Kozlová, Kristýna: Země všech našich já

Hic sunt dracones neboli Zde jsou draci bylo kartografické označení pro nebezpečná, neznámá a neprozkoumaná místa, kde se mohli objevovat draci, leviatani a různé příšery. Divadlo Continuo uvedlo stejnojmennou inscenaci v podobě audiovizuální básně propojující loutkové, pohybové a výtvarné divadlo – a my jsme měli možnost prozkoumat tyto neznámé oblasti v podobě snů, fantazie, myšlenek a absurdní reality společně s tvůrci.

Na Švestkovém dvoře v jihočeských Malovicích odhalil inscenační tým režiséra Pavla Štourače tajemná zákoutí světa fantazie, vnitřních já a nočních můr skrývajících se v zemi neznámé – terra inkognita. Tuto zemi si lze představit jako naši vlastní hlavu, mysl a myšlenky v ní ukryté, které se nám postupně zjevují, obklopují nás a jsou neustále přítomny. Ať chceme, či nikoliv, nedokážeme jim zabránit a zastavit je.

Okno do naší mysli a onoho neprozkoumaného světa ztvárnil kvartet hereček (Sara Bocchini, Nicole Nigro, Kateřina Šobáňová a Natália Vaňová) prostřednictvím vlastního těla. Tělo jako nástroj sehrálo v inscenaci dominantní roli. Stalo se živou loutkou, rekvizitou, zhmotněním vnitřního já i prostorem pro vlastní seberealizaci v podobě objevování a odhalování všech našich podvědomých myšlenek. Díky rytmickým pohybům docházelo k naprosté harmonizaci a synchronizaci herecké práce.

Ženský kvartet zastupoval jakési vnitřní já, vnitřní hlasy tvořící dohromady komplexní postavu a hlavní hrdinku celé performance, jež byla po většinu času přítomna na scéně. Podobnost podtrhl stejný kostým hereček – světlé šaty symbolizující čistotu a zdánlivou neposkvrněnost „naší“ reality, osobnosti. Pomocí tří stolků reprezentujících postel se hlavní postava ukládala ke spánku a vydávala se do tajuplného snového světa.

Prolínání mezí fikcí a realitou, souboj mezi snem a skutečností, bylo ztvárněno prostřednictvím tří červených kabátů, z nichž vykukovaly pouze ruce a nohy žen. Vypadaly proto jako chodící manekýni bez hlav. Kabáty připomínaly cizince, průvodce neprozkoumanou krajinou, kteří nám umožňují pohled do jejich světa

– nám tak vzdáleného, a přitom blízkého. Kabáty se také neustále zjevovaly pod stolky a kroužily okolo hlavní hrdinky. Zastupovaly i technickou funkci, přinášely a odnášely na jeviště různé rekvizity v podobě kartónové skříně či keramické hlíny. Červený kabát lze vnímat jako metaforu noční můry, chmur, zlých snů, všudypřítomné obklopující myšlenky, něčeho dřímajícího hluboko v nás. Kabát jako mimozemšťan, jenž není schopen pochopit lidský svět. Pokud ovšem pustíme prostor naší interpretace za hranici fantazie, tak lze tyto pozvolna se pohybující oděvy vnímat také jako obludy či dravé draky, což podtrhuje právě jejich černočervená barva.

Tito červení průvodci zastávali mimo jiné i komickou a groteskní rovinu v momentě, kdy přinášeli hlínu a marně se z ní snažili vytvarovat hlavu, kterou si chtěli následně nasadit na svůj neviditelný krk. Keramická hmota jako materiál formující člověka, jakási snaha o stvoření, ztvárnění něčeho zdánlivě dokonalého, se proměnila pouze v nepodařené pokusy a marný boj v podobě neschopnosti vlastní identifikace. Stvoření vlastní identity se tak stalo pouze nepovedeným, humorným snažením v podobě nesystematických úderů do hlíny.

Právě boj je jeden z leitmotivů celé performance, ať už se jedná o boj se sny, boj s vlastními myšlenkami, boj se sebou samým, s našimi vnitřními já. Prostřednictvím dynamického a rytmického pohybu byly vedeny neustálé souboje. Zápas s vnitřními já byl ztvárněn prostřednictvím hereček sedících za stolky, které se vzájemně postrkovaly a ovlivňovaly se skrze svá těla. Na druhé straně rozpor vlastní osobnosti demonstroval obličej, hlava figuríny, která na jednu z ženských postav doléhala svou fyzickou přítomností – lehala si na ni a postupně se zjevovala mezi jednotlivými částmi spícího ženského těla. Hlava pravděpodobně znázorňovala strach či můry, jež na nás sednou a my se jich nemůžeme zbavit. V průběhu tohoto obrazu se za stolky objevovaly ženské nohy, které měly uprostřed umístěné podobné obličejové masky. Docházelo tak k loutkovému tanci a precizní práci vlastního těla s propojením masky. Masky jako odkazy k bytostem nepopsaného nového světa, mohly zároveň prezentovat i odvrácenou část našeho já. Mohly být vnitřním hlasem člověka nebo jeho druhou tváří, symbolizující přetvářku či pokrytectví.

Téma rozpolcenosti našich já a objevování vlastní identity bylo rozkryto prostřednictvím nasvícené kartónové skříně, která byla zaplněna rozloženými kostýmními figurínami, mezi nimiž se objevovaly i ruce a nohy žen. Tento obraz představující uvěznění v konzumní společnosti, pro nás v zdánlivě cizím světě, ve kterém se ovšem každý z nás pohybuje, aniž bychom si to uvědomovali, nám mohl poskytnout reálný vhled do našeho skutečného světa.

Antiiluzívní výtvarnou složku inscenace podtrhovalo zářivě bílé světlo prostupující skrze dřevěné boxy, v nichž se nacházela lidská ruka, noha i hlava působící jako samostatné části snažící se postupně složit celek, tedy celého člověka. Krabice se k sobě sunuly, skládaly se jedna na druhou, a vznikaly tak koláže těl. Výjev nepopsaného fyzického světa s nepovedeným snažením o komponování jedince nabídl také přístup vnímání těla jako objektu.

Celou inscenací prostupoval strach a tajemnost nepoznaného. Tuto atmosféru excelentně podtrhl hudební podkres Jakuba Štourače, který využil nejrůznější zvukové efekty, jako bylo mačkání papírů, přelívání vody, cinkání na sklenice, přesýpání obilovin a mnoho dalších naturalistických zvuků.

Prolínání mezi snem a skutečností bylo přítomno v celé performanci a tvořilo tak určitý rámec. Na samém začátku stojí čtyři ženy v bílých šatech v lineární řadě a snaží se je svléknout. V závěru usilují o stejné vymanění se z oděvu postavy kabátů. V metaforické rovině si to lze vykládat jako sevření: svírají nás naše sny, myšlenky, ale i okolní svět. Země vnitřního já se tak rámcově propojila se světem reality a rozdíly mezi dvěma neznámými světy byly setřeny. Do hlediště nakonec doléhá jen zářivě bílé světlo z obličejových masek symbolizující osvobození od všech našich já a naději v lepší svět. Svět neznámý i ten skutečný.

Divadlo Continuo, Malovice

Hic Sunt Dracones

Koncept a režie: Pavel Štourač; výtvarný koncept, scénografie: Helena Štouračová a Pavel Štourač; sound design: Jakub Štourač; light design: Tomáš Morávek

Psáno z premiéry 13. 6. 2020.

Loutkář 4/2020, s. 58–59.