: Japonské divadlo Nógaku (2008)

Divadlo nógaku se rozvíjelo zejména ve 14. a 15. století, ale ve skutečnosti vzniklo už ve století osmém, kdy se z Číny dostalo do Japonska (tato původní forma se nazývá sangaku) a přizpůsobilo se japonské kultuře. Dnes je nógaku hlavní formou japonského divadla, která ovlivnila i loutkové divadlo a divadlo kabuki.

Divadlo nógaku je často založeno na příbězích z tradiční literatury. Jde o zvláštní divadelní formu, která propojuje tanec s hudbou, pracuje s výraznými kostýmy, maskami a rekvizitami a zahrnuje dvě subkategorie: nó (vážné příběhy) a kjógen (komické příběhy; tento žánr využívá masky pouze sporadicky), které se hrají ve stejném prostoru.

V divadle nó hrají velkou úlohu gesta, která vyjadřují například i emoce vystupujících postav. Hrdiny často bývají nadpřirozené bytosti, které vypráví příběh v lidské podobě. Maska je nedílnou součástí nó. Ve většině druhů divadel z Dálného východu maska ustoupila, pokud bylo zapotřebí dokonalého hlasového výkonu. Nó se však masky nevzdalo i navzdory tomu, že herci hlasový projev značně ztěžuje. Jeden z důvodů zachování masky je ten, že dokresluje kýžený dojem vážnosti a důstojnosti. Dále je pak využívána také proto, že díky ní může jakýkoliv z herců hrát jakoukoliv postavu, ať už se jedná o starce, dítě, nebo například přízrak mrtvé duše. V podání dramat nó však maska neztratila nic ze své původní funkce – herec se proměňuje v osobu tajemnou a důstojnou, kompletně se převtěluje do jiné postavy. Některé masky jsou používány i několik století, stávají se tedy historicko-uměleckými artefakty a pro herce, kteří si takovouto masku při představení nasazují na obličej, se tato situace stává opravdovou poctou a privilegiem. Tyto umělecké masky s vlastní historií si mohou nasadit pouze zasloužilí herci.1

Národní divadlo nó bylo v Tokiu založeno v roce 1983.

Poznámky pod čarou

1 Tomečková, E.: Japonské divadlo: nógaku (bakalářská práce), FF MU 2014, s. 22–23.

Loutkář 4/2020, s. 40–41.