Ratajová, Alexandra: Nová škola hrou?

Pamatujete si soubor knih Děsivé dějiny? Šlo o edici knih, která byla velmi populární přibližně před deseti lety. Úzké knížečky plné lákavých komiksů a krátkých odstavců, strukturované tak, aby se ani nejlínější čtenář nenudil a prolistoval knihu do konce. I kdyby jen kvůli komiksovým skečům. Šlo o skvělý způsob, jak získat základní povědomí o jakémkoliv historickém období a zásadních událostech, aniž byste se museli prolouskávat nudnými učebnicemi. A fungovalo to tenkrát na velké množství mých spolužáků, kteří jinak hodiny dějepisu prospali na lavici.

Tato edice knih se mi po dlouhé době připomněla po zhlédnutí inscenace La Moneda od souboru 8lidí. Forma inscenace totiž evokuje historickou přednášku na míru připravenou pro žáky znuděné monotónním výkladem školních hodin. Výklad části historie Chile je proložen chytlavým příběhem, vtipnými rychlými skeči, změnami převleků a maskami, barevností, nenuceným zapojením diváků do hry, a především jistou humornou nadsázkou, která však neupozadí závažnost tématu.

8lidí využívá lákavý skutečný příběh chilského dokumentaristy Miguela Littína, který se v přestrojení vydal do své rodné země svírané autoritářským režimem generála Augusta Pinocheta. Inkognito tak natočil svůj film zachycující následky vládnoucího režimu. Téma proměny identity je samo o sobě pro divadelní zpracování výhodné, obzvlášť v propojení s diktátorským režimem. Všichni aktéři střídají několik postav v závislosti na různých situacích a stejně tak si přehazují roli samotného Miguela. V dokumentaristu se promění i několik diváků, kterým herci do ucha našeptávají repliky nebo je navádí, jak mají v dané scéně jednat. Divácká interakce probíhá nenásilně, přestože svým způsobem rezonuje s manipulativností Pinochetovy vlády. Lehkost těchto momentů podporuje neustálé zcizování a věcný komentář některého z herců. Tempo inscenace běží pořád dál, přechází z krátkých skečů do přednáškových vstupů a je trochu škoda, že si tak nestihne vybudovat alespoň část tíživé atmosféry vyprávěného příběhu.

Lehce stravitelnou formu podporují také jihoamerické barvy scény a různorodé kostýmy, kterými se herci stylizují do typů – Zorro, jeptiška, voják, boxer, Santa Claus, karnevalová maškara, strážník a pokojská. Některé z těchto postav můžeme interpretovat jako charakterizaci Littínova převleku či jeho motivací, jiné jako symboly Chile či pouze průvodce dějem, kteří nás na chvíli zabaví. Nejvýrazněji na mě esteticky zapůsobila karnevalová maska, v níž se jedna z aktérek jde jako Miguel přivítat se svou matkou (jedním z diváků). Maska s jihoamerickými prvky tak skrze rodinné setkání znázorní dokumentaristův vztah k vlasti. Podobně metaforicky a esteticky výraznou situací je moment, kdy jednoho z diváků herci navádí pomocí mobilního telefonu na vzorovaný běhoun v paláci La Moneda, kde se střetne s Pinochetem – krosnovou loutkou. Z prezidenta v nadživotní velikosti vidíme jen mrtvolně bílou hlavu, dlouhý plášť a nohy herce, který má na sobě loutku nasazenou. Littín se totiž v převleku do paláce skutečně během natáčení dostal a natočil zde několik záběrů.

V koláži mikrosituací vynikají tyto scénky jinou formou estetiky a divadelnosti než většina jiných. Nabízejí určitou metaforičnost a atmosféru, o kterou tvůrcům možná v celé inscenaci primárně nešlo, ale několikrát ji naznačují. Třeba i úvodním příchodem diváků do sálů, kdy všichni musejí projít okolo Pinocheta v rakvi. Ostatní situace aktéři spíše jen narativně odříkají a předehrají, ať už jakkoliv zábavnou formou. Pohybují se tak na hraně nepříjemné ilustrativnosti. Což zároveň sedí přednáškové formě, obzvláště pokud 8lidí plánuje jezdit s inscenací po školách stejně jako s předešlým Press paradoxem. Pro studenty by to mohla být velmi příjemná hodina dějepisu. Navíc s tématem, jemuž se ve školách nikdo nevěnuje.

Jen škoda, že herci během reprízy neměli příliš jistý projev, vypadával jim text nebo nebyli slyšet. To jsou však nedostatky, které pravděpodobně nejvíce souvisí se situací s nejasným termínem premiéry a neustálým odkládáním kvůli pandemickým opatřením. V takto verbálně náročném formátu tím však značně padal temporytmus.

Do jaké míry divadelně hodnotit přednáškový formát zůstává otázkou. Inscenace nesděluje dost historických faktů, abyste odcházeli ze sálu s tím, že se orientujete v příběhu Miguela Littína a jeho střetu s chilským režimem. Zároveň pravděpodobně neodejdete ani s žádným prožitkem specifické atmosféry nebo rezonujícím nevyřčeným tématem, které by vás zasáhlo. Vše na konci zůstává lehce nerozhodnuté a nakročené, i když si představení v průběhu užijete. A tak inscenace zůstává podobně na oko líbivá jako mini lanovka, která přejíždí nad hlavami diváků jako symbol Miguelova příjezdu a odjezdu z Chile. Důvtipná, chytrá, zábavná, opodstatněná, ale bez většího naplnění.

Loutkář 4/2020, s. 64–65.