Loutkar.online

Malíková, Nina: Muzeum jako veselý chrám

Současnou ředitelku chrudimského Muzea loutkářských kultur Simonu Chalupovou (Pěničkovou) znám už dlouho. Byla mou studentkou a patřila ve škole k výjimečným talentům. Samozřejmě, že měla mé sympatie nejen pro svou cílevědomou práci a hledačství v oblasti dramaturgie, ale také v orientaci na francouzské divadlo – zejména na tvorbu Michaela de Ghelderodeho.

Pro svou školní inscenaci v roce 1994 přeložila Ghelderodeho hru Duvelor a jeho Sira Halewyna inscenovala rok předtím v magickém prostředí benediktinského kláštera Emauzy. Dodnes vidím některé scény, ve kterých dominoval Tomáš Procházka v titulní roli, a živě si vybavuji vizuální, dramaticko-výtvarné řešení jednotlivých scén a situací. Zvolené prostředí i realizace byly v prvních letech katedry alternativního a loutkového divadla opravdu něčím mimořádným. Simona prošla řadou režisérských zkoušek ohněm při asistování (i dramaturgické spolupráci) s takovými osobnostmi jako Jan Borna, Arnošt Goldflam, a zejména Jan Schmid, jehož práci měla možnost sledovat nejen ve Studiu Ypsilon, ale i při jeho pohostinské režii v Naivním divadle. Všech těchto zkušeností využila ve své budoucí práci nejen v loutkovém divadle.

Při hledání režisérských talentů (mladých loutkářských režisérů, natož režisérek, bylo v té době opravdu pomálu) ji pozvalo ke spolupráci ostravské Divadlo loutek, plzeňské Divadlo Alfa, Divadlo DRAK a Malé divadlo v Českých Budějovicích, pohostinsky několikrát režírovala i v Polsku.

Pak jako by se z českého divadelního světa na několik let ztratila, ale nepřestala sledovat práci KALD. Poskytla posluchačům a pedagogům ve svém tehdejším domácím prostředí u Vysokého Mýta azyl rozsáhlého dvora i přilehlého stavení. Uskutečnilo se zde několik scénografických workshopů a školních „plenérů“, a samozřejmě bouřlivých diskusí o současném loutkovém divadle.

Vystudovala režii a dramaturgii, a tak by se její zájem o post ředitelky muzea mohl vzhledem k předchozím divadelním

zkušenostem leckomu zdát náhodný. Ale opak je pravdou. Jak ukázala hned následující léta, spojily se zde její představy realizovat obraz českého loutkového divadla v tak trochu divadelním prostředí (co jiného je dnes celé muzeum nejen se svými aktivitami, ale celým divadelně rozehraným prostorem v samotné budově muzea, ale i kolem něj?), letitý vztah k výtvarnému umění a v neposlední řadě zkušeností poučená práce s lidmi.

Simona je týmový hráč a jako správná režisérka umí organizovat všechny složky týmu. A přitom to všechno dělá s lehkostí, humorem i sebeironií, ale také nekompromisní pevností nejen při realizaci svých rozhodnutí. Neumí uhnout – ani překážkám, ani výzvám. Nejsem sama, kdo si myslí, že je dámou na svém místě.

Příští rok to bude deset let, co jsi nastoupila jako ředitelka do MLK. Bilancuješ? Máš na to vůbec čas?

Po pravdě? Kdyby nebylo tohoto rozhovoru, asi bych to nedělala. Deset let v muzeu rychle uteklo. Ty první roky to bylo dost kalamitní, měla jsem pocit, že všechno, co je špatně, se musí změnit hned a nejlépe zítra. Asi nemá smysl tajit, v jakém stavu muzeum bylo, protože to nejspíš loutkáři vědí. Byla tam takzvaná stará dobrá parta a bylo pro ně těžké přizpůsobit se změnám, které tam se mnou vtrhly. Pro mě bylo zase těžké je rozhýbat. V posledních letech je to naopak vše s větší rozvahou, a hlavně za podpory týmu, který se v muzeu podařilo vytvořit. Do konkurzu jsem šla s poměrně přesnou představou, jaké by muzeum mělo být. Nemyslím teď jen to naše, ale obecně, sama jsem totiž kdysi do muzeí poměrně nerada chodila. Nejsem zrovna badatelský typ a musím přiznat, že jsem se při návštěvách českých muzeí většinou dost nudila. A tak jsem si představovala, že se muzeum v Chrudimi stane místem, které nebude jen něco vystavovat, ale že to bude místo, kde si každý bude moci vyzkoušet, jak se s loukami hraje, kde budou workshopy pro školy a pro rodiče s dětmi – a že v muzeu budou probíhat například koncerty na terasách muzea, divadelní představení a jedna výstava bude zajímavější než druhá… A také, že muzeum zahájí vlastní ediční činnost, protože to dříve nedělalo, a splatí tak postupně svůj dluh vůči významným osobnostem našeho oboru. Tohle všechno se během

těch deseti let téměř podařilo naplnit.

Úkolem muzea je pracovat s tradicí, ale reflektujete také současné loutkové divadlo?

Ono to vypadá jako dvě odlišné disciplíny, ale vlastně je to totéž. Historií se v divadle stává inscenace přece hned po své premiéře. Z dávnější minulosti se snažíme doplňovat sbírku cílenými nákupy věcí, které v muzeu ve sbírce chybí, a u těch současných věcí se snažíme zachytit vše, co je zajímavé, a to i v případě, že to není klasicky loutkové, ale spíše alternativní. Co se týká historie, máme teď v plánu takový naivně osvětový projekt. Budeme vydávat něco podobného, jako byly na počátku 20. století Dekorace českých výtvarných umělců pro rodinná loutková divadla, ale s výtvarnými umělci 21. století a tiše doufáme, že tak napomůžeme tomu, aby zase v každé rodině bylo rodinné loutkové divadlo, jako to bylo kdysi…

Kdysi jsem se tě ptala, jestli se ti nestýská po divadle. Odpověděla jsi, že tvoje práce je vedení divadla i přípravě inscenace velmi podobná a že asi nejvýraznějším společným rysem je schopnost okamžitého rozhodování. Teď mi připadá, že je to i ve volbě „obsazení“, „dramaturgickém plánu“, celkovém „výtvarném řešení“, cílové „divácké skupině“ atd. Je to tak?

Je to vážně trochu podobné, jako když režíruješ inscenaci. Vybereš si téma, nebo po dohodě s ředitelem divadla a jeho dramaturgem vyberete téma (v našem případě řekněme, že tím ředitelem bylo MK ČR, a to přijalo v konkurzu mnou navržené téma). Tématem v tomto případě bylo: proměnit muzeum v prostor, kde se budou návštěvníci bavit i vzdělávat. Ty jsi to nedávno hezky pojmenovala, jako že stavíme „veselý chrám“. Když máš téma, cíl, začneš vytvářet pracovní tým, s nímž k cíli dojdeš. Ne všichni v muzeu s tématem souzněli, a tak také ne všichni v muzeu zůstali. Postavíš tedy tým znovu, pro některé najdeš uplatnění na jiné pozici, než kterou dříve zastávali, některá místa musíš obsadit znovu. Když máš před sebou cíl, poměrně snadno poznáš na pracovních pohovorech, kdo s tebou do toho cíle bude chtít jít a také kdo se

v tom nově vznikajícím týmu bude cítit dobře. Z prvních kurátorek, které jsem přijímala, jsou dnes maminky a budou se teď zase do muzea vracet a určitě si přinesou nějaké svoje téma. Jsem zvědavá, jak nám to spolu půjde – bude to nová situace pro ně i pro mě. Když se tedy podařilo někdy tak dva tři roky po mém nástupu stabilizovat náš tým, moc se mi ulevilo, ta společná energie je přece jen silnější a odolnější. Musela jsem se ale odnaučit jednu věc – v prvních letech jsem měla všechno hodně pod kontrolou, je pravda, že to tenkrát ani jinak nešlo, ale s tím novým týmem už to nebylo potřeba – přílišná kontrola může ubírat nadšení pro věc, a tak jsem se učila důvěře ve spolupracovníky. A hlavně, opravdu není potřeba rozhodovat osobně úplně o všem, protože pak přes tisíc důležitých drobností ztratíš ten vysněný cíl snadno ze zřetele.

Řekněme tedy, že máš tým a v něm rozdělené a obsazené role (v úřednické řeči máš „systemizaci pracovních míst“). A to jak role tvůrčí, tak podpůrné i řekněme servisní. Každý v týmu by měl vždycky vědět, proč dělá to, co dělá, a kde je v týmu jeho místo. U nás je výhodou, že je nás málo – i se mnou dvacet –, a tak se dá všechno, co začne škobrtat, zachytit včas. A tak spolu s tou tvůrčí částí připravíte plán výstav – něco jako dramaturgický plán –, s lidmi z podpůrné části hledáte prostředky na jeho realizaci a ta servisní část se pak stará o to, aby ti ten „veselý chrám“ nespadl na hlavu, zářil čistotou a ten, kdo do něj zavítá, se v něm cítil dobře. Ale jedno bez druhého by bylo na nic.

Kolektiv muzea se za těch deset let výrazně proměnil. V čem jsou jeho silné stránky a rezervy?

Naší silnou stránkou je právě ta týmová spolupráce. Není u nás taková tichá muzejní řevnivost mezi kurátory, kdo udělá lepší výstavu… Všem, kteří se na realizaci výstavy podílejí, i když nejsou jejími autory, jde o výsledek. Výborné je, že jeden z kurátorů je původní profesí scénograf a druhý zase s výrazně koncepčním přemýšlením o prostoru, a tak jsou spolu schopni vytvářet i výtvarný koncept sezónních či krátkodobých výstav, a mnohdy ho i sami realizují. Což se dohromady se znalostí našeho oboru a potřeb našich návštěvníků na podobě výstavy vždycky hezky ukáže. Dobře funguje

propojení mezi sbírkovým a edukačním oddělením. Osvědčilo se připravovat novou výstavu od počátku v širším týmu, asi i proto jsou naše edukační programy s výstavami smysluplně provázané. Naší hlavní návštěvnickou skupinou jsou rodiče s dětmi, a tak se i obtížnější témata snažíme uchopit tak, aby pro tuhle skupinu byla přitažlivá.

Nejslabší stránku spatřuji v množství plevelu ve sbírce, poctivě se od roku 2011 snažíme sbírku tezaurovat, ale mám vážné obavy, že všichni ti dnes mladí kurátoři a kurátorky budou ještě den před odchodem do důchodu ten plevel z naší potenciálně krásné zahrádky, kterou naše sbírka je, vytahovat.

Nová, svěží prezentace expozic napovídá hodně o „volné ruce“ celému tvůrčímu týmu. Je pro tebe perspektivní a využitelná práce s novými technologiemi?

Stálou expozici Magický svět loutek jsme otevřeli v roce 2012. Při její přípravě to bylo hodně složité, v té době v muzeu skutečně nebylo moc erudovaných lidí, a tak jsme potřebovali pomoc zvenčí. Nový tým muzea se učil postupně na menších úkolech – na sezónních a krátkodobých výstavách. Výsledkem zkušeností, které nasbírali, je náš „magický svět změn“, jimiž stálá expozice prošla na jaře letošního roku. Jejich svěží pohled proměnil původní expozici galerijního typu v expozici interaktivní a pro naše návštěvníky zábavnější. Popsala bych tu proměnu jako proměnu upjaté studentky v sebevědomou veselou dívku se širokým rozhledem.

A víš, co je na tom nejlepší? Ta proměna nás nezruinovala. To je totiž aktuálně docela velký problém – vymyslíš si nějaké změny se zapojením tzv. nových technologií a realizace tě vyjde na miliony, jen proto, že firmy, které u nás aktuálně dělají výstavy se zapojením těchto tzv. nových technologií, nemají moc konkurenci, a tak v jejich pojetí všechno, co se zapojuje do zásuvky a má to nějaký software, funguje jako ždímačka na peníze. Mám velkou radost, že jsme ty magické změny dokázali zrealizovat sami! Tedy s osvědčeným truhlářem, s IT nadšenci, kteří pro nás dělali jednoduché softwarové aplikace, dotáčky do expozice jsou zase z ruky naší grafičky, která vystudovala fotografii, zvukové záznamy pro audioprůvodce měl na

starosti náš pracovník PR, který je muzikant, texty do průvodce namluvil vedoucí sbírkového oddělení se mnou, jako produkční se osvědčila naše muzejní edukátorka… Tím, jak změny vznikaly z podnětů uvnitř muzea, byla při jejich realizaci v muzeu podobná energie, jako máš v divadle před premiérou inscenace, u které se tuší, že bude úspěšná. Taková radostná, trochu nervózní atmosféra… Hlavně při čekání na to, jak změny budou přijaty.

Reflektuje nějak veřejnost změny, k nimž v práci muzea došlo?

Jestli si proměny všimli? Minimálně je víc bolí nohy od přebíhání od jednoho ke druhému… Pokud před změnou strávili prohlídkou hodinu, tak teď jsou to hodiny dvě a už jsem i zaslechla rodiče přemlouvat děti, aby už konečně šly… Budeme muset přidat víc odpočinkových míst na sezení, pro ty, co se rychleji unaví. Co bych si přála změnit? Chybí nám prostor pro rozsáhlejší výstavy, ale to bych musela mávnutím kouzelného proutku nafouknout Mydlářovský dům alespoň o 300 metrů čtverečních. Tahle možnost se aktuálně jeví stejně reálná jako mé úsilí minulých let o vybudování pražské pobočky. Bude se na to muset jinak, bez kouzel a obyčejněji – domlouváním výstav s většími muzei či galeriemi.

Muzeum má rozsáhlou publikační činnost. V řadě případů jsi u publikací byla spoluautorkou či redaktorkou, u dalších jsi měla supervizi. Jaký další počin připravujete a který z těch minulých ti opravdu udělal radost?

První publikací muzea byly Obrazy z dějin českého loutkářství, které byly vydány ke 40. výročí existence muzea v roce 2012. Dál jsme formou publikací spláceli náš dluh, který jsem pociťovala vůči Pavlu Kalfusovi, Aloisi Tománkovi, Františku Vítkovi a Věře Říčařové. Opravdu radost jsem měla hlavně ze setkání s Františkem Vítkem a jeho ženou při přípravě publikace Jeden život, nebylo to jednoduché, ale stálo to za to! Pak jsme zúročili svou badatelskou cestu do Vietnamu v publikaci Divadlo zrozené z vody. Vydali jsme Bílé prapory nad Evropou o loutkářství za druhé světové války. Moc

pěkná byla drobná a hravá publikace Spejbl a Hurvínek na poličce, a když měl Hurvínek 90. narozeniny, nadělili jsme hlavně dětem výtvarně zajímavě řešenou knihu Hurvínek má narozeniny. V souvislosti s darem do sbírky muzea od Hany Lamkové vznikla kniha Pohádkový život rodiny Lamkových, jejich pohádky, které vznikly pro televizi, známe všichni, ale zkus se studentů na KALD zeptat, kdo je Josef Lamka! Pro mě je moc zajímavá knížka Loutky na frontě o loutkářích v legiích, jejímž autorem je také náš kurátor. Poslední vydanou publikací je UNI… CO? UNIMA!, ve které je reflektována česká stopa v historii této mezinárodní loutkářské organizace. Připravujeme publikaci k 50. výročí založení muzea pro rok 2022, bude v ní upřena pozornost na nové akvizice a asi bude mít také mírně kontroverzní demystifikační charakter v pohledu na historii našeho muzea. Nevydáváme publikace ve velkém nákladu, primárně nám jde o to, aby po tvůrcích a jejich práci zůstala nějaká snadno uchopitelná stopa, kterou podle mě knížka je. Je toho tolik, co by stálo za knížku, ale lidí a času je málo!

Jaká je spolupráce muzea se zahraničím? V minulosti jsi hodně pracovala v Polsku. Máš ještě možnost sledovat cesty polského loutkového divadla?

Ono to s tím zahraničím není tak růžové. Alespoň já osobně jsem o růžové brýle přišla, když jsme se podíleli na přípravě oslav 90. výročí založení UNIMA. Všechno nakonec dobře dopadlo, ale náraz do bariér, které kolem sebe vytváří současné prezidium UNIMA, byl tak silný, že se mi ty růžové brýle nedaří znovu nasadit, a i kdyby, stejně budou mít prasklé sklo. Mnohem důležitější a pro nás i zajímavější jsou kontakty, které jsme navázali v zahraničí mimo oficiální struktury UNIMA, přímo s tvůrci, ty si budeme hýčkat.

Na práci v polských divadlech dodnes vzpomínám jako na krásnou životní etapu, cítila jsem se tam vždycky při práci svobodnější než u nás. Možná to dělá ta částečná jazyková bariéra, kdy sice rozumíš, ale ne úplně přesně tomu, co kdo o tvé práci říká! Myslím, že by bylo moc zajímavé podívat se na práci všech českých tvůrců v Polsku, mohla by z toho být pěkná publikace.

Ví se o tobě, že jsi frankofilka. V čem se v současnosti promítá tvůj vztah k Francii?

S Francií jsem spojená už jen velmi málo. Ale kdybys mi nabídla kávu a croissant v kavárně někde na Montmartru, neodmítnu! Z Francie jsme do sbírky nakoupili moc zajímavé věci, kdybych měla něco vybrat, tak to budou loutky z divadla Nabots, mezi kterými je i baletka, jejíž hlavička je připisována Edgaru Degasovi, nebo velký soubor stínových loutek z kabaretu Le Chat noir. „Degasku“ si šetříme už tak dlouho, že si ji možná necháme jako hlavní hvězdu našeho 50. výročí založení.

Vystudovala jsi dramaturgii a režii na KALD DAMU v nové koncepci této školy…

Měla jsem to štěstí, že jsem do školy přišla v roce 1990, kdy tam učili Miloslav Klíma, Josef Krofta, Pavel Kalfus, Václav Königsmark, Jan Borna, Arnošt Goldflam, Jan Schmid… Setkání s nimi bylo intenzivní, koncentrované a člověk by musel být z moc tvrdého dřeva, aby se to na něm nějak nepodepsalo. Ne naše muzeum dnes, ale ta škola tenkrát byla „veselý chrám“! Nevěděli jsme, na co jít do divadla dřív, kterou z dosud nedostupných knížek si přečíst jako první. Všechno se to báječně sešlo, a také, co si budeme povídat, bylo mi o víc než polovinu méně než teď. Atmosféra v porevoluční společnosti byla ještě zalitá paprsky ranního slunce… Mám děti ve stejném věku, jako jsem byla já tenkrát, a musím říct, že mi je někdy trochu úzko a smutno z toho, jak jiná je pro ně situace dnes.

Jsi v kontaktu se svými spolužáky?

Nejvíc sleduji práci Michaely Homolové, pro mě je „Kroftou“ současného loutkového divadla pro nejmenší. S muzeem na některých projektech spolupracoval Radek Beran, to je také velká radost. Baví mě, co dělá Tomáš Procházka, je pořád moc inspirativní.

A co ty a současné české loutkové divadlo?

Bylo by moc pěkné udělat velkou soubornou výstavu českých scénografů, kteří loutkové divadlo v posledních dejme tomu třicet letech neopustili, také by to byla dobrá záminka je zase všechny potkat. To by mě moc bavilo.

Je něco, co se ti zatím nepovedlo? A naopak, na co jsi z té desetileté práce pyšná?

Nepovedlo se toho moc, ale naštěstí se to moc neví a já ti to vykládat nebudu! A chválit by měl až s odstupem někdo jiný než já teď.

Loutkář 3/2020, s. 4–7.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.