Loutkar.online

Šlechtová, Ema: V meotaru nejsou limity

Tomáš Hájek se narodil v Jilemnici a od roku 2010 je starostou obce Poniklá. Ve volném čase se věnuje meotarovému divadlu a je bezpochyby nepřehlédnutelnou osobností amatérské loutkové scény. Na letošním 69. ročníku Loutkařské Chrudimi mu byla udělena cena za inscenaci Černý kocour, která vychází ze stejnojmenné hororové povídky Edgara Allana Poea. Minimalistická a precizní meotarová práce je podtržena výrazným hereckým projevem momentálně jediného aktivního člena Bažantovy loutkařské společnosti z Poniklé. Hájek se mimo jiné věnuje i historii ochotnického spolku, který má v Poniklé dlouholetou tradici, a také organizuje bienále Budiž stín!

Vystudoval jste kartografii a geodézii na ČVUT. Co vás přivedlo k divadlu? Tíhl jste k němu ještě před studii?

Já si myslím, že od jakéhokoliv zaměstnání je potřeba odskočit někam jinam. Divadlo je nejpestřejší možností, jak se podívat do jiných životů, které bych například já jako vesnický kartograf nikdy neprožil. U nás ve vsi funguje již téměř sto padesát let ochotnické divadlo, ve kterém působili jak můj tatínek, tak dědeček. Na těch velkých prknech jsem tedy stál už od dětství. Jezdil jsem na Jiráskův Hronov a zjistil jsem, že se mi pokaždé nejvíce líbí to, co přijede z Loutkařské Chrudimi. Tak jsem na ni začal jezdit, a když už mi začalo být trochu trapné účastnit se pouze jako divák, založil jsem Bažantovu loutkářskou družinu z Poniklé a řekl si, že loutkové divadlo vyzkouším i aktivně.

Věnujete se meotarům. Je toto divadelní forma také rodinou tradicí?

Moji předci se věnovali klasické činohře. V genech po nich mám, jak říká moje žena, hlavně to, že se potřebuji předvádět. Meotar jsem si pro sebe tak po cimrmanovsku vynalezl sám.

Proč zrovna meotar? V čem spatřujete jeho divadelní výhody?

Našel jsem ho víceméně náhodou. Vždycky mě fascinovala stínohra, která přináší spoustu prostoru pro fantazii, a rozhodl jsem se tedy vytvořit stínovou inscenaci Faust. Jinak než s plošnými loutkami bych to mimo jiné ani neuměl. Byl jsem na to sám a meotar se mi stal pomůckou, díky níž jsem mohl odehrát všechno sám. Loutky jsem mohl klást na rovnou plochu a stačily mi k tomu dvě ruce. Cestičku k meotaru jsem si vyšlapal sám, až pak jsem zjistil, že se v divadle docela běžně používá. Každopádně preciznost v loutkářství vidím ve schopnosti rozpohybovat opravdovou loutku. Když na Loutkářské Chrudimi vidím třeba Bouďáky, říkám si, že já vlastně jenom šoupu papíry a fóliemi po skleněné desce.

Vaše dramaturgie příliš necílí na dětského diváka a pohádky, ale zaměřujete se na detektivní až hororové texty. Jakým způsobem předlohy vybíráte?

Mám rád literaturu 19. století. V poslední době mám času méně, a tak čtu spíše povídky než romány. Nad čímkoliv, co čtu, přemýšlím, zda by to mohla být dobrá látka pro divadelní ztvárnění. Všechny moje inscenace spojuje, že se jedná o výpověď jednoho muže, jednu dominantní vypravěčskou figuru. Vzhledem k tomu, že jsem v Bažantově loutkařské družině momentálně jediným aktivním členem, je vlastně nezbytné to takto dělat.

Narazil jste někdy na to, že by vás zaujala určitá látka, ale meotar by vám neumožnil ji zpracovat divadelně?

Mnohokrát. Nejčerstvěji asi v případě povídky Berenice od Edgara Alana Poea – chtěl jsem ji původně hrát právě společně s Černým kocourem. Narazil jsem hned na několik úskalí, která však nebyla spojena s meotarem, ale právě s tím, že hraji sám. Myslím si, že v meotaru jako takovém limity nejsou, když už na něco narazím, tak jsou to mé schopnosti a osamocenost na jevišti. Meotar mě ničím neomezuje, naopak nabízí nekonečnou paletu možností toho, co se s ním dá dělat.

Mimo jiné jste se věnoval i zpracovávání dat pro Databázi

českého amatérského divadla a realizoval jste se i v rámci Muzea amatérských divadelníků. To je zase jiný úhel pohledu na divadlo. Do jaké míry je podle vás historie českého amatérského divadla v Čechách zpracovaná?

Hodně mě baví historie obecně. Dílčí spolupráce s Databází českého amatérského divadla spočívala v tom, že jsem zpracoval historii ponikelského ochotnického divadla. Měli jsme před výročím, tak se nabízelo se tímto tématem zabývat. Historie je nesmírně pestrá, velmi veselá a má tu schopnost, že odvane pěnu dní a zůstanou pouze perly. Dívat se dozadu je velmi chytrá a úsporná možnost, jak vidět výhradně vrcholy.

A když se zaměříme konkrétně na Poniklou, v jakém stavu jsou dostupné materiály? Vystačil jste si s archivem?

Něco se zachovalo v archivech, ale především se zachovala přednáška osvíceného učitele Ludvíka Lišky, který v roce 1914 balancoval prvních padesát let souboru a udělal to tak famózním způsobem, že se z toho dalo mnohé načerpat. Ale necítím se být vědcem na tomto poli, spíše nadšencem.

Vrátím se k Loutkařské Chrudimi, kterou, jak jste zmiňoval, jste dříve navštěvoval pravidelně. Vnímáte proměnu amatérské scény oproti dřívějšku? Kam se loutková amatérská scéna ve vašich očích vyvíjí?

To je pro mě složitá otázka. Jsem většinu času zalezlý v Poniklé a na přehlídky se dostanu zřídkakdy. Letos jsem v Chrudimi jen na tři dny a těžko z toho můžu usuzovat, kam kráčí současné amatérské loutkové divadlo. Tahle scéna je nesmírně svobodná a míří do všech stran i extrémů, což je nádhera. Jediný extrém mi chybí, a tím je to tradiční řemeslo, které já sice neumím, ale nedostižně k němu vzhlížím a mám pocit, že už ho dnes neumí už skoro nikdo. Ale to samozřejmě neznamená, že bych si přál vidět jednu „konzervu“ za druhou.

Zmiňoval jste Divadlo v Boudě. Máte mezi amatérskými kolegy další oblíbence?

Líbí se mi, co dělají Jaroměřáci, má to vždycky hlavu a patu – a vždycky je to experiment, trochu jiný. Líbí se mi také, co dělá Divadlo Dno. Mám taky rád Jiřího Polehňu, který je pro mě takovým zjevením. Baví mě jeho rakvičkárny, které dělá tak krásně naivním, ale velmi chytrým způsobem. Samozřejmě, že vždy, když přijede do inspirativního programu královéhradecké Divadlo DRAK, Divadlo Alfa Plzeň nebo Naivní divadlo Liberec, jsem nadšený, jsou pro mě elita.

V Poniklé pořádáte i originální meotarový festival Budiž stín! Jak vy sám reflektujete jeho vývoj?

Jedná se o bienále, takže nás v říjnu 2021 čeká třetí ročník této naší samozvané národní přehlídky stínového divadla. Jak jsem pořád zalezlý na těch našich horách, tak se řídím tím, že když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Předchozí ročníky pro mě byly velmi milým překvapením. První byl výhradně meotarový, ve druhém jsme rozvolnili pravidla a zaměřili se spíše obecně na stínohru. Sešla se zajímavá i různorodá směsice stínoherních postupů. Tak uvidíme, co dalšího nás čeká v příštím roce.

Loutkář 3/2020, s. 61–63.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.