Vondráková, Adéla: Do třetice všeho dobrého

Jméno Tomáše Dvořáka je sice známé na české i zahraniční loutkářské scéně, nejpevněji je ale spjaté s Divadlem Alfa. Na pozici uměleckého šéfa Alfy působil Tomáš Dvořák od roku 1991, vytvořil zde řadu slavných až kultovních inscenací (za všechny jmenujme třeba Posvícení v Hudlicích; Jeminkote, Psohlavci; Tři mušketýři). V červnu letošního roku měla premiéru jeho poslední inscenace Jenovéfa, s níž se opět obrací k tomu nejlepšímu a nejzábavnějšímu, co české tradiční loutkářství nabízí.

Jenovéfa je posledním dílem trilogie starých loutkářských textů, které Tomáš Dvořák1 v Alfě inscenoval. Už roku 2001 měl premiéru Don Šajn, o čtyři roky později jej následoval Johanes Doktor Faust. Letos se tedy připojila Jenovéfa, u nás o trochu méně známá, ačkoliv se na českém území prokazatelně zabydlela už v osmdesátých letech 18. století a vřadila se tak do klasického repertoáru tradičních loutkářských rodů a lidové slovesnosti.

Dvořákova inscenace Jenovéfy stojí na dvou pilířích: jednak na skvěle seškrtaném textu založeném na umělecké zkratce, který navíc vtipně akcentuje (pseudo)archaickou češtinu, hlavně ale na výtvarné podobě loutek. Text v sobě nese vše, co se od lidových pověstí dá očekávat: trochu chtíče, hodně zrady, někoho velmi čestného, někoho velmi prohnilého a ženu, kterou nikdo neposlouchá. V neposlední řadě tu jde také o nějaký ten vyříznutý jazyk a pár vypíchnutých očí (morbidní scény loutkovému divadlu vždycky velmi sluší). To vše se Tomášovi Dvořákovi podařilo vtěsnat do třiceti minut, které jsou vyplněné beze zbytku a přinášejí divákovi vše podstatné z příběhu i řadu zábavných obrazů pro potěšení. Ostatně precizní, úsporná a bezchybná dramaturgie je společným jmenovatelem všech tří inscenací a odráží Dvořákovu loutkářskou fundovanost i čistou lásku k tradici a smysl pro humor.

Jednotlivé inscenace zamýšlí Divadlo Alfa uvádět (a Dona Šajna s Faustem už tak i uvádělo) vždy po dvojicích, oddělené přestávkou, protože žádná délkou nepřesahuje půl hodinu. Také proto k sobě všechny tři vzájemně ladí nejen dramaturgicky, ale i výtvarně.

Základní jeviště je malé vyvýšené pódium (v Alfě se představení hraje na Malé scéně) se scénou zezadu uzavřenou kulisami sahajícími hercům zhruba do pasu. Marionety tak vodí přiznaní vodiči. Scéna i temperamentní herectví a „jarmareční“ dikce jasně odkazují k pouličním loutkářům a nutno podotknout, že Alfa Fausta i Dona Šajna hrála s úspěchem i v plenéru.

Autorem výpravy všech tří inscenací je Tomáš Dvořák, který loutky s pomocí dílen Alfy i sám vyrobil. Také v Jenovéfě se objevují loutky vytvořené z předmětů denní potřeby. Vojenské výložky, řády a zlaté zdobení starých uniforem tak na dřevěném tělíčku nahrazují třeba bezpečností řetízky na dveře, zdobné rámečky na jmenovky a jiné předměty ze železářství. Oblé boky věrné ženy Jenovéfy znázorňuje obrácená kovová miska, z níž se spouští plátěná sukně a kterou navíc může vodič ovládat a náležitě s ní při chůzi loutky vrtět. Zlý a zákeřný rytíř má zas v jedné paži ukrytý skládací nůž, zatímco věrný kuchař má místo jedné ruky pánvičku, místo druhé lžíci a tělo mu tvoří plechová bandaska na mléko, vespodu doplněná elegantním kanýrkem z pařáku na knedlíky.

Dvořákovy loutky jsou vlastně jakési 3D koláže, sice poměrně přímočaré, přesto však plné fantazie. Prostřednictvím svých loutek oslavuje krásu všedních předmětů. Otevírá tak divákovi kromě světa inscenace ještě jeden další, zcela nový, a přesto dobře známý: Kdy jindy věnuje člověk tolik pozornosti bandasce na mléko, aby si všiml, jak je její tvar vlastně legrační, kdy jindy má člověk čas docenit krásu rámečku na jmenovku na dveřích, když běžně jen bez zájmu přečte jméno uvnitř a zaklepe? Dvořák navíc klade důraz na čistotu užitých materiálů (dřevo, kov, textilie) a na klasický design, nevyužívá žádných křiklavě moderních předmětů a materiálů a snaží se obrátit divákovu pozornost ke světu, který v honbě za novým a neokoukaným přehlížíme. Snad víc než jindy se do popředí zájmu dostává loutka jako artefakt, kterému náleží vlastní pozornost a místo ve světě výtvarného umění.

Stejný styl loutek vytvořil Tomáš Dvořák i pro Dona Šajna a Fausta. Loutky v Jenovéfě jsou ale zřetelně vyvrcholením této éry. Ne proto, že by se forma vyčerpala a omrzela, spíš proto, že je těžké si představit, kterak by bylo možné formu ještě zdokonalit.

Don Šajn a Faust patří k nejstarším inscenacím na repertoáru Alfy a je jasné, že Jenovéfa se ke stálicím divadla připojí. Pokud příběh nepřišel o svou jiskru za posledních dvě stě let, asi se mu to nepřihodí ani v příštích divadelních sezónách. Navíc inscenací s takto zdařilou výpravou – a tak čistokrevně loutkových – se nevidí zrovna mnoho.

Divadlo Alfa, Plzeň

Jenovéfa

Úprava textu, výprava a režie: Tomáš Dvořák, hudba: Petr Vydarený, světla: Vlastimil Vorda

Premiéra 8. 6. 2020, psáno z reprízy 11. 6. 2020.

Poznámky pod čarou

1 Tomáš Dvořák byl Osobností čísla 4/2016, s. 4–11.

Loutkář 4/2020, s. 56–57.