Slavíčková, Sarah: O loutku se můžu opřít

Po inspirativním mladém manželském páru Vitvarových (viz Loutkář 2/2020, s. 80) nesmíme opomenout a představit také neméně nadané a skromné manžele Krátké – Adama a Dorotu. Divadlo je součástí jejich každodenního života a také je předávají dál například v dramatickém kroužku Sdružení Roztoč nebo komunitních projektech rozžívajících jejich nynější působiště v Roztokách u Prahy. Inspirují je především objekty, materiál a hmota, z níž hnětou nejen loutkové inscenace, ale především radost a lásku kolem sebe.

Oba jste hráli nebo hrajete v několika projektech imerzivního uskupení Pomezí. Společně jste ale také vytvořili autorského loutkového Otěstánka pod Studiem Damúza i jiné loutkové inscenace. Jak si u vás tedy loutky stojí?

Adam: S Dorotou jsme začínali v amatérském souboru, který velmi punkovým způsobem kombinoval loutky s herectvím. Například jsme vytáhli staré barbíny a panenky a přetvořili jsme je do takových příšer. Moc rád na tyhle začátky v amatérském divadle vzpomínám i kvůli tomu, jaké lidi jsme tam potkali. Řekl bych, že pro mě loutky nejsou stěžejní a jedinou volbou. Když pracujeme s nějakým tématem, sledujeme, zda si o loutky samo řekne. I v Otěstánkovi používáme spíše objekty, materiál a hmotu, které poskládáme tak, že poté vytvoří třeba nějaké zvíře. Zajímají mě spíše nefigurativní loutky, které vyžadují více fantazie v mysli diváka. Musí přemýšlet o často rychlé proměně materiálu do jiného tvaru, který může nabývat mnoha významů.

Dorota: Studovala jsem herectví na katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU a musím přiznat, že se cítím hlavně jako výtvarnice a scénografka. Loutky nebo objekty jsou pro mě takovou „schovávačkou“. Necítím se být herečkou a mám pocit, že se za loutku můžu bezpečně schovat. To souvisí i s tím, že hrajeme především pro děti. Nemám pak trému. Výtvarný svět je mi hodně blízko. V inscenaci Momo máme takový staromódní „paravánek“ a figurativní loutky, ale jinak mě také více zajímají spíše ty nefigurativní, objekty a hmota.

Jak začala vaše spolupráce se Studiem Damúza?

Dorota: Když jsme byli díky škole na stáži v Maďarsku, vznikla zmíněná inscenace Momo. Tento projekt už působil pod hlavičkou Damúzy.

Adam: Kromě toho Damúza každoročně vypisuje výběrové řízení, které nás oslovilo. S Annou-Françoise Josephovou jsme chystali pohádku Deset-dvacet-Sova. Byli jsme v závěrečných fázích dokončování a nevěděli jsme, jak jít s inscenací ven před diváky. V této chvíli jsme narazili na výzvu a Damúza nás nakonec vzala. Bez ní bychom projekt možná nedokončili. Spolupráce nás hodně „nakopla“.

Dorota: Damúza je skvělá v tom, že podpoří zatím nedokončený projekt, zafinancuje třeba scénografii, veškerou propagaci, plakát, promo a shání za nějaký desátek všechno hraní.

Adam: Sovou se tedy nastartovala naše spolupráce a od té doby jsme pod Damúzou vytvořili Momo, nejčerstvějšího Otěstánka a chystáme novou inscenaci.

Vytvořili jste také nějaké loutkové inscenace a projekty i mimo Damúzu?

Dorota: Moje máma Jitka Tichá měla s Jirkou Jelínkem soubor Tichý Jelen. S nimi jsem tedy hrála několik pohádek pro děti, ale i kousky pro dospělé, například Richarda 3.

Na všech inscenací pracujete společně. Máte nějak rozdělené role? Dorota zmiňovala, že se víc cítí jako výtvarnice a scénografka…

Adam: Rozhodně nesmíme zapomenout také na Lenku Hulákovou, naši dramaturgyni. Skoro vždy je přítomna přímo u zrodu hlavní myšlenky, zkouší s námi po celou dobu, nebo nám v závěru procesu dává komentáře a nové podněty. Bez dalších očích „zvenku“ je zkoušení divadla, zvlášť toho loutkového, těžké.

Dorota: Máme teď také novou cirkusovou inscenaci Vlez v les

s maskami. Já jsem se více podílela na výtvarné stránce a Adam na režii. Ale stejně nakonec všichni děláme vše a tímto způsobem probíhá i zkoušení. Všechny složky se prostupují a role nejsou striktně rozděleny.

V Otěstánkovi charakterizujete hlavní téma i expozici fabule přímo vizuální stránkou a materiálem, který využíváte – tedy těstem či chlebem – a rodiče si děťátko nakonec sami upečou. Pracujete stejně i u jiných inscenací?

Adam: Konkrétně Otěstánek vzešel z materiálu, tedy z těsta. Inspiroval jsem se svou semestrální klauzurou ještě z oboru Divadlo v netradičních prostorách, což je dnes již neexistující program na DAMU iniciovaný Tomášem Žižkou. S Philippem Schenkerem jsme vytvořili takovou performance s materiálem pro dospělé. Těsto mě dál lákalo a jak jsme si s ním s Dorotou hráli a plácali, vyplývaly nové významy, například zadělávání na děti, formování nové bytosti… Téma pro nás bylo i ryze osobní a v tu chvíli velmi aktuální. Až poté přišla práce s Erbenovou předlohou.

Dorota: Materiál si o zformování začal říkat čím dál víc. Těsto začalo být „žravé“ a Lenku napadlo právě pojmenování Otěstánek.

Otěstánek se tedy velmi volně inspiruje Erbenovým Otesánkem. Jak pracujete s textem v dalších inscenacích? Vytváříte spíše vlastní autorské texty, nebo si pohádkové předlohy berete pouze jako výchozí bod, od něhož se můžete odrazit?

Dorota: Momo vychází přímo z předlohy knihy Michaela Endeho Devčátko Momo a ukradený čas, na které jsme si na začátku celkem vylámali zuby. Jedná se totiž o složitý a komplexní příběh, jehož jsme se nakonec museli vzdát a vytvořit si vlastní. Jako dítěti se mi pohádka hodně líbila a cítila jsem, že se k ní ještě musím vrátit. V tu samou dobu ji ale zpracovalo několik dalších souborů a ukazovalo se, že vůbec není lehké ji adaptovat do divadelního jazyka.

Adam: Další inscenace Deset-dvacet-Sova je podle knížky Pan Sova od Arnolda Lobela. K příběhům z knihy jsme si ale přidali

mnoho vlastních. Literárními díly se vždy pouze inspirujeme, knihy si samy interpretujeme, hledáme si vlastní dramaturgický výklad a převádíme do podoby, kterou potřebujeme.

Dorota: Naše poslední inscenace Otěstánek, Vlez v les i ta nová inscenace, která je zatím v procesu a tematizuje bydlení a domov, ani žádnou textovou předlohu nemají a jsou ryze autorské. Mně to tak vyhovuje víc, protože opravdu přemýšlíme, co nás zajímá a co je pro nás právě aktuální. Musíme zapátrat hlavně sami v sobě a jít do hloubky.

Také jste lektory ve Sdružení Roztoč. Co všechno Roztoč zaštiťuje a jaké role v něm zastupujete?

Adam: Sdružení Roztoč má široký rozptyl působnosti, ale jsou to tedy především umělecké kroužky – hudební, výtvarné, taneční, ale také zaměřené na animaci nebo „dramaťák“; ten učíme společně s Dorotou.

Dorota: Roztoč funguje také jako komunita umělců a přátel z Roztok u Prahy i z Prahy. Pořádáme různé akce a projekty ve veřejných prostorech – například masopust, svátek světla – průvod se světelnými instalacemi a malými performance v krajině reflektující nějaké téma. To, co nás zajímá, je právě lokální společenství, setkání, „dobrovolničení“, kdy do noci společně něco chystáme, nic za to nemáme, ale jsme šťastní.

Adam: Díky masopustu jsme se začali věnovat obřím loutkám a maskám. Také jsme vyrazili na pracovní stáž do Anglie, kam nás v roce 2017 pozval Korejec žijící v Anglii Andrew Kim, který nás našel díky fotce na Facebooku. Pracovali jsme tam s ním měsíc na velikém průvodu. Vznikla z toho loutka bílé medvědice, jejíž fotka visí po Praze na obřích plakátech a zve na výstavu fotografií. Organizace se jmenuje Handmade Parade a pořádají dvě velké akce do roka – například Lamplighter Festival, průvod, který ale oproti nám vedou městem. Organizace má velmi sofistikovanou technologii obřích loutek i svícení. Od nich jsme se hodně naučili, třeba jak pracovat s japonským papírem, bambusem, vrbovým proutím, modelovací hmotou Worbla a obecně různé tipy v oblasti technologie. Poté nás naopak Andrew a jiní výtvarníci z Anglie

přijeli navštívit zase sem do Roztok. Navázala se mezi námi krásná spolupráce, z níž velice těžíme a inspiruje nás.

Dorota: Třeba minulý rok k nám přes Andrewa přijely dvě Korejky, které nám tady s průvodem pomáhaly a kašírovaly masky.

Proč se váš „dramaťák“ jmenuje Vyper?

Dorota: V létě pořádáme tábory v přírodě, kde se věnujeme různým uměleckým činnostem. Vyper byl pokus potkávat se s dětmi z tábora, které ale už odrostly. Chtěli jsme pro tyhle čtrnácti a patnáctileté „mlaďochy“ udělat kroužek, kde by se mohli potkávat. Vyper znamenalo „výtvarně-performativní“ setkávání v krajině. Skupina se bohužel rychle rozpadla, ale několik příjemných setkání proběhlo a někteří z nich stále na tábory jezdí, byť už jako vedoucí.

Adam: Učíme ale také „dramaťák“ v Roztoči, kde máme čtyři skupiny dětí od pěti do šestnácti let. S těmi staršími je to už vlastně taková laboratoř, kde vzniká spousta autorských projektů. Například jsme si šili snáře, do nichž jsme zapisovali svoje sny. Poté jsme si je vyprávěli a improvizovali na jejich témata. Jedné slečně se třeba zdálo, že se stala vánoční ozdobou, kterou někdo zapojil do zásuvky a ona začala blikat. I pro nás je „dramaťák“ zdrojem inspirace, zábavy a potěšení.

Pracujete tam také s hmotou, materiálem a loutkami?

Adam: Zdá se, že loutky k dětem patří, ale mě přijde, že jsou pro ně naopak celkem složité.

Dorota: S jednou skupinou jsme zkoušeli Lichožrouty, kde jsme měli loutky z ponožek. Bohužel u nich ale děti moc neudržely pozornost. Vždycky jednou zas čas znovu loutky zkusíme, ale obecně o ně děti moc nemají zájem.

Adam: Občas se ale loutky nebo loutkové principy v nějakých projektech objeví v jedné scéně nebo v podobě stínového divadla a herecké stylizace.

Vaše cílová skupina jsou tedy především děti. Přemýšlíte ale také o tvorbě pro dospívající či dospělé?

Adam: Občas mě někdo pozve, abych vedl dílnu pro dospělé, například site-specific seminář v Kutné Hoře. Nedávno jsem také dělal Divadlo do kapsy s Vendulou Bělochovou, kde si lidé vytvářeli loutkovou inscenaci do krabičky pro jednoho diváka. Ideální forma pro hraní v hospodě, na rodinné oslavě nebo jako dárek. Jak bylo také zmíněno, hraju v souboru Pomezí, což je pro mě, jak se říká, každodenní chleba.

Dorota: S dospělými hodně pracujeme třeba na zmiňovaném svátku světla nebo masopustu. To je také kreativní proces, kdy vše vymýšlíme „od píky“. Většinou se jedná o instalace v krajině, někdy také performativní. Velkou inspirací je nám rozhodně dílna Bohemiae Rosa – Česká růže, kterou založil český výtvarník Miloš Šejn a holandský tanečník Frank van den Ven. Šejn se zabývá performancemi v přírodě, z nichž pak nakonec vznikne třeba pomalované plátno. Několikrát jsme se této letní dílny, která je vždycky na nějakém zajímavém místě v české krajině, zúčastnili.

Adam: Inscenace Vlez v les je ale třeba pro všechny věkové kategorie. Rádi načrtáváme témata, která prokouknou jenom dospělí. I v Otěstánkovi některé děti netuší, co je to ultrazvuk. Dokonce v něm okrajově pracujeme s motivem potratu. Snažíme se mít v inscenacích několik vrstev a skrytých metafor, které pak diváci můžou podle věku, znalostí a zkušeností odhalit.

Kde vás diváci můžou vidět?

Adam: Snažíme se, aby se naše inscenace vešly do „osobáku“ a mohli jsme s nimi snadno objíždět různé festivaly. Hráli jsme za poslední dobu například na Letní Letné nebo na zámku v Roztokách.

Dorota: Také se nám rýsuje spolupráce s KD Mlejn, nebo jsme dostali rezidenci v Cirqueonu. Lidé jsou k nám velice vstřícní, ale zatím jsme ve fázi, kdy spíš objíždíme různá místa a festivaly.

Co pro vás tedy znamená loutka?

Dorota: Pochopila jsem, že mě nejvíce zajímá, když loutka není na první pohled jasně loutkou. Nebaví mě, když se jedná o figuru,

která je popsaná do posledního detailu a nenechá prostor pro divákovu fantazii. Pro mě je loutka klidně list papíru, který hereckou akcí a animací změní v ptáka. Loutka přesně takové metamorfózy umí. Z vyřezané babičky se šátkem se těžko stane tak snadno někdo jiný.

Adam: Loutka je pro mě kolegou a partnerem na jevišti. Baví mě, že může komunikovat sama ze sebe a pomůže mi vyjádřit něco, co bych sám nedokázal.

Dorota: To je pravda. Loutka na sebe může vzít třeba spoustu postav, které by jinak dva herci nezahráli.

Adam: O loutku se zkrátka můžu opřít a vmáčknout se do ní.

Loutkář 3/2020, s. 64–66.

Slavíčková, Sarah: O loutku se můžu opřít

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás