Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Dramaturgii vnímám jako kombinatoriku

Petra Zichová (dříve Zámečníková) je dnes už neodmyslitelně spojená s pražským Divadlem Minor, kde působí jako dramaturgyně od roku 2003 dodnes. V následujícím rozhovoru mimo jiné prozrazuje, jaký je její pohled na dramaturgii a jaká jsou podle ní specifika (nejen loutkového) divadla pro děti.

Dramaturg je pro laickou veřejnost profese opředená tajemstvím. Jak bys ji ze své osobní zkušenosti definovala ty? V čem spočívá jeho práce a co musí podle tebe dramaturg všechno umět?

Jasně, to tak je, málokdo ví, co dělá dramaturg, i proto, že každý dramaturg dělá trochu něco jiného a o práci dramaturga se moc nemluví. Na dramaturgii se často odvolává, když inscenace nefunguje, což je asi dáno tím, že dramaturgie postihuje esenci věci, jakoby všechno. Já dramaturgii vnímám jako kombinatoriku: v daném čase a prostoru je potřeba sestavit ideální kombinaci tvůrců, herců, prostředků a tématu. To je to nejdůležitější – udělat správné rozhodnutí, to ostatní už jsou provozní činnosti, které se stále opakují, a odvíjí se vlastně od toho základního nastavení. Myslím, že v dnešní době kromě tradiční výbavy dramaturga, jako je sečtělost a všeobecný přehled o divadle, je ještě víc potřeba schopnost dobře komunikovat, a to nejen věcně, ale spíš empaticky. Tak nějak s pochopením a zároveň pružně s otevřeností k neustálým změnám…

Co tě přivedlo ke studiu režie-dramaturgie na DAMU? Pokud se nepletu v divadelnickém zázemí jsi vyrostla…

To je pravda, já si divadlo nevybrala, mně se prostě přihodilo, že jsem vyrůstala mezi divadelníky a všichni v mém okolí toužili vyhrát všechny divadelní přehlídky a dostat se na DAMU, tak jsem holt podlehla tomuto sexy prostředí. Pak se přihodila ta nehoda, že mě hned přijali na KALD, a od té doby vždycky, když chci konečně chvilku divadlo nedělat, tak mi někdo zavolá a nějak mě to přitáhne

zpátky.

Z tvých školních prací mi velmi utkvěla magická Mahulena, hraná ve sklepní scéně Damúzy, a především marionetová Katynka z Heilbronnu, hraná pod hlavičkou Zasyrova jedovatého divadla. Kde je mu konec? Obnoví ještě někdy svou činnost? Co to bylo za spolek?

Tak to byl velmi milý spolek přátel, víceméně studentů, jehož základem byli herec Víťa Březka a scénograf Robert Smolík. Vznikl jen tak a jen tak zanikl, nebyl čas a energie, všichni jsme už pracovali. Svou činnost jsme moc neřešili, prostě jsme udělali svépomocí dvě inscenace, skoro tři (ještě jsme plánovali Čuka a Geka). Katynka z Heilbronnu byl původně Víťův nápad, potom jsme ho spolu rozvíjeli asi dva roky. Hráli jsme v Damúze v Řetězové, o kterou se staral myslím nejdřív David Kašpar a potom Jirka Sulženko, to bylo skvělé zázemí. To je hezké, že si to pamatuješ…

Hned po studiích na KALD DAMU ses stala dramaturgyní v pražském Divadle Minor. Oblast divadla pro děti, které je často hájemstvím loutkového divadla, je, a to nejen z dramaturgického hlediska, velice specifická. Proč ses pro ni rozhodla? Brala jsi to jako osobní výzvu?

Tak já jsem si ho nevybrala. Byla jsem zaměstnaná v divadle v Chebu, když mi zavolal Janek Jirků, co dělám. V Minoru tehdy pracoval i Robert Smolík, takže se to pěkně propojilo…

Ale je pravda, že se mi Minor líbil, a inscenace pro děti mě vždycky bavily, kvůli té hravosti, asi jsem byla i ovlivněná Divadlem DRAK a festivalem Evropských regionů v Hradci Králové, kde jsem viděla spoustu dobrých představení. Když festival začínal, tak jsem chodila skoro na všechno…

Dnes už to vnímám trochu jinak, baví mě být u zrodu, pomáhat formovat vztah dětí k divadlu a ke kultuře vůbec, vidím v tom velký smysl. Nikdy mě nenapadlo vnímat divadlo pro děti jako méněcenné, ale je pravda, že diváci jsou často jakoby šokováni, že je dětské

představení baví. Obecná předpojatost je pořád bohužel velmi silná. Možná i proto se mě na to ptáš…

Proměnilo se divadlo pro děti za tu dobu, co se mu profesionálně věnuješ? Platí podle tebe teze, kterou občas slýchám, tady že jsou děti v posledních letech mnohem roztěkanější a méně soustředěné? Je třeba to vzít v potaz při práci na dramatických textech?

Co se týká minorského publika, tak zde určitě došlo k velké změně, především díky našemu zaměření na rodinné publikum. To ohromně prospělo všem zúčastněným, hercům, dětem i rodičům. Pokud je představení strhující, tak o roztěkanosti nemůže být řeč, ale není snadné takovou inscenaci vytvořit. V něčem je to těžší než divadlo pro dospělé, protože ho vlastně chcete udělat rovnocenné ve smyslu nasazení a tvůrčí investice, tak aby to uspokojilo náročné dospělé publikum, zároveň musíte ve srozumitelnosti zohlednit věk nejmladšího diváka. Jste pod tlakem ze dvou stran, hledáte kompromis. Na zkouškách si nejčastěji klademe otázku: Dají to? A do první projížděčky s dětmi si nejsme jistí… Je to ohromně vzrušující. A děti většinou zvládnou mnohem víc, než si myslíme. Nepotřebují všemu rozumět, chtějí být fascinované. Je to jiná generace. Nemyslím si, že jsou roztěkaní, spíš rozlišují kvalitu, jsou náročnější.

Když jsem si vypsala seznam inscenací, na nichž ses podílela, převažují adaptace známých látek (například Čtyřlístek, Vinnetou, Bruncvík a lev, Planeta opic, Neználek ve Slunečním městě, Polní žínka Evelínka, 1000+1 noc). Je to provozní nutnost, nebo nějaká potřeba a touha tvůrců sdílet svůj oblíbený příběh s diváky, popasovat se s ním, prožít si ho nikoli v knize, ale na jevišti?

Výběr tématu je docela proces. Většinou víme dost konkrétně, co za Minor v danou chvíli potřebujeme, ale zároveň chceme, aby byl režisér s výběrem spokojený. Takže se hledá tak dlouho, dokud obě

strany nekývnou. Některé tituly, které zmiňuješ, vznikly v období, kdy jsme chtěli dostat rodiče s dětmi do Minoru, tak jsme prostě cílili na jejich sentiment. Proto Čtyřlístek, Vinnetou nebo Neználek ve Slunečním městě… Naopak s Polní žínkou Evelínkou přišla Apolena, které jsme zadali mateřinku do čtyř herců na Malé scéně. Někteří režiséři přicházejí s návrhy, jiní mají rádi zadání, hlavně s většinou pracujeme dlouhodobě, tak se známe a dohoda je snazší.

Během svého působení v Minoru jsi spolupracovala s režiséry Jankem Jirků, Petrem Vodičkou, Jiřím Adámkem, Jiřím Jelínkem, Davidem Drábkem, zmiňovanou Apolenou Novotnou… Co jméno to vyhraněná umělecká osobnost, to jiná divadelní poetika i estetika. Jak se spolupracuje s plejádou takhle rozdílných tvůrců? Nakolik se liší požadavky na tebe jako dramaturgyni u každého z nich?

To jsou všechno kamarádi, režijně dramaturgická spolupráce je velmi osobní, svým způsobem intimní proces, mně se s nimi spolupracovalo dobře. Když se nad tím tak zamyslím, řekla bych, že spíš se oni museli popasovat s mými požadavky, respektive požadavky Minoru, které jsem zastupovala, což nebylo vždycky lehké. Já bych za svou osobu některé věci řešila jinak, ale to nebyl můj úkol, nebo jsem to tak aspoň nevnímala. Jinak základní požadavek režisérů na dramaturgy je, myslím, možnost bezpečně sdílet svoje pochyby a společně hledat řešení. Ovšem tuto funkci dramaturga může splnit scénograf, herec či jakákoli blízká osoba… Ale základně jsem vždycky chtěla pochopit záměr režiséra a pomoct mu ho naplnit.

A zároveň vlastně dodržet zadání např. věkové adresy, což jsou někdy protichůdné úkoly, ale to už tak nějak k dramaturgii patří.

Několik titulů jsi pro Minor zdramatizovala – Popelku, poměrně výrazně upravenou Červenou Karkulku, Andersenovu pohádku O Malence a Nosovova Neználka ve Slunečním městě. Pustila ses někdy do dramatizace, na níž sis vylámala zuby? Která prostě za žádnou cenu nešla převést do divadelní podoby?

To jsem asi nezažila, ale já jsem těch tradičních dramatizací zas tolik nespáchala… Ale zažila jsem pocit, že je to celé od základu špatně a nejde to už zastavit. To máš dvě možnosti. Buď to stopnout, ale to se stane málokdy, nebo dělat jakoby nic a moc to nerozpatlávat. To je velká výzva…

Ten zmiňovaný seznam inscenací, jímž ses věnovala, je poměrně eklektický. Máš nějaké vlastní téma, které tě zajímá?

Nemám, respektive všechno je moje téma. Já nejsem umělkyně, ale vlastně analytička, jen mi dlouho trvalo, než jsem na to přišla. Nemám potřebu nabízet světu svoje osobní tvůrčí počiny a touhy, moje téma je obecnějšího rázu, řekněme harmonizace, vytváření prostoru, příležitostí, nových možností, setkání, kombinací atd. To mě baví a je to, doufám, moje nadání. Momentálně to souhrou okolností dělám v divadle, dělám to ráda, ale ráda to budu dělat i v jiném oboru.

Nemáš už těch inscenací pro děti někdy dost (jestli to můžeme takhle veřejně přiznat)? Netáhne tě to alespoň občas pracovat pro dospělé, což se v Minoru sice příležitostně děje, nicméně dětské inscenace hrají prim. Lákalo by tě dramaturgicky hloubat třeba nad Shakespearem nebo Čechovem?

Ani ne, děkuji. Shakespeara a jemu podobné nechám jiným nadaným tvůrcům, je jich tu dostatek a já toto nutkání nemám. Mně divadlo pro děti, jak jsem už zmínila, přijde dostatečně smysluplné, případně bych už nechala to divadlo být, a věnovala se jenom dětem, což by bylo možná nejlepší. Ušetřilo by se za terapie, na kterých stejně všichni řeší traumata z dětství…

Loutkář 3/2020, s. 28–30.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.