Šlechtová, Ema: Dávám herci volnost

Anna Klimešová je výraznou režisérkou mladé generace. Vystudovala obor divadlo a výchova na brněnské JAMU a režii a dramaturgii na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU. V letošním roce byla nominovaná v kategorii talent roku na Cenách divadelní kritiky.

Mimo působení v rámci nezávislé skupiny 8lidí má za sebou projekty na velkých divadelních scénách, a to i těch loutkových. V sezóně 2019/20 režírovala v Divadle Minor na Malé scéně laponskou pohádku Nanuk a v Naivním divadle Liberec zase loutkově zpracovala příběh renesančního astronoma Galilea Galilei. Její činorodost pramení i z potřeby se neustále posouvat, každá režie je pro Klimešovou novou výzvou. I pod záštitou kamenných divadel a velkých institucí pracuje výhradně autorsky a maximálně kolektivně.

Co tě dovedlo na DAMU a konkrétně na KALD?

Předtím jsem studovala na JAMU obor divadlo a výchova, pak jsem byla rok v Berlíně na Universität der Künste Berlin, kde jsem se rozhodla, že bych se chtěla věnovat režii. Bavila mě práce s ne-divadelníky. Jsem z Horního Maršova v Krkonoších a začala jsem tam dělat site specific projekty i festivaly Otevřené muzeum a Otevřená ulice zaměřené na aktuální témata v našem městečku. Hodně jsme spolupracovali s místními obyvateli. Jednoho ročníku se zúčastnil i Tomáš Žižka, který tenkrát vedl na DAMU ateliér site specific. Přišlo mi, že to pro mě bude to správné místo. Zajímala mě kolektivní autorská tvorba, i proto jsem si vybrala KALD, a ne činohru. Vyšlo to a dostala jsem se do ročníku, který vedl Jiří Havelka.

Za letošní divadelní sezónu máš za sebou dvě režie na velkých loutkových scénách. Našla sis vztah k loutkám až během pěti let studia na KALDu?

K loutkám jsem předtím nikdy netíhla, maximálně jsem jako dítě viděla pár pohádek. Ale hned ze začátku DAMU jsme dělali loutkovou pohádku Pštrosi. Přišla za mnou Bára Purmová, která v té dubě studovala katedru autorské tvorby a pedagogiky, že napsala text a jestli bych ho nechtěla zrežírovat. Použili jsme tenkrát velké loutky, které se nasazovaly na hlavu. V tvůrčím teamu byli lidé jako Kateřina Císařová, Štěpán Lustyk nebo Martin Belianský. S tímhle projektem nás pak oslovila Damúza, pro niž jsme dělali ještě další věci. To byly první zkušenosti, ale vlastně dost jednoduché. Na loutkovém divadle mě baví možnosti loutek – může se s nimi házet, můžou se zabíjet, to v neloutkovém divadle zkrátka není možné. Nabídky z Divadla Minor a Naivního divadla Liberec jsem brala jako výzvu a šanci se něco naučit. Princip loutkovosti mám ale ráda obecně, určitou stylizovanost, kterou jsme měli třeba v diskové inscenaci Barunka is Leaving, kde jsme pracovali s maskou.

Právě diskové inscenace Barunka is Leaving nebo Press Paradox obsahují loutkové principy, aniž by se v nich loutka objevila. Jak si pro sebe loutku definuješ? Co pro tebe znamená?

Pro mě je zásadní materiál, ne nutně loutka jako taková. Mým nejsilnějším divadelním zážitkem z dětství bylo Obludárium bratří Formanů, které na mě zapůsobilo až magicky. Došlo mi, že divadlo nás může přenést do úplně jiného světa. Pomocí materiálu a loutek se dá zprostředkovat magično. Jednoduše se můžeme dostat do zmenšeného světa, který se objeví stejně rychle, jako zmizí. Baví mě spolubytí herce a loutky na jevišti. Iluze může kdykoliv vznikat a zároveň ji lze snadno zrušit. V Press Paradoxu, který jsme dělali se skupinou 8lidí, šlo spíš o princip pojmenovávání věcí, že něco může znamenat něco úplně jiného, k čemuž se objekty samozřejmě nabízely.

Při zkoušení Nanuka v Divadle Minor se začínalo od loutky. Ty byly hotové jako první a nechala jsi herce, aby zkoušeli jejich možnosti. Je to strategie, kterou volíš pokaždé? V čem ti připadá výhodné začínat od materiálu?

Pro mě to byla také první zkušenost, luxus daný tím, že nás zaštiťovala instituce, která byla schopná loutky vyrobit dopředu. Na škole loutky vznikaly většinou za chodu a dost punkovým způsobem. V Minoru byly téměř všechny loutky hotové na první čtené. Přišlo mi zajímavé loutky testovat a zjišťovat, co dokážou. Nemyslím si ale, že to je můj způsob práce. Zároveň jsem se s typem loutek potřebovala seznámit a vidět, co nám můžou nabídnout, nebo co my jim. Někdy je ale zajímavé, když loutky vznikají za chodu. Vede to pak zase k úplně jinému způsobu práce. Pro herce je ale výhodné, když s loutkou pracují od začátku a mají dost prostoru pro to se s ní sžít.

Máš za sebou několik velkých projektů, ale pořád se řadíš do kategorie mladých tvůrců. Jaké to bylo přijít do Naivního divadla Liberec s velkou tradicí? Byla to pro tebe velká výzva?

Každé zkoušení pro sebe beru jako výzvu, a když mi chybí, snažím se ji najít. V Naivním divadle byla moje zkušenost s loutkovým divadlem oproti hercům výrazně menší. Bylo pro mě poučné sledovat, jak můžou loutkové principy fungovat. Jsem zvyklá pracovat autorsky a vždycky se snažím nastavit atmosféru kolektivní tvorby. Herci sami přinášeli nápady a varianty toho, jak by co mohlo fungovat, a to bylo skvělé. Některé možnosti loutkového zpracování pro mě byly do té doby úplně neznámé. Výzva to byla, ale příjemná.

Tvoje inscenace Hvězdný posel vypráví příběh astronoma Galilea Galilei. Jde o inscenaci pro děti, která má edukativní přesah, historický kontext a funguje i pro dospělé. Jak hledáš hranici mezi dětským a dospělým divadlem? Bylo to něco, na co jsi myslela už během zkoušení?

V případě Hvězdného posla je to bezpochyby tím tématem, i když si myslím, že každé dětské divadlo by mělo být i pro dospělé. Děti jsou dost inteligentní na to, aby jim nemuseli tvůrci všechno servírovat na talíři. Hravost zase funguje i pro dospělého. Galileo, jako někdo, kdo se snaží bojovat proti dogmatu, které se přes něj valí a on mu nakonec sám musí podlehnout, nese silný příběh, který je asi univerzální. To vzniká organicky i ve spojení s prací herců. Při improvizacích jim dávám volnost a pak společně vybíráme, co funguje. Myslím, že i tou kolektivní tvorbou vzniká obraz, který může být jak pro děti, tak pro dospělé.

Skupina 8lidí, jíž jsi členkou, se ve své tvorbě zaměřuje na historicko-politická témata. Press Paradox zpracovává příběh ruského novináře Arkadije Babčenka. La Moneda, která bude mít 9. října premiéru v Alfrédu ve dvoře, je zase o chilském režisérovi Miguelovi Littínovi. Jak vybíráte témata? Jedná se o cílenou dramaturgii?

La Monedu a Press Paradox spojuje téma proměny identity. Littín se po emigraci vrací do Chile pod falešnou identitou natočit dokument, Babčenko zase předstírá svou smrt. Jde o předstírání nějakého svého stavu. Moment, který je vlastně bytostně divadelní, v němž předstíráme, že jsme někým jiným, v němž se mění realita, nás zajímá. I z toho důvodu, že jsme skupina režisérů, dramaturgů a scénografů, a i když nejsme herci, vystupujeme v představeních jako performeři. Princip toho, že na sebe někdo bere jinou roli, je nám tedy blízký. Dál se ale soustředíme i na projekty, které zasahují do veřejného prostoru a odehrávají se mimo divadlo jako třeba Sametová simulace: Federál nebo Přírodní památka Piazzetta. Máme s 8lidmi pravidelná úterní setkání a vše, co děláme, vzniká na základě společného dialogu.

Běžně tedy vstupuješ na jeviště jako performerka. Ovlivnily tyto zkušenosti v kolektivu 8lidí tvoji režijní práci?

Ve svých teenagerovských letech jsem dělala amatérské divadlo, ale tohle je něco jiného. Právě jsem nad tím přemýšlela, že je to pro mě přínosné, pocítit divadlo z druhé strany. Kdy člověk potřebuje pauzu, kdy je třeba něco projet víckrát, kdy naopak zvolnit. Je to dobrý vhled do hercovy optiky. Velká zkušenost pro mou další režijní tvorbu. Jsem perfekcionistka a věřím, že moje požadavky na to zkoušet určitou situaci pořád dokola mohou být hodně únavné. Sama jsem pocítila, že ne vždycky se drilem dojde k ideálnímu výsledku. Nina Jaques psala diplomovou práci o režisérském těle. Bavily jsme se o tom a mně přišlo zajímavé se zamýšlet nad tím, jaký je rozdíl mezi tělem režiséra a herce na zkoušce. Herec ze sebe plodí nápady jak mentálně, tak fyzicky, což je od zkušenosti režiséra dost odlišné. Někdy může dojít k tak velké fyzické únavě, že už není možné produkovat něco dál. Zároveň i únava může přinést spoustu zajímavých řešení.

Co chystáš do další sezóny? Budeš pokračovat i na poli loutkového divadla?

Teď nic loutkového nechystám. V minulém roce jsem dělala dvě loutkové věci, bylo to příjemné osvěžení, byla jsem už z čistě hereckého divadla unavená. Bavilo mě vyzkoušet si něco jiného a zabránit tak tomu, abych se opakovala. Snažím se si každý rok uspořádat co nejrozmanitějším způsobem, takže teď si dám zase naopak od loutek pauzu. S Dominikou Špalkovou připravujeme inscenaci na 4+4 dny v pohybu s pracovním názvem Nothing else Mothers o vztahu mezi dcerami a matkami pro dvě herečky. Se skupinou 8lidí chystáme v Divadle na Zábradlí Kleopatru, což pro nás bude nová zkušenost, protože jsme ještě nepracovali v repertoárovém divadle s herci. Posledním projektem bude koprodukce brněnské performativní platformy Terén a rakouského divadla Landestheater Niederösterreich o pouti a cestě.

Loutkář 2/2020, s. 75–77.