: Japonské loutkové divadlo nindžó džóruri bunraku (2008)

Loutkové divadlo bunraku, které se stejně jako divadlo nó a kabuki řadí k nejvýznamnějším japonským scénickým uměním, je syntézou zpívaného příběhu, instrumentálního doprovodu a animace loutek. Tato divadelní forma se objevila během raného období Edo (asi 1600), kdy bylo loutkářství spojeno s džóruri, populárním žánrem vyprávění z 15. století. Témata zápletek spojená s touto formou loutkového divadla pocházejí ze dvou hlavních zdrojů: historických her (džidaimono) a tehdy současných dramat zkoumajících konflikt mezi „záležitostmi srdce“ a společenskými povinnostmi (sewamono).

Nindžó džóruri se vyvíjelo do poloviny 18. století, kdy se kodifikoval jeho charakteristický inscenační styl: na scéně jsou tři divákům viditelní loutkáři manipulující s přibližně metr velkými loutkami-manekýny, kteří musí velmi pečlivě koordinovat své pohyby, aby všechna gesta loutky vypadala realisticky. Nezbytná je přítomnost vypravěče (tajú) a hudebníka hrajícího na třístrunnou loutnu (šamisen). Tajú mluví všechny postavy, mužské i ženské, a používá různé hlasy a intonace, aby vyhovovaly každé roli a situaci. Ačkoli tajú text „čte“, má i velký prostor pro improvizaci. Ručně vyráběné loutky mají bohaté kostýmy a individualizované výrazy obličeje.

Celá název nindžó džóruri bunraku se objevil až na konci 19. století, v souvislosti se slavnou érou divadla Bunrakuza. V repertoáru dodnes zůstalo přibližně 160 her z původních sedmi set napsaných v období Edo. Představení, která kdysi trvala celý den, jsou dnes zkrácena z původních šesti na dvě nebo tři dějství. Bunraku je dodnes přitažlivá divadelní forma jak pro začínající umělce, tak pro moderní publikum.

Loutkář 4/2020, s. 16–17.