Líčil mi mladší kolega zážitek z rodinného výletu na počátku tohoto léta: Projdete-li nyní revitalizovanou stálou expozici Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, a navíc ve společenství dětí, může se stát, že pokud na konci trasy zavelíte k odchodu, budou se vám ti mladší bouřit, a dokonce žadonit, že se na některá místa ještě aspoň jednou vrátí a pak už půjdou, kam je povedete. Nejlépe samozřejmě na zmrzlinu. Protože mým pravnukům je ještě velmi málo, vydal jsem se na prohlídku sám s tím, že budu nerušeně pozorovat ostatní návštěvníky.
Za recepcí si člověk automaticky nastaví výstavnickou pozornost těkající z exponátu na exponát jen s občasným zájmem o vizitku. První místo, kde děti „zdržovaly“ obvyklé prohlížecí tempo, byla pohádková studna, do které volali – to už nejen děti – své otázky a hned je navzájem komentovaly a trumfovaly se ve vymýšlení záludných dotazů. Najednou je stereotyp prohlídkového okruhu porušen. Následuje samozřejmě připomínka kořenů a tradic loutkářství, ale protože je možné na základě ukázek hledat virtuálně viděné loutky ve vitrínách, je přirozené, že soutěživý moment zájmu neusíná, naopak se násobí novými vjemy. A hned na stejném patře reálná řezbářská dílna s natočenou ukázkou tvorby žijícího řezbáře. A hned navazuje ukázka z období, kdy čeští loutkáři bojovali a ovšem také ve volných chvílích bavili spolubojovníky v legiích. Pár základních slovních informací stačí, více z nabídky čtou spíše rodiče a kupodivu na některá fakta své ratolesti upozorňují. Přirozeně tuto poznávací vrstvu doplňují trikové loutky – které dítě by odolalo pustit si akrobata na tyči.
Na cestě do druhého patra není pohádková studna, ale poslechový pokojíček, v němž si může každý vyvolat hlas Dubských, Kopeckých a dalších z fonoarchivu, a přitom se zahledět na střechy města Chrudim. Děti spíše zajímá možnost výběru než autenticita hlasů. Ale přece jen poslouchají, ale jsou od posezení popoháněny dál. Celé patro je přehlídkou toho, na co v celosvětovém kontextu může být české loutkářství v minulém století hrdé. Váchal, Smolinský, Trnka, Skupa a další až po slavnou inscenaci DRAKu Enšpígl. Samozřejmě přehledně vystaveno, podrobně popsáno, jenže díky velmi pečlivě až rafinovaně vybraným ukázkám z videonahrávek a fotografií a replice pianisty, kterého lze vzít do ruky, je nadále pozornost nikoli pasivní, ale trvale aktivní. Expozice ovšem tuto energii posiluje dále ukázkami z loutkových filmů v krátkých sekvencích a ke slovu se dostává výběr přes mobil – tedy postup přirozený mladé generaci. Nechybí ani rodinná divadélka s výtečnou nahrávkou Fausta, kterou excelentně namluvil Jiří Vyšohlíd. Expozice nevyloučila ani stínohru, ale její prezentaci ukazuje z jiného úhlu jako náročnou a nelehkou činnost velmi závislou na přesnosti a vzájemné souhře.
Na závěr si v posledním patře může návštěvník pohodlně na pohovce před obrazovkou volit z mapy světa jakoukoli zem a prohlédnout si ukázky jejich loutkářství. Děti jistě více zajímá možnost volby, ale přece jen je sem tam překvapí a zaujme rozdílnost podob loutkového divadla pod společným svorníkem organizace UNIMA. Viděl jsem na vlastní oči to, co mi líčil můj kolega jako zajímavý zážitek.
V podstatě při této revitalizaci stálé expozice nedošlo k nápadným přírůstkům ani k zásadní změně vývojové koncepce, ale pracovníci muzea využili nucené karanténní pauzy k tomu, aby – jako svou přirozenou povinnost k pojmu animace jako oživování – proměnili své dílo do podoby, která nebude jen dokumentární a naučná, ale bude do jisté míry aktivní a přístupná principu hravosti a volby. Protože předmětem zájmu je konkrétní druh divadla, je nová expozice jakoby inscenovaná, a to nikoli jako pomník tvůrců expozice, ale jako empatická nabídka prožitku fenoménu loutkářství především v naší zemi jak v historickém, tak v současném ohlédnutí. Namísto pasivního lkaní nad těžkou situací aktivně využili čas a skutečně expozici revitalizovali. Muzeum loutkářských kultur má zřetelně dobrý tým. Škoda, že nemůže svou práci prezentovat na nějakém trvalém místě v Praze, bylo by to zajímavé obohacení
nabídky v hlavním městě.
Loutkář 3/2020, s. 8.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS