Švecová, Veronika: Svoboda je sexy!

Svoboda je sexy!

Divadelní road movie Cesta Divadla DRAK je dalším příspěvkem tandemu Vašíček–Jarkovský k tématu svoboda. A tentokrát je to skutečně jízda. Dvojice stopařů, kteří jsou na první pohled tak odlišní, a přitom mají mnoho společného, k sobě přibírá dívku, která touží po vzrušujícím úniku od děsivého dospělého života. Celá trojka pak společně míří do San Francisca, do města spojeného s legendami nejen beatnické literatury, jako jsou Allan Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti, Mark Twain, Jack London a v neposlední řadě Jack Kerouac, jehož On the road bylo hlavním inspiračním zdrojem Cesty.

Cesta jako únik, jako touha po svobodě, cesta bez nutnosti nalézt cíl neprovází jen americkou literaturu, ale i inscenace Vašíčka a Jarkovského, v nichž se jedinci bouří proti systému. Podobně jako opouští školu student literatury Jack se za dobrodružstvím vydává i Nancy se svými parťáky v Tomu Sawyerovi z Malého divadla (2010) a od opuštění své domoviny si hodně slibuje i Eva v Gazdině robě z plzeňské Alfy (2017). Ovšem všichni tři zjišťují, že přestože se únik od věcí, které jako by se už nedaly dál snášet, zdá sebelepší, dříve nebo později nastane čas vrátit se do Iowy. Jediným, komu se nekonečné toulání stane oním pověstným cílem, je Bílý tesák (2018, Divadlo DRAK). Divoký vlk zkrátka nedokáže přijmout pohodlný domácí stereotyp, který si člověk vytvořil. A třebaže každý občas pocítí touhu se z něj vyvléknout a užít si vítr ve vlasech, nakonec dojde k závěru, že utíkat nejde věčně. To ale předbíhám.

Vyčerpatelnost cesty za sebepoznáním a pomíjivost úniku od každodenní reality totiž neznamená, že by veškeré putování bylo marné. Z cesty už se nikdo nevrátí takový, jaký se na ni vydal, ať už u krajnice stopoval z jakéhokoliv důvodu. První motivací, pravděpodobně blízkou všem (střední, vysokou, nebo základní školou povinných) školáků, bude otrávenost ze studia. Na nervy lezoucí učitelé, kteří se jen díky titulu své profese berou za bůhvíjaké autority. Donekonečna opakují vyprázdněné poučky, které by se zcela daly nahradit citací z Toma Sawyera: Do školy chodím proto, abych poslouchal pana učitele. Takto falešné vzory nemohou v ničem konkurovat bezprostřední tvořivosti, kterou probouzejí umělci, jež lze potkat výhradně mimo institucionální vzdělávací systém. Stejně tak vás v rockové kapele asi úplně neuvítají se znalostmi nejrůznějších stupnic z lidušky.

Frustrace z nesmyslnosti vzdělávání ale není jediným důvodem, proč se Jack rozhodne svou univerzitu v New Yorku opustit. Škola totiž úplně na sto procent sice asi nebaví nikoho, ale vždycky se dá nějak přežít, když máte s kým společně nadávat a na koho se tam každý den těšit. Jack však ve své introvertní intelektuálnosti nezapadá mezi frajírky, co září na sportovních hřištích. A v děsivé společenské hierarchii vysokoškolských kampusů si netroufne ani oslovit či jinak zaujmout nějakou dívku. Jeho rebelství v podání Dominika Linky zpočátku maskuje určitou nesmělost a vnitřní nejistotu spojenou se vztekem na okolní svět, ale částečně i na sebe samého. Teprve vedle ostříleného tuláka Hucka (Milan Hajn), který funguje jako jeho zkušený vůdce, se formuje v samostatného a sebevědomého jedince. Díky eskapádám, do kterých se s Huckem a Carolyne (Jazmína Piktorová) vrhá, se zoceluje natolik, až se smiřuje sám se sebou. Díky tomu, že jej dvojice spolucestujících bere se vším všudy a on si s nimi vytváří pevné přátelské pouto, nejen přijímá svou citlivou stránku, ale ve svém vývoji dospěje natolik, až je schopen se od svého tutora odpoutat. Cesta ho zocelila takovou měrou, že se cítí připraven pokračovat ve svém životě dál sám a přestat utíkat. Dosáhl tak mety, které se Huck pravděpodobně nikdy nepřiblíží, a místo toho bude vagabundským životním stylem dál látat svou vykořeněnost a neukotvenost. Jistě, Huckova nevázanost je imponující, ale zároveň tesklivá a jeho na jednu stranu lákavá svoboda jde ruku v ruce s absencí pevnějšího zázemí. Milan Hajn ho ztvárňuje jako dráždivého psance s rukama v kapsách džínsů a cigárem v koutku, co se radši na všechno vykašlal a protlouká se bezprizorně světem. V určitých okamžicích však nechává problesknout Huckovu prchavou touhu po stabilnějších vazbách. Na Carolyne Jazmíny Piktorové je vidět odhodlání, že jakmile se jednou vydala za dobrodružstvím, nic ji nezastaví, i když je na ni občas celá jízda přece jen trochu divoká. Má šibalskou jiskru v oku, kterou důmyslně ponouká Jacka, aby netrhal partu a nekazil zábavu. Na oba mužské protějšky bryskně reaguje, předhání se s Huckem, ale dokáže se naladit i na citlivější Jackovu strunu. (Přece jen si neodpustím drobné rýpnutí; jsme-li proti systémovému nátlaku na osobní individualitu, nechme slovenské herečky mluvit slovensky! Byť Piktorová nemá s češtinou sebemenší problém a v jejím hereckém projevu jí to nijak nebrání, cítím, že by jí mateřský jazyk dopřál ještě větší svobodu, a o tu zde přece jde, ne?)

Ačkoliv by se vztahy mezi ústřední trojicí mohly zdát ze začátku jasně dané – ležérní krasavec ve stylu Jamese Deana versus zdrženlivý a nezkušený, byť bystrý přemýšlivec, a dívka, která bojuje se svou dosavadní (po)slušností tak, že se do každé špatnosti vrhá po hlavě – no, jak tohle asi dopadne? Jenže jakmile se mezi třemi stopaři vynoří zdánlivě ustálený poměr sil, vše se opět promíchá jako hrací kostky v kalíšku. Dynamika rychle se měnících vztahů diváka vtahuje do situací i díky precizním hereckým výkonům, kde hraje každý pohyb, pohled, ba skoro i sebemenší mrknutí, a přitom se z nich vinou nápaditých (místy metaforických) jevištních akcí neztrácí mladický nadhled, vtip a ironie. Jeden příklad za všechny: Když se po až extatické a sdílené radosti ze hry na pomezí hazardu se životem, spočívající ve sjezdu v nákupním košíku, vrátí nebezpečné vozítko prázdné, Jack na scéně osiří. Oba ho zradili, opustili, vystačí si bez něj. S raněným odpadlíkem, co se polonahý choulí v chladivém kovovém vězení onoho košíku, soucítí diváci po obou delších stranách jeviště. Velmi niterná situace je naráz shozena v patetickou sebelítost, když si Linka na znamení sebevraždy stříká na zápěstí kečup a teatrálně u toho trpí. Vzápětí je ze své mučednické samoty vytržen ještě větší absurdností – na penny boardu nepřilétá nikdo jiný než Superman s toaletním papírem v napřažené pěsti, a Jacka z jeho útrap probere dvěma výchovnými fackami. Cesta nenechá diváka vydechnout, změny rytmu i nálad se střídají jak na horské dráze a inscenace běží řízeným samospádem vpřed.

Základním výtvarným prostředkem jsou dvě role balícího papíru, co se protagonistům míhají pod nohama jako ubíhající asfalt. Na jejich povrchu se objevují jména měst, jež trojice nechává za sebou, ale třeba i jména holek, která „objíždějí“ nebo „obtahují“ (pubertální pomrknutí) Huckem do akce vyslaná autíčka na baterky. Jako ztvárnění o něco větších aut, na jejichž korbě se cestovatelé vezou zase o několik mil dál, postačí čtveřice světel, která střídáním bílé a červené záře spolu s hudebním motivem naznačí, zda byli stopaři úspěšní, či zda vůz jen prosvištěl kolem. Prostřednictvím řidičů, kteří byli ochotni zastavit, i dalších vedlejších postav líčí inscenátoři pohled obou chlapců (Carolyne je s nimi ale často zajedno) na svět, z kterého prchají.

Setkání s umělcem je prvním terapeutickým osvobozením a sblížením na začátku Jackovy a Huckovy společné pouti. Milan Žďárský malíře zosobňuje jako podivínskou existenci, která je v jádru dobrosrdečná, ale příliš pohlcená do tvorby uzavřenou poustevnou. Moment, kdy se mu z úst sugestivním přednesem řine Ginsbergovo Kvílení, má až mystickou atmosféru. Postava Indiánského náčelníka (dokonale převtělený Jan Čipčala), který cituje řeč náčelníka Seattla z roku 1854, je jedním z mnoha ostnů trefujících se do USA, které staví svou image na myšlenkách demokracie a svobody, a přitom jsou zároveň zemí s historií rasismu, otrokářství a genocidy původního obyvatelstva. Na to ostatně tvůrci odkazovali i v Bílém tesákovi, například když Indián vymění obtížného vlka za láhev „ohnivé vody“. Alkohol totiž sloužil nejen jako jednostranně výhodná prodejní komodita, ale valné části původního obyvatelstva se staly následky z pití alkoholu osudné. V kritice tvůrci pokračují i v postavě upovídaného Ira (Filip Huml/Luděk Smadiš). Jeho monolog doplněný o hru na banjo a irské tance dokazuje, na jak vachrlatém základě stojí americký nacionalismus, vždyť se jedná o národ složený z dříve či později dorazivších přistěhovalců. Zároveň nechává vyniknout, jak úsměvný a nízký je materialistický hon za kariérou a penězi. Majetek a touha po penězích svazuje. To ostatně věděl už Huckův jmenovec z Toma Sawyera, když prohlásil: Já jsem zvyklej, že nic nemám, a když nic nemám, tak se o nic nemusím starat, Bílý tesák byl pro vidinu rychlého zisku skoro zabit při psích zápasech a Evě z Gazdiny roby úvěrem na novou hospodu v podstatě ztroskotala naděje na šťastnější budoucnost.

Dalším ze společných témat, která se inscenacemi Vašíčka a Jarkovského proplétají, je vztah k církvi jako k morální autoritě. Jak v Tomu Sawyerovi, tak v Cestě nejsou církevní hodnostáři vnímáni ústředními hrdiny jako zrovna úctyhodné bytosti – Tesák se člověku, kterého dříve srovnával s Bohem, rovněž dokáže vzepřít. Ale inscenátoři neodmítají víru jako takovou, zesměšňují církev v podobě instituce s podobně vyprázdněnými hesly a rituály jako v úvodu zmiňované školství. Svobodu vidí ve vymanění se z ubíjejících dogmat a hledání vlastního přístupu. V inscenaci Jak kohouti obarvili svět z Divadla Minor (2014), která se také zásadně dotýkala otázek lidské svobody, a to v totalitním režimu, se například vůbec nebránili lehké náboženské odbočce.

Nerespektování konvenčních pravidel vede hrdiny občas i za hranu zákona. Schvalování větších či menších deliktů jen dokazuje, že se inscenátoři nesnaží o vnější edukativnost a mravokárnost, ale sázejí na celkovou sílu příběhu, jeho přesah a obecnější sdělení. Při inspiraci beatnickou generací nejde opomenout kritiku kapitalismu, která do Cesty proniká ironizací ikonických symbolů, jako je plakát se Strýčkem Samem, zmlácený Mickey Mouse, již připomínaný Supermanův výstup nebo krátký dialog s Marlboro Manem. Muž, v kovbojském outfitu, který si kvůli celoživotnímu propagování výrobků tabákového průmyslu nechal odrovnat zdraví, pronáší větu, která se stává motem celé inscenace: Svoboda je závislost!

A skutečně, drakovská jízda, které energii pumpuje i živá bigbeatová kapela hudbou Daniela Čámského přímo do žíly, ukazuje, že pocit svobody je droga, kterou všichni potřebujeme k přežití. Zejména svobodu být sami sebou a nenechat se zbytečně omezovat. I když je člověk jiný, připadá si nepochopen a odmítán, stojí za to si najít svou vlastní cestu. A možná svět není a nikdy nebude ideální, ale pořád je to báječné místo k narození.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Jakub Vašíček, Tomáš Jarkovský: Cesta

Režie: Jakub Vašíček; dramaturgie: Tomáš Jarkovský; scénografie: Kamil Bělohlávek; kostýmy: Tereza Vašíčková; hudba: Daniel Čámský

Psáno z premiéry 15. 11. 2019, reprízy 23.11. a reprízy uvedené během Festivalu 13+ v Divadle v Dlouhé 17. 1. 2020.

Loutkář 1/2020, s. 58–60.

Švecová, Veronika: Svoboda je sexy!

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás