Švecová, Veronika: Dudek ve výslužbě

Po zdrcujících zprávách o rušení mezinárodního festivalu Skupova Plzeň může být hořkosladkou útěchou, že alespoň nazkoušená inscenace Detektiv Dudek podle textu Šimona Olivětína v režii Tomáše Procházky se dočkala 9. října premiéry. Vzápětí muselo Divadlo Alfa, stejně jako všechna další divadla po České republice, své hlediště divákům uzamknout.

Plzeňští se se svým publikem rozloučili marionetovou bajkou o lesních zvířátkách, která spojila své síly, aby natočila film do soutěže České televize o nejkrásnější video z přírody. Jelikož česká lesní zvířátka už nikoho nezajímají, přišel titulní hrdina s neotřelým konceptem, že místo dokumentu z českých hájů natočí lesní zvěř hraný film s fingovanými záběry exotické Afriky.

Samotný nápad zvířátek přestrojujících se za jiná ve jménu dramatického umění už tak originální není. Ze stejného principu čerpá hra Ivy Peřinové Zvířecí divadlo, kterou uvedlo Naivní divadlo Liberec roku 1999 při příležitosti padesátého výročí svého založení. Peřinová postavila Zvířecí divadlo, stejně jako Olivětín Detektiva Dudka, na půdorysu slovního humoru, potažmo až konverzační komedie. Jelikož však cílila na starší publikum, mohla si dovolit tento styl nabít rafinovanými odkazy, přičemž hlavním motorem bylo, že se zvířátka rozhodla konečně převyprávět z vlastní perspektivy lidmi tolik překrucované příběhy šelmovských hrdinů, které známe z pohádek o červené Karkulce nebo o Budulínkovi. V jejich podání se spíše než o šťastném konci dá mluvit o tragicky jímavých osudech. Navíc díky zasazení do divadelního prostředí a psaní na míru domácímu souboru čerpala z vděčného námětu „nahlédnutí za oponu“ a „míření do vlastních řad“ v podobě převedení všem divadelníkům dobře známých situací z předpremiérového zákulisí na loutkové jeviště.

Šimon Olivětín se i vzhledem k divácké adrese (inscenace je určena dětem od čtyř let) k ničemu podobnému uchýlit nemůže. Vystačí si tak téměř úplně s komikou vyvěrající z toho, že šnek je pomalý a tetřev hlušec hluchý. Záblesky vtipu jsou povětšinou udusány neustálým omíláním, situace jsou skupinou zvířat rozpitvané

do úmoru, na každou repliku posouvající děj připadá nepřeberné množství do sebe zacykleného žvatlání, jemuž vévodí především Kukačka. Kukaččiny komentáře vyplňující přestavby jen slovy opakují již viděné, což je v podstatě pravý opak jakékoliv divadelní zkratky. Navíc dává Kukačka najevo, že jí veškeré dění na jevišti poměrně obtěžuje, což je místy bohužel dosti ztotožnění hodný pocit. Nemyslím si však, že by si tím tvůrci podráželi nohy nevědomky. Naopak to působí dojmem jakéhosi zvrhlého humoru na druhou, jako by se inscenátoři skrze odrazování diváka od libého zážitku masochisticky vysmívali sami sobě. Jindy je zas pointa vyzrazena dlouho předtím, než vůbec stihne zajiskřit. Když se například šnek postaví na nohy, které už drahnou chvíli tahal svým pověstným tempem za sebou, přichází místo kýženého smíchu úleva, že už má i divák tento od první chvíle očekávaný vtípek za sebou.

Loutkové akce, tedy využití potenciálu zvoleného materiálu, je v inscenaci poskrovnu, nic na tom nezmění ani tančící žáby se svým kabaretním číslem nebo na dýmce si efektně pošmakující škeble. A rozhodně nechci opomenout výsledek zvířecího snažení v podobě atmosférické, poutavé (ovšem filmové) projekce. Je to o to větší škoda, když výprava Mikoláše Zíky, přiznaně inspirovaná ladovskou poetikou, je velmi zdařilá a plzeňský loutkoherecký soubor v řemeslném umu rozhodně nijak nezaostává, právě naopak. Pětice účinkujících (Blanka Josephová Luňáková, Lenka Válková Lupínková, Radka Mašková, Bob Holý a Josef Jelínek) našla pro všech jedenáct zvířecích druhů (zejména hlasově) osobitý projev. Po většinu času loutky svými gesty či kroky ale jen ozvláštňují dialogy, málokdy mají příležitost dát svým pohybům konkrétní význam.

I sdělení celého příběhu notně pokulhává. Lovestory mezi hodným Muflonem a smutnou bezdětnou Liškou, jimž stojí v cestě jejich druhová vzdálenost, je rozuzlena muflonovým rozhodnutím, že si nechá ušít lišáckou kůži, protože „každý může být kým chce“. Nejsem si úplně jistá, jak takovou zprávu rozšifrovat. Pokud je v ní skryta transgenderová problematika, pak je muflonova motivace poněkud zavádějící. Muflon s liškou nemůže mít liščata ani v lišáckém kostýmu, i tak by ho ale přece Liška mohla mít moc ráda

takového, jaký je. Pokud by však Muflon trval na své touze stát se lišákem, neměl by tak činit především kvůli sobě? Za celou dobu nevyjádřil sebemenší nesoulad se svým sudokopytnickým tělem, a tak mi jeho přeměna v jiné zvíře připadá neobratně opodstatněná snahou uspokojit popřením sebe sama nešťastníky ve svém okolí. Ale možná ve svých úvahách zacházím zbytečně daleko a moc politizuji. Ať si je každý, kým chce, to bez debat. Koneckonců samotné pojmenování inscenace Detektiv Dudek se s poťouchlým humorem sobě vlastním vyžívá ve své nelogičnosti. Dudek je již ve výslužbě a kdo by čekal detektivku, na toho tvůrci šibalsky vyplazují jazyk.

Ale nenechte se zmást, dětský divák zcela jistě nedojde návštěvou Detektiva Dudka žádné újmy, lze očekávat že se i místy pobaví, vyřezávaní zvířecí hrdinové poskytují pěknou podívanou. Přesto bych na závěr připojila protivně jízlivé zadoufání, že až se divadelní brány znovu otevřou, budou mít divadelníci více důvěry. Ať už ve schopnosti loutek, nebo v nárocích na své – třebaže mladé – diváky.

Divadlo Alfa, Plzeň

Šimon Olivětín: Detektiv Dudek

Režie: Tomáš Procházka, dramaturgie: Petra Kosová, výprava: Mikoláš Zika, hudba: Vojtěch Procházka

Psáno z večerní premiéry 9. 10. 2020

Loutkář 4/2020, s. 62–63.