Na konci února skončila v pražské galerii současného umění DOX velká výstava prací uspořádaná u příležitosti sedmdesátých narozenin úspěšného česko-amerického grafika, ilustrátora a tvůrce animovaných filmů Petra Síse. Tedy muže trvale žijícího v New Yorku, jehož autorské a často autobiografické knihy vychází v opakovaných vydáních a jsou překládány do mnoha jazyků.
Nejúspěšnější výstava v jedenáctileté historii centra DOX nazvaná Sny o létání, kterou navštívilo téměř sto tisíc lidí, se zaměřila na několik Sísových úspěšných knih: první místnosti byly věnovány ilustracím íránského eposu Ptačí sněm, následovala autobiografická Zeď popisující dětství a dospívání v socialistickém Československu i autorův útěk do svobodného světa (obzvlášť obludně působil na celou zeď zvětšený Stalin se suitou Lenin–Chruščov–Brežněv, v českém vydání knihy z r. 2007 jde o ilustraci z dvojstrany 12–13). Následovaly grafiky z knih Tři zlaté klíče, Robinson a Pilot a Malý princ. V patře pak byly k vidění mj. Sísovy autorské koláže. Do jisté míry interaktivní výstava (objekty, na něž se dalo sáhnout, průlezy mezi místnostmi, ztemnělý zrcadlový sál s hvězdnou oblohou evokující noc v poušti, zeď určená k pomalování) byla doplněna o velkoplošné animace a oživené ilustrace do Sísova světa snadno vtáhly nejen děti, jimž je většina jeho autorských knih určena, ale i dospělé.
Tento pozoruhodný umělec, jehož obrovská tapiserie muže plachtícího nad Prahou (jímž není nikdo jiný než prezident Václav Havel) vítá na pražském letišti návštěvníky z celého světa a byla k vidění i na výstavě, pochopitelně není neznámý ani loutkářům. Už v osmdesátých letech byl v těsném kontaktu se skupinou Pedluke Padluke kolem sochaře Petra Kavana – vytvořil například program ke společnému večeru propojujícím jeho animovaný snímek Hlavy, který uspěl na Berlinale 1980 a získal Zlatého medvěda za nejlepší krátkometrážní film, a uvedení inscenace Johannes doktor Faust.
Co skrývá červená krabička?
Ovšem až s velkým časovým odstupem se na jeviště dostaly adaptace vysoce ceněných Sísových knih. Jako první po jedné z nich sáhly Buchty a loutky, když nastudovaly stejnojmennou inscenaci Tibet – Tajemství červené krabičky v režii Radka Berana (2006, derniéra 2016).
Kniha vypráví autentický příběh Sísova otce Vladimíra, filmaře, který byl v 50. letech poslán do Číny, aby zde naučil studenty základům dokumentaristiky, a při tom zachytil stavbu dálnice, kterou chtěla Čína expandovat a následně snáze ovládnout dosud nepoddajný a izolovaný Tibet (s despektem označovaný jako „západní provincie“). Ve skutečnosti šlo o megalomanskou politicko-vojenskou operaci s tisícovkami dělníků pracujících téměř otrocky, ručně bez potřebné mechanizace, kterou však zkomplikoval náhlý sesuv celé stěny narušeného horského masivu. Dokumentarista Sís, který měl štěstí, že nebyl bezprostředně ohrožen na životě, ale byl sesuvem od stavby odříznut, pak dlouho bloudil magickým a pro Evropana neuchopitelným Tibetem, než se mu podařilo dostat zpátky domů. Jeho více než roční putování je zachyceno v deníkových zápisech uzamčených v červené krabičce, jejichž tajemství mohl Petr Sís odkrýt až v polovině 90. let. (Mimochodem, zajímavé osudy měl i natočený materiál. Sísův unikátní dokument Cesta vede do Tibetu z roku 1954 získal v následujícím roce cenu na festivalu v Benátkách a údajně vznikly hned tři jeho verze odstupňované podle míry povinného propagandistického nadšení – jedna určená pro čínské diváky, jedna pro československé publikum a poslední „festivalová“; do obnovené kinodistribuce se pak zdigitalizovaný a vyčištěný dokument dostal až v roce 2019.)
Obrazivá inscenace Buchet a loutek působila v kontextu jejich tvorby poměrně výlučně a je srovnatelná snad jen s nedějovým, taktéž meditativním a také hodně výtvarným Barykem s podtitulem Dog on the Road podle autorské knihy Martina Kuriše a rovněž v režii Radka Berana. Ani v Tibetu sice nechyběly pro B+L obvyklé ironické legrácky (zejména ve výstupu hlučných a buranských Evropanů, které za trest pohltí posvátné jezero, nebo ve scénách ilustrujících zvrácenost megalomanského projektu výstavby silnice), ale inscenaci jednoznačně dominovalo neobvykle pomalé tempo, soustředění na vytváření různobarevně nasvícených mandal na stole (inscenátoři jako obvykle využili vizuálně nesourodé loutky ze starých rodinných divadélek a doplnili je v aranžích o oblázky, sklíčka, zlatý prach, hračky i ready-made předměty), jež divákům odráželo vypouklé zrcadlo, a exoticky znějící živá i reprodukovaná hudba. Dodnes si z představení pamatuji svůj intenzivní pocit zmaru nedotknutelného světa a zneužití mocenské síly a před očima vidím závěrečný obraz malého usmívajícího se mírumilovného dalajlámy obklopeného spoustou malých vojáčků.
Zeď aneb Jak jsem vyrůstal za železnou oponou
Druhým Sísovým titulem, který se dočkal převedení na divadelní jeviště, je co do příběhu poněkud uchopitelnější zmiňovaná Zeď, kterou v královéhradeckém Divadla DRAK v loňském roce nastudovala Miřenka Čechová (ve spolupráci s dramaturgyní Dominikou Špalkovou). Čechová je známá spíše jako tvůrkyně a protagonistka inscenací kombinujících fyzické divadlo, tanec, pantomimu a akční malbu, nicméně je kromě katedry nonverbálního divadla pražské HAMU absolventkou i katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a má tedy blízko i k divadlu využívajícímu předměty, loutky a masky. Právě bílé masky prasat nasazované zástupcům restriktivních, výchovných a dozorčích složek státního aparátu, naddimenzované objekty (srp a kladivo) a významotvorné využití tří panelů s projekcí (autentických dobových materiálů i rozpohybovaných Sísových kreseb) a točny se staly hlavním scénografickým klíčem její inscenace. Oba protagonisté – Jazmína Piktorová a Milan Hajn – přibližují současným dětem dobu dávno minulou, která s odstupem času nabývá stále bizarnějších, a především nepochopitelnějších kontur, s velkou energií a zároveň autenticitou a silným osobním vkladem – publiku se představí a velmi stručně předestřou svoje vlastní zkušenosti s tím, o čem budou vyprávět.
Na repríze, kterou jsem měla možnost zhlédnout v pražském Divadle DOX v souvislosti se zmiňovanou výstavou, padala během představení opravdu velká řada polohlasem šeptaných otázek, jimiž vykulené děti častovaly své doprovázející rodiče a prarodiče. Jejich naléhavé dotazy, jak bylo něco takového vůbec možné, hraničící s vyděšením (při záběrech ze srpnové okupace se chlapeček za mnou téměř rozplakal, že je válka), jistě zavdaly impuls k nejednomu rodinnému povídání. Takže i když si myslím, že je inscenace pro děti (divadlem doporučená věková adresa je devět let) neznalé historických souvislostí příliš překotná (a v momentě, kdy opustí dětskou perspektivu do jisté míry nesrozumitelná; nejspíš netuší, kdo jsou hippies, co je Radio Luxembourg, povinná vojna atp.), Divadlo DRAK jí rozhodně plní velkou a stále nedoceněnou službu bohužel čím dál pasivnější, pohodlnější, a hlavně zapomínající veřejnosti.
Právě svoboda je Sísovým celoživotním tématem a poselství obou zmiňovaných inscenací ji jednoznačně akcentuje. Ať už vylíčením bezohledné čínské verze komunistické diktatury, která se vytrvale snaží zdevastovat suverénní tibetskou kulturu, nebo útěku Petra Síse z příšerného středoevropského režimu, který lámal charaktery, špicloval vlastní občany, přikazoval a zakazoval. V současné době, kdy se vrací nepochopitelná nostalgie po „starých časech“, jsou Sísovy knihy cenným mementem a jistě se budou na jevištích i nadále objevovat. Zatím poslední je Posel z hvězd nastudovaný mladou a velmi nadějnou režisérkou Annou Klimešovou na scéně Naivního divadla v Liberci. Ten pro změnu líčí souboj jednotlivce, vědce a hvězdáře Galilea Galilei, s jedinou přípustnou doktrínou hlásanou církví. Ale jelikož se budeme Anně Klimešové i této inscenaci věnovat zevrubně v příštím čísle, berte to prosím jako pouhou reklamní upoutávku, která bývá v kinech obvykle doprovázena slibným zvoláním: Coming soon!
Loutkář 1/2020, s. 100–101.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS