Loutkar.online

Slavíčková, Sarah: Digitální divadlo za časů korony

Na počátku března tohoto roku se kvůli globální pandemii onemocnění COVID-19 na necelé tři měsíce zavřela divadla a zrušily veškeré kulturní akce. Pořadatelé, statutární divadla a nezávislé prostory a soubory však na tuto událost zareagovaly velice rychle a různými způsoby se snažily v improvizovaných a omezujících podmínkách i nadále fungovat, a hlavně neztratit svou esenci i hnací motor – především komunikaci s diváky, kteří divadelní akt přivádějí k životu.

Téměř každá scéna se v této pro kulturu nesmírně obtížné a nečekané situaci nějakým způsobem angažovala. Po šoku a bleskovém přijetí vládních opatření přišlo velmi rychlé vzkříšení a divadla přicházela s novými komunikačními médii, aby mohla „být s diváky“ i v tomto období. Nutno dodat, že i ze strany diváků panoval značný hlad po „živém“ umění – live streamy divadelních produkcích tak dosáhly mnohem větší sledovanosti než při „normálním provozu“. Například produkce Roxy NoD, jehož kapacita je zhruba 100 míst, čítaly i 25 tisíc zhlédnutí.

Profesionální i amatérská, statutární i nezávislá, neloutková i loutková divadla komunikovala se svými diváky především skrze sociální média – Facebook a Instagram –, odkud je odkazovaly na své nově vzniklé kanály, především na YouTube, časově omezené online záznamy na svých webových stránkách, nebo na internetovou televizí MALL.TV pod heslem #kulturažije. Ve dvou případech dokonce přetvořily své hrací prostory na natáčecí studia, odkud vysílaly živé vstupy, tzv. live streamy. Jednalo se o streamovací portál Divadla Roxy NoD nazvaná NoDFLIX, a platformu produkční společnosti Drama Label Adama Svobody a Johany Urbanové, kavárny Potrvá a zvukového mistra Mr. Wombata s názvem Kultura Potrvá.

Některá divadla suplovala svou divadelní aktivitu různými edukačními videi a živými debatami, dramaturgickými úvody či diskusemi s tvůrci po odvysílání záznamu, přetvářením divadelních scénářů do podoby rozhlasových inscenací či online workshopů a dílen. Některá divadla využila čas ke zkoušení nových premiér, rekonstrukcím divadelních prostor, šití roušek, live streamům koncertů, hraní v domovech důchodců či přímo na ulicích a veřejných prostorech a dařilo se jim být divákům opravdu co nejblíž. Vznikala nová média a nově objevené platformy, které sice pro „šíření“ divadla primárně neslouží, ale pokoušely se tuto roli zastat a divadelní akt co nejvěrněji suplovat. Nejvyhledávanější pak byly zpřístupněné online záznamy úspěšných a oblíbených inscenací a zmiňované live streamové platformy Kultura Potrvá (Projekt byl financován Magistrátem hl. města Prahy a Ministerstvem kultury), a především NoDFLIX.

Nenahraditelnost divadelního aktu?

Již po prvních týdnech pandemie však začali nejen lidé z branže, ale i široká veřejnost poukazovat na sterilitu těchto médií – zejména formátu divadelních záznamů – a jejich nekontaktnost. Negativní ohlasy mířily především na lhostejnost veřejnosti, která tento druh média akceptovala jako možnou náhražku divadla. Tato náhrada totiž i pro laického recipienta na první pohled ztrácí nepřehlédnutelné a klíčové aspekty divadelní události.

Počínaje od těch nejzákladnějších a „nejhmatatelnějších“, jako je možnost jít ven, společně se potkat, pohovořit o viděném, slavnostněji se obléknout – tedy pojímání divadla jako formy společenské události. Sdílení společných prostor v konkrétním určeném a omezeném čase (tzv. „teď a tady“). Nesmírně důležitá je také těžko popsatelná a zároveň nezprostředkovatelná „divadelní“ atmosféra, která je vždy jedinečná a panuje na straně hlediště i jeviště pouze po dobu trvání konkrétního představení. Nastavená atmosféra a proudící energie je neopakovatelná, neustále se mění a závisí na rozpoložení každého jedince v hledišti i na jevišti. V neposlední řadě také musím zmínit i úlohu recipientů, kteří svým bytím a jistým přirozeným vyzařováním, ale i záměrnými pohyby (kašlání, úsměv atd.) zcela ovlivňují průběh, temporytmus i vyznění probíhajícího představení. Také dávají závěrečným potleskem najevo, jak představení fungovalo a zda se líbilo, či ne. Diváci poskytují tvůrcům a hercům bezprostřední a nejautentičtější zpětnou vazbu a samozřejmě vždy jsou (někdy více, někdy méně) spolutvůrci konkrétní reprízy, tedy vždy nového divadelního aktu.

Tyto možná na první pohled naprosto zřejmé a banální aspekty představují specifičnost a nepřenositelnost divadla, které je v principu postaveno především na živém kontaktu – v jedné místnosti ve stejný čas s určitými lidmi – a komunikaci komunikací o komunikaci, tedy na sdílení bezprostředních pocitů, energie a reakcí mezi hledištěm a jevištěm.

Divadelní záznam jako zkreslený filmový materiál

Tím se dostávám k podstatnému bodu, tedy že záznam, v němž z teoretického hlediska chybí právě ten nejdůležitější komponent – tedy divácký (aby se z něj opravdu stalo jedinečné divadelní dílo) – za divadlo zkrátka nemůžeme považovat. Z hlediska struktury obsahuje totiž pouze vizuální a akustický komponent, čímž by se mohl řadit k filmovému médiu. Na druhou stranu je ale potřeba se také podívat na účel vzniku těchto záznamů. Většinou mají totiž sloužit pouze jako propagační či dokumentační materiál zachycující zkreslenou skutečnost (divadelní akt je pokaždé jiný a jedinečný), nebo jako jakýsi trailer, ochutnávka či pozvánka ke zhlédnutí inscenace naživo.

Podoba záznamů se také může značně odlišovat – některé se svou „mrtvost“ (většina záznamů využívá statickou kameru ke snímání celé scény, tzv. záběru velkého celku, bez prostřihů, detailních záběrů apod.) snaží vynahrazovat například pohyblivými kamerami nebo přesnými, někdy i živými, prostřihy nejen na akce a herce na jevišti, ale také na publikum v hledišti. Tímto způsobem pracuje například platforma NT Live, která zprostředkovává placené záznamy či živé vstupy z londýnských divadel do pražských kin. Pro navození pocitu „živosti“, komunikace a bezprostřední blízkosti k dění na jevišti používají záběry na diváky, během živého vstupu absolvujete v kině i přestávku – sledujeme pulzující pohyb v hledišti, odcházející, usedající a debatující diváky, zatahování opony atd. Tyto nejdále dovedené, postprodukčně dotažené, mistrně prostřihané záznamy, na nichž se podílí celý profesionální filmový štáb, se pak opět blíží především prvkem akčnosti (způsobeným dynamickou a propracovanou prací především ve střihové skladbě) k filmu. V této souvislosti také musíme brát v potaz, že režisérem těchto záznamů je pak zpravidla jiná osoba než režisér inscenace.

„Divadlo“ odříznuté obrazovkou od komunikace a postavené v podstatě pouze na vizualitě, na níž právě stojí film, je čistě filmovým médiem a přídomek „divadelní“ upozorňuje na žánr, který záznam nese – tedy zakonzervované zkreslené zachycení divadelního aktu.

Co nejblíže virtuálně k divákům – živý online přenos

Live streamy jsou z hlediska divadelní teorie velmi zajímavým fenoménem. Oproti záznamům v nich totiž alespoň částečně figuruje divácký komponent, ten, který je pro vznik divadelního aktu klíčový. Jak ale vzkřísit komunikaci skrze obrazovku? Tvůrci ze streamovacích platforem NoDFLIXu a Kultura Potrvá se tuto nemožnou skutečnost pokusili prolomit.

Název NoDFLIX s podtitulem Divadlo NoD u vás na gauči je samozřejmě odvozen od neustále se rozrůstající a sledovanost bořící online půjčovny či knihovny filmů Netflix. Oproti této platformě ale tvůrci z ČR umožňují bezplatně sledovat inscenace repertoáru Divadla Roxy NoD a jejich přátel z pohodlí domova živě, nebo kdykoliv po odvysílání živého vstupu ze záznamu. Hlavní vysílání začalo již 23. března (tedy týden po uzavření všech divadel!) a skončilo 9. dubna. Poté byl portál utlumen a v květnu využit pro přenos představení francouzsko-českého divadelního festivalu Sněz tu žábu.

V programu NoDFLIXu bylo odvysíláno deset událostí – jeden koncert rappového dua P/ST, dvě improvizace, čtyři loutkové inscenace (Goon: Krvavá pomsta od tvůrců z uskupení IDDQD, Prefaby Dominika Migače a Jakuba Maksymova, microSPUTNIK v režii Dominika Migače a Loutky a cigára Ládi Kardy) a tři inscenace neloutkové. Pod projektem byl podepsán především umělecký šéf NoDu Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová, samozřejmě s pomocí celého týmu divadelního personálu, a především týmu techniků, kteří se na několik dní stali natáčecím štábem.

Produkční duo Drama Label (rozhovor s nimi najdete v Loutkáři 1/2020, s. 70, pozn. aut.), zaštiťující především studenty a absolventy KALD DAMU, svou streamovací platformu Kultura Potrvá provozovalo v dejvické kavárně Potrvá. Na programu mělo především živé koncerty, rozhovory a inscenace, které má na svém repertoáru a ve většině případů už byly na malé scéně vzadu v kavárně odehrány. Jedná se například o loutkové inscenace Tisíc tuctů od Plata Company nebo Jeníček a Mařenka studentů KALD DAMU.

Vyzrání na divácký komponent?

Z hlediska teorie jsou live streamovací platformy jakýmsi „hybridem“ – médiem na pomezí divadla a filmu. Velkou propast mezi herci a recipienty tvoří právě obrazovka, navzájem se nemohou vidět ani slyšet, ale přece mezi nimi existuje virtuální komunikace. Live streamy, které se rozšířily s nástupem youtuberů a tzv. influencerů, již názvem odkazují na principy, na nichž stojí, live stream znamená v překladu živý proud. Stejně jako divadelní akt nemůže vzniknout bez diváků, i live stream pozbývá smyslu bez virtuálních recipientů, a tedy bez bezprostřední virtuální komunikace se sledovateli (například když influencer ihned reaguje na otázky od svých fanoušků). V případě, že nejde o živý vstup postavený na bezprostředních reakcích recipientů, jsou u videa k dispozici „tvrdá data“ počtu lidí, kteří live stream právě sledují. Vědomí i jasné počty udávající, že se ve stejném virtuálním čase a prostoru vyskytují lidé, kteří vidí, vnímají a mají možnost ovlivnit strukturu, chod, téma i vyznění live streamů, má najednou mnoho shodných rysů s diváckým komponentem u divadelního aktu i s divadelním aktem jako takovým. Klíčem k tomu, co je tedy vlastně live stream za médium, je tedy ten mnohokrát zmiňovaný divácky komponent.

Můžeme sledovat pasivní či latentní podobu diváckého komponentu, kdy ale obě strany (recipienti a herci) zkrátka onu přítomnost, přestože na dálku, vnímají. Herci jsou sice v prázdném sále, přesto vědí, že se na ně lidé dívají. Live stream stejně jako divadelní akt a divadelní konvence počítá s faktorem lidské chyby a nedokonalosti, kterou film i záznam dokáže vytlačit a skrýt – především střihovou skladbou.

Nebo naopak je divácký komponent aktivován naplno. Některé z divadelních live streamů (především představení postavená na improvizaci) potenciál tohoto média využívají naplno a se svými virtuálními diváky se neustále snaží pracovat. Komunikují s nimi, jako kdyby se nacházeli nejen ve stejném virtuálním, ale i reálném prostoru, záměrně tematizují podivnost virtuální reality a někteří pokládají recipientům otázky, na něž jim odpovídají do komentářů pod video, či zkrátka reagují na vznikající komentáře, čímž tematizují virtuální, ale přece jen diváckou přítomnost. Například při vysílání live streamu improvizační skupiny 20 000 židů pod mořem vyzvali performeři diváky, aby jim napsali slovo, na které na scéně zaimprovizují písničku.

Atmosféru „za obrazovkou“ také ovlivňují faktory, jako jsou čísla sledovanosti (například možný stres z několika tisíc aktuálně sledujících diváků), emojis, lajky a komentáře. Herci dostávají i jakousi formu potlesku v podobě bezprostředního hodnocení pod videem.

Některá představení na live streamovací platformě naopak vypadala přesně jako zmiňované unylé a mrtvé divadelní záznamy. Problémem byla jejich podoba neupravená do nového kódu a jazyka živého online vstupu. Jednalo se například o loutkové inscenace Prefaby a microSPUTNIK, kde neživost loutek prostřednictvím obrazovky jen vynikla; v Prefabech je navíc hracím prostorem stůl, takže byl obraz po celou dobu statický a představení se novému formátu ani virtuálním divákům nijak nepřizpůsobilo, nýbrž bylo „odvyprávěno“ stejně jako v divadelním prostoru. Aby se tyto živé vstupy mohly stát funkčním médiem, je tedy nutné je transformovat (míra samozřejmě závisí na konkrétní produkci) podobně, jako když se například divadelní scénář či hra musí přetvořit či poupravit do podoby hry rozhlasové.

Bylo by samozřejmě nefér tvrdit, že divadla a soubory, které během nutného přerušení sezony vymýšlely a zkoušely nové způsoby komunikačních médií, udělaly špatně. Naopak – jakékoli snahy jsou obdivuhodné a svědčí o společenské aktivitě v divadelních kruzích. Pouze bych tímto textem chtěla upozornit na mnohá úskalí těchto dnes hojně využívaných, živé divadlo suplujících médií, která lze vnímat pouze jako dočasnou, neúplnou a nedostatečnou kompenzaci, nikoli jako plnohodnotnou náhradu.

Loutkář 2/2020, s. 65–67.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.