Loutkar.online

Šlechtová, Ema: Znovunalezený kontakt v Chrudimi

Loutkařská Chrudim pro mě vždycky měla svoje specifické kouzlo spočívající především v tom, že se během pár dní zcela setřou rozdíly mezi profesionály, amatéry, divadelníky, diváky, kritiky, dětmi a dospělými. V krátkém čase vzniká silný pocit komunity, jejímž cílem je společně posouvat loutkové divadlo a uvažování o něm.

Ano, zní to jako utopie o loutkové obci, ale na začátku léta se pro některé z nás stává žitou realitou. Letošní 69. ročník byl o to specifičtější, protože sdílení a společné bytí bylo – a to celosvětově – všem na několik měsíců odepřeno. Po frustraci z domácí izolace, streamovaných představení a absence mezilidského kontaktu byl příjezd do Chrudimi restartem. Myslím, že všeobecná radost z toho, že se i přes všechny pochybnosti mohl festival uskutečnit, byla až hmatatelná. Program, podstatně volnější a méně nabitý než v předchozích ročnících, umožnil komplexnější ponor do festivalového dění mimo samotná představení. Svlažit si nohy v potůčku, osvěžit se ve stanu za Divadlem Karla Pippicha a po večerech besedovat nad zásadními filosofickými otázkami v Pivovaru Filištín sice můžou účastnici každý rok, ale letos i bez pocitu viny, že jim něco uniká. Je zvláštní, jak jsme se naučili považovat podobné akce za samozřejmé. Většina z nás žije v sociální bublině, v níž je běžné, že se něco neustále děje. A tak si téhle bezprostřední přítomnosti vážíme stále méně. Z pohledu divadelního recenzenta si tedy nemůžu odpustit komentář, že ve chvíli, kdy kultura zmizela z denní rutiny, byl její návrat něčím, co je potřeba reflektovat trochu jinýma očima. Možná nadšenějšíma, méně kritickýma, a především mnohem odpočatějšíma.

Objevem letošního hlavního programu se bezpochyby stal soubor Akolektiv Helmut s inscenací S čaganem lamag nohy. Nováček amatérského loutkového světa si odnesl cenu lektorského sboru za inscenaci a nominaci na Jiráskův Hronov. Pochybnosti ohledně toho, zda soubor patří na amatérskou přehlídku, které se na festivalových diskusích objevovaly, mi připadají bezpředmětné, především z toho důvodu, že všichni členové jsou stále studenty vysokých uměleckých

škol. Vzděláním na poli různých uměleckých oborů (divadelní kritika, film, herectví aj.) sice získává soubor nespornou výhodu, ale zároveň nelze tvrdit, že by se jednalo o profesionály, i když k nim po studiích někteří ze souboru pravděpodobně patřit budou. Temná, vizuální a precizně propracovaná inscenace zpracovává faktografii, ať už historickou, či přírodovědnou, zaštítěnou oblastí Beskyd. Skrze pohyb, projekce a loutkohru se divák noří do temných koutů lesnatých kopců, v nichž se mimo jiné ukrývali partyzáni během druhé světové války. Tvůrci hojně využívají principů filmu i dokumentu, a to nejen skrze projekce, ale například pracují s opakováním určitých sekvencí, k nimž postupně přidávají indicie pro jejich rozluštění, až nakonec divák pochopí, o co šlo ve vstupním obraze. Inscenace funguje jako chytrá a promyšlená skládačka, kterou recipienta baví luštit. Hravost se projevuje i v práci s loutkou tetřeva, maskota beskydské oblasti, kterou představuje rozlámaný deštník. Otevíráním a zavíráním vzniká dojem pohybu mohutného opeřeného ocasu při tokání. Jednoduchá a velmi efektní animace deštníku však opět zapadá jako kousek puzzle do celkového tvaru, protože právě tetřev začal z českého prostředí mizet ve 40. letech 20. století, čímž tvůrci opět umocňují téma druhé světové války a partyzánských válek minimálně časoprostorovým zařazením. Obecně za jeden z největších přínosů inscenace považuji otevření dialogu ohledně loutkového divadla a jeho specifik. Zatímco na profesionálních scénách se již běžně konfrontujeme s loutkovým divadlem, které spíše než loutky využívá loutkové principy (z inspirativního programu můžu uvést příklady jako Prefaby souboru Plata Company nebo Cesta z Divadla DRAK), v kontextu amatérské scény jde spíše o výjimku. Koexistence tradiční loutkařiny a alternativnějšího přístupu k řemeslu v rámci jednoho festivalu je dle mého názoru neskutečně plodná pro individuální redefinování toho, co vůbec pro každého z nás současné loutkové divadlo znamená. A ať si každý zvolí, jakou variantu chce. Právě diverzita inscenací na letošním ročníku festivalu přinesla svěží a tvůrčí vhled do teoretických sporů. A nebyl to jen Akolektiv Helmut, který reagoval na současnou tendenci využívání loutkových principů mimo loutky jako takové.

Inscenace oceněná za režijně-dramaturgickou koncepci Erben 1862 z dílny ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř, se také vydala směrem, který vede od loutky k objektu a k využití loutkových principů spíše činoherně. Erbenova povídka Král tchoř ožívá rozmanitou hrou kuchyňských předmětů. Cinkání porcelánu a kvokání hereček nás přenáší do slepičince, v němž dochází k dramatickým změnám ve vedení monarchistického státního zřízení. Postavy vznikají skrze hru hrnečků, talířků, lžiček, lahviček od parfémů nebo lahví na víno. Předměty stolovacího rituálu slouží jako prostředek k otevírání tématu moci a jejího zneužívání napříč společností. Právě civilnost herectví a výrazových prostředků umožňuje úsměvný nadhled nutný pro prezentaci podobně závažných společenských otázek, ty díky němu vynikají, ale zároveň nesklouzávají k patetické výpovědi o stavu dnešního světa. Onen kýžený důraz je ale rozpuštěn v naturalistických scénách, ve kterých se mladý představitel kohouta dusí vařenými vejci a leje do sebe litry rekvizitního vína.

Dalším mladým souborem, který oslnil lektory svou dramaturgickou koncepcí, díky níž byl mimo jiné doporučen na Jiráskův Hronov, je soubor Reservé, ZUŠ F. L. Gassmana, Most, s inscenací Malála. Oproti ZUŠ F. A. Šporka sice příliš nevyniká vysokou kvalitou hereckých akcí, ale promyšleně zpracovává dokumentární látku. Neemocionální a opět civilní přístup tvůrců zprostředkovává ponor do autentického příběhu Malály Júsufzajové, pákistánské dívky, která se už v pubertě stala bojovnicí za práva žen v muslimských zemích a je držitelkou Nobelovy ceny za mír. Zvolením papírových loutek a estetiky animovaného filmu se soubor, možná nevědomě, odkazuje k oceňovanému filmu Persepolis (2007), který skrze oči malé hrdinky otevírá problematiku íránské revoluce. Malála touží chodit do školy, číst knihy a žít obyčejný život školačky, což jí sílící moc Talibánu znemožňuje. Výpovědní hodnota inscenace je o to intenzivnější, protože sami herci jsou stále školou povinní. Skrze papír a projekce vypráví příběh své pákistánské vrstevnice. Dramaturgie je kompaktní a výběrem látky přesahuje do sfér politického divadla a dokudramatu. Opět tendence, která přináší do amatérského loutkového světa nové tvůrčí impulsy a přesahuje za

důraz na estetický zážitek. Dokážu si dobře představit, že by se Malála mohla stát uměleckým prostředkem ke vzdělávání a následné diskusi například na středních školách.

Mezi nejmladší účastnice letošního ročníku bezpochyby patří blonďaté dvanáctileté kamarádky z pražského souboru Broulananšu. Kačenka Schingebiss sice nepatří mezi inscenace oceněné lektorským sborem, ale mou pozornost upoutala již na plzeňském Pimprlení. Jednak tím, že se jedná o autorský počin obou představitelek, který čerpá ze staré indické legendy o kačence, která jako jogín čeká, až všechny nepokoje ustanou, ale především všestrannou vybaveností obou hereček, jejichž hlasové i hudební schopnosti jsou vzhledem k jejich věku pozoruhodné. Vyčítané nedostatky dramaturgie totiž zcela zastiňuje nadšení, které z obou začínajících umělkyň přímo srší. Nejde o naivitu, ani o shovívavost, kterou máme tendenci u dětských protagonistů aplikovat, ale o významný rys, který bezpochyby k amatérskému divadlu patří. Podobné inscenace mě vždy utvrzují v tom, že amatérská scéna nabízí ještě jiné hodnoty než ta profesionální a že k její reflexi se musíme často vracet k intuitivnímu divákovi v nás.

Letošní ročník mimo jiné znovu oživil meotar jako svébytný loutkářský žánr. Pokud zůstaneme u tvůrců mladé generace, studentky ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř, přivezly do Chrudimi inscenaci Cik!, která opět vyčnívá svou kompaktností, originalitou, zvoleným tématem i civilností hereckého projevu. Kolektivní hrdina je zastoupen cikádami – stvořeními znásilněnými ve svém bytí, lapenými a uzavřenými v byrokratické mašinérii korporátů. Levná pracovní síla. Nálada, která asociuje mnohá velká díla světové literatury, od Kafky po Orwella, však nabízí i konkrétní interpretaci spojenou s naší geografickou příslušností. Problematika romské komunity v oblasti pracovní diskriminace může být pouze doprovodným motivem, ale pro mě se mu těžko vyhýbá. Útlak ale končí momentem uvolnění. Cikády v podobě barevných světélek se rozeženou po stěnách, jako symbol naděje a svobody. Herečky však ze svých sešněrovaných úřednických rolí nevystoupí ani po potlesku.

Protagonista Bažantovy loutkářské družiny, který v Poniklé dokonce založil meotarový festival, Tomáš Hájek si odvezl cenu za inscenaci Černý kocour a nominaci na Jiráskův Hronov. Hororová a velmi precizní inscenace vychází z povídky „krále temnoty“ Edgara Allana Poea. Právě meotar umožňuje vznik dramatického napětí mezi drsnou výpovědí psychopatického maniaka a jemnou stínohrou. Ďábelské kvílení černého kocoura, rozšiřující se kaluž lepkavé červené krve i hrozivý stín provazové smyčky skrze projekci dokonale ilustrují příběh a intenzivní výkon jednoho herce. Hájek se dokáže do detailu věnovat meotarové technice, zatímco se herecky proměňuje v psychopata a nechává se unášet na vlně nejtemnějších zákoutí lidské mysli. Jeho projev je řemeslně přesný a nezapomenutelný.

Další výrazný herecký výkon byl oceněn formulací půvab autorské interpretace, a to výkon Rudolfa Hancvencla, loutkového pankáče z jabloneckého souboru Vozichet v inscenaci O zvířátkách. Výběr lektorského sboru není nijak překvapivý, jelikož Hancvencl je výraznou osobností chrudimského festivalu již dlouhodobě. Showman s výbušným drivem, charismatem a humorem, kterým si podmaňuje děti i dospělé opět dostál svému osobitému kouzlu. Příběh o krizi, která se snesla na farmu zvířátek v podobě hejna mločích utečenců z laboratoře, v sobě obsahuje motivy z děl jako Farma zvířat, Válka s mloky nebo pohádkové klasiky O pejskovi a kočičce. Autorský text pracuje se zažitou literaturou a vtipně ji vykládá. S minimálními prostředky, křiklavě barevnými kartonovými zvířaty, plyšáky a hejnem gumových ještěrů dokáže jeden herec zahrát divadlo, které je komplexní, nechybí mu spád, a především v publiku vyvolává vlny nezastavitelného smíchu. Nadsázka a chytrá práce s možnostmi i nemožnostmi materiálu naprosto nabourává představy o tom, jak by mělo loutkové divadlo vypadat. Začínám nabývat dojmu, že by nebylo od věci pro příští ročníky zavést „hancvenclovina“ jako svébytný a všeříkající pojem.

Ve stejné kategorii zapůsobil také Jaroslav Ipser a inscenace Kašpárek to zařídí souboru Čmukaři. Další star amatérské loutkové

scény a pravidelný účastník Loutkářské Chrudimi adaptoval a zkolážoval příběhy pohádkového Kašpárka. Tato legendární postavička se v Ipserově pojetí proměnila v jakéhosi všehoschopného asistenta, který cokoliv zařídí ve jménu obecného blaha, a přitom ještě stíhá ve velkém pojídat párky s křenem. Úkolů se valí tolik, že uspěchaná loutka skutečně působí jako korporátní poslíček, který se snaží naplnit požadavky všech a za každých okolností. Loutkařina staré školy je odlehčena humorem a vynalézavostí ve scénografii: dekorace smrčku se rázem promění v loupežníka, čarodějnice se zase jedním pohybem promění na skálu. Poctivou loutkařinou a originální prací s dekorací mimo jiné potěšilo i Loutkové divadlo V Boudě s inscenací O zakleté holubičce. Jako základní stavební kámen scénografie si zvolili pojízdné knihovnické regály, skrze něž „bouďáci“ vytvářejí různá prostředí – od samotné knihovny až po komnatu čarodějnice. V jednu chvíli dokonce dojde i na animaci knížky. Myslím, že je potřeba, aby se i soubory, které si zakládají především na řemeslu a tradici, nebály alespoň v malých náznacích narušovat lety ověřené divadelní vzorce. Každé divadlo se vyvíjí v čase a je třeba právě na změny doby adekvátně reagovat, aby umělecký vjem zůstával živým.

Zachytit všechny dojmy z Loutkářské Chrudimi považuji za nadlidský úkol, který ústí v rozsáhlé a v důsledku nicneříkající elaboráty. Festival sám o sobě je dynamický, plný diváckých zážitků, divadelních dílen, diskusí, setkání i bujarých večírků. Letošní 69. ročník mě překvapil právě odvahou mnohých tvůrců vystupovat ze zajetých kolejí. Specifická atmosféra letošního roku mu dodala další rozměr, který se snad pro příští jubilejní ročník stane tvůrčím podnětem pro rozvoj. Dny uběhnou jako voda a loutkařská obec se zase bude v rámci několika dní setkávat v chrudimských uličkách prohřátých letním sluncem.

Loutkář 3/2020, s. 56–59.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.