Švecová, Veronika: Osudová kletba třikrát jinak

Osudová kletba třikrát jinak

V letošní sezóně se na seznamu premiér objevilo loutkové zpracování pohádky o Šípkové Růžence hned třikrát. Divadla Alfa, DRAK i Divadlo rozmanitostí přistoupila k námětu svérázným způsobem, tvůrci si pokaždé našli v Růžence své vlastní téma, okolo kterého svou inscenaci vystavěli. A loutkářské srdce zaplesá, jakmile se dočte, že každá scéna si dokonce vybrala jiný typ loutek.

Text: Veronika Švecová, foto:

Most zůstal u nejtradičnějších marionet, v Hradci Králové sáhli po maňáscích a v Plzni se po jevišti prohání manekýni. Těžko říct, jestli je tematická pestrost způsobená motivickou bohatostí příběhu, anebo naopak snahou jednu z nejznámějších pohádek ozvláštnit vlastním pojetím, každopádně při srovnání trojice inscenací byste skoro nepoznali, že úplně na počátku jejich vzniku stála jedna a ta samá předloha.

Holky si občas musí poradit samy

Nejdál se vydala plzeňská Alfa, kde režisér Tomsa Legierski adaptoval knihu Neila Gaimana Spáčka a vřeteno. (Po stejném autorovi sáhlo divadlo i v případě inscenace Jako knoflík v hlavě.) Děj začíná ve chvíli, kdy už kletbou postihnuté království spí a spánek se jako nákaza šíří po širém okolí. Na záchranu se vydává Královna (ovšem z titulu vlastního, svatba ji teprve čeká), a jelikož ji na cestě doprovázejí trpaslíci, dalo by se usuzovat, že sem zabloudila z trochu jiné pohádky. Královna (Andrea Ballayová) výzvu vítá, jelikož se jí nechce do vdávání. Má strach, že bude muset svého královského nastávajícího ve všem poslouchat, sedět v nudném bezpečí doma u kamen a ve všem se podřizovat svému novomanželi. O svém vyvoleném, když si se svým polštářem povídá, jako by to byl právě on, hovoří s něhou a láskou. Přesto předpokládá jeho autoritářské sklony. Tvrzení, že vdavkami končí veškeré svobodné rozhodování mému sluchu příliš nelahodí, ale silná ženská hrdinka bažící po dobrodružství je v zástupu krásných chrabrých princů, kterých jsou klasické pohádky plné, příjemným osvěžením. Ballayová si diváky rychle získá, děti v sále nepodbízivým způsobem povzbuzuje k interakci, kterou se jí ale daří udržet na uzdě. Nepřehoupne se v nezvladatelný chaos dětského křiku – představitelka Královny dá divákům najevo, že na vyzvání mohou projevovat své názory, a díky tomu se v průběhu představení hercům dostane i živější emocionální odezvy z hlediště. Nastoleným způsobem dokážou s obecenstvem pracovat i další herci, např. Robert Kroupar nebo Martin Bartůšek. Druhý jmenovaný zprostředkuje exkurz do situace ve spícím království jako příspěvek do hospodské debaty a po loutkářsku si přitom vypomůže dostupným kuchyňským náčiním. Lžíce jako hodné sudičky, vidlička za tu zlou a samovar místo kolovratu.

Ze scénografie Karla Czecha, která se třeba oproti mostecké inscenaci více drží historizujícího stylu pohádek, nelze nevyzdvihnout loutku supa. Skutečným peřím vybavený pták je velmi působivý nejen díky svému reálnému vzezření, ale i díky citlivé animaci Roberta Kroupara, který s mrchožravým manekýnem skoro srůstá. Podobně důkladná práce je znát i na zbylých loutkách – trpaslících. Živě gestikulují, klapavá ústa se skoro nezastaví. Pro co největší důmyslnost pohybů se o manipulaci dvěma manekýny dělí tři loutkovodiči.

Na celé výpravě je vidět cit pro detail, je velmi pečlivá a zároveň střídmá, s čímž ladí i přírodní barvy a materiály. Ovšem celkový dojem (obzvláště ze vzdálenějších řad hlediště) je po chvíli trochu fádní. Přílišná drobnokresba potlačila výtvarnou zkratku či metaforičnost. Přes všechnu na první pohled poctivou propracovanost chybí trocha divadelního kouzla, které tkví v nedoslovování a rozvíjení imaginace. Na tomto místě je zajímavé srovnat použití stejného prostředku pro ztvárnění růžemi obrostlého království ve dvou různých inscenacích. Jedná se o velký kus látky se vzorem růží, který zakryje zbylé scénické objekty. Zatímco v mostecké Růžence potištěná látka zapadala do celku, jelikož se motivicky objevovala i na kostýmech herců i loutek na hudebních nástrojích a vůbec tvořila hlavní estetickou složku, ve Spáčce a vřetenu působí tento prvek vzhledem k dosud držené realističnosti nepatřičně – jako výrazně jednodušší cesta, než kdyby se tvůrci drželi do té doby upřednostňované autentičnosti. Co naopak dobře obrazově funguje a celek nenarušuje, je barevná stínohra propojená s projekcí, která znázorňuje tajemnou událost sudby.

Po dějové stránce poněkud rozvleklý předchozí průběh střídá nahuštěný závěr. Rozuzlení a vysvobození všech spáčů provází více než poučné odhalení, že hodné princezny nemusí být vždycky nejmladší a nejspanilejší a stejně tak krása hned neznamená nevinnost. Dobrodružná Královna ještě stihne obstát v otázce konfliktu morálky a lákavé moci, aby pak Růženka zasadila finální ránu a zvrátila svou kletbu být jediná vzhůru na věčně spícím panství. Je tak konečně paní svého osudu, o čemž by se původní Růžence ani nesnilo. Těžko bychom hledali pregnantnější příklad pasivity než někoho, kdo je hned po narození proklet, na sto let usne a čeká na zachránce, kterého si pak z vděku musí vzít.

Oproti tomu si ve Spáčce a vřetenu, pomineme-li trpaslíky a tlachaly v hospodě, s celou dramatickou zápletkou vystačily tři ženy. Možná je to trochu znepokojující, ale taková je realita. Dnes už se zkrátka nedá jen tak s rukama v klíně čekat na prince na bujném oři.

Každé ptáčátko jednou vyletí z hnízda

Jiří Ondra, v němž u Šípkové Růženky splývá funkce scenáristy, režiséra i dramaturga, si jako ústřední téma pohádky vybral přehnaný strach rodičů z něčeho, čemu stejně nemohou zabránit a blížící se kletbu důvtipně vykládá jako nevyhnutelné dospívání. Spolu s Janou Hauskrechtovou, která se postarala o kostýmy a výpravu, a Václavem Hoskovcem (hudba) vytvořil svižnou moderní pohádku plnou působivých míst. O mistrném loutkoherectví tu sice bohužel nemůže být řeč, ale co chybí u nedokonalé animace, dohání režisér právě originálními atmosférickými obrazy. Šípková Růženka mne mnohostí nejrůznějších nápadů, strhujícím budováním nálady od veselé diskotéky přes zamilovanou baladu až po nervy drásající boj se zlou sudičkou přímo nadchla. Pohled na výpravu ve mně vzbuzoval skoro fyzickou radost, ať už je řeč o loutkách, které jako by z oka vypadly svým hereckým protějškům, kostýmech, nebo minimalistických prvcích scény, například různé domy, pokoje či věž. Neustále se opakuje již zmiňovaný bílo-růžový vzor posetý poupaty a květy, díky němuž je scénografie minimalistická, ale přitom nepůsobí jednotvárně. Pokládala jsem si ale otázku, zda není inscenace jen vyšperkovaná vnějškovými nápady, zda toho nakonec se všemi odbočkami a „vyhrávkami“ není přece jen příliš, zda by nebylo jednodušší tvar osekat a možná těch obrazů zbytečně nekumulovat tolik. Odpovědí však bylo rezolutní „ne“, protože i zdánlivě nesouvisející odbočky, jako jsou třeba pohádky v pohádce, které jako divadlo na divadle královští rodiče své ratolesti zahrají (a sice ve velmi vtipném zrychleném zkratkovitém provedení), s tématem souvisejí. Červená Karkulka i Smolíček Pacholíček ztvárnění pomocí zástupných objektů, jako je třeba košíček s nadílkou pro babičku, jsou přece příběhy, v nichž děti neposlechly své opatrovníky, stalo se jim velké neštěstí a pak se znovu raději vrátily do tepla rodičovské náruče a na zlý svět kolem si dávaly ještě větší pozor. Starostliví rodiče (Jitka Raková, Pavel Zikmund) tak Růžence (Ema Turnová) zprostředkovávají další z výchovných lekcí. Jejich obavy zkazí i každou hru, Růženka neustále poslouchá, že bude navždy jejich malá holčička. Král s Královnou se totiž o dítko dlouho snažili marně, s početím jim pomohla až sudička, která jako jedinou odměnu požadovala pozvání na křtiny. Při přípravách oslavy se ale rozbil jeden z talířů, a tak rodiče jedno jméno ze seznamu hostů vyškrtli. Inscenátoři se tak šikovně vypořádali s důvodem, proč sudičku ovládla zloba a zároveň vymysleli praktický důvod pro její nepozvání. V inscenaci tak vidíme i jak zlo vzniklo, nepočítá se automaticky s jakousi metafyzickou všudypřítomnou temnou mocností, která prostě je, ale naopak se vysvětlí, že za svárem může často stát banální důvod jako rozbitý talíř či jiné nedorozumění. A při energických tanečních kreacích, k nimž chytlavá rytmická hudba doprovázející přípravy na křtiny zkrátka nutí, k takové nehodě dojde raz dva. Každý z talířů má na sobě navíc namalovaný obličej jedné ze sudiček, jichž je tentokrát celý zástup, a všechny dají děťátku do vínku rozdílnou pozitivní vlastnost. Na počest každé z nich je do záhonku na předním kraji jeviště zasazena nová růže. Celé křtiny jsou tak imaginativně pojatým výstupem s důvtipnou metaforou. Do melancholických tónů vtrhne zlověstný motiv elektrické kytary a trojice představitelů spolu s promítaným šklebícím se obličejem zosobní mstícího se opomenutého hosta. Růženku pak drží ustaraní rodiče v neustálé ostražitosti, své obavy jí vysvětlují i pomocí pop-up knihy, kdy nahrávku s vypravěčem Karlem Högerem vždy nechají dojít jen do místa: Až ti bude patnáct let, píchneš se a zahyneš. Ale že vzápětí následuje: Až tě najde ten, koho k tobě upřímné srdce a láska dovede, probudíš se k životu, už dívence zamlčují. Jenže jak už to tak bývá, na podobné věci si dívka při dospívání přijde sama i bez pomoci rodičů. Její zachránce (Václav Hoskovec) se jí zjevuje v milostných snech za doprovodu vlastního popového lovesongu, který je povedenější než leckteré cajdáky, co lze zaslechnout z rádia. A věštba se samozřejmě naplní, jeden impozantní nápad střídá druhý, ať už je to děsivé zranění Růženky, nebo vrhání nožů při lítém boji mezi princem (na rozdíl od ostatních loutek se jedná o manekýna) a zlou sudičkou. Až přijde moment, kterému sebeopatrnější rodič nezamezí. Dcera si vede domů svého vysněného osvoboditele a Král s Královnou musí pochopit, že Růženka nebude vždy jejich malou holčičkou. Tímto poučením (tentokrát spíše pro rodiče než jejich děti) končí vnitřně i navenek kompaktní pohádka, kterou Divadlo rozmanitostí vstoupilo do nové sezóny.

Zlá sudička, která je na všechno sama

Uvádět lyrický příběh o Šípkové Růžence plný křehkých motivů jako maňáskovou grotesku si v DRAKU vyžádalo jisté dramaturgické úpravy. Do hlavní role se tak namísto královské rodiny či Růženčina zachránce dostala Zlá sudička. Groteska tkví v jejím neustálém snažení dobýt se do hradu, které jí znovu a znovu ve vší gentlemanské slušnosti kazí anglický sluha. Prolog inscenace tak tvoří energická one man show Jana Popely. Jeho sudička postupuje v rámci vystavěné logiky, kterou jsou děti schopny sledovat a baví je ji domýšlet. To znamená, že vzápětí se z hlediště ozývají rady zlé sudičce od diváků, co jsou pyšní, že přišli na řešení jejího problému. I hradecká sudička má pro své činy motivaci. Zahořklost, záškodnictví a zloba vyvěrají z její samoty a odmítání okolím. Několikrát zopakuje, že jí nikdy nikdo s ničím nepomůže a její mládí už je také dávno minulostí, no neměli byste pak vztek na nějakou holku, co se narodí do šlechtického blahobytu, a ještě má být rozmilá a překrásná? Jakmile se jí podaří se do hradu vloudit, nastává čas na poctivou rakvičkárnu, kdy se sudičky řežou lopatou hlava nehlava. Když už je sudba „odbitá“, zbytek příběhu se oproti rozvinutým pokusům sudičky o proniknutí do hradu už celkem rychle přejede. Plynutí času znázorňuje divácky vděčný prostředek – parní lokomotiva, která v okolí hradu projíždí a vozí potenciální osvoboditele. Různá princátka se marně pokouší šípkovým keřem zarostlý hrad dobýt, až konečně dorazí i ten pravý, komu se kletbu zlomit podaří a happyend je na spadnutí.

I přes zvolení žánru grotesky však tvůrci zatoužili do inscenace dostat lyrické podtóny. Na pomoc si berou předtočené projekce s princeznou (Barbora Meisnerová) a jejím zachráncem (Milan Hajn). Přes jejich výslednou poetičnost je to tak trochu podfuk. Jestliže na začátku stála výzva skloubit maňáskovou grotesku s jemností pohádky O Šípkové Růžence, jsou dotáčky s živými herci skokem někam úplně jinam a s dosavadní poetikou inscenace příliš nekorespondují.

Co naopak inscenaci velmi sluší, je živá hudba. Jan Čipčala podává za elektronickými bicími přímo virtuózní výkon, hudbou spoluanimuje dění na jevišti, vytváří místy burtonovskou atmosféru, jindy zase zvuky akci komicky shazuje nebo ji rytmizuje, a stejně tak Pavel Černík, jehož doménou je hra na housle. Na kostýmech obou hudebníků je zároveň nejpatrnější zvolená stylizace výpravy, ostatně loutkoherci zůstávají ve svých celočerných oblecích po většinu doby skryti. Do steampunku ale zapadá i železný hrad a v podobně romantizujícím stylu jsou zhotoveni i maňásci. Do scénografie navíc pronikají více či méně zřejmé motivy se sexuální tematikou, které odkazují na symbolickou rovinu příběhu spojenou s dívčím dospíváním. Příkladem jemného symbolu je při konci inscenace vykvetlá růže, za obhroublejší lze považovat do červena se barvící kosočtvercové zrcadlo v princeznině pokoji.

Šípková Růženka v DRAKu je především poctivou loutkařinou, kde všichni účinkující plní hlavní podmínku úspěšné grotesky – rytmus a vypointované gagy. Škoda, že si inscenátoři netroufli dát lety osvědčenému žánru větší důvěru a neodpustili si zbytečné úskoky k moderním technologiím.

Tři různorodé Šípkové Růženky (a dala by se k nim jistě připočíst třeba i originální varianta téže pohádky nazvaná K šípku s Růženkou, která vznikla jako příspěvek Naivního divadla Liberec k oslavám 100. výročí od vzniku samostatného Československa) potvrzují téměř neomezené možnosti divadelnické fantazie i neustálou živost loutkového divadla. Dosavadní lákavost archetypálních příběhů snad rovněž nikoho nepřekvapí. Takže ať už jste ze severu, západu, či východu Čech, zavítat na Šípkovou Růženku je osvědčenou sázkou na jistotu, která v žádném případě nezklame.

Divadlo Alfa, Plzeň

Neil Gaiman, Tomsa Legierski: Spáčka a vřeteno

Překlad: Viktor Janiš; režie: Tomsa Legierski; dramaturgie: Petra Kosová; výprava: Karel Czech; spolupráce na výpravě: Michaela Ruská, hudba: Jan Čtvrtník; pohybová spolupráce: Markéta Vacovská; text písní: Jan Rohan Rohypnol

Premiéra 7. 10. 2019, psáno z reprízy 11. 10. 2019.

Divadlo rozmanitostí, Most

Jiří Ondra: Šípková Růženka

Režie, dramaturgie: Jiří Ondra; scéna, loutky, kostýmy: Jana Hauskrechtová; hudba: Václav Hoskovec

Premiéra 5. 10. 2019, psáno z reprízy 15. 10. 2019.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček: Šípková Růženka

Režie: Jakub Vašíček; dramaturgie: Tomáš Jarkovský; scéna: Kamil Bělohlávek; kostýmy, loutky: Tereza Vašíčková; hudba: Daniel Čámský

Premiéra 18. 4. 2020 byla zrušena, psáno z uvedení 28. února 2020.

Loutkář 1/2020, s. 51–53.

Švecová, Veronika: Osudová kletba třikrát jinak

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás