Šlechtová, Ema: Po Bělorusku se mi stýská

Rufina Bazlová je mladá výtvarnice, scénografka a ilustrátorka původem z Běloruska. Už během studií na KALD vynikala precizností, smyslem pro detail a pro materiál, s nímž pracuje. Mimo loutkové inscenace RAW, J+M (Drama Label) nebo Hodina modrých slonů (Studio Damúza) má za sebou i spolupráci s Divadlem Archa a Malým divadlem. Mimo divadlo se také věnuje politicky angažovaným výšivkám, které upoutaly v kontextu současné situace v Bělorusku pozornost domácích i zahraničních médií.

Vystudovala jsi obory ilustrace a socha a prostor na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni a scénografii na pražské KALD DAMU u Kristýny Täubelové. Jak vnímáš vztah výtvarného umění a divadla?

To je otázka, kterou si pokládám celou dobu. Ilustrace se přizpůsobují textu, zrcadlí ho. Podobně to vnímám i u komiksu. V divadle je ale všechno jinak. Když jsem se věnovala ilustracím, bylo všechno na mně, sama sobě jsem byla kritikem a celkový výstup byl pro mě rychlejší. Zatímco v divadle, obzvlášť v tom alternativním, se většinu času člověk domlouvá a dohaduje s celým týmem.

Byla pro tebe velká výzva dostat umění z plochy do prostoru?

Problém pro mě nebyl dostat „výtvarno“ do prostoru, ale do času. Než člověk pochopí, jak divadlo funguje a jaké principy má použít, aby byl celek funkční, čeká ho dlouhá a trnitá cesta.

Jak sis našla vztah k loutkám? Bylo to až na KALDu, nebo sis k nim cestu hledala už předtím?

Přiznám se, že když jsem ještě žila v Bělorusku, neměla jsem divadlo ráda. Nezajímalo mě. Když jsem ale odjela během studia v Plzni na Erasmus do Řecka, posílali nás pedagogové s fotoaparátem do ulic nasávat a užívat atmosféru. Měla jsem spoustu

času přemýšlet nad tím, co bych chtěla dělat, a tehdy jsem se rozhodla, že až se vrátím do Česka, začnu se o divadlo přece jen zajímat. Kamarádka mi doporučila kurz Blanky Josephové Luňákové pro cizince, který vznikl v rámci programu Plzeň 2015, kam jsem skutečně začala chodit. A co se loutek týče, baví mě hlavně výtvarně. Hodně mě k nim nasměrovali spolužáci z KALDu Edita Valášková a Šimon Dohnálek, s nimiž jsme – zatím neoficiálně – založili soubor Sleď pod kožichem. Když tvoříme společně, hodně diskutujeme a řešíme, aby loutky fungovaly jak pro herce, tak vizuálně a s vazbou na diváka.

Co vás spojilo?

Ve druhém ročníku jsme dělali pohádky: režiséři a scénografové vytvořili vlastní koncepty, odprezentovali je hercům a ti se pak přiřadili k projektům, které je zaujaly. Edita se Šimonem pak za mnou přišli s tím, že je dlouhodobě zajímá téma smrti, jehož se dotýkala i naše pohádka a že by chtěli vytvořit něco společně – tak vznikla paralelně inscenace RAW. Společná práce nás baví, i když to byla na začátku vlastně náhoda. Oba vědí, co od loutek potřebují, a dokážou to do inscenace vnést.

RAW se dotýká velmi citlivého tématu, které se odráží i ve zpracování loutek. Jak jsi hledala jejich vizuál? Máš obecně tendenci pracovat se silným tématem a vkládat ho do materiálu?

U RAW byla situace ještě o něco specifičtější, protože postavičky, které leží na nemocničních lůžkách, si vyrobili Edita se Šimonem sami. Další loutky jsme dodělávali podle toho, jaké emoce jsme chtěli v divákovi vyvolat. Snažili jsme se o abstraktnost a nekonkrétnost, aby si každý divák mohl do neotesaných a surových loutek vložit něco svého. Ale proces vzniku loutky se liší i podle instituce – ve velkých divadlech je to také často jinak.

Dala ti škola dostatek kontaktů pro to, abys měla po ukončení studia šanci v tvorbě pokračovat?

Člověk musí vědět, co chce dělat. Já osobně jsem kolísala mezi tím, zda pracovat s tvůrci, kteří moc nevědí, co od scénografie očekávají, a vše musí vznikat kolektivně, nebo s režisérem, který má jasnou představu a já jako scénografka pouze naplňuji jeho vizi. Myslím, že nejdůležitější je najít si tým, což se mi na DAMU podařilo.

Některé klauzurní práce z KALDu si pod sebe bere Drama Label a vyváží je do zahraničí – většina z nich jsou loutkové. Jak vnímáš postavení českého loutkového divadla v zahraničí? Je něco, čím zdejší loutky na mezinárodním trhu vynikají?

S inscenací RAW jsme jezdili do zahraničí hodně. Tvorba je tam úplně jiná, možná svobodnější, zajímavější, a to bezpochyby i vzhledem k financím, které jiné země nabízejí. Viděla jsem, že české loutkářství v zahraničí budí zájem. Je to možná i proto, že v jiných zemích si loutky často vyrábí sami herci, kteří nemají výtvarné vzdělání, nebo je naopak vyrábí výtvarníci, kteří nevědí, jak mohou fungovat na divadle a co k tomu potřebují. Na KALDu se vychovávají scénografové, kteří jsou zvyklí jednak cítit materiál, ale zároveň tvořit v týmu a být u inscenace už od jejího vzniku.

Svět se momentálně ocitá ve velmi zvláštním společensko-politickém období a situace tvého rodného Běloruska je v tuto chvíli jednou z mnoha krizí, jimiž svět prochází. Jak dění nazíráš z pohledu běloruské alternativní umělkyně?

Jsem z toho smutná. S kamarády jsme v Bělorusku pořádali festival Performensk, sháněli jsme finance a došlo nám to, že tam financování pro nestátní kulturu zkrátka není. Každý alternativní projekt je důkladně prověřovaný ministerstvem kultury a nikdo ze zámožnějších lidí a potenciálních mecenášů do nich nechce vkládat finance, aby se příliš nezviditelnil a náhodou neměl problém. Jediný člověk, který alternativní divadlo i ze zahraničí do Minsku dovážel, byl Viktar Babaryka, který je momentálně ve vězení. Hodně lidí proto Bělorusko opouští, veškerá kultura je kontrolovaná

Lukašenkovým režimem.

Chtěla by ses vrátit a svou tvorbou bojovat proti systému a útlaku?

Hodně o tom přemýšlím. Jenže dokud je v Bělorusku stávající režim, nemůžu. Tady mám kontakty a jistotu, že můžu dělat, co bych chtěla. I když vím, že to je potřeba. S RAW jsme se snažili udělat po Bělorusku tour, ale z většiny divadel nám ani neodpověděli, nebo nás odmítli. A bez podpory bychom to zkrátka finančně neutáhli. Kultura se v Bělorusku obecně moc nepodporuje a divadlo ze všeho nejméně. V návaznosti na současné dění se snažím vyjadřovat alespoň tady. Vytvářím výšivky, které vychází z běloruského folklóru, jejichž ornamenty v sobě odjakživa nesly významy a symboly. Je to historie zapsaná ve vzorech a já si řekla, že to, co se děje teď, jednou také bude historie a je třeba ji v ornamentech zaznamenat. Skrze výšivku se tak vyjadřuji k politické situaci. Po Bělorusku se mi stýská a takhle se alespoň můžu vracet ke kořenům, vypíchnout svou kulturu a odlišnost.

Loutkář 3/2020, s. 67–69.