Švecová, Veronika: Žiju v předminulém století

S hrami Reného Levínského se lze v divadle setkat častěji, než by se dalo tušit. Píše pod mnoha pseudonymy, loutkáři ho znají jako Šimona Olivětína. Vystudoval matematické modelování na ČVUT, je zakládajícím členem souboru Nejhodnější medvídci a zabýval se teorií her v Ústavu Maxe Plancka v Německu. Ekonom, matematik, dramatik a komentátor politického a společenského dění sám o sobě tvrdí, že vede nezajímavý život. Dlužno dodat, že je rovněž zdatným mystifikátorem.

Používáte nezvyklé množství pseudonymů, skoro každá hra má svého vlastního autora. Některá jména se ale opakují. S kým bude nejlepší se bavit o loutkovém divadle?

Pro loutkové hry je to jednoduché. Ty píšu všechny jako Šimon Olivětín. Takže pro loutkáře jsem přehledný. Zatímco u her pro dospělé chci každé hře dopřát vlastního autora, její vlastní příběh, takže je většinou neopakuji, když nenastane zvláštní důvod.

A kdo je Šimon Olivětín? Jak přišel na svět?

Olivětín je část města Broumov, kde se nachází pivovar, z něhož pocházelo to nejlepší pivo v Hradci. V Hradci v 80. letech byl pivovar, a ten byl trochu problematický, ne že bych chtěl mluvit ošklivě o hradeckém pivovaru, ale následně zkrachoval. A co se dalo pít, byl Primátor, Krakonoš a právě Olivětín. No a Olivětín se točil u nás v hospodě, která se překvapivě jmenovala Budvarka. Pseudonym z něj vznikl vlastně zištně. Na konci osmdesátých let jsem byl jedním z organizátorů soutěže poezie, když jsem si soutěžní texty přečetl, tak se mi zdálo, že to není moc dobré. Výhry v té soutěži byly stanoveny na pět set, čtyři sta a tři sta korun, a to bylo hrozně peněz, protože pivo tenkrát stálo dvě padesát. Tak jsem ještě rychle vložil do soutěže i své básně, a aby se nepřišlo na to, že jsou moje, tak jsem je podepsal Šimon Olivětín. A od tohoto podvodného až zločineckého počátku mi Olivětín zůstal a u loutkových her ho dodržuji dodnes.

Píšete čistě na zakázku, nebo ve vás občas vznikne tvůrčí přetlak a musíte se z nápadu vypsat?

Nemám vůbec žádné tvůrčí přetlaky. Píšu jenom na zakázku, teď jsem napsal pro Divadlo Alfa hru Detektiv Dudek pro Tomáše Procházku. Víceméně jsem loutkové hry vždy psal jen pro čtyři režiséry. Ještě pro Jakuba Kroftu, Míšu Homolovou a Marka Zákosteleckého. Když někdo z nich přijde, tak jim hru napíšu. Nemám přetlaky, ale mám zakázky, což mi z finančního pohledu připadá lepší.

Jak se vaše texty psané původně pro amatérský soubor Nejhodnější medvídci dostaly na profesionální scény? Jaká byla vaše první spolupráce s kamenným divadlem?

Kdysi v 90. letech jsem pro Malé divadlo v Českých Budějovicích napsal dramatizaci Perníkové chaloupky, kterou tehdy dělal Honza Oborník. No a když začali v profesionální sféře pracovat mí kolegové z ochotnického divadla, tak si na mně žádali texty. Míša Homolová s Medvídky hrála, pro ni jsem napsal Marbuela a Kratinohu (Naivní divadlo Liberec, prem. 2001, pozn. aut.), Jakub Krofta je můj spolužák ze ZUŠky, tenkrát se to jmenovalo lidová škola umění, tam jsme chodili malovat k paní Diblíkové. S kým člověk nechodí do třídy, ten mu pak práci nedá. Musí si včas, ideálně tak ve třetí třídě, rozmyslet, do jakých kroužků chodit, kde jsou děti z lepších rodin, a s těmi se začít kamarádit.

Dobrá strategie.

V loutkářství jsou to buďto Kroftové, Peřinové, anebo Vašíčkové. V podstatě velmi přehledná situace. Toho jsem se držel. Kláru Peřinovou jsme vzali do Medvídků, s Kroftou nás pojila výtvarka a s Vašíčkem se teď snažím skamarádit a myslím, že si rozumíme.

Jaký je vztah Nejhodnějších medvídků k loutkám?

Hráli jsme jednu loutkovou hru Kašpárek, četník koločavský.

Neměli jsme kde zkoušet, takže abychom se vešli k někomu do bytu, tak jsme zvolili loutky. Hra vznikla na motivy filmu Vladislava Vančury Marijka Nevěrnice podle knihy Ivana Olbrachta. Text jsme doplnili písničkami Ventolina – Davida Doubka, který s námi odjakživa hraje. Šlo o poměrně tradiční marionetovou inscenaci, pak jsme s ní jezdili i po Evropě. Loutkové divadlo je fajn tím, že se dá sbalit do IKEA tašek, a už jen nasednete do autobusu a jedete dělat slávu po světě. Zažili jsme moc pěkných výletů. Akorát nevýhodou je, že když nervózní ochotník přijde na jeviště, tak může udělat velké gesto a nervozitu ze sebe shodit. Jenže pokud je jeho největším gestem zvednutí ukazováčku o tři centimetry, tak to tomu rozklepání moc nepomáhá. Těžko říct, do jaké míry bylo naše loutkoherectví snesitelné, ale odehráli jsme to mockrát.

Ale pak jste opět získali prostor ke zkoušení a už se k loutkám nevracíte.

Zatím se k loutkám nevracíme. Ale není to vyloučené. Možná jsme k tomu teď v padesáti mentálně dospěli. Mohli bychom udělat třeba něco s maňásky.

Je něco, co si z pohledu dramatika dovolíte jen, když píšete pro loutky? A co se naopak s loutkami skloubit nedá?

S loutkami se dá zahrát úplně to samé co s lidmi. Loutky navíc mohou létat, ztratit končetinu, loutkové divadlo je vlastně mnohem lepší než neloutkové. Dá se toho vymyslet strašně moc.

Takže když píšete text, tak už zohledňujete inscenační podobu?

Trochu ano, je dobré se napřed sejít se scénografem a domluvit se, jak to bude vypadat. V něčem mu vycházet vstříc a v něčem mu dělat ty naschvály. V Plzni teď pracujeme s šedesáticentimetrovými marionetami a inscenace má podtitul Make tradiční česká zvířátka Great Again. Snažíme se být hodně starobylí. Sumec vyleze z levého portálu, a šup, vyleze z pravého portálu. Může se vznášet, převlékat,

žáby moc hezky tancují…

Nakolik se při psaní inspirujete v reálném světě a nakolik vám při psaní funguje fantazie? Jsou to pro vás vůbec oddělitelné kategorie? Konec konců i jako vědec asi potřebujete značně rozvinuté abstraktní myšlení a notnou dávku imaginace.

Já se spíš snažím držet určitých žánrových vymezení. Teď jsme se například museli zbavit veškeré logické kauzality, každou situaci stavíme na tu předchozí tak, aby s ní co nejméně souvisela. Když se člověk drží určitého žánru, tak ho to inspiruje. Já jako vědec nemám moc zajímavých zážitků z reálného života, tak mě to aspoň nemate při psaní her. Když nemáte vlastní život, můžete se soustředit na život svých dramatických postav.

Máte nějaké dramatiky-vzory? Ve své tvorbě mícháte mnoho vlivů. Napsal jste vaňkovku, pseudohistorickou hru z 18. století, zveršoval „hejty“ ze sociálních sítí v aluzi na Spílání publiku…

Všechny tyhle lidi mám rád. Handkeho, Havla, nejraději mám Witkacyho, jehož hru Blázen a jeptiška považuju za největší hru 20. století. Z loutkového divadla samozřejmě Iva Peřinová, to je velká autorka.

A z nedramatické literatury?

Já právě moc nečtu.

Ani hry? To znamená, že se s dramatikou setkáváte až v divadle?

Ne, já vůbec nic nečtu. Sedím v kanceláři nebo doma a něco píšu. Večer jdu mezi lidi, se kterými se můžu bavit. Tenhle koncept mi všeobecně přijde zajímavý, že se člověk baví s lidmi. A pak sleduju hry, které bych jinak musel číst o samotě.

Do jakých chodíte divadel? Sledujete i nečinoherní scénu?

Chodím do divadel za kamarády, kteří se mi nejvíc smějí za to, že žiju v předminulém století. Byl jsem na jednom polském divadelním festivalu, a když jsem se představoval, řekl jsem: Dobrý den, já píšu hry, v kterých postavy mají jméno a příjmení, načež následoval první výbuch smíchu, taky datum narození, mají i svůj charakter, další salvy. A když jsem dodal: pracuji s dramatickou situací, tak už se všichni váleli pod stolem. Až po pěti, deseti minutách jim došlo, že to myslím vážně a že nebylo hezké se mi posmívat. Ale většinou jsou ke mně tvůrci shovívavější, chodím do X10, Rubínu a teď mě nejvíc baví Alfréd ve dvoře. Chodím i do loutkových divadel, na Handa Gote, líbí se mi spousta věcí.

Netajíte se svou láskou k režii Jana Friče. Platí to napříč žánry, nebo dokážete vybrat svého favoritku/favorita i v oblasti loutkového divadla?

Jsem ještě větším fanouškem Honzy Nebeského, ale Frič je Nebeského žák. Fascinující na jejich režiích je, a teď budu citovat, autorku si pamatuji, ale nebudu jmenovat: Nejlepší divadlo, co jsem v životě viděla, bylo od Honzy Nebeského a nejhorší divadlo, co jsem v životě viděla, bylo od Honzy Nebeského. A to je podstata divadla. Jít do toho, nedělat pořád to samé, aby se to všem stejně líbilo. V loutkovém divadle mám nejradši Míšu Homolovou, líbí se mi i tvorba Filipa Homoly, jeho poslední věci v Liberci byly krásné. Filip má třeba dost jasný rukopis, zatímco Míša je věcem otevřená, pracuje i s různými scénografy, neopakuje se.

Stále píšete své hry zásadně tužkou na papír?

Ano. Psaní na počítači mě svádí k nedbalosti a nepřesnosti. Na počítači máte vždy možnost text předělat. Ručně napsané texty sám přepisuji do počítače a u toho je ještě opravuji. Není v tom touha po staromódnosti. Souhlasím s Bořivojem Srbou, který odvážně tvrdil, že pozná větu napsanou v ruce nebo na psacím stroji od věty napsané

na počítači. Je důvod proč u prvního písmene vědět, kam věta vede. Nesnesitelná lehkost změny při psaní na počítači, že začnu jakkoliv a v půlce vše předělám, to není dobré.

Loutkář 3/2020, s. 22–24.

Švecová, Veronika: Žiju v předminulém století

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás