Loutkar.online

Malíková, Nina: Liberecký kabinet kuriozit

Poetická didaktika je už delší dobu charakteristická jak pro dramaturgii Naivního divadla, tak pro režisérku Michaelu Homolovou a Kabinet zázraků inspirovaný Komenského dílem Orbis pictus je kvintesencí tohoto směřování. Nečekejte ale žádné suché poučování – tento „vymalovaný svět“ podle Michaely Homolové, a především výtvarníka Jana (Hzy) Bažanta je tajemný, metaforický, uhrančivý. Je to poznání světa skrze divadlo.

Křísnutím dvou kamenů o sebe obřadník, ceremoniář, demiurg, průvodce, hudebník, Bůh-vypravěč Filip Homola usazený v horním patře temné skříně zažíhá jiskru a spouští mašinerii tajemství našeho světa. Čtveřice černě oděných asistentů, komentátorů, průvodců i kouzelníků v historizujících kostýmech připomínajících pánský oděv z období raného baroka (Diana Čičmanová, Bára Purmová, Adam Kubišta, Petr Štěpánek) otevírá před diváky tajemnou kunstkomoru a pohrává si před ní s bílou a posléze do modra zbarvenou kuličkou, kterou si žonglérsky předává. V rozevřené skříni, vidíme v jejích bočních stěnách podivuhodné předměty – pušku, petrolejku, lebku… Uprostřed tohoto rozkládajícího se oltáře/retabla je ve výřezu okénko-kukátkový divadelní prostor, kde se, stejně jako v otevřeném prostoru před ním, pracuje s divadelními kouzly.

V prvním zastavení pomalu se odvíjejícího příběhu našeho světa jsme přítomni stvoření živlů: vody, vzduchu a ohně. Sledujeme proměny vody od kapiček, praménků až k mořským vlnám, na nichž pluje loď. Je to loď na „divadelních vlnách“ známých z barokního divadla a přináší nám svým střetem se vzduchem, větrem a bouří zprávu o vratkosti lidského konání. Po nejrůznějších podobách větru, které nám asistenti předvádějí, je tu další živel – oheň. Plamének a posléze oheň mění věci na prach, z prachu se tvoří půda, z půdy vyrůstají rostliny… Ale to už sledujeme v kukátkovém prostoru rodinného divadélka přehlídku zemské flory a fauny. Prezentace rostlin je zprostředkovaná dalším číslem: eskamotérským vrháním a zapichování jejich stonků do země a až zběsilým chrlením latinských názvů jednotlivých rostlinných druhů. Čtveřice asistentů dokresluje atmosféru jednotlivých výjevů zvuky, šumy, ale i kratičkými nonverbálními scénkami ilustrujícími jejich vzájemné vztahy, spiklenectví, škádlení i dovednosti. Přehazují si všudypřítomnou

modrou kuličku, sledují její cestu do nitra scény, fingují její zmizení. Jejich etudy jsou spojnicemi k dalším kapitolám o podobách světa, nenásilnými přechody, které střeží rytmus inscenace.

Fauna je zastoupena promenádou zvířat (jsou to malé plastové figurky zvířátek, které jsou naaranžovány do prostoru „kukátka“ v kulisách lesa či džungle loutkového divadélka). Je to zase připomínka jednoho oblíbených momentů loutkářských produkcí – „nachšpílů“ či „panoram“ pyšnících se přehlídkou exotických zvířat i historických výjevů.

Ale to už přichází na scénu pán tvorstva – člověk. Po rozvinutí školní nástěnné výukové mapky člověka na předscéně přichází na řadu vrchol tohoto zastavení: efektní loutkářsko-kouzelnický trik. Rozkládající se figura marionety kostlivce (tak oblíbená u starých loutkářů, kde byla její animace prubířským kamenem jejich zdatnosti) je vedena z „nebeského“ prostoru na vrcholu skříně do hracího prostoru divadélka, aby pak byly její jednotlivé části spočívající v černých krabičkách v rukách asistentů jako vzácné šperky s náležitým komentářem předvedeny publiku.

Jsme ve světě vědy, alchymie a poznání – poznání inspirovaného zvědavostí a touhou prozkoumat tajemství tohoto světa. Tma zde není hrůzostrašná, ponurá, ale tajemná, vzbuzující v divácích touhu objevovat spolu s kouzelnickými asistenty její další skrytá tajemství. Dovědět se víc o obsahu černých, spoře nasvícených krabiček připomínajících exponáty muzeálních sbírek, kunstkomor v panovnických či šlechtických sbírkách, kabinetů kuriozit vědců, badatelů i podivínských sběratelů.

Po názorné ukázce světa – nikoli vymalovaného, ale divadelně rozhýbaného a pojednaného – je poslední partie magického scénického čarování věnovaná strojům. V kukátku divadelního prostoru se hýbají ozubená kolečka, různé „mašiny“, ale i armáda robotů vytvořená ze dřevěných a železných botních napínáků. Rám divadélka se mezitím proměnil v rám televizní obrazovky a my sledujeme start rakety mířící do vesmíru. Na scéně se znovu objevuje modrá kulička proměněná v modrou svítící kouli tentokráte zcela jistě představující planetu Zemi. Jako poslední kuriozita a vzácný šperk je zasazena do průčelí kouzelné skřínky, do místa, kde doposud seděl hlavní dirigent udávající rytmus celé inscenace. Procházka

v čase končí.

Dramaturgii Naivního divadla určitě nelze zařazením scénické podoby Komenského Orbis pictus v době 350. výročí od jeho úmrtí podezírat z vypočítavosti. Inscenace nazvaná Kabinet zázraků je postavena na důkladném a poučeném studium dobových materiálů, inspiraci výtvarným uměním, vědeckou revolucí i úhlu pohledu na svět a jeho poznání Komenského doby. Hledání souvislosti se současným obrazem světa patří k zásadním rysům celkového směřování tohoto divadla.

Liberecký Kabinet zázraků, který se opírá o Komenského text, je cíleně především vizuální. Je ukázkou našeho světa jako kabinetní sbírky podivuhodných předmětů a jevů a zpřítomněnou metaforou učení o „škole hrou“.

Recenze byla původně psána Divadelní noviny (vyšla v čísle 18/2020, uveřejněna je i na webu DN https://www.divadelni-noviny.cz/kabinet-zazraku-neboli-orbis-pictus-recenze, cit. 10. 11.), pro Loutkář byla autorsky rozšířena a doplněna.

Loutkář 4/2020, s. 60–61.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.