Dolenská, Kateřina: Loutka má v televizi pořád místo

Pokud se v celém tématu dotýkáme zastoupení loutek v masmédiích a jejich přesahu do populární kultury, veřejnoprávní Českou televizi z tohoto fokusu nemůžeme vynechat. Na rozvoj loutkářského oboru se – zejména v tvorbě pro nejmenší diváky – zaměřuje už od 50. let 20. století a, jak vyplývá z následujícího rozhovoru s Luďkem Horkým, zájem o loutky v ČT přetrvává i ve století jednadvacátém.

V televizi pracujete jako manažer vývoje v Centru dramaturgie tvorby pro děti a mládež. Jaké všechny pořady vyvíjíte?

Z pozice „žánrového“ manažera metodicky vedu vývoj všech pořadů pro děti, mládež a rodinu, které vznikají v pražském televizním studiu. Nepřímo spolupracuji i na vývoji tvorby pro děti v televizních studiích v Brně a Ostravě.

Dramaturgická centra pečují o takzvané běžící pořady, tedy o pořady, které jsou určeny pro „nekonečné“ vysílání, jejichž formát je již vyvinut a prověřen, a nyní je třeba jim poskytovat průběžnou redakční péči. Vedle dramaturgických center – pro každou žánrovou oblast máme v pražském televizním studiu jedno – se věnují vývoji pořadů a programových formátů v ČT tvůrčí producentské skupiny. V čele každé takové skupiny stojí kreativní producent. Skupiny mezi sebou zdravě soutěží v tom, které se podaří vyvinout lepší projekty na základě poptávky po jednotlivých programových typech. Tuto poptávku formulují dramaturgové programu. V tvůrčích skupinách a centrech dramaturgie pracují naopak dramaturgové vývoje. Jejich cílem je přinášet neotřelé nápady, aktivně vyhledávat zajímavé náměty a soustředit kolem sebe talentované autory, režiséry a jiné tvůrce. Já pracuji současně jako manažer vývoje i jako pověřený kreativní producent. Naše centrum dramaturgie nejen pečuje o pořady běžící, ale je současně laboratoří zaměřenou na vývoj novinek. Z běžících pořadů pečujeme o stálice, jako jsou moderovaná pásma Studio Kamarád (v roce 2021 oslaví čtyřicet let ve vysílání), Kouzelná školka (v roce 2019 oslavila třicet let ve vysílání) nebo Planeta Yó (v roce 2021 oslaví deset let ve vysílání), ale i pořady novější, jako je informační servis Tamtam, sportovní magazín Lvíčata či klub kreativních geeků Dva3. A o celou řadu dalších. Ve většině z nich vystupují loutky, nebo jsou nějakým způsobem využívány principy loutkového divadla. Osobně jsem byl vedoucím dramaturgem loutkové encyklopedie TvMiniUni, což je asi nejvýraznější nový český televizní formát s loutkami v posledním desetiletí. Pokud jde o námi vyvíjené novinky, stojíme například za seriály malé dramatiky se vzdělávacím obsahem, jako jsou Skautská pošta, Občanka nebo Bankovkovi. To jsou projekty hrané. Naše kmenová tvůrčí producentská skupina, která se specializuje na tvorbu pro děti a kterou vede Barbara Johnsonová, se zaměřuje především na tvorbu dramatickou, jako jsou hrané televizní seriály pro děti, velké vánoční hrané pohádky nebo animace pro večerníček, a to včetně animace loutkové.

Jaké je v programové skladbě specializovaného dětského programu ČT Déčko postavení pořadů s loutkami? Je podle diváckých ohlasů loutka stále žádaná a populární?

Postavení loutek je dokonce dominantní, pokud jde o tvorbu určenou předškolákům. S rostoucím věkem dětí loutky ustupují a v pomyslném čele pelotonu idolů je nahrazují hrdinové kreslení a hraní. Loutek, které by svým charakterem a výtvarným řešením masivně oslovovaly starší kategorie dětí nebo dospělé, máme v českém prostředí málo. To se ovšem netýká pouze televize.

Zatímco na divadle bývá loutka nejčastěji součástí tvorby dramatické, v televizním vysílání plní loutky rovněž role moderátorů. Loutkové postavy a postavičky moderují buď samostatně, nebo ve společnosti svých hereckých kolegů (moderátorů – „živáků“) procentuálně významnou část pořadů pro děti předškolního a mladšího školního věku. A to se bavíme o loutkách živě vedených. Zapomenout přitom nesmíme ani na fenomén loutkové animace. Loutky stále populární jsou. Největší divácké oblibě se těší loutky klasické, respektive figurativní. V tom je situace jiná než na divadle.

Tím jste mi trochu nahrál na další otázku. V loutkovém divadle je dnes figurativní loutka, a nemyslím si, že právem, považována za něco starého, archaického, neinspirativního. Tento postulát tedy pro televizní tvorbu neplatí? Nebo se začaly poslední dobou v nabídce více objevovat pořady, které pracují z animovanými objekty nebo materiály?

Loutky v televizi neznamenají automaticky loutkové divadlo v televizi. Už jenom televizní záznam divadelní inscenace je vlastně překladem do jiného uměleckého jazyka. Natož pak původní televizní tvorba s loutkami. To už je něco úplně jiného. Postupy moderního loutkového divadla, jako je objektová animace nebo experimenty s ožíváním materiálů všeho druhu, jsou audiovizi zcela vlastní, a to od samých počátků televizního vysílání. Neoznačujeme je ovšem jako postupy loutkářské. Rázem se pohybujeme ve světě televizní animace a klasického filmového triku. Nebo minimálně na hranici. Televize je – s výjimkou přímých přenosů – poměrně neosobní. Divák není aktivním účastníkem tvorby v reálném čase „tady a teď“. To podprahově oslabuje pozici loutkáře (zajišťujícího proces) a posiluje pozici loutky (představující výsledek). Je to logické, protože jako divák vím, že jde o záznam procesu, který už se stal. Proces sám tedy už není vzrušující. Zajímá mě proto více jeho výsledek. V důsledku toho v televizi pochopitelně převažuje důraz na dokonalou iluzi před užíváním antiiluzivních principů. Neplatí to samozřejmě absolutně. Například Anička Duchaňová a Jan Cina v cyklu Kočovné pohádky s antiiluzí důmyslně pracují. Ovšem výsledek je takový, že hlavními postavami, s nimiž se diváci ztotožňují, jsou oni dva a nikoli jimi vedené loutky.

V divadle je loutkoherec hlavním partnerem diváka, médiem. Mnoho menších loutkářských produkcí je dílem úzké skupiny performerů (často jen dvojice nebo dokonce sólisty) a je bytostně autorských. V televizi je to jinak. Tahle důvěrná atmosféra v přímé linii loutkoherec–divák se nekoná. Do hry vstupují kameraman, režisér a střihač a řada dalších profesí. Televize snímá za diváka. Rozhoduje za něj o záběru loutkami představovaného obrazu. Jestli půjde o detail, polodetail, nebo celek. Komunikuje s diváky pomocí střihu a triku. Například kombinace živého herce a loutky ve spojení se záběrováním nabízí velké množství inspiračních podnětů, s nimiž divadlo počítat nemůže.

Myslíte si, že by ve schématu ČT našel své místo i pořad s loutkami určený dospělým, nebo podle diváckých ohlasů platí jednoznačná spojnice loutky rovná se něco pro děti?

To se nedá takhle zobecnit. Divácký předsudek vůči loutkám se netýká zdaleka jen televize. Loutky spojuje automaticky se zábavou pro děti drtivá většina populace – a ruku na srdce, i mnoho divadelníků napříč obory. Loutkáři sami přirozeně ne. Ale ani jim se nepodařilo zatraceně hodně let stvořit takový loutkový charakter, který by dlouhodobě promlouval k dospělým divákům. Něco jako Spejbl a Hurvínek v době svého zrodu nebo jako – abych neopomněl televizní prostředí – populární francouzští Gumáci, kteří bavili masy diváků zejména v 90. letech 20. století a kteří měli i svou českou verzi na televizi Nova. Loutky pro dospělé fungují skvěle, ale jejich kolbištěm je nezávislá divadelní scéna s limitovaným okruhem diváků. Nebo se stávají součástí cross-žánrových projektů, jakými jsou třeba některé inscenace nového cirkusu a podobně. Televize má a musí mít z podstaty širší divácký záběr, než jaký mají nezávislá divadla. Takže loutkový pořad pro dospělé by podle mě hledal ve schématu vysílání ČT místo těžko, leda by byl skutečně velmi dobrý a divácky atraktivní. Námět na pořad, který by tato kritéria naplňoval, mi rukama neprošel.

Kolik pořadů s loutkami v současné době vyrábíte? Vyvíjíte stále nové loutkové charaktery?

Premiérových pořadů s loutkami vyrábíme skutečně značné množství. Pětkrát týdně komunikují s dětmi maňásci v Kouzelné školce. Dlouho byl jedinou loutkou tohoto pořadu skřítek František, k němuž v roce 2008 přibyla skřítka Fanynka a v roce 2019 zcela nový dramatický charakter – skřítek Filípek. Co se týče typologie – jde stále o klasické maňásky podle návrhů výtvarnice Lucie Dvořákové. Pořad má svůj styl, a dokud má i doložený úspěch u dětských diváků, není žádoucí ho výrazněji proměňovat. Jednou týdně běží v premiéře Studio Kamarád, založené na tradici českého černého divadla, reprezentovaného skupinou jedenácti muppeťáků. A konečně, jednou týdně společně moderují dvě kombinované loutky lvích mláďat sportovní magazín Lvíčata. Tyhle běžící, nekonečné pořady mají značný setrvačník. Přistupujeme k nim konzervativně, protože úspěch u diváků není samozřejmostí a ony ho mají. Tak proč to měnit. Na druhou stranu vyvíjíme větší množství kratších ukončených sérií s loutkami. V případě těchto uzavřených cyklů jsme odvážnější a vzniká v nich větší množství zcela nových loutkových charakterů. A když se některý takový formát výrazně uchytí i u dětských diváků, může-li se prokázat setrvale uspokojivou sledovaností, uvažujeme o jeho ustálení. To byl třeba případ loutkové televizní encyklopedie TvMiniUni. Loutky běžně vystupují v cyklu Čtení do ouška – například Dračí pohádky v režii Michaely Bergmannové, Kočovné pohádky s osobitými loutkami Aničky Duchaňové nebo Nezbedné pohádky s živou loutkohereckou improvizací Tomáše Běhala. Ale i v mnoha jiných pořadech pro děti.

Jaké typy loutek ve výrobě pořadů převažují? Je stále dominantní už zmiňovaná černodivadelní technika?

Zdaleka ne. Posledním útočištěm černého divadla je Studio Kamarád. Jde o specifický formát, kterému technika černého divadla stále ještě sluší. I když ji hojně doplňujeme televizní grafikou ve stylu Stanislava Holého. Fantazijní vesmír, který tenhle výtvarník dokázal vytvořit, je skutečně nekonečný. A to nejen díky jeho magickým zipům, za kterými se rozevírají další a další krajiny a díky nimž se jednotlivé výtvarné motivy dokonale přirozeně prostupují. Stanislav Holý ve spolupráci s televizním architektem Drahoslavem Nikodémem vytvořil na televizní poměry nebývale křehký prostor pro kombinaci lyrického s epickým a humoru s poezií. Když to spojím s tradičním vysílacím časem nedělního rána, vidím dokonalou harmonii. Zaleží především na scenáristech a režisérech, jak dobře tento prostor rozehrají. Je ale otázka, jak dlouho nám ještě dovolí snímat iluzi černého divadla stále se zdokonalující televizní optika. Myslím, že je jen věcí času, kdy už ten černý pohyb na černém pozadí začne být v na kvalitní obrazovce viditelný.

Hvězdami vysílání pro děti někdejší ČST bývali Jů, Hele a Muf, o nichž zlé jazyky tvrdí, že vznikli jako kopie amerického televizního pořadu Sezamová ulice. Mají ještě co říct dnešním dětem, nebo už je dávno nahradily jiné postavičky?

Se vznikem programového okruhu ČT:D došlo k přeformátování Studia Kamarád. Jůheláci už nehrají ve složitých zápletkových scénkách jako v době svého vzniku, ale v krátkých a svižných skečích a písničkách. A nejsou na to sami, podobných loutek se objeví ve Studiu Kamarád každý týden celkem jedenáct. Obraz už nestojí jen na černém divadle, ale doplňuje ho také aktivní televizní grafika. V posledních pěti letech došlo uvnitř pořadu k přirozené generační výměně, respektive k doplnění sil. Vrátili jsme do hry některé již pozapomenuté loutky a rozšířili tím možnosti dialogů. Vedle Jů Jiřího Lábuse a Hele Oty Jiráka se tak objevili Tryskomyšák Marka Němce, Tryskomyš Lucie Pernetové, Pan Pip Tomáše Pavelky, Motýlka Otylka Kláry Sedláčkové-Oltové či Hary Šoumen Petra Panzenbergra. A dostavila se nová energie. Vedle scenáristických legend, jako jsou Jiří Chalupa či Kateřina Krejčí, se etablovali scenáristé mladší střední generace Jana Ozoráková a Tomáš Končinský. Režisérský tým doplnil Lumír Olšovský, který má dobře vyvinutý cit pro „žánrovky“. A Studio Kamarád takovou „žánrovkou“ je. Studio Kamarád mělo velmi dobrou sledovanost vždycky, nicméně se spuštěním Déčka a se svým přeformátováním ve svižné gagové pásmo sledovanost ještě získalo. A ne o málo. Ergo kladívko – děti stále oslovuje. Důležité jsou ovšem scénáře a režijní přístup.

ČsT a později ČT mívala svou vlastní loutkohereckou skupinu. Existuje dodnes, nebo byla nahrazena kohortou externistů?

Loutkoherecká skupina ČST se zformovala v samých počátcích televizního vysílání z kraje 50. let. Tehdy šlo o velmi progresivní laboratoř zkoumající nové přístupy a možnosti práce s loutkou v novém médiu. Po sametové revoluci, na začátku 90. let, prošla ČsT, respektive ČT, rozsáhlou restrukturalizací. Redakční systém byl nahrazen systémem producentským, vznikly tvůrčí skupiny a nemalá část profesí, dosud pracujících jako zaměstnanci, byla rozpuštěna na volnou nohu. Televize si je nadále najímala pro práci na jednotlivých pořadech, ale už je nezaměstnávala v pracovním poměru. Tak byla postupně rozpuštěna i některá umělecká tělesa jako Balet ČsT a Loutkoherecká skupina ČsT. Od té doby skupina jako právnická osoba neexistuje. Ovšem někteří tvůrci z okruhu bývalé Loutkoherecké skupiny ČsT, zejména pak prof. Jaroslav Vidlař, s Českou televizí doposud aktivně spolupracují. Nějakou dobu platil stereotyp, že loutkoherce pro ČT profesor Vidlař osobně vybírá. Souviselo to jednak s jeho přirozenou autoritou a jednak s doznívající umělou autoritou šéfa zrušené Loutkoherecké skupiny ČsT. Takové hybridní reziduum minulosti. Nejvýrazněji jsou dnes bývalí členové skupiny soustředěni v pořadu Studio Kamarád. Existuje také divadelní soubor Loudadlo, který se za loutkohereckou skupinu ČT označuje. Řada jeho členů v čele s Peterem Ďuricou spolupracuje právě se Studiem Kamarád, nicméně jinak nemá ČT s Loudadlem skutečně nic společného. Jde jen marketingový tah Loudadla v popisku k inscenacím.

Říkala jste „kohorta externistů“. Jsem za ni rád. Stálá skupina by byla personálně zakonzervovaná. V současné praxi si můžeme pro každý projekt s loutkami vybrat jiné loutkoherce podle potřeby námětu a podle koncepce režiséra. Kdyby si Janek Jirků nemohl na TvMiniUni postavit vlastní loutkoherecký tým blízký pražskému Divadlu Minor, kdyby musel spolupracovat povinně např. s loutkářskou partou Studia Kamarád, vznikl by úplně jiný pořad.

Jaká je generační skladba okruhu „televizních loutkářů“? Jsou v něm zastoupeni i nedávní absolventi KALD DAMU? A pokud ano, přichází ze školy dostatečně řemeslně vybaveni pro tento typ loutkoherecké práce?

Jak jsem řekl, stálou skupinu nemáme a okruh externistů je proměnlivý. I jeho generační složení je velice pestré. Doyenem týmu televizních loutkoherců je Jaroslav Vidlař – stále aktivně formující svět maňásků v Kouzelné školce. Velmi výraznou osobností o dvě generace mladší je Ondřej Lážnovský, který nejen že hraje s loutkami Studia Kamarád a Kouzelné školky, ale také píše scénáře a režíruje. Vůdčí uměleckou osobností loutkové encyklopedie TvMiniUni byl režisér Janek Jirků a šéfscenáristou někdejší umělecký šéf Malého divadla z Českých Budějovic Zdeněk Jecelín. S loutkami hráli herci z Minoru a DRAKu. Mezi režiséry byl Janek Lesák, mezi scenáristy a textaři Helena Kebrtová, Zita Morávková, Natálie Preslová nebo Josef Rosen. Na jiných pořadech spolupracujeme s Richardem Fialou, Pavlínou Balner, Aničkou Duchaňovou, Tomášem Běhalem a dalšími. Ne všichni loutkoherci, kteří s námi spolupracují, přitom nutně hrají s loutkou. Čerstvá absolventka KALD DAMU Edita Valášková například skvěle doplnila moderátorský tým Planety Yó, Martin Holzknecht z Malého divadla ČB moderuje dětský diskusní pořad a Lucie Valenová ze stejného divadla propůjčuje svůj hlas Mufovi ve Studiu Kamarád, aniž by jej současně vedla. Dalo by se pokračovat. Ve spolupráci s Divadlem Spejbla a Hurvínka jsme v posledních letech připravili pro děti jazykové kurzy. A brněnské televizní studio realizovalo Čtení do ouška s Divadlem Radost.

No, a pokud jde o řemeslnou vybavenost absolventů KALD DAMU, to je bolavé místo. Mnoho absolventů téhle školy neovládá ani základní loutkářské techniky na odpovídající řemeslné úrovni. A to vůbec nemluvím o tom, že dobrý loutkoherec by měl být i mechanikem loutky, nebo alespoň umět mechanikovi sdělit své loutkoherecké potřeby. Je to opravdu bída. Nemám nic proti umělecké profilaci absolventů KALD DAMU, založené na odklonu od tradičního loutkového divadla a vlastně často od loutkového divadla vůbec. Umělecká profilace začínajících tvůrců je ovšem něco úplně jiného než jejich odborné kompetence, které by v nich měla škola rozvinout. A nerozvíjí, o tom jsem přesvědčen. Katedra se nejmenuje „alternativního loutkového“. Jmenuje se „alternativního a loutkového“. Tomu loutkovému zůstává dost dlužna, navzdory tomu, že v reálném profesním provozu pak řemeslně vybavení loutkoherci chybí a je po nich poptávka.

Jak už jsme zmiňovali, byl velkým fenoménem posledních let formát nazvaný TVMiniUni, jakási oživená encyklopedie, kam děti zasílaly své dotazy a kterou ukončil dokonce dlouhometrážní snímek v režii Janka Jirků. Vrátí se v dalších pokračováních, nebo už jde skutečně o uzavřenou kapitolu?

Kapitola je to uzavřená. Natočili jsme celkem 144 epizod. Při týdenní frekvenci vysíláme 52 epizod ročně. Pořad je určen předškolákům. Může je tedy provázet celý předškolní věk týden po týdnu v pomyslné premiéře. Dětští diváci nám totiž rychle dorůstají a naše repríza je jejich premiérou. Namísto nekonečného pokračování TvMiniUni jsme dali přednost vývoji nových projektů. V oblasti dětských encyklopedií je to ostravský formát Ty Brďo. V tom ale loutky nevystupují.

Vzájemné vazbě mezi loutkou divadelní, filmovou a televizní se na stránkách Loutkáře věnuje obšírný seriál Pavla Jiráska, který skončil svůj výzkum rokem 2000. Pokud seriál poněkud předběhneme, jak byste v tomto ohledu zhodnotil uplynulé dvě dekády 21. století? Má loutka na obrazovce stále své místo? Proměnilo se nějak třeba s mohutným rozmachem digitálních technologií?

Zkusím odpovědět v heslech: Kuky se vrací – 2010, Malý pán – 2015, TvMiniUni: Zloděj otázek – 2019. Co pět let, to celovečerní film s loutkami v koprodukci ČT. K tomu loutky v běžících pořadech a v nejrůznějších pořadech zábavného vzdělávání. O těch jsme mluvili, netřeba je znovu jmenovat. A nakonec fenomén večerníček. Večerníček kombinuje reprízy s premiérami. Pokud jde o premiéry, televize se snaží udržet v dokonalé rovnováze všechny základní druhy animace, včetně klasické loutky. Tak například Pat a Mat spatřil světlo světa už v roce 1976, přičemž poslední nové díly právě vznikají. Chaloupka na vršku se točí od roku 2002 doposud. Zahrádka pod hvězdami vznikla jako novinka v roce 2015 a pokračujeme ve výrobě dalších dílů. Moje osobní srdcovka je vedle o něco starších Krysáků Cyrila Podolského zejména Povídání o mamince a tatínkovi Kristiny Dufkové z roku 2014. Sečteno a podtrženo: loutka má své místo v České televizi pořád. Nicméně televize je médium založené na cykličnosti, série o méně než 26 dílech se v podstatě nevyplatí vyrábět. Diváci by si jich ve vysílání ani nevšimli. Proto není snadné prosadit vedle zaběhlých a ověřených formátů pořady nové a experimentující.

Loutkář 2/2020, s. 30–33.

Dolenská, Kateřina: Loutka má v televizi pořád místo

Aktuální číslo

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás