Slavíčková, Sarah: Snažíme se loutku maximálně využít

Mladí manželé Vitvarovi, Alžběta s Reném, se doma pravděpodobně nikdy nenudí. Přes den zkouší novou inscenaci v obýváku, po nocích vyrábějí a šijí loutky, do toho se starají o stále se rozrůstající rodinu a pejska a s úsměvem vítají spoustu rodinných přátel a tvůrců, kteří s nimi do výsostně autorských projektů jdou zas a znovu. Divadlo a jejich osobní život jsou stejně jako oni dva nerozlučnou souznějící dvojicí, která divákům v každé repríze přináší nové impulsy k smíchu, nečekané neokoukané momenty, přirozený cit a velký talent v pochopení významu a funkce loutky.

Měla jsem tu čest navštívit Vitvarovy již v jejich novém rodinném sídle a důkazem, že se dokonale doplňují nejenom při společné tvorbě, ale i lidsky, je mimo jiné i tento rozhovor.

Jak a kdy vi.TVOR vznikl?

Alžběta: Jako to tak bývá se vším – postupem času. Nejzásadnější pro nás byla inscenace Dlouhý, Široký a Bystrozraký (dále DŠB, 2017). Renda s Patrikem ještě předtím hráli vlastní hříčku Cirkus v hlavě, ale dohromady jsme se zformovali až při DŠB.

René: Myslím, že všechno začalo už ve Valdštejnské lodžii, kde jsme se potkali s Alžbetou a Patrikem a když začala Alžběta studovat scénografii na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, přirozeně jsme ve spolupráci pokračovali i tam.

Alžběta: Ve druhém ročníku na KALDu jsme dostali zadání vytvořit loutkovou pohádku pro děti od tří let se skladnou scénografií do auta a bez techniky. Jelikož jsem už byla těhotná, ve škole mi vyšli vstříc s výběrem herců i mimo DAMU. Všichni byli nakloněni pro vznik inscenace, která se bude hrát dál nejen na půdě školy a bude „udržitelná“. Díky tomu jsme tedy mohli zkoušet doma v obýváku s Rendou a Lukášem Bouzkem, s nímž jsme se znali z Lodžie. Ke klukům jsem nakonec vybrala ještě Štěpána Lustyka, kamaráda a spolužáka z herectví na KALDu. Chtěla jsem také, aby si spolu kluci rozuměli, protože je myslím nesmírně důležité, aby byl tým naladěn na stejnou vlnu.

Píšete o sobě jako o volném uskupení tvůrců – kdo všechno je členem vi.TVORu?

Alžběta: Jako tvůrci na volné noze k sobě nemáme žádný ansámbl, a tak se přizpůsobujeme neustále se měnícím podmínkám. Dalo by se ale říct, že tvrdé jádro souboru jsme my dva, Patrik Hradecký a Štěpán Lustyk. Dále Lukáš Bouzek, který s námi tvořil DŠB a Lázně, nastoupil do angažmá, a tak s námi začal místo něj hrát můj spolužák z DAMU Milan Vedral, který pokračuje i v nové inscenaci Kde budeme bydlet.

René: Myslím, že samo slovo „uskupení“ odkazuje k tomu, že nějaký projekt iniciujeme, nějakým způsobem vedeme a shromáždíme kolem sebe tvůrčí skupinu. Často právě z okruhu lidí, kteří s námi už v minulosti spolupracovali. Každý náš tvůrčí tým na konkrétní projekt je ale vždy naprosto jedinečný. Jsme rádi, že chce s námi někdo tvořit.

Myslím, že je také zajímavé zmínit váš specifický inscenační proces – nejenže nemáte striktně rozdělené role a funkce a dbáte na kolektivní práci (což je v autorském divadle celkem běžné), ale třeba u vaší poslední inscenace Kde budeme bydlet (dále KBB, 2019) nejdříve vznikala scénografie a loutka, a až poté jste fixovali dialogy. Jak vzniká výsledný inscenační tvar?

Alžběta: Text vzniká až na zkouškách. Ustaluje se v průběhu zkoušení a pak i hraní.

René: A také podle diváků!

Alžběta: Kluci mají dar trefně a vtipně improvizovat. S každou reprízou se inscenace posouvá dál a často úplně jinam, než jsme původně zamýšleli. Když se něco stane náhodou, třeba spadne část scénografie, a kluci cítí, že to funguje a diváky baví, často situaci do inscenace zapracují.

René: U KBB jsem měl představu o tom, jak by měly vypadat jednotlivé obrazy a co by v nich mohlo být, s čím bychom si mohli hrát, co by nás bavilo. Chtěli jsme pracovat hlavně s různými materiály – domečkem z papíru, ze dřeva, z betonu. Pak bylo ale hodně těžké vše pospojovat příběhem, který děti pochopí. Napsali jsme tedy bodový scénář, který měl být takovou encyklopedií o domech, ale nakonec jsme po konzultacích došli k tomu, že by bylo lepší, kdyby to byl opravdu gradující a někam se vyvíjející příběh, kterému dětský divák lépe porozumí.

Text tedy při vzniku inscenace v podstatě vůbec nepotřebujete.

René: Text vnímáme jako doplněk, i když víme, že je zvlášť pro děti důležitý. Snažíme se promlouvat skrze loutky, objekty, předměty nebo scénografii jako takovou. Na základě tématu nás napadají různé asociace a z nich pak vytváříme situace. Do procesu poté navíc přijde někdo z herců, rozehraje předmět či loutku, improvizuje s ní a text si v podstatě vymýšlí sám podle toho, co mu sedí a co mu konkrétní loutky asociují. Text vzniká vizuálním podnětem a hrou. Nápady začnou přicházet ve chvíli, kdy máme v rukách loutku, víme, kam zhruba chceme dojít a co má být obsahem situace. Bez ní loutkové divadlo nejde zkoušet. Každý si pak aktivně vytváří příběh a dialogy. Například KBB jsme zamýšleli hrát beze slov, ale nakonec pro nás bylo „nemluvení“ velmi omezující. Také jsme si nebyli jisti, zda by děti představení beze slov pochopily, bavilo je a dokázaly se koncentrovat pouze na jednotlivé obrazy. Nonverbální Lázně jsou proto určené spíše pro dospělé, kteří je „uvnímají“.

Na vašem repertoáru jsou kromě DŠB samé autorské tituly, což je v loutkovém divadle dodnes spíše nevídané – převažují adaptace literárních děl. Pracovali jste i při vzniku této inscenace založené na Erbenově známé předloze pouze s námětem, kostrou textu, vizuální podobou, a až nakonec jste přicházeli s dialogy?

René: Právě u DŠB jsme dostali zmíněné zadání. Alžběta měla na výběr ze tří pohádek a vybrala si tuhle.

Alžběta: Tato pohádka mi byla totiž nejmilejší, měla jsem ji ráda už od dětství, kdy jsem ji poslouchala na kazetách. Také mi přišlo skvělé, že je v ní spoustu kouzel, které herec nemůže zahrát, ale loutka ano.

René: Alžběta si tedy vybrala pohádku, přišla s jedním z panáků, Sekalem, a podle něj navrhla ostatní loutky. Já je poté vyráběl. S vyrobenými totemovými loutkami jsme pak společně s herci hledali způsob, jak je oživit. Dost pedagogů nás od nich odrazovalo a říkali nám, že na dvacetiminutovou inscenaci to stačit bude, ale na víc ne. Začali jsme přemýšlet nad tím, co by loutky mohly dělat, aby dokázaly být akčnější. Na základě toho jsme poté vymýšleli text.

Ve své anotaci také zmiňujete, že se zabýváte reflexí rodinné historie. V čem spočívá?

René: Lázně jsou inscenace inspirované babičkou, protože v nich několik let pracovala.

Alžběta: Připadá mi, že podle toho, jaká témata si vybíráme, se obracíme k sobě a ke svým niterným zážitkům a prožitkům. Neděláme to, co je zrovna aktuální ve společnosti.

René: Třeba naše prvotina Cirkus v hlavě vznikla proto, že mi Patrik vyrobil takovou mechanickou krabičku. Byly v ní malé loutky, mohly se v ní točit různé objekty a předměty, a mně se to tak líbilo, že jsme vytvořili pouliční, snadno přenosné dílko. Bylo inspirované tím, že Patrikova babička byla provazochodkyně.

Alžběta: A třeba KBB je hodně úzce spjaté s obdobím, kdy jsme hledali ideální místo pro bydlení.

Prezentujete se také jako „výtvarné divadlo“, což jistě souvisí s tím, že Alžběta studuje scénografii na KALD DAMU a Patrik s Reném dokážou vyrobit snad úplně všechno. Důraz na velmi propracovaný a vizuální komponent inscenace je ve vašich tvarech i scénické tvorbě hodně znát. Lázně (2018) promlouvaly pouze skrze bohaté vizuální obrazy díky přesnému prokomponovaní jednotlivých mizanscén. Co pro vás osobně označení „výtvarné divadlo“ znamená?

Alžběta: Vizuální stránka inscenace je opravdu to první, co vznikne. Zas a znovu zjišťujeme, že je text potřeba, a teprve poté ho, někdy spíše z nutnosti, začneme používat. Na začátku před sebou vidíme jenom vizuální podobu a jednotlivé obrazy.

René: Například v Lázních žádný text není. A Alžběta, jakožto scénografka, také určovala dramaturgii inscenace. Nosila předměty, které se s lázněmi pojí, a několik měsíců s nimi a s herci rozehrávala situace.

Zdá se, že Alžběta často také dramaturgyní a režisérkou, ty zase herec, loutkoherec, výtvarník, režisér… Existuje vůbec nějaká funkce a role, k níž nepřistupujete kolektivním přístupem?

Alžběta: Role a funkce úplně rozdělené nemáme a často si je různě střídáme a prohazujeme. U KBB vymýšlel děj i dialogy hlavně on a Štěpán, v Lázních jsem byla s herci já a René na vše dohlížel a jako „třetí oko“ korigoval vývoj inscenace.

René: Po nějakých konzultacích jsme totiž přišli na to, že i když na začátku byla hmota, velkou roli hrála i přesná herecká akce a budování postav. Materiál herci poskládali do konkrétních obrazů, a právě pomocí předmětů herci posouvali děj i své postavy.

Má ve vašem souboru tedy někdo, jak se říká, poslední slovo?

René: Samozřejmě že fungování závisí na kompromisech. Lázně jsem si například představoval úplně jinak. Měl jsem dalších tisíc nápadů, ale Alžběta za mnou chodila a říkala: Už radši nic neříkej, už je nech, už to zítra hrají. Vždycky přemýšlím nad tím, co by ještě šlo vylepšit, co víc bych ještě mohl udělat, ale člověk si pak uvědomí, že aby spolupráce fungovala, znamená to především kompromisy. Prioritou jsou pro mě samozřejmě lidé, s nimiž tvoříme, než aby bylo do detailu vše podle mě a na někoho bych kvůli tomu křičel.

Alžběta: To máš pravdu, hádáme se jenom mezi sebou.

Jste soubor, který hostuje po různých festivalech (například …příští vlna/next wave…, Loutkářská Chrudim) a divadlech (často v Alfrédu ve dvoře) – nechybí vám ale domovská kmenová scéna?

Alžběta: S Rendou jsme se nedávno bavili o tom, že se Alfréd ve dvoře postupně stal naší domovskou scénou, protože tam pravidelně hrajeme všechny inscenace. Také často hrajeme tady u nás v Jičíně ve Valdštejnské lodžii.

René: Lodžie je naše spřátelené kulturní centrum, kde si vycházíme vzájemně vstříc a podporujeme se. Takže by se dalo říct, že je to po Alfrédu ve dvoře naše druhá domovská scéna.

Jak jsme také zmiňovali, máte kromě loutkových inscenací v repertoáru také nonverbální inscenaci Lázně s herci a živou hudbou. Plánujete se do budoucna věnovat jenom loutkám, nebo i hereckému divadlu?

Alžběta: Loutkové divadlo budeme dělat určitě, protože nás baví a protože ho můžeme vytvářet v menším počtu lidí. Navíc mám takový pocit, že loutkové příležitosti k nám přicházejí přirozeně nějak samy, zatímco projekty s herci musíme iniciovat a vymýšlet my. Jsou samozřejmě i časově, koordinačně a prakticky náročnější kvůli počtu lidí. Scénografie je větší, přípravy musí být větší, zodpovědnost je větší. Navíc sehnat dalšího herce není tak snadné jako vyrobit si další loutku, když je potřeba. Loutkový projekt také můžeme zkoušet doma v obýváku.

René: V hlavě máme spousta loutkových i neloutkových nápadů a námětů. Jedno téma, o kterém už dlouho diskutujeme, je udělat inscenaci o mém dědovi, který byl hajný. Dětství jsem strávil v Orlických horách. Bydlel jsem v paneláku, a když jsem jel k dědovi, tahali jsme spolu mrtvé srnky. Mám tedy z toho období takové schizofrenní zážitky, žil jsem v Praze a zároveň v horách. Mám napsané nějaké texty, které zrají a až uzrají, uvidíme, co z nich bude.

Co si myslíte o českém loutkářství? Směřuje tím správným směrem – dramaturgií, scénografií, typem loutek…?

René: Myslím si jen samé dobré věci.

Alžběta: Myslím, že je jedno, jaké loutky se používají, hlavně že jsou a hraje se s nimi. Loutkové divadlo dokáže posouvat děti i dospělé do jiného druhu myšlení. A myslím, že směřuje tím správným směrem a pořád roste. Mám pocit, že bylo období, kdy se od loutek trochu upouštělo, ale to je za námi. Třeba když jsem byla na KALD, hodně lidí si stěžovalo, že loutkové divadlo nikdo nechce dělat a teď takový pocit vůbec nemám. Kluky jako Milana Vedrala a Štěpána Lustyka loutky baví a loutkový přístup je jim blízký. Na scénografii je také spoustu lidí, kteří s loutkou tvořit chtějí. To je, myslím, to nejdůležitější.

René: Ale abychom nebyli jenom pozitivní, v loutkových inscenacích nám často vadí přístup k dětem. Je jedno, jestli někdo dělá inscenaci pro malé děti, v níž dominují molitanové bambule, ale vadí nám, když se dělají bambule z dětí. Mám pocit, že často tvůrci najdou nějakou funkční formu, která s dětmi sice dokáže komunikovat a je i nějakým způsobem vizuálně zdařilá, ale ten způsob, jak s nimi komunikuje, je přitroublý.

Jak loutku vnímáte a co pro vás znamená?

Alžběta: Loutka může být všechno, co dokážeme v mysli diváka rozžít. Nemusí to být pouze opracovaný předmět.

René: Pro mě je loutka prostředek k vyprávění příběhu a posouvání děje. S loutkou můžeš jednoduše příběh zrychlit, zpomalit, udělat detail. Když jsme se bavili o textu, nemáme rádi „ukecané“ divadlo a loutka nám dokáže nahradit právě text a slova. Na loutkovém divadle mám rád právě důraz na vizualitu a z toho vyplývající metaforičnost. Loutka ze dřeva sama o sobě může nést spoustu významů. Dítě odhalí nějaké, dospělí zas jiné. Navíc dítě často některá slova ještě nezná nebo je nechápe, ale v loutkovém divadle často stačí jen to, že se dívá. Právě široké spektrum významů mě v loutkovém divadle baví a je pro mě hodně důležité. Loutka pro mě také dokáže zastoupit víc než herec nejen metaforicky, ale i fyzicky.

Alžběta: To, co bys nemohl udělat s hercem, s loutkou udělat můžeš.

Myslím, že jste přesně vystihli to, co divákům a loutkovému divadlu přinášíte. Ve vašich inscenacích neustále dokazujete to, že loutka na rozdíl od herce dokáže cokoli a přesně tak se s ní má pracovat.

René: Myslím, že to, co nás ve všech inscenacích propojuje a co je pro nás specifické a co nás možná odlišuje od ostatních, je, že na jevišti s loutkami děláme to, co by děti chtěly vyvádět se svými hračkami v pokojíčku, ale nemůžou, protože by od rodičů dostaly vynadáno. Našeho hlavního hrdinu z KBB Méďu obalíme celého v medu nebo slámou. Nechceme vyprovokovat ani rodiče, ani děti k podobným akcím, ale je pro nás důležité maximální využití hmoty a materiálu jako takového. Nejméně stokrát jsem opravoval nožičku od koně z DŠB nebo pavouka z KBB, protože když jsou kluci do akce zapálení a kůň má dramaticky spadnut z lávky, musí ho zkrátka doopravdy pustit na zem. Často právě na tyto náhodně vzniklé situace, někdo by řekl chyby, samozřejmě reagujeme, vytváříme nové gagy a zdůrazňujeme materiálnost a neživotnost předmětu nebo konkrétní materiál jako takový. Nezáleží na tom, jestli pak loutky budu muset po večerech opravovat nebo je omývat od medu. Když někdo hraje loutkové divadlo, po konci si zabalí loutky do hadříků a molitanu, tak je to samozřejmě taky dobré, ale není to ono. My se snažíme loutku v celé její podstatě maximálně využít a vyčerpat. Loutku také vnímám tak, že když jí potřebuju zlomit nohu, samozřejmě odůvodněně a za nějakým účelem, můžu, kdežto herci ne. A přesně tak by se měla využívat – dělat s ní věci, které herec neumí a nikdy nedokáže. Nedokážu si ani představit, že bych Štěpána obalil v medu.

Alžběta: A to já zase jo!

vi.TVOR

Nezávislý soubor vi.TVOR se označuje jako volné uskupení absolventů a studentů KALD DAMU zabývající se výtvarným divadlem, multižánrovými experimenty a loutkovým divadlem pro děti a dospělé. Se svými inscenacemi objíždí (nejen) Českou republiku a hostuje v mnoha pražských i mimopražských divadlech a prostorech, např. Valdštejnské lodžii nebo Alfrédu ve dvoře, který se stává jeho domovskou scénou. Hlavním tématem jejich tvorby je reflexe rodinné historie, náměty jsou jim totiž velmi blízké a vlastní. Doposud vytvořili inscenace Cirkus v hlavě (2014), Dlouhý, Široký a Bystrozraký (2017), Lázně (2018) a Pouťoviny (2018) a Kde budeme bydlet (2019). Soubor formálně zastřešují manželé Vitvarovi, René a Alžběta (studentka scénografie KALD), společně s Patrikem Hradeckým a Štěpánem Lustykem (student herectví KALD). Kolem sebe pak na konkrétní produkce sdružují další tvůrce – zejména studenty a absolventy KALD.

Loutkář 2/2020, s. 80–83.

Slavíčková, Sarah: Snažíme se loutku maximálně využít

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás