Vondráková, Adéla: Říkám tomu "zážitek" a snažím se, aby byl silný

NoD je jedno z mála divadel, které je jednoznačně hlasem své generace. Autorský repertoár nejenže posouvá hranice toho, co si doposud šlo myslet o divadle, otevírá navíc i specifická témata. Už při běžné návštěvě prostoru je jasné, že láká nové a výrazně mladé publikum. A byl to také NoD, který v rámci koronavirové karantény vyslal divadlo do virtuálního světa internetu jako jeden z prvních. Jednou z osobností, která je za přerod téhle alternativní scény zodpovědná, je Janek Lesák.

KALD jsi opouštěl s inscenací Stopař, která působila dojmem, že jejím hlavním hnacím motorem byla tvoje touha splnit si sen a inscenovat neinscenovatelného Stopařova průvodce po galaxii. Podobný dojem ve mě vzbudila ale i řada tvých pozdějších projektů.

Těmito osobními milníky se vlastně aktivizuji. Nechci dělat „prostě divadlo“. Potřebuji hledat řešení nějakých konkrétních zapeklitostí: třeba jak udělat představení, ve kterém budou hrát i diváci, jak hrát o nudě, nebo jak to vymyslet, aby mohlo představení probíhat po celém městě. Naposledy jsme měli v Budějovicích neviditelného hlavního hrdinu a zkoušeli jsme, jestli se s ním divák i přesto dokáže ztotožnit. Kdybych divadlo nedělal tímhle způsobem, asi by mě ani nebavilo.

Pro koho vlastně to divadlo děláš?

V divadle jsem vyrůstal, ale s kámoši a spolužáky jsem se o něm nemohl bavit, protože je nezajímalo. V podstatě od té doby dělám divadlo pro ně. Chci jim ukázat, že může být fakt super. Dělám divadlo hlavně pro lidi, co nechodí do divadla.

V tvých inscenacích se často objevují popkulturní odkazy. Je to pro tebe jen nástroj, jak oslovit publikum, nebo tě popkultura něčím fascinuje a baví?

Někteří tvůrci čerpají svá témata z historie, jiní ze světové dramatiky nebo z literatury, my čerpáme primárně z popkultury. Máme to tak rádi a vyhovuje nám to. Chceme si divadlem povídat s lidmi a ta popkulturní platforma nám k tomu přijde skvělá. Jsou to novodobé mýty a báje a podle mě je úplně šumák, jestli si povídáme o Odysseovi nebo o Batmanovi – kvalitní témata v sobě mají oba. A nás víc baví Batman.

Snažila jsem se alespoň pro sebe definovat tvůj autorský styl a nebyla jsem moc úspěšná. Měsíční sonáta je inscenace na pomezí hudební produkce, Fantasy! je založená na binaurálním zvuku. Děláš inscenace až brutálně minimalistické i opulentní, kukátka i site specific, imerzivní divadlo. Jediné, co mě napadlo, bylo „divadlo s překážkou“. Vezmeš věc, která by mohla fungovat sama o sobě, a vymyslíš si řadu komplikací. Jak bys svůj divadelní rukopis pojmenoval ty?

Definici nechám s chutí na teoreticích, ale „divadlo s překážkou“ se mi dost líbí. Doopravdy tak uvažuju. Pro každý projekt potřebuju najít nějaký základ, něco, co mě bude bavit, bude to výzva a do té doby jsem to nedělal. Poslední dobou mi z toho vznikají projekty, které divadlo naředí něčím dalším – technologií, hrou, LARPem, stand-upem, čímkoliv, co je zajímavé vyzkoušet. Ale nevím, jestli se tomu dá říkat styl.

Ty ale ty „vychytávky“ vyzkoušíš a už se k nim nevrátíš. To u režisérů rozhodně není obvyklé. Hodláš se něčím z toho, co sis už osvojil – např. k binaurální zvuk, projekce – v budoucnu systematičtěji zabývat?

Nerad dělám věci, co už znám, protože to není výzva. Snažím se, aby to bylo pořád jiné a nové. Samotného mě nebaví se koukat, jak třeba scénograf deset let v kuse staví stejné interiéry jen trochu jinak barevné. Jasně, vznikne z toho čitelný rukopis a někomu to určitě vyhovuje. Já bych zlenivěl.

Nikdy nemáš po premiéře pocit, že by ses s danou věcí mohl příště dostat ještě dál?

Mám, úplně vždycky! Jak to mělo celé vypadat, mi většinou dojde tak půl roku po premiéře. A taky se občas vracím. Jen se hodně snažím, aby to nebylo poznat. Teď mám třeba minimalistické období. Zamiloval jsem se do „rozhlasovek“ na divadle. Už několik let se mi opakují inscenace, ve kterých se na jevišti moc akce neděje a místo toho se hodně mluví do mikrofonů. Líbí se mi, jak si lidský mozek ty obrazy sám dokresluje. Taková byla Měsíční sonáta, ale začalo to už v Osamělosti komiksových hrdinů, v Malém divadle je takové třeba Čechomoří nebo Návod k přežití zombie apokalypsy – a vyvrcholilo to v NoDu Fantasy!. Snažím se toho už nechat, ale pořád mě to láká.

Máš za sebou také už druhou interaktivní inscenaci. V čem tě to baví?

Budějovická Game dostala v NoDu novou verzi s názvem Městečko Palermo usíná. V jádru je to totéž, ale ta forma byla tak silná, že jsme se rozhodli inscenaci ještě vylepšit. Když Game vznikala, netušili jsme, jestli vůbec bude fungovat. Nikdy jsme nic podobného neviděli a neměli jsme čím se inspirovat ani koho vykrádat. Také jsme se báli, jestli to na diváky nebude moc, jestli pro ně nebude problém, aby v představeních sami hráli. Zjistili jsme ale, že velká část populace to má právě naopak. Lidi si rádi hrají. Když je posadíš do hlediště a necháš je dívat se před sebe, udělají to. Ale budou nadšení, když nebudou muset. Po čtyřiceti představeních/hrách jsme si řekli, že kdybychom to psali s tím, co víme teď, byl by to teprve úlet. A tak jsme to napsali znovu a poslali o pár levelů výš. Alespoň doufám…

Jaký termín pro tyhle projekty vlastně používáš? Vím, že slovo imerzivní nemáš rád.

Imerzivní je v českém kontextu trochu zavádějící. Mluvíme proto raději o „participační inscenaci“, aby diváci věděli, že se jich to bude týkat. Je to totiž kombinace LARPu a divadla: divadlo, které hrají diváci. Je to způsob, jak příběh neukazovat, ale nechat diváky si ho zažít na vlastní kůži. Tohle představení člověka na dvě hodiny úplně sežere. Najednou je někdo jiný, kouká se na svět cizíma očima v cizí situaci. A to je to kouzlo.

Osobně mě to trochu děsí, ale slyšela jsem spoustu nadšených ohlasů.

Není to zážitek pro všechny. To ani náhodou. A my se i snažíme, aby na to nepřišel nikdo, komu by to vadilo. Ale pokud zjistíš, že tě něco takového baví, budeš nadšená.

Je to vlastně ještě divadlo?

Nevím. Možná ne.

V Divadelních novinách jste s Natálií Preslovou řekli, že vám v NoDu jde o „současnou autorskou činohru“. Tvoje režie jsou ale výrazně poznamenány studiem na alterně. Jako bys divadlo natahoval na skřipec a čekal, jestli to vydrží, nebo jestli už se z něj nestane něco jiného. Jak je to tedy s moderní činohrou? Co to vlastně podle tebe je?

To je takové slovíčkaření. Mluvíme o současné autorské činohře, protože v NoDu bylo léta třeba taneční a fyzické divadlo – což je také současné a autorské, ale my tam nic takového dělat nechtěli. Naše divadlo vypráví nějaký příběh, má nějaké téma a má ambici diváka přesahovat, praštit ho na konci do srdce. Ale jestli řekneš, že už to divadlo není, nebudu se zlobit. Osobně je mi to fuk. Říkám tomu zážitek a snažím se, aby byl silný.

Jak vlastně probíhá vaše spolupráce s Natálií? Kdo přináší nápad a jak vzniká scénář?

Vždy pracujeme jako tandem a kdo přinese ten první podnět je vlastně jedno. Inscenace pak vzniká podle toho, jak je třeba a jaké jsou podmínky. Někdy píšeme scénář předem, někdy až po premiéře. Myslím, že už moc neexistuje moje práce a její práce. Je to všechno společné.

Takže nad tím textem fakt sedíte společně a společně se dohadujete, co bude dál?

Někdy. Ale je třeba si uvědomit, že u většiny našich projektů text není základem díla. Někdy je základem muzika, někdy scéna, někdy úplně jiný nápad. Třeba u Palerma jsou textu dohromady asi tři stránky a psali jsme je dva dny před premiérou. Když je základem vyloženě scénář, tak většinou měsíce žvaníme o příběhu, různě si ho vyprávíme a vymýšlíme, a pak prostě jeden nebo druhý sedne a napíše ho. Hlavní je scénosled a hromada poznámek na papírech, co mám v batohu. A většinou to přestane fungovat, jakmile se začne zkoušet. Napsat text je mechanická práce někdy ke konci projektu. Gros leží v půlročním až ročním povídání si s Natálou.

A jak to máš ve spolupráci s herci? Chápu, že se to liší od divadla k divadlu, od inscenace k inscenaci, ale co je nějakým ideálem práce s hercem pro tebe?

Dlouho mi trvá, než se na lidi naučím. Proto teď pracuji jenom se dvěma týmy – s týmem herců, co jsem sestavil v NoDu, a s týmem z Malého divadla. Mám rád specifické osobnosti. V NoDu je to víceméně sbírka „ufonů“. Když k nim někoho pozvu, je z nich dlouho vedle, protože každý je z úplně jiné planetky. Ideální herec je pro mě ufon, kterého dobře znám. Málokdy se totiž snažím herce přetvářet. Vždy mě víc bavilo se koukat na ně než na postavy.

Takže svoje herce potřebuješ i pro inspiraci?

Ano. Píšeme jim na tělo. Jasně, někdy ti to nevyjde. Uděláš projekt na míru některým z nich a někteří jiní pak musí trošku víc sloužit celku. Ale snažím se, aby vše bylo postavené na tom, co už v sobě mají. Když si něco vymyslím a hercům to nesedí, raději to přepíšu, než aby se s tím trápili. To oni budou stát na jevišti, ne já. Je také důležité, aby sami na sobě dál pracovali, protože mě musí mít stále čím překvapovat.

Míváš někdy autorskou krizi?

Mám v telefonu složku s nápady a tou se dá rolovat klidně hodinu. Pořád do ní něco přibývá. Mám spíš problém s tím, že život je moc krátký, aby člověk realizoval všechno. Ale jo, jasně že jsou chvíle, kdy se žádný nápad nehodí.

To, že se věnuješ výhradně autorskému divadlu, je čistě jen tvoje umělecká volba?

S cizí dramatikou nepracuji, protože jsem nenašel autora, ze kterého bych se já osobně „posadil na zadek“. Ne, protože by neexistovali dobří dramatici, ale protože jsem nenašel tvůrčího bráchu. Také bych už možná ani neuměl dělat cizí text. Jsem prostě asi náturou autorský režisér. Vyhovuje mi to.

V neposlední řadě je pro tebe evidentně na divadle důležitý i jeho sociální rozměr. V roce 2011 jsi založil projekt Jiné jeviště zabývající se divadelní tvorbou ve specifických skupinách.

Bavilo mě si na tom zkoušet dělat divadlo s někým, jehož schopnosti jsou hodně omezené, ale ta osobnost je tak silná a specifická, že se musíš jako režisér hodně snažit, aby z toho něco bylo. Ten rozměr je ale mnohem víc sociální než divadelní, o divadlo zas tolik nejde. Jiné jeviště jsem sice spoluzakládal, ale po šesti letech jsem z něj odešel, protože mi došla energie dělat divadlo i o prázdninách.

Tak ono třicet premiér za pět a půl roku od absolutoria na DAMU není málo.

Myslím, že má český repertoárový systém své velké vady. Čím dál víc si přeju přejít na seriálový způsob tvorby. Abychom se tu divadlem uživili, musíme toho produkovat nesmyslně moc. Nutně se pak musí stávat, že dojdou nápady, nebo že nejsou tak nosné, jak by měly. Kdyby šlo těch věcí dělat méně, českému divadlu by to prospělo.

To je docela radikální pohled.

Lidé už jsou fakt vyřízení. Třeba scénografové pracují za tak trapné honoráře, že vlastně nenajdeš žádného, který by dělal míň než tři inscenace najednou. Jen v Praze je nějaká premiéra snad každý den. Ve výsledku se divadla perou o diváky, jak o maso, a tvůrci jsou úplně grogy.

Jak se vlastně NoD dostává z koronavirové krize?

Zatím je to bída. Do konce sezóny se nám podařilo odehrát jen několik málo repríz, protože většina našeho týmu si musela najít alespoň do konce léta jiný způsob obživy. Máme zažádáno o nespočet různých podpor, ale žádné výsledky zatím neznáme. Hrát začneme zase od konce srpna.

Jak se vám podařilo zprovoznit online divadelní festival NoDFLIX tak brzo?

Ve chvíli, kdy byl vyhlášen zákaz kulturních akcí, byla postavená scéna a všichni už byli na cestě do NoDu. Tak jsme všem napsali, ať to neotáčí domů a do divadla dojedou. Ten večer jsme odehráli Bibli 2 pro prázdný sál a streamovali ji mým telefonem na Facebook. Byl to punk ze zoufalství. Díky tomu jsme první stream udělali asi čtyři hodiny po zákazu a získali před ostatními divadly náskok. Po představení jsme se dohodli, že během pár dní zkusíme přestavět NoD na streamovací studio a dva týdny hrát živě pro kamery. A tak vznikl NoDFLIX.

Udělali jste s tím ale docela díru do světa.

Hodně se o nás psalo, dělali jsme často i několik rozhovorů a reportáží denně. Něco se povedlo víc a něco míň. Neměli jsme čas, peníze ani zkušenosti a na něčem se to samozřejmě podepsalo. Jsme ale upřímně hrdí na to, co jsme dokázali. První reprízy měly obrovskou sledovanost, často desítky tisíc – jen pro srovnání, ročně naše představení navštíví kolem osmi tisíc diváků. Díky NoDFLIXu nás vidělo víc diváků, než by k nám mohlo přijít za několik celých sezón. Když po dvou týdnech festival končil, čísla už rapidně klesala. Diváci začínali být streamovaným divadlem přesycení, protože už vysílali úplně všichni. Stihli jsme to jen těsně, hraní později přestávalo dávat smysl. Problém také je, že lidé u nás zatím nejsou zvyklí za vysílání na internetu platit, takže finančně se to nevyplatí. Ale jako reklama to fungovalo bezvadně.

Plánujete se streamy pokračovat i do budoucna?

V současnosti chystáme jeden streamovaný pořad pro příští sezónu a určitě se při nějaké příležitosti ke streamování vrátíme. Už bychom to ale rádi dělali v profesionálnějších podmínkách.

Je online prostor pro divadlo zajímavý? Je to třeba další šance, jak dostat divadlo víc mezi lidi?

To samozřejmě vyvstalo jako velké téma. Na jednu stranu dalo divadlo po dlouhé době o sobě vědět lidem, kteří do něj nechodí. Na druhou stranu je sledování divadla z monitoru nuda. Prostě je, přiznejme si to. Divadlo je forma živého umění. Myslím, že si spousta lidí rozklikla odkaz, pět minut ho proklikávala, a pak to okno zavřela s tím, že je to nebaví. I skvělá inscenace umí ze záznamu vypadat dokonale blbě. V NoDu se proto teď bavíme o tom, za jakých okolností by forma streamu mohla obohatit jádro naší práce, které musí zůstat v sále. Nějaké průsečíky tam budou, ale moc bych na ně nespoléhal.

Loutkář 2/2020, s. 20–23.

Vondráková, Adéla: Říkám tomu "zážitek" a snažím se, aby byl silný

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás