Šlechtová, Ema: Loutku vnímám jako součást scénografie

Dominik Migač vystudoval herectví na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU pod vedením Braňa Mazúcha. Jeden rok strávil v angažmá v Naivním divadle Liberec a momentálně působí v souboru Divadla Lampion na Kladně. Se svými autorskými divadelními projekty projel celý svět a jeho inscenace lze momentálně nalézt v katalogu Drama Label. Nejčerstvější projekt Prefaby představuje unikátní minimalistický tvar, který otevírá téma černobylské havárie (recenzi viz 4/2019, s. 40–41). Migač je precizní tvůrce, který se nebojí myslet mimo zajeté koleje a každý z jeho projektů se pro něj stává osobní výzvou.

Co vás zaujalo na loutkách? Přišel jste k nim až na DAMU?

Na střední jsem chodil na kameru a zvuk na Panskou (Střední průmyslová škola sdělovací techniky), pokračoval jsem na ČVUT ve studijním programu komunikace, multimédia a elektronika. Přestěhoval jsem se na kolej, chodil hodně do hospody, kde jsem se seznámil s lidmi od divadla. Inspirovalo mě to. Začal jsem chodit do amatérského souboru Chrchel (dnes Terno) a poprvé se více věnoval divadlu. K loutkám jsem si cestu našel až během studií na DAMU. Nikdy jsem si totiž moc herecky nevěřil. Vždycky, když jsem dělal hodně herecký projekt (naposledy Bordel L′Amour se souborem Depresivní děti), zablokoval jsem se. Den před přijímačkami na KALD jsem v hospodě zjistil, že mám s sebou mít vlastní vyrobenou loutku. Z pivních podtácků jsem vyrobil panáčka a až na přijímačkách jsem se dozvěděl, že jsem si měl připravit i etudu. Tak jsem řekl, že moje loutka si myslí, že v loutkovém divadle musí být i loutkoví technici a že ona sama tím technikem je, a proto nemá nic připraveného. Ale vyšlo to a já si začal k loutkám vytvářet vztah.

Už na DAMU vznikla inscenace μSputnik, která je v českém kontextu poměrně unikátní pro svůj mikroskopický rozměr a skutečnost, že se hraje jen pro jednoho diváka. Co vás vedlo k takhle minimalistickému formátu?

Jako dítě jsem viděl miniaturní představení Grónská písnička Hany Voříškové. Když jsem se hlásil na DAMU, neměl jsem, co si napsat do životopisu. Rozhodl jsem se rychle udělat něco podobného, protože mě tenkrát ten malý formát nadchl – třeba marionety mě nikdy nebavily a nechtěl jsem je dělat. Do přijímaček jsem inscenaci nestihl, ale když mě vzali, říkal jsem si, že by byla škoda ji nedodělat. Tak vzniklo mé první MicroDivadlo. Párkrát jsem ho zahrál na DAMU, ale měl jsem pocit, že jsem mikro formát ještě nevyčerpal. Začal jsem spolupracovat s výtvarnicí Terezou Černou, a tak začaly vznikat projekty jako Drink Coffee, Ride Reindeer!, Wolfs/Vlci. V mikro velikosti vidím kvalitu mechaničnosti divadla. Inscenace μSputnik je mechanicky propracovaná a herecký um v ní není znát, tím je pro mě unikátní. Tenhle koncept mě strašně baví, ale zřídka kdy jsem ho viděl realizovaný.

S μSputnikem jste cestovali po mezinárodních festivalech. Dokázal byste srovnat úroveň české a světové alternativní scény na základě toho, co jste měl šanci vidět?

Většinou jsme jezdili na větší mezinárodní festivaly, a to se pak těžko srovnává. Kdybych přijel do Česka a nevěděl bych, jak se dostat k divadelnímu undergroundu, tak bych měl úplně jinou představu o českém alternativním divadle. My jsme vytáhli inscenace z českého undergroundu a převezli je do mezinárodního ne-undergroundu, což vlastně vůbec nejde porovnat.

Jste individualista? Pracujete radši sám než v kolektivu?

Jsem. Čím dál častěji ale vymýšlím projekty, na které sám nestačím. Rád se učím nové věci: na μSputniku jsem se naučil se dřevem a s kovem, na Prefabech zase programovat. Každý další projekt je pro mě výzva objevit novou techniku. Co dokážu sám, udělám, ale v μSputniku jsem narazil na kreslení, v Prefabech mi nešel zvuk a dramaturgie, tak jsem oslovil další lidi. Mám rád kontrolu nad všemi složkami, což je na jednu stranu potřeba, ale pak mě taky spousta lidí začne nenávidět. Tereza Černá říká, že se občas chovám jako fašista.

Hned ze školy jste šel do angažmá v Naivním divadle Liberec, které si v kontextu českého loutkového divadla drží vysokou prestiž, a strávil v něm rok. Co považujete za největší přínos z této zkušenosti? V čem se od něj Divadlo Lampion liší?

Asi jsem si to v sobě pořád ještě zcela nezhodnotil. Na DAMU jsem si zvykl, že pracujeme jako tvůrčí tým, že se vychází z jednotlivých osobností. Tím nemám na mysli čistě kolektivní tvorbu. Naopak jsem zastáncem toho, aby při zkoušení fungoval režisér. Zároveň si myslím, že je důležité pracovat s materiálem, který je na scéně přítomný. Naivní divadlo pro mě bylo prvním setkáním s praxí, ve které to takhle nefunguje. Poprvé jsem zažil první čtenou ve zkušebně. Vůbec nerozumím tomu, proč by se v loutkovém divadle mělo na první zkoušce sedět za stolem a číst text. Naivní divadlo je stroj, který perfektně šlape, produkuje kvalitní divadlo a žádná energie neuniká ven. Angažmá tam mi přineslo zkušenost práce v pevně daném systému, ve kterém je jasný text a vytyčené uzávěrky. Kdybych šel ze školy rovnou do Divadla Lampion, byl bych nespokojený, ale tím, že jsem zakusil strukturu, vyhovuje mi volnější přístup a možná i trochu chaos na Kladně. Ale to je jen jeden z aspektů. V Lampionu pracuji s lidmi, které znám ze školy a jsem si s nimi blíž jak věkem, tak i tím, co od divadla očekávám.

Inscenaci Prefaby dominuje práce s materiálem. Jak vůbec inscenace vznikala? Byl to právě materiál, ze kterého jste na začátku vycházel?

Já takhle vlastně tvořím – začnu od toho, s čím dělám, a až potom zjišťuji, co dělám. Tím si definuji i loutkové divadlo. Když si napíšu text a začnu ho násilně cpát do materiálu, ochuzuji se o spoustu možností, které loutka nebo materiál nabízí. Pro Prefaby jsem si například vybral beton, masku a elektroniku. Tři čtvrtě roku jsem experimentoval, zjišťoval, co materiál umí a co mě na něm baví, až se mi v hlavě začaly utvářet jednotlivé výjevy. Obrazy se mi postupně spojovaly k sobě a já jsem v určité chvíli zjistil, že příběh bude o panelácích, a až pak jsem přišel na to, že to bude o panelácích v Černobylu.

Téma Černobylu, které je v inscenaci dost silné, tedy vzniklo až úplně nakonec?

Ano. Jsem mizerný produkční a dramaturg, proto jsem si přizval Jakuba Maksymova, aby mi pomohl. Věděl jsem, jak mají scény vypadat, co scénografie umí, jaké budou postavy, ale potřeboval jsem vymyslet ty drobné příběhy o vyžírání lednice nebo čekání na milence. To neumím. Cítil jsem, že postavy musí být něčím specifické, že každá bude mít ráda něco jiného, aby šly snadno odlišit a zároveň vznikaly vtipné situace. O Černobylu jsme se hodně hádali, například můj pedagog Marek Bečka mě od toho taky odrazoval. Nakonec jsme se shodli, že tam to téma ale být má.

Prefaby jste připravoval téměř dva roky. Jaké vlastnosti materiálu jste musel podchytit, aby mohla inscenace fungovat? Co bylo stěžejní?

Ta příprava byla dlouhá i z toho důvodu, že jsem mezitím pracoval na projektu Evoluce, který nakonec nedopadl. Měl jsem velmi jasnou představu a nedokázal k ní dojít, tak jsem se rozhodl, že si radši udělám sám nový rychloprojekt. S Terezou Černou a Jakubem Maksymovem jsme v roce 2017 v Divadle Disk inscenovali Thunder. Entre the Tree Witches. Tenkrát jsme dlouho společně hledali, jak mají vypadat čarodějnice. Jednou z variant byla maska, kterou nakonec používám v Prefabech. S betonem jsem vytvářel různé kreace. Od začátku jsem věděl, že budu potřebovat miniaturu, která je v posledním obrazu. Došlo mi, že bude fungovat posloupnost, od nejjednoduššího obrazu, až po ten nejsložitější, a tak jsem hledal další způsoby vyprávění příběhů.

Jak jste vůbec dokázal technologicky zprovoznit poslední obraz? Pomohlo vám vaše předchozí vzdělání z ČVUT?

Měl jsem jasnou představu o tom, co musí miniatura umět. Když bych se snažil obecně naučit programovat, neměl bych ten „drive“. Takhle jsem měl konkrétní úkony, které jsem musel zvládnout, a to mě motivovalo. Indické tutoriály na YouTube jsou fantastická věc a hodně mi pomohly. Na ČVUT jsem chodil konzultovat do Institutu intermédií. Tam mi ale nikdy neřekli, jak přesně mám jednotlivé kroky dělat. Chrlili na mě pojmy, které jsem si zběsile zapisoval, aniž bych tušil, o co jde. Pak jsem většinou trávil měsíce tím, že jsem se snažil přijít na to, co znamenají a co mám vlastně udělat. Kdyby mi hned dali jasný návod, nic bych se nenaučil. Musel jsem prosedět noci u počítače a na všechno si přijít sám. Nacházel jsem různá řešení a po dvou měsících jsem zase přišel na další konzultaci. Každou inscenací se vlastně snažím někam posunout a něco se naučit.

Postavy v inscenaci Prefaby tvoří zvuk, světlo nebo půl centimetru vzduchu pod zvednutým ukazováčkem herce. Co je pro vás loutka a jak si ji sám pro sebe definujete? Je pro vás v Prefabech přítomná?

Já vlastně nepřemýšlím nad pojmem loutka. Vnímám ji jako součást scénografie. Mám rád, když do sebe věci zapadají a neoddělují se od sebe. I proto potřebuji mít vše předem vymyšlené. Běžně se v praxi nejdříve vyrobí loutky a pak až se zkoumá, co s nimi dál. To mi vadí. Připadá mi, že se pak loutky oddělí od prostředí a už pak nezáleží na tom, jestli se na kulisu nakreslí lesík, nebo městečko. Vše by mělo být se vším propojené. Nad loutkou tedy přemýšlím výhradně ve spojení s celkem. Tenhle princip funguje i v μSputniku – nepovažuji ty papírky za loutky. Já vlastně loutkové divadlo nedělám.

Co dalšího chystáte?

V Lampionu teď s Jakubem Maksymovem zkoušíme Stín kapradiny. Myslím, že by to mohlo být fajn, ale musíme se ještě stokrát pohádat, aby to stálo za to. Do budoucna bych rád zkusil v Lampionu zrealizovat i vlastní projekt. Momentálně se učím pracovat s videem a rád bych zkoumal staré televize. Taky mě fascinují holubi ve městě. Většinou nevím, co přesně s tím, ale až to vyzkouším, tak na to přijdu.

Jak vnímáte situaci současného českého loutkářství? Má loutka vůbec šanci přežít?

Všechny loutky bych spálil a nechápu, proč bylo české a slovenské loutkářství zapsáno na seznam UNESCO. Mám loutky rád, ale ne to, jak dnes vypadají. O loutku bych se nebál, ale ten přístup u nás je strašně zastaralý. Divadlo netrpí nedostatkem řemesla, ale inovace. Loutky jsou pořád strašně figurální a nekonceptuální. Bylo by potřeba loutkové divadlo dostat dál, než že si holčička povídá s chlapečkem a pak jí ustřihnou nitě. Ale to je všude, nejen u nás.

Loutkář 1/2020, s. 76–77.

Šlechtová, Ema: Loutku vnímám jako součást scénografie

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás