Loutkar.online

Klíma, Miloslav: Přemýšlení o živosti tradičního umění

Tradice je antropologický, religionistický a sociologický pojem, který se snaží vystihnout skutečnost, že společenské instituce, způsoby myšlení a formy lidské zkušenosti jsou odevzdávané z generace na generaci, a tedy existují dřív, než se člověk narodí. Přesto, že jsou kulturně specifické, a společnost od společnosti se liší, mají povahu objektivní skutečnosti. V případě tradice třeba pracovat s přenosem obvykle přes tři generace.1

Jeden pohled zdůrazňuje, že navzdory skutečnosti, že tradice váže celé společnosti s předchozími a následujícími generacemi, neuzavírá je v neměnnosti a konzervatismu. Ve srovnání s opačným pohledem je průběžně proměnlivá. Ve světové literatuře je popsáno několik druhů změn v tradici. Některé jsou endogenní, tj. působící uvnitř tradice, a jiné exogenní, tj. působící na tradice zvenčí.2 Vnitřní faktory změny v tradici vychází z nitra dané tradice. Jsou dány potřebami tradice, nejčastěji nutností inovovat používané nástroje a pracovní postupy. Často zvláště mladá společnost odmítá tradicionalistický konzervatismus, a proto vědomě usiluje o kulturní a mocenské změny. Vnější faktory změn představují změny vlivem okolního sociálního, kulturního, přírodního, hospodářského, ekonomického a politického prostředí. Společnosti nežijí odděleně, nevyhnutelně se setkávají. Tím pádem se setkávají i různé tradice. Tím se vzájemně ovlivňují. Sem nespadají jen technologické změny v důsledku importů, ale také například náboženský synkretismus, mocenské a společenské proměny.

Přenos tradice je úzce spojen s pamětí. Každý symbolický zdroj musí být nesen médiem. Tím může být nějaký typ textu, nějaký typ obrazu nebo jakýkoliv druh artefaktu. Nosičem tradice je i lidské tělo se svými návyky a dovednostmi.

Připomeňme si české zápisy na seznam živého, nehmotného, světového kulturního dědictví UNESCO:

Verbuňk (zapsán 2005) – Tradiční slovácký tanec, jehož počátky spadají do 18. století a jsou spojeny s odvodem branců do armády (odtud název).

Masopustní průvody s maskami na Hlinecku (2010) – Spolehlivé doklady o podobě zvyku na Hlinecku pocházejí z první poloviny 19. století, podoba masek předávaných z otce na syna je ale podle etnografů nejspíše starší. Kořeny slavností, které měly zajistit dobrou úrodu, plodnost a také vítaly blížící se jaro, pak sahají ještě do předkřesťanských dob.

Sokolnictví (2010; kromě ČR se týká deseti dalších zemí) – Tradiční způsob lovu za pomoci vycvičených dravých ptáků, který se podařilo v posledním půlstoletí opět vzkřísit k životu. Sokolnictví se zrodilo ve druhém tisíciletí před naším letopočtem na Blízkém východě, odkud se rozšířilo na východ i západ. Na území dnešní ČR je přinesli v první polovině 5. století Hunové, lov pomocí ptáků pak zažíval rozmach zejména od 14. do 16. století.

Jízda králů (2011) – Patří k nejznámějším folklorním zvykům v ČR, její tradici v současnosti udržují v pěti obcích či městech na Uherskohradišťsku a Hodonínsku; každoročně se koná pouze ve Vlčnově. Psané záznamy se datují až do roku 1808, obyčej je ale podle všeho ještě starší.

Modrotisk (2018; společná nominace Rakouska, Německa, Maďarska, Slovenska a ČR) – Unikátní metoda takzvaného negativního tisknutí má na území dnešní České republiky dlouhou tradici. V 19. století byla modrotiskařská dílna téměř v každém malém městečku, v současnosti jsou v ČR v provozu dílny v Olešnici a ve Strážnici.

A konečně české loutkářství (2016; společně se Slovenskem) – Loutkové divadlo je fenomén, jehož tradice sahá až do druhé poloviny 18. století, loutkářství se výrazně rozšířilo během národního obrození. ČR má nejstarší loutkářskou katedru na vysoké škole, založenou v roce 1952. Loutkářskou tradici pomáhá udržet také řada festivalů.

Pro uvažování o tradici loutkářství v Čechách a na Moravě je myslím důležité chápat tradici ne jako pečlivé a přesné zastavení, opakování a napodobování jednotlivých dovedností a postupů, z nichž se skládá podoba tradiční loutkářské tvorby, ale vidět ji jako neustále se proměňující tvůrčí potenci, která je v přirozené kreativitě schopná rozvíjet a varírovat tradiční postupy, k nimž se otevřeně hlásí, a tam, kde shledává živost a účinnost, je používá a využívá. Odtud pak vyplývá úvaha, že živá tradice českého loutkářství nespočívá v zachovávání postupů a dovedností předchozích generací, ale právě a jedině v jejich používání, oživování, rozvíjení, modifikování, v přirozeném – kreativitou inspirovaném – vývoji. Josef Skupa při tvorbě v Loutkovém divadle Feriálních osad nekopíroval představení známých loutkářských rodů, ale jejich mnohé dovednosti a postupy modifikoval do takové podoby, aby mu pomáhaly k plné komunikaci s diváky. Podobně se lze odkazovat k dalším tvůrcům. Nejde jen o druhy loutek a jejich animaci, ale také o proměny scénografie, práci s původními texty, stále výrazněji se prosazující režijní tvorbu, hudební a pohybový komponent, práci se světlem, zvukem a dnes i multimédii.

Do opakujících se debat a sporů o podobu tradice může toto uvažování přinést nepochybně řadu poznatků a jistě i argumentů směřujících k chápání živosti tradice jakožto trvalému, živému, nikdy neukončenému procesu.

Poznámky pod čarou

1 Podrobně viz Shils, E.: Tradition, Chicago 1981, s.15–16.

2 Tamtéž, s. 213–261.

Loutkář 4/2020, s. 10–11.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.