlo Minor?

Obrovskou svobodu tvorby. Skoro až rodinnou atmosféru. Minor se za posledních patnáct let stal divadlem, kde, když se dají lístky do prodeje ve dvanáct v noci, je za deset minut vyprodáno. Těší mě to!

Byla pro vás práce na oceňované inscenaci Zá-to-pek! něčím specifická? Jak na zkoušení vzpomínáte?

Na Zá-to-pkovi mě nejvíce bavilo seskupení lidí, parta, s níž se potkáváme asi šest let a dobře se známe. Dále způsob práce, který je pro Janka Jirků signifikantní. Přinese materiál o dané látce a my si pak vyzobáváme, co bychom rádi dělali, a zkoušíme a vytváříme kolektivně příběh. Je to velmi svobodné zkoušení. Nikdo není nikam tlačený a každý se může ozvat, když se mu něco nezdá.

Změnil se nějak váš pohled na Emila Zátopka před a po zkoušení?

Pro mě je vždy obohacující se o dané látce při zkoušení dozvědět mnohem více, než jsem znal. Beru to jako další studium, když jsem si ho na JAMU ukončil předčasně. K takovému množství informací o našem světovém sportovci bych se zřejmě sám nedobral. A na Emilu Zátopkovi mě baví jeho úsměvný pohled na život, chuť a houževnatost, s níž se pouštěl do svých tréninků. A nejen do nich.

Zá-to-pek! v lecčem navazuje na inscenaci Hon na Jednorožce. Obě mají například silné politické téma. Jak zvládají mladší diváci porozumět problematice minulého režimu, kterou se jim v obou kusech snažíte zprostředkovat?

Myslím, že tady Janek Jirků velmi citlivě, a přitom dost jasně trefil komunistický režim v podobě dvou velkých hlav jako komunistických papalášů, z nichž je cítit strach, a děti velmi zřetelně

vidí i cítí zlo, které se dělo. V Honu na Jednorožce máme zase hlavy vlků se svítícíma očima jako pohraničních strážců a estébáků. Podle zpětné vazby, kterou máme, tomu většinou bez problémů rozumí.

Některé kontroverzní okamžiky ze Zátopkova života jsou však v inscenaci přece jen ponechány stranou. Není nakonec Zátopkův obraz národního hrdiny trochu jednostranný? Značnou dobu platil – pravděpodobně ne vlastním přičiněním – za užitečnou prorežimní figuru.

Nemůžu posoudit, v jakém strachu tehdy lidé žili. Někdo byl silnější, někdo slabší. Naopak se mi docela zlidštil tím, že občas udělal hrdinský čin a postavil se třeba za Stanislava Jungwirtha, aby mu pomohl na olympiádu. Občas zase sklouzl k zastrašenému polibku na tvář komunistického předáka, kde zradil kamarády. Co za tím bylo, ale přesně nevíme a jaké výhružky Zátopek dostával, taky nevíme. Tenhle strach už neznáme, jen z vyprávění. Je pravda, že v představení jsme upřednostnili spíše ty Zátopkovy pozitivní počiny.

Jaký je váš vztah k běhání? Prošel jste si během zkoušení na vlastní kůži některými netradičními Zátopkovými tréninkovými technikami?

Do nějakých třiceti let mi běhání nic neříkalo a potom postupně jsem si začal provozovat své výběhy třeba do Stromovky nebo na Letnou. Čistím si tím hlavu, a když běhám často, tak i zhubnu. Během zkoušení Zá-top-ka jsme samozřejmě zkoušeli všichni běhat. Kromě mě. Já byl v dost kritickém stavu s kýlou, takže o běhu nebylo možno ani uvažovat a půlku zkoušení jsem se držel za podbřišek a trochu potajmu klel. Následovalo zkoušení West Side Story v Ostravě v Národním divadle. Pak přišly první covidové prázdniny a já okamžitě běžel na operaci kýly do nemocnice Milosrdných sester.

Tak hlavně, že už jste v pořádku… Ostatně na vašem výkonu v inscenaci se absence běžeckého tréninku nijak neprojevila. Jste historicky prvním laureátem ceny Thálie v

kategorii Loutkové divadlo. Co pro vás toto ocenění znamená?

Velmi mě to těší, nejen za mou osobu, ale za Divadlo Minor a za všechny zúčastněné na inscenaci Zá-to- pek. A cítím to jako ocenění za všechny ty roky, co jsem v Minoru působil. Musím říct, že pro mě bylo opravdu krásné sledovat tátu, který byl loutkovým divadlem doslova pohlcen. Když byl malý, hrával pro celou vesnici loutkové divadlo, až mu ho jeho děda jednou spálil a poslal ho do učení na automechanika. O to více si pak v životě vydupával cestu, kterou chtěl. Zemřel před sedmi lety. A já vím, že tohle někde vidí a že se dost tetelí. Přál bych loutkovému světu spoustu dalších osobností, jako byl on.

Jak se podle vás pozná dobré divadlo?

Vždy čekám, jestli mě to chytí za srdce nebo něčím osloví, jaký to na mě bude mít dosah, a hlavně, a tím bych to uzavřel, když mám pocit, že bych s herci chtěl stát na jevišti. Ať už se jedná o silný příběh v Národním divadle, nebo undergroundové alternativní představení na fesťáku.

A jaká vlastnost by neměla chybět dobrému (loutko)herci?

Mám pocit, že by měl být dobře vybaven po hlasové, pohybové a herecké stránce, ovládat pár hudebních nástrojů také není na škodu. Mít své tajemství, čím si diváka udrží. A co se týká loutkoherce, musí být nadmíru zručný a měl by umět rozžít s lehkostí každou loutku, na kterou sáhne. A také by měl mít trpělivost.

Jak zvládáte dobu pandemie, během níž jsou divadla zavřená? Daří se vám neklesat na mysli? Čím tu svou zaměstnáváte?

Musím se přiznat, že jsem měl jedno třídenní okénko propadu a chandry, ale jinak život beru takový, jaký je. V první vlně jsme s

partnerkou a pěti dětmi natáčeli skeče pod hashtagem #bojujskoronouhumorem a servírovali je na Facebook. Nakonec jsme ještě natočili loutkový seriál Rodina Koronova, kde loutkové postavy zažívaly naše útrapy a dopady tohoto období. Druhá vlna je už o něco těžší, ale neklesám na mysli. Mám dvě ruce, nohy, kdyby bylo nejhůř a na Hradě by se do prezidentské funkce dostal někdo nový, půjdu dělat třeba hradní stráž.

Loutkář 4/2020, s. 77–79.

Švecová, Veronika: O loutky doma zakopávám od dětství

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás