Matásek, Petr: Symetrie vlivů

Subjektivní názory na jevy, vytržené ze souvislostí a vložené do souvislostí jiných, mně pomáhají zdůraznit pravdu jiného řádu. Je to pravda, která se pohybuje ve výběhu vymezeném mými názory na velice specifický díl spektra scénografie. Je již srozuměna se svým údělem zrcadlit tyto názory v poněkud jiný obraz skutečnosti, jiný tak, jak to potřebuji, abych si objektivní skutečnosti a jevy mohl přivlastnit do svého systému. Proto žádám čtenáře této nespecifikované formy výpovědi, aby v ní nehledal, co v ní není. Co by v ní chtělo být, mohu nazvat zamyšlením se zpětnou vazbou.

Krásný arch čistého papíru, skoro škoda porušit jeho čistotu. Je tu však mé já, kterým mám ten papír popsat, pokreslit, abych tak prokázal svoji individualitu, svůj vztah k tomu, co mne obklopuje, co je ne-já. Čím však se liší moje výpověď od těch druhých, co je snaha být jiný a co je prostě jiné, protože okolnosti, které na mě působily, mně nedovolí pracovat jinak. Řada otázek rodících nové. Mám si je klást, nebo snad prohlížím vnitřnosti ptáka a hledám mezi nimi jeho duši, abych od ní oddělil podstatu létání a z ní vydestiloval krásný pocit, který pták musí mít, když letí? Nikoliv, hledám neustálost určitých vlivů, abych posílil vlastní sebevědomí ve světě tisíců jakýchkoliv vlivů a hektických reakcí. Posiluji svou integritu porovnáním se svým okolím s tím, co mě obklopuje, co tu je a co tu bylo, když jsem tu ještě nebyl já, čemu říkáme kulturní prostředí, tradice, kořeny. Možná, že to jsou dnes pouhá sentimentální slova, doklad snahy udržet se nad povrchem stále rychleji se zdvíhající hladiny entropie, která spěje ke svému konečnému, rovnovážnému stavu, kdy všechno zestejní takovou měrou, že moje zmiňované já nebude odlišné od ne-já. Tu mě napadá mezinárodní umění, hnutí zrozené z myšlenek lidí z různých konců světa, gesto lidské sounáležitosti umožněné současnou technikou zrychleného toku informací a zrušené bariéry vzdáleností. Je to prolínání světových tendencí, ale mezinárodně světový duch mně dává poznat cestovatele letadly, který prolétal celý svět, ale vlastně nikde nebyl, protože standardní podmínky mezinárodních letišť nedovolují velké změny. Je však naštěstí na světě místo, kde žiji, místo plné historie a lidí, mých současníků – prostředí, které mě obklopuje a ovlivňuje mě. Soustředím se tedy na ono místo a posoudím vlivy některé, jež mě mohly utvářet. Historie tohoto místa je skrývaná jako geologie vlivů, které podávají svědectví o svých změnách. Promítnutí půdorysných kreseb základů staveb z různých historických vrstev nás vede k zamyšlení nad jejich prolínáním a překrýváním a dává poznat, jak potřeba změny funkce působila na tvary, které, přinášeny odjinud z vnějšku, zaznamenaly cosi určitého společného. To, že se pouze zhruba shoduje čas jejich vzniku, není ani tak důležité jako to, že jsou tvořeny novými idejemi, které v souhrnu nazýváme stavební sloh. Víme, odkud přicházely tyto ideje nových tvarosloví, a víme směr toku, kudy přicházely, umíme se brodit proti proudu času, přeskakujíce od jednoho konkrétního důkazu k druhému, a hledáme následnosti a vlivy, aniž bychom mohli a chtěli dosáhnout počátku. Uvědomujeme si, že dříve, než se otevřel pramen, muselo zapršet, počátek je beznadějně v nedohlednu.

Předmětem mého obdivu je stavba, u níž mě ohromí to, že to, jak vypadá, je z velké části důsledkem toho, proč a k čemu byla stvořena. Já ten zjednodušený determinismus chápu jako vztah mezi krásou a funkcí. Krása odhalené funkce do krajnosti prosvětlené baziliky, kdy rytmizování zkrocených sil a pnutí tvoří zestetizovaný celek, pro mě symbolizuje vrcholný stav, jehož měnící se podobu hledám stále a všude. Cítím, jak mě uspokojuje setkávání ústrojné krásy a funkce i v jiných, architektuře vzdálených oborech. Měřítka katedrály mi připadají dostatečně přiměřená, nikoliv pro srovnání, ale pro nesrovnatelnost s tím, čím se zabývám já. Přesto bych spřízněnosti nejpodstatnějšího rád dosáhl ve své práci. Zůstanu ještě u katedrály, lépe řečeno vejdu do prostoru, který velkolepě objímá, a všimnu si na pohled drobného detailu, sochy – plastiky v katedrále umísťované. Z jednoduché modelace vyzařuje vnitřní život a připomíná, že to, co bylo dříve již mistrně zvládnuto, bylo nyní jaksi zapomenuto, aby tak znovu od začátku byla hledána nevyjádřitelná vnitřní síla pravděpodobně jitřená a buzená vírou, v jejímž jménu byly sochy tvořeny. Jest mnoho podob sochy, jest mnoho žánrů, materiály, z nichž je stvořena, se mění, historická zařaditelnost vzniku určuje její příslušnost k určitému slohu. Ale to, co je společné všem, je pro mě u skupiny soch z tohoto období nejdražší. V zájmu hledání nového obsahu s již zmiňovanou snahou o vyjádření vnitřního života nesleduje tvůrce pouze reálnou podobu objektu zobrazení, ale v souladu se zduchovnělou potřebou o vyjádření přináší onen vrcholný stav věci, jenž se nazývá umělecké dílo. Podobný postulát mohu vlastně doložit ještě výrazněji, změním-li vrstvu zkoumání a připomenu si lidovou plastiku. Lidový tvůrce se snažil vyřezat podobu světce snahou pro něj asi tak stejně důležitou, jako byla ta, se kterou vyřezal lžíci či mísu a pak ji ozdobil. Ne, není tomu tak. Mnohé z příkladů lidového umění usvědčují samy sebe z ambicióznosti stvořit něco, z čehož vyznívá tolik subjektivismu, co stačí k důkazu, že při tvorbě byl přítomen cit. Je tu naopak horoucí snaha překročit limity omezující neškoleného umělce, snaha, která s určitou velkorysostí řeší nedostatek řemeslné zručnosti a problémy detailů. Celek je výraznou siluetou, která se vyloupla z kompaktního špalku, což mnohde velice silně pociťujeme. Tento aspekt, svědčící o limitované zručnosti, není vůbec aspektem záporným. Formami zobrazení prosvítá mnohem více materiál, z něhož je dílko stvořeno. Materiál je nedílnou emotivní součástí jeho působivosti. Mně tak utkvívá důležité poznání ze setkání s lidovou plastikou. Poznání, že úroveň řemeslné zručnosti není v přímé úměrností k výsledku. Tato úroveň je bezesporu nezbytná, má své hluboké opodstatnění do té míry, pokud svojí bravurou neznásilní materiál – dřevo. To pak mám raději prostotu. Byl snad ten, kdo zobrazil známou část Prahy na rytině, tak opojen zákonitostmi již dávno objevené perspektivy s možností vytvořit iluzi hloubky prostoru, či spíše chtěl zvýšit dojem monumentality a reprezentativnosti zobrazené architektury, aby tak umenšil místo člověka ve srovnání se stavbou jako výrazem významnosti řádu a slávy Boží? Jaká byla snaha stavitele chrámu, jehož interiér trojrozměrnou perspektivou a iluzivností detailu i celku nutí pozorovatele hledat podvědomě své místo v prostoru tak, aby zaujal ten nejvyváženější bod v průsečíku nehmotných linií, a přece vymezujících tolik, jako to činí řád světa určující a nemilosrdný. Člověk se stane přímým objektem působení podobných zákonů, vstoupí-li do prostoru perspektivní iluze stvořené v umělém světě jeviště. Stane se tak o to více, je-li navléknut na osu napjatou mezi okem diváka na jedné straně a strnulým okem sbíhajících se linií na druhé straně. Jeho místo herce mezi sbíhajícími se liniemi na jevišti je ideálně ve fokusu diváka, jeho místo člověka v prostoru je významové. Jaký je můj vztah k této objektivní skutečnosti, která změnila obraz, organizaci a poměr prostoru barokního divadla a stala se fatální realitou po několik staletí? Hledáme spolu s jinými, kteří tak činili desítky let přede mnou, jiné umístění herce do prostoru jeviště, ne snad proto, abychom zcela popřeli významový rámec divadla (beztak se k němu velmi často vracíme), ale protože hledáme jinou definici člověka ve vztahu k jeho světu. Nebudu již více sbírat důkazy o důležitosti vlivů, ale vrátím se zpět na začátek, tam, kde si kladu tuto otázku, a pokusím se nalézt místo svého já v těžišti vlivů a zobrazím jej pomocí prostorové představy. Tyto vlivy se k němu přibližují, nebo se vzdalují po neurčených drahách a v konstelacích složitých a předem nedefinovatelných. Stejně jako neviditelné planety různých velikostí a různé důležitosti jsou postižitelné teprve později, až podle výsledku svého vlivu. Výsledkem zde je dráha mého já, jako pohybující se stálice, kterou v součtu vlivů ovlivnily. A je to symetrie vlivů, která jí dává energii k uvědomělému směřování.

Text vyšel péčí Edičního oddělení AMU roku 1996 ve sborníku Acta academica ’93 (Bulletin pro teoretickou a vědeckou činnost AMU), zaměřeném na publikaci docentských habilitačních přednášek a projevům předneseným při příležitosti profesorských jmenovacích řízení konaných v roce 1993.

Loutkář 2/2020, s. 94–95.