Dolenská, Kateřina: Já jsem totiž loutkář

Jiří Jelínek je úkaz. Patří mezi nejoriginálnější a nejčinorodější tvůrce v českém loutkovém divadle a jeho inscenace získaly už čtyřikrát cenu Erik (2015 za Mami, už tam budem? z repertoáru Divadla Minor, 2013 za inscenaci Dášeňka aneb Psí kusy – haf! Divadla Husa na provázku, 2005 za Cirkus a v roce 2001 za inscenaci Variace na slavné téma Cyrano, obě připravil s tehdy ještě amatérským Divadlem Dno). Zároveň je výborným kreslířem a pohotovým glosátorem společenského dění a na hudební scéně je už dlouho frontmanem úspěšné kapely Bombarďák. Jak to proboha všechno stíhá?

Letos je to dvacet let od založení Divadla Dno. Jak dnes, s takovým odstupem, vzpomínáš na své divadelní začátky?

Prostě jsme se v nějakou chvilku potkali s lidmi, co divadlo, hudba, výtvarno bavilo nějak podobně. A naštěstí se našlo i dost diváků, které bavilo to, jak nás to baví.

Která tehdejší inscenace ti nejvíc přirostla k srdci?

Myslím, že Dno by se ze všeho nejdřív vysmálo označení „inscenace“, protože některé ty „inscenace“ měly třeba šest minut a třeba Operetka se hrála v krabičce od cigaret… Takže mi k srdci asi nejvíc přirostli ti lidé a jak jsme společně pořád zkoušeli a jezdili bůhví kam hrát za cesťák, a pak se vraceli do Hradce, aby šel ráno Jirka Kniha do fabriky, Bára Švarcová do školy a já roznášet poštu.

Pokud vím, plynule jste jako Dno přešli do Klicperova divadla. Jak se vám spolupracovalo s Vladimírem Morávkem? Pokud se nepletu, začalo to inscenací Návštěva staré dámy se Soňou Červenou v titulní roli.

Vladimír se na nás přišel podívat s Honzou Budařem na Festival evropských regionů do narvaného atria městské hudební síně a byl dost unešený z atmosféry toho, co se tam dělo. Říkal pak, že si připadal jako na divadelním večírku, kde se může stát úplně cokoliv. Což je, myslím, vystižení toho, co bych rád dělal dodnes – zpřítomnit divákům i hercům ten okamžik „tady a teď“. Někdo někomu hraje, aby ten druhý z toho měl nějaký pocit. Snadné, že? A ano, pár z nás pak hrálo v Klicperově divadle v řadě Morávkových inscenací, ale i u Arnošta Goldflama, a mě tam pak nechali i režírovat.

Po odchodu Vladimíra Morávka do Brna se část Dna, včetně tebe, přesunula s ním a začal vcelku nepřehledný systém jednotlivých frakcí Divadla Dno. Mohl bys je zkusit vyjmenovat?

Je samozřejmě otázka, co by se dělo, kdybych se nepřestěhoval do Brna. Asi bychom byli ještě chvilku „miláčci“ Loutkářských Chrudimí a jiných festivalů, a pak kdo ví? Už tenkrát přešla řada „dňáků“ na DAMU a Honza z Bárou už zakládali parádní kapelu DVA, tak bychom stejně asi museli hodně přeorganizovat své fungování. Myslím, že nejlépe to říká Matěj Pospíšil: Buďme rádi za to, že nám to vydrželo tak dlouho, někdo tohle zažije na mnohem kratší dobu a někdo nikdy. A s různými odnožemi Dna asi nedokážu pomoct. Mě totiž dost baví, že Dno nikdy nebylo nějak oficiální, a i počet členů se docela měnil podle toho, koho to zrovna bavilo víc, nebo kdo s kým zrovna chodil.

Při jaké příležitosti vznikl třeba poměrně výrazný soubor Tichý Jelen?

Ten vznikl v nějaké chvilce mého angažmá v Huse na provázku, kdy se mi zastesklo po loutkách – přesto, že jsem je nikdy neopustil. A v tu chvilku jsem potkal Jitku Tichou, a tak nás zase chvilku bavilo neplánovat představení sezónu dopředu a jen tak si jezdit a hrát. A zvládal jsem to vedle angažmá jen díky mojí milé ženě Monice, protože mě ve všech špílech Tichého Jelena alternovala. Mimochodem je dost vtipné, že když nás pozvali s Tichým Jelenem na Loutkářskou Chrudim, bylo podmínkou, že tam musí hrát Monika, aby tam náhodou nesoutěžil profesionál, přestože ona má vystudovanou JAMU a já jsem vzděláním strojní mechanik.

Jak se zrodila komiksová Fagi, která v maximální zkratce, téměř denně, komentuje politické i kulturní dění? Hraješ ještě její divadelní verzi, nebo už žije jen v internetové a tištěné podobě?

Fagi se narodila jako „poučná“ postavička pro dceru, ale už třetí komiks byl o menstruaci, takže se z poučné postavičky stala spíš „prudička“. A divadelní Fagi vznikla úplnou náhodou. Odpadlo nějaké představení v jednom brněnském klubu a mně zavolali, jestli bych tam nezaimprovizoval. V té době už jsme se znali s Michalem Daleckým z Husy na provázku a párkrát spolu někde blbli s plyšáky, tak jsem vystřihl Fagi z papíru vrazil ji na špejli, nahodil nějakou scénku a pak jsme Svět podle Fagi hráli ještě tři sta krát. Zase to rozhodně nebyla „inscenace“, a možná pravě proto jsme to tak rádi hráli. V Loutkáři pak vyšla recenze, která Fagi úplně sestřelila, a i to je v kontextu téhle figurky super! (Myšlena je recenze Přestaňte fagicitovat další umění! od Petry Vodehnalové a Jana Urbana týkající se inscenací Fagi slaví narozeniny a Carmen – opera podle Fagi, která vyšla v čísle 2/2013, pozn. red.)

Dalšími bytostmi, které ožily v tvých komiksech, byl Hugo Hugíny a nyní je to kočka Lexa. Nezapomněla jsem na někoho? A budou, stejně jako Fagi, žít dál, nebo slouží jen k propagaci tvých inscenací?

Ty jo, už si začínám připadat jako Skupa… Fagi kreslím, protože mě to baví, a dávám ji na Facebook jen tak, aby se lidi smáli. Někdy je politická, to když mě něco naštve, ale nejčastěji jsou to prostě slovní vtipy. Kočka Lexa je to samé, jen bych to chtěl zkusit udržet na nepolitické a nesexuální úrovni, takové naivní vtípky, co můžeš číst i dětem. Kočka Lexa je vlastně taková Fagi pro děti. A víc než o propagaci jde o moji mentální rozcvičku.

Dnes režíruješ v mnoha českých i slovenských divadlech, databáze IDU uvádí téměř devět desítek tvých inscenací. Do kterých souborů se s oblibou vracíš? A jak to bývá s výběrem titulů, nosíš je do divadla obvykle sám, nebo častěji plníš přání souborových dramaturgů?

Většinou je to věc domluvy a většinou mě zvou, protože vědí, co a jak dělám. A potěší mě vždycky, když se divadlo ozve znovu, protože to je vlastně jediný důkaz, že ta věc předtím za něco stála. To a reakce diváků. A tak moc rád navštěvuju adresy, jako jsou pražský Minor, brněnské Divadlo Polárka, Malé divadlo v Českých Budějovicích, Divadlo Rozmanitostí v Mostě, Městské divadlo ve Zlíně nebo Reduta v Brně. Teď jsem před koronou režíroval Aladina v Prešově ve Viole, a to je moje nová velká srdcovka.

Často spolupracuješ se svou ženou Monikou, a to zejména na inscenacích pro nejmenší diváky. Co tě na tomto typu inscenací nejvíc baví?

Jestli pořád dokola opakuji, že je důležité to „teď“ a „tady“, tak u divadel pro nejmenší je to úplně určující. A tenhle druh inscenací si musím dávkovat opatrně, protože je to tvar na jednu stranu „jednoduchý“ a na stranu druhou nejnáročnější jak pro režiséra, tak pro herce. Jste najednou zase v pravěké jeskyni a jde jen o to „zaujmout“. Když to nedáte, tak konec, nikoho nebude zajímat, co jste psal do programu. Tenhle divák totiž neumí číst.

A s Monikou spolupracuju, i když tam není zrovna napsaná. Jí vypravím, o čem bude další inscenace a proč. Jsou špíly, které jsem celé překopal, protože se jen zeptala: A proč? Mám pár hereček, které bych obsadil nejraději vždy, všude a do všech rolí, co kdy kde dělám. Monika patří mezi ně!

Nezahálíš ovšem ani pod hlavičkou Divadla Dno – loni jsi nazkoušel Velkou vlakovou pohádku a před nedávnem Kočkování s již zmiňovanou kočkou Lexou. Kdo je součástí Divadla Dno dneska?

Součástí Dna je každý, kdo s ním hrál. Jednou nebo stokrát. A tak někteří herci ani nevědí, že jsou členy Divadla Dno. Tak to bylo a je.

Velkou vlakovou pohádku i Kočkování jsme nazkoušeli z čisté potřeby zahrát si. A rádi si zahrajeme kdekoli, jde jen o čas a chuť, a oproti dřívějšímu Dnu i o peníze, ale i to patří k věci.

Z databáze IDU se zdá, že tvou dvorní scénografkou je Bára Čechová. Jak jste se dostali k vzájemné spolupráci? V čem si vyhovujete?

Když jsem dal výpověď v Huse, ozvali se mi z Minoru, kde byla Bára v té době zaměstnaná v dílnách, ať tam udělám inscenaci pro děti. Vůbec jsem ji neznal osobně, ale když mi řekli, že pracuje pro Buchty a loutky, tak jsem jí hned zatelefonoval. A ona řekla, že by bylo super udělat zase něco loutkami pro děti, a hned na první schůzce se mě tichým hlasem zeptala, jestli bychom tam neukřižovali Hurvínka. A já jí na to řekl, že to bude pro děti! A tak šla nakreslit obří hovínko, co pak lezlo ze záchodu a vyprávělo o hygieně. Bára je hodně pracovitá, talentovaná, kreativní, trpělivá, poctivá a pokorná, a přitom to umí s katanou tak, že je pak těžké se neshodnout! Bára zkrátka patří ke všem těm inscenacím stejně jako třeba kluci, co do nich skládají hudbu.

Zmínkou o hudbě jsi mi nahrál na další otázku – kromě režírování a hraní jsi totiž velmi aktivní i se svou kapelou Bombarďák; ostatně už Divadlo Dno mělo k hudbě blízko a dodnes doma opatruji CD Písničky ode Dna. Co tě přivedlo na koncertní pódium?

Bombarďák je takové naše dítě, ročně odehrajeme opravdu dost koncertů a vydali jsme už čtyři cédéčka. Podle mě to je zase jedna z forem „dňácké“ energie a možnost si „zařádit“ a snad i někoho potěšit.

Nezbývá než se zeptat, jak to proboha všechno stíháš a kde stále bereš tolik energie?

Když děláš něco, co ti dává smysl tak to jde samo. Snažím se, aby ty věci, co secvičujeme, vždy o něčem byly a s lehkou samozřejmostí říkaly obyčejné věty. Například ve Zlíně se v Pohádce o Palečkovi říká: Chraňme si svá malá štěstí. Aladin v Prešově říká, že láska je víc než zlo. Vinnetou v Polárce že stojí za to prát se z hloupostí do posledního výstřelu. No a kočka Lexa v Kočkování třeba neříká nic, ale dělá to tak radostně, že to znamená: Užij si, že můžeš, tancovat, smát se, žít. Takže v ideálním případě tu energii pošleš (hercům, divákům) a oni ti ji vrátí. A když náhodou ne, tak si musíš zajít na nějaké divadlo, koncert nebo výstavu, co někdo rád dělá zase se svou energii. No anebo obejmout někoho, koho máš rád.

V tvé tvorbě se téměř vždy objevují loutky – ostatně sám jsi před chvilkou řekl, že jsi je nikdy neopustil. Jaký k nim máš vztah?

Já jsem totiž, ale nikomu to neříkej, loutkář! Divadlo je hodně divný úkaz a loutkové divadlo dvakrát podivná disciplína a můj obdiv má každý, kdo tím žije a hoří pro tuhle divnou věc!

Loutkář 2/2020, s. 70–72.

Dolenská, Kateřina: Já jsem totiž loutkář

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás