Loutkar.online

Balvínová, Malvína: Filmová loutka v adaptacích literatury

V české (i někdejší československé) animaci se spojení adaptace literární předlohy a loutkové stop-motion techniky objevovalo často, dokonce častěji než zpracování literatury pomocí kreslené, ploškové či jiné animace. Tradice, s níž začal Jiří Trnka, přetrvala a přes „fimfárovské“ adaptace se přehoupla až do současnosti. A některé literární adaptace jsou dokonce právě teď ve fázi výroby.

Patrně nejproslulejší český režisér loutkových filmů Jiří Trnka, na kterého se mnoho českých loutkařů odvolává a více či méně na jeho styl navazuje, hledal náměty pro své krátké i celovečerní filmy skoro výhradně ve světové literatuře a dramatu. A to s velkým rozsahem – od Baccacciova Dekameronu ze 14. století přes Andersena z 19. století až po Haškova Švejka. Trnka zemřel už před půl stoletím, ale tradice, kterou založil, evidentně žije dál. A nejen on, literaturu adaptoval i jeho zlínský „kolega“ Karel Zeman, i když ne výhradně loutkovou technikou.

Část tvůrců, kteří v dnešní době literaturu pomocí filmové loutky adaptují, jsou žáci Trnkova žáka Břetislava Pojara. Projevilo se to hned v porevoluční generaci absolventů FAMU, kde Pojar učil.

Daniil Charms v podání Aurela Klimta

Jeden z Pojarových žáků, Aurel Klimt, se už ve svých studentských a krátkých filmech vydal cestou loutkové literární adaptace. Jako předlohu si vybral absurdní povídky pozoruhodného a podivínského ruského autora Daniila Charmse, z jehož tvorby adaptoval v době studií na FAMU povídku Maškin zabil Koškina (1995). Po studiu pak natočil ponurý a působivý patnáctiminutový Pád (1999). Pro oba tyto filmy platí, že se autorům (vedle Klimta má na podobě filmů velkou zásluhu výtvarník Martin Velíšek) podařilo vystihnout atmosféru původních povídek, včetně zcela specifického černého humoru s prvky absurdity. Klimt točil filmy bez dialogů, výtvarná podoba výrazně stylizovaných loutek a dobře animované pohyby a gesta jsou ale v obou snímcích výmluvná ažaž. Oba filmy také byly oceňované, především Pád, který posbíral několik festivalových cen.

Jan Werich a loutkové Fimfárum

Asi nejvýraznějším spojením literární předlohy a celovečerních loutkových filmů je v české novodobé animaci trilogie Fimfárum. První film ze tří se už pomalu stal klasikou, letos dokonce došlo k restaurování původní filmové kopie kvůli digitalizaci. Prvně byl uveden už skoro před dvaceti lety pod názvem Fimfárum Jana Wericha. Tvoří ho pět ne úplně pohádkových pohádek, vlastně spíše moralit o lidských nectnostech. V režii Vlasty Pospíšilové a Aurela Klimta (a s výtvarným pojetím Petra Poše a Martina Velíška) dala pětice příběhů vzniknout nečekaně kompaktnímu filmu. Jednotlivé příběhy propojuje hlas Jana Wericha, zároveň autora předlohy, a také perfektní stop-motion animace. Precizní, a přesto taková, že nechává prostor nadsázce a animační zkratce. Pětice pohádek si zahrává s dalšími žánry, a cílová skupina tak rozhodně přesahuje dětské publikum. Až opadá listí z dubu je pohádka nejen o tom, jak sedlák vyzraje na čerta, ale i o alkoholismu, Franta Nebojsa zase využívá hororových prvků, v Lakomé Barce převažuje moralita, Splněný sen je humoristická hříčka. Patrně nejvýraznější stylem vyprávění i výtvarným uchopením je závěrečná pohádka, po níž je pojmenovaný celý film.

Snímek vznikl za přispění Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, pod záštitou ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Druhé Fimfárum uvedené v roce 2006, které celkem navázalo na styl i úspěch prvního dílu, tvoří čtyři pohádky: Moře, strýčku, proč je slané?, Tři sestry a jeden prsten, Hrbáči z Damašku a Paleček, a to v podání režisérských osobností Jana Baleje, Vlasty Pospíšilové, Aurela Klimta a Břetislava Pojara. Snímek je natočený ve stejném duchu, ale je rozmanitější, neboť se na něm podílelo vícero režisérů i výtvarníků.

Závěrečná část trilogie s názvem Fimfárum do třetice všeho dobrého byla uvedena do kin v roce 2011, měla dokonce i stereoskopickou verzi. Poslední díl byl ale lehce nevyrovnaný, především z hlediska metráže (i pojetí) jednotlivých povídek. Kromě Vlasty Pospíšilové přizval producent nové režisérské osobnosti Kristinu Dufkovou a Davida Súkupa, kteří zpracovali pohádky Jak na Šumavě obři vyhynuli, O kloboučku s pérkem sojčím a Rozum a

Štěstí. Jako výtvarníci se tentokrát podíleli Denisa Grimmová, Petr Poš a Patricia Ortiz Martinez.

Autopohádky z dílny studia animation people

Zatímco Fimfárum vznikalo pod hlavičkou produkční společnosti MAUR film, jiná známá pražská produkční společnost animation people realizovala po dlouhou dobu adaptaci vybraných příběhů z knihy Autopohádky autora Jiřího Marka, která vyšla poprvé v roce 1975.

Z původních patnácti příběhů vybrali tvůrci čtyři a pojali je odlišnými animačními technikami. Každý příběh navíc vytvořil zcela jiný tvůrčí tým. Vznikl tak poněkud nesourodý film, který byl nakonec po mnoha letech natáčení uveden v roce 2011. Jednotlivé pohádky ale působí lépe samostatně než pospojované hranou (a poněkud křečovitou) částí.

První epizoda, inspirovaná Pohádkou o princezně, která se nesmála, je animovaná poloplastickou (poloreliéfní) technologií. Režisérem byl Břetislav Pojar, který s touto technikou kdysi „bodoval“, když natočil proslulé pohádky Potkali se u Kolína a Pojďte, pane, půjdeme si hrát. Výtvarníkem mu byl Pavel Koutský. Druhý, velmi povedený příběh Účetní a víla využil klasickou animaci loutek. Výtvarníkem a režisérem byl zkušený Michal Žabka. Třetí, asi nejoriginálnější část O rybáři Maršíčkovi je animovaná velmi neobvyklou technologií papírové ploché loutky v reálném prostoru. Výtvarnicí byla Bára Dlouhá a režisérem František Váša. Čtvrtá epizoda s názvem Vincent se odehrává v nedaleké budoucnosti a režisér Libor Pixa ji zpracoval počítačovou 3D animací.

Hans Christian Andersen v podání Jana Baleje

O pár let později byl uveden dlouho očekávaný loutkový film Malá z rybárny (2015), jež je velmi volnou adaptací Malé mořské víly Hanse Christiana Andersena. Režisér Jan Balej ale posunul příběh v čase i prostoru. Stejně jako mnozí jiní opustí Mořský král se svou stařičkou matkou a třemi dcerami (včetně „Malé“) drancované pobřežní vody a odejde žít mezi lidi. V potemnělé rybárně uprostřed přístavní čtvrti plné přistěhovalců žijí ale jednotvárný život plný práce, osamění a vzpomínek na staré časy. Jednoho dne vstoupí do

jejich rybího obchodu sebevědomý, pohledný, ale také neurvalý mladý muž Baron. Ten svým okázalým vystupováním, dunivou hudbou a pozlátkem, které ho obklopuje, okouzlí Malou a změní tak život celé rodiny.

Film byl zamýšlen jako silné a děsivě realistické podobenství o nenaplněné lásce a o hodnotách dnešní společnosti. Tvůrcům se podařilo vytvořit ponurou atmosféru, avšak loutky a dekorace více vynikly na doprovodné výstavě než v samotném filmu. Navíc nastal poněkud zmatek s cílovou skupinou, protože se snímek prezentoval jako pohádka, ale čitelnější byl pro dospělé diváky. Příběhu navíc v tomto případě neprospěla absence dialogů, které byly nahrazeny poněkud problematickým komentářem vypravěče. A tak se nakonec na filmu nejvíc cenily loutky, dekorace a poctivá stop-motion animace.

Malý pán: Voděná loutka v adaptaci

Z úplně jiného ranku je snímek Malý pán, který natočil a v roce 2015 uvedl do kin loutkoherec a režisér Radek Beran, člen souboru Buchty a loutky. Jednak se jedná o loutky voděné, a nikoliv animované, a za druhé se natáčelo v reálném prostředí lesa. Film je adaptací dětské knihy Velká cesta Malého pána Lenky Uhlířové a fotografa Jiřího Stacha, která byla jako Objev roku nominovaná na cenu Magnesia Litera.

Film sklidil velký úspěch, na němž mělo podíl i silně autorské výtvarné řešení Františka A. Skály. Pro tvorbu tohoto všestranného sochaře, ilustrátora a grafika je charakteristická pracnost výrobních postupů, důraz na dokonalé řemeslné zpracování a smysl pro detail. Hudbou film doprovodil Milan Cais ze skupiny Tata Bojs, loutkám propůjčili hlasy známí herci jako Pavel Liška nebo Saša Rašilov.

Ale půvabný je i samotný příběh, vycházející z předlohy. Malý pán bydlí v lese v dutině malého vršku a jednou se mu zdá sen o domečku, nad jehož dveřmi stojí nápis: Zde najdeš, co ti schází. Ráno se musí Malý pán chtě nechtě vydat na cestu. Žene ho totiž pocit, že mu skutečně něco schází. Cesta to není jednoduchá, musí prokázat odvahu a splnit spoustu úkolů, ale po všech dobrodružstvích se dočká pořádného překvapení. (Pod hlavičkou Divadla b je dodnes uváděna divadelní, poněkud zjednodušená verze příběhu s týmiž loutkami,

pozn. red.)

Chystané adaptace

Zatím byla řeč o filmech již vytvořených. V současné době se ale také dva filmy tohoto druhu natáčejí. Prvním z nich je snímek Myši patří do nebe podle úspěšné knihy Ivy Procházkové, jejíž originalita spočívá především v přístupu, jak lehce a hravě autorka dětem předkládá téma smrti. (Divadelního zpracování se kniha dočkala na scéně kladenského Divadla Lampion v r. 2019, režie Jakub Maksymov, pozn. red.)

S nápadem adaptovat tento příběh přišla režisérka a výtvarnice Denisa Grimmová už v roce 2010. Od roku 2012 začal tvůrčí tým podávat žádosti o granty a vyvíjet scénář, který měl postupně sedm verzí. Autorkou prvních dvou je Alice Nellis, následně se nelehké práce ujal Richard Malatinský.

Ačkoliv se výsledný scénář od původní knihy vzdaluje, základ mají společný: Myška a Lišák, v pozemském životě nesmiřitelní nepřátelé, se po nešťastné události setkají ve zvířátkovském nebi. Díky absenci přirozených instinktů a zejména předsudků se z nich stanou nejlepší kamarádi. Touha zvířecích hrdinů být navždy spolu se vyplní i po návratu na svět, kam se ale narodí ve vyměněných rolích. Značně ambiciózní film vznikající v mezinárodní koprodukci, který režírují Denisa Grimmová a Jan Bubeníček, je již před dokončením a uveden by měl být začátkem roku 2021.

Další adaptaci chystá režisérka Kristina Dufková, inspirovaná knihou Mikäela Olliviera Život k sežrání. Příběh je originální: hrdina Ben žije s matkou na předměstí Paříže, chodí do gymnázia a vášnivě rád jí. Jenže začíná mít nadváhu. Váží o mnoho víc, než by měl, a svým vrstevníkům se příliš nepodobá. Benjaminův příběh je především trefným pohledem do pocitů dospívajícího. A protože je o „hmotě“, rozhodla se režisérka k jeho výrobě použít právě loutky. Snímek je roztočený, ale čeká na dofinancování a zatím není jasné, kdy bude dokončený (natož uvedený).

Loutkář 3/2020, s. 41–43.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.