Davidová, Eva: V dobré kondici

Ve středu 3. června se v komorním venkovním prostoru na zahrádce klubu na Kotlářské ulici v Brně odehrála před zraky asi třiceti dětských i dospělých diváků premiéra autorské inscenace Jiřího Jelínka s titulem Kočkování.

Jde o kousek vzniklý doslova z přetlaku „domácí karantény“, z emocí i věcí dostupných v dětském pokojíčku. Inscenace vykrádající šuplata s plyšáky a jiné věci z domácnosti – a v dobrém taky trochu sebe sama. Nicméně pro všechny přítomné diváky byl tento živý divadelní zážitek prvním po dlouhé době diváckého hladovění, a stejná energie byla patrná i na straně hrajících. A tak na dvorečku lemovaném ze dvou stran cihlovou zdí rychle vznikla vstřícná a radostná atmosféra, rozněcovaná (jako vždy v těchto produkcích) Jelínkovým ostrovtipem, hravostí, asociativním navazováním motivů i interakcemi s diváky.

Zpočátku se zdá, že to bude něžné představení o plyšové kočičce, ale opak je pravdou. Přichází (vlastně jediná „opravdová“) loutka – kočka Lexa, která je modrá, protivná a drzá. I ta je na pohled tak trochu poznamenaná provizoriem domácí tvorby – jde o kašírovanou, jelínkovsky stylizovanou hlavu kočky na tyčce (vařečce?). Osobitě ji však ztvárňuje a vede (taktéž drsná) Monika Jelínková, která je vděčným protipólem sebestředných (lidských!) rodičů, hraných Terezou Lexovou a Jiřím Jelínkem. Postava kočky Lexy tak může připomínat znuděnou, neromantickou, ale sveřepou a odhodlanou puberťačku, která má v sobě i něco z Jelínkovy komiksové postavy Fagi.

Čtyři hlavní příběhy ze života kočky Lexy, kabaretně doplněné písněmi a někdy až samoúčelnými skeči, postupně zmiňují a rozehrávají některé další Lexiny vlastnosti – žravost, divokost a jiné. Všechny čtyři příběhy jsou vždy uvedeny stejným dialogem – lehce zpanštělí, přezíraví, rozmazlení rodiče slaví jakési výročí, někam odcházejí (na balet, do restaurace, na kouzelnickou show a podobně), ovšem Lexu s sebou neberou, protože „je malá“. A jejich naštvaná „dcera“ se natruc zabaví svým způsobem, když nemůže s nimi – přihlásí se do kurzu létání, vaří podle kulinářského pořadu, narazí v otevřeném okně na letící kouzelný klobouk. A když je zrovna v nejlepším, domů se vracejí rodiče, kteří náhle zjišťují, že to, za čím šli jako za úžasným zážitkem, mají v mnohem lepším vydání doma. Že to zkrátka mohou zažít se svou dcerou Lexou. Vrcholem inscenace je situace, kdy jsou lehkomyslní rodiče při návštěvě ZOO zavřeni do klece medvědem Šikanem. Lexa je však zachraňuje a oni pak definitivně prohlašují, že odteď bude jejich dceruška chodit s nimi.

V Jelínkově podání se však naštěstí nejedná o žádný traktovaný, rodinně smířlivý happy end. Téma ze hry vyplývá tak nějak mimochodem, z použitých (a zcizovaných a odhalovaných) jevištních prostředků a motivů (revoltující puberťák, šikana, přezíraví rodiče, jinakost, domácí izolace), stejně jako myšlenka být lepší, než si o mně myslí ostatní.

Se závěrečným hrdinstvím hlavní postavy souzní i textově nejkomplikovanější píseň o devíti kočičích životech, předváděná jako kramářská píseň s postupně se zmenšujícími obrazy ukazovanými divákům – v závěru již nutně interaktivně. Diváci (hlavně dětští) jsou kromě toho zaměstnáváni také rozličnými pohyby i tancem, fanděním různým postavám, vymýšlením ingrediencí do jídla, napovídáním kouzelných formulí nebo kontaktem s různými (bohužel jistě dezinfikovanými!) hračkami.

Hraje se kolem malého čtvercového stolečku a představiteli postav se stávají rozličné hračky nebo předměty z dětského pokoje či kuchyně (medvědi, kočky, z toho jedna štěkající, klobouk, lebka, drátěný šuplík ad.), které jsou po použití (čili po svém výstupu) svobodně odhazovány z centra divákovy pozornosti. Podporuje to dojem nahodilosti a provizornosti vzniku (učitel létání je maňásek kozlíka), zároveň však autorovy neutuchající nevázanosti, slovního humoru a smyslu pro nesmysl. Mnohem víc než nahodilé navazování motivů (písňové vložky o pandách, např. píseň Bambusové výhonky) ale jaksi „vatovitě“, zbytečně působí edukativní vsuvky – zajímavosti o různých slavných žijících kočkách.

Písně provázející jednotlivé situace nebo vložené bez zjevných souvislostí s celkem doprovází na kytaru Tereza Lexová; za zmínku stojí kromě ústřední melodie třeba Kráva jede na kole s vtipným refrénem.

Tento pestrobarevný mišmaš skečů, písní, citací, situací a nonsensových vsuvek, v jejichž řetězení někdy prostě není možné hledat logiku (protože vítr vane pouští, po písku žene klobouk, a ten náhodou přiletí k našemu otevřenému oknu), je nejspíš míněn jako inscenace pro celou rodinu. Celek inscenace a snahu o tematický oblouk mohou vnímat dospělejší diváci, ti mladší se baví dílčími nonsensovými prvky, temporytmem situací, komunikací s hrajícími.

Kočkování vnímám trochu jako kondiční, dobře zvládnutý trénink Jelínkova týmu. Nechme pro tentokrát stranou otázky jako: Proč je hlavní hrdinkou kočka, když jsou jejími rodiči lidé?, Proč je u nejpopulárnější kulinářské televizní hvězdy Medy Méďové na návštěvě zrovna kudlanka?, A co na to panda?. Inscenace se jistě bude během léta proměňovat. To hlavní, co divákům přináší, je radost z živého hraní, z autentické společné tvorby a z reakcí publika. U Jiřího Jelínka nejde ani tak o hru s loutkou, ale s předmětem, nebo spíš o představování věcí hravou cestou. Jelínek se baví a baví tím, jak věci ukazuje a pojmenovává, jaké mezi nimi nachází souvislosti a jak provokuje naši zkostnatělou představivost. A stále to dokáže dělat s dojmem hry právě vznikající.

Divadlo Dno

Tereza Lexová, Monika Jelínková, Jiří Jelínek: Kočkování

Hudba: Zdeněk Král, Tomáš Alferi a Martin Husouský, scéna: Fagi a spol.

Psáno z premiéry 3. 6. 2020.

Loutkář 2/2020, s. 73–74.