Zvuk je jednou ze základních složek divadla, přestože občas opomíjenou a neopečovávanou. Člověk získává více než polovinu informací právě díky sluchu. Nejen proto je zajímavé se hlouběji zabývat zvukovou složkou, její dramaturgií, tvorbu a hledáním nových cest k divadelnímu vyjádření. A to jak v divadle s lidmi s mentálním postižením, tak v divadle obecně.
Text: Jan Čtvrtník, foto: archiv autora
Cílem tohoto textu ale není úvaha, studie, nebo snad dokonce „rozumování“ nad zvukem jako takovým nebo zvukem v divadle obecně. Jde o přiblížení možností práce se zvukem ve specifické skupině na několika konkrétních příkladech z praxe. Následující příspěvek obsahuje tři části, které jsou malými fragmenty mé výzkumné a praktické divadelní práce. První je zaměřena na využívání teoretických poznatků o zvuku a hudbě v praxi, druhá obsahuje tři krátké portréty herců s postižením a třetí je zaměřena na zahraniční projekty, které se zabývají hudbou a zvukem s lidmi s postižením a mohou být důkazem, že umělecká tvorba ve specifických skupinách je živým a rozvíjejícím se oborem, nebo lépe řečeno, rozšířením umělecké tvorby jako takové. Věřím, že přes fragmentárnost příspěvku bude možné získat představu o možnostech hudební tvorby ve specifických skupinách.
Velká část mého doktorského výzkumu na katedře alternativního a loutkového divadla vychází z mé praxe. Proto bych rád uvedl dva zásadní projekty, z nichž budu také v příspěvku vycházet. Prvním je Jiné jeviště, projekt realizovaný od roku 2011, v němž spolupracujeme s herci s mentálním postižením z Neratova v Orlických horách, kde žijí a pracují v chráněných dílnách. Neratovský projekt je založený na kolektivní spolupráci silného týmu asi dvaceti umělců, který čítá profesionální divadelníky, výtvarníky, studenty uměleckých škol a herce s mentálním postižením.
Projekt probíhá jako kontinuální spolupráce o několika kratších workshopech během roku a čtrnáctidenního zkoušení inscenace, poslední roky spíše laboratoře. Klademe důraz na autorský přístup. V tomto projektu funguji jako hlavní iniciátor a jako herec a hudebník.
Druhým projektem je Divadlo Vzhůru nohama, které funguje od roku 2001 jako integrovaný umělecký projekt spojující profesionální herce s herci s mentálním postižením. Soubor vede Vladimír Novák spolu s Kateřinou Šplíchalovou Mocovou. Převážná část projektu probíhá ve spolupráci s herci ze Zahrady – poskytovatele sociálních služeb na Kladně. S DVN spolupracuji od roku 2012 jako herec a hudebník. Hudba byla vždy důležitou součástí inscenací divadla, v posledních letech se snažím zkoumat možnosti využití hudby jako vyjadřovacího prostředku herců.
Hudební tvorba ve specifické skupině v kontextu hudební psychologie
Hudební psychologie je oborem na pomezí muzikologie a psychologie. V čem může hudební psychologie pomoci v praxi při divadelní tvorbě ve specifických skupinách? Domnívám se, že hlavním přínosem pro tvůrce je pochopení některých pojmů, dějů či jevů. Uvedu příklad.
Hudební schopnost a hudebnost
V průběhu 20. století se vedly velice intenzivní diskuse o pojetí hudební schopnosti. Hudební psychologové zaujímali dvě odlišné pozice:
Hudební schopnost může být chápána jako široký a všeobecný faktor, který je zahrnut ve všech druzích hudebních aktivit.
Existuje řada různých faktorů specializovaných pro jednotlivé druhy hudebních aktivit.1
Tento odstavec může být velmi důležitým v chápání a přístupu k hudební tvorbě ve specifické skupině. Pokud budeme chápat hudební schopnost podle druhé níže uvedené definice, můžeme pracovat s dílčími hudebními dovednostmi. Například psycholog Seashore definoval hudebnost jako soubor určitých dovedností, jako jsou: senzorická kapacita (rozlišení výšky, intenzity, délky a barvy tónu), motorická kapacita, hudební představivost, hudební paměť, hudební inteligence s dalšími, jako jsou hudební cítění, temperament, fyzické dispozice, zájem o hudbu.
Jiní psychologové vnímají hudební schopnosti převážně na základě sluchovosti. Toho, jestli zvuk dokážeme vnímat, chápat, hledat jeho význam, zapamatovat si zvuk atd.
Ať už jde o to nebo jiné rozdělení, vnímání hudební schopnosti jako řady faktorů je pro práci ve specifických skupinách velmi výhodné. U umělců s mentálním postižením jsou jednotlivé faktory hudebních schopností často velmi nevyrovnané. Například herec Petr z Neratova má velmi rozvinutou percepční a senzorickou schopnost a poměrně dobrou motorickou kapacitu. Je na tom ale naopak hůře s hudební pamětí. Díky uvědomění si a definování jeho hudebních vlastností můžeme vycházet při tvorbě právě z toho. Zjednodušeně to znamená, že nebudeme klást na Petra velké nároky ohledně nástupů, složitosti hudební kompozice atd., a naopak mu můžeme dát velký a „bezpečný“ prostor pro rozvinutí přímého reagování hudby na situaci a práci s barvou a emocionálním nábojem zvuku. To se může odrazit i na výběru hudebních nástrojů, a především na hudební dramaturgii.
Emoce v hudbě
Podle Juslina dokáže lidský mozek emocionálně reagovat na vnímání hudby podobným způsobem jako u vnímání lidské řeči. Existují tedy hudební postupy, na které jedinec reaguje určitou emocí:
staccato – veselost, agitace, poklid, energie, aktivita, strach, hněv
legato – slavnostnost, melancholie, bědování, měkkost, jemnost, smutek
jednoduchá harmonie – štěstí, veselí, ladnost, poklid
komplexní harmonie – vzrušení, agitace, energie, smutek2
Pokud vyjdeme z této teorie a z toho, že naši herci mají například nižší hudební inteligenci a malé hudební znalosti, je možné při hudební tvorbě využívat „emocionální názvosloví“. Pokud chceme, aby herec s postižením hrál staccato, bude často lepší říct mu, ať hraje vesele, energicky nebo s hněvem. Těžko zaručit, že herec bude hrát přesně podle naší představy. To je ovšem ve specifickém divadle něco, od čeho je lépe se odpoutat. Po hercích nechceme, aby plnili naše představy, ale chceme jim dávat nové impulsy, které mohou posouvat jejich tvorbu. Hudební psychologie je zkrátka obor, který může být nejen vědou, ale také inspirací pro divadelní tvorbu.
Mojí osobní zkušeností je to, že vždy je dobré vycházet z hudebních vlastností, které má daný herec, a na nich stavět. Ano, zdá se to banální. Rozdíl v přístupu u herců s postižením co ještě dokáže i bez určitých vlastností oproti tomu co všechno dokáže právě s těmito vlastnosti je možná rozdílem mezi poloprázdným a poloplným. Pro tvorbu ve specifické skupině však velmi podstatným.
Divadelně-estetická konvence
Tím je myšlena konvence používání hudby v divadle ve vztahu k ostatním jevištním komponentům. Hudba je často používána v podřízeném vztahu například k režijnímu nebo scénografickému komponentu. Často je také používána jen jako jakýsi doplněk, který posouvá divadelní tvar blíže k trendy estetice. Zde se může jednat třeba o experimentální projekt (použití experimentálních hudebních žánrů), muzikál (živý orchestr, dojemná melodie), postmoderní pojetí klasického díla (popové hity). Přestože jde o velmi subjektivní pohled na věc, můžeme na divadelní scéně sledovat určité stereotypy, konvence, které se stále dokola opakují. Divadelní tvorba ve specifických skupinách, konkrétně s lidmi s mentálním postižením z ústavního prostředí či prostředí chráněného bydlení, má jedinečnou možnost vyjít z minimálního zatížení těchto tvůrců estetickými konvencemi dnešní divadelní tvorby. Jedním z důvodů je také absence kalkulu ohledně reakce diváka, myšleno z pohledu estetiky. Herci nehodnotí estetiku a pokud jsou přímo a autorsky zapojeni do tvorby, překračují konvence téměř jakékoliv.
To ovšem neznamená, že herec je lhostejný k výslednému tvaru. Pokud jde o reakce diváka na samotný výkon herce na jevišti, je to jeden z hnacích motorů herce ve specifické skupině a jde o něj zásadně. Právě i boření konvencí je často samotným východiskem tvorby mnoha souborů z celého světa. Uvedu několik příkladů z evropské scény.
Tvorba založená na boření konvencí
Především v západní Evropě se od 90. let 20. století poměrně bohatě vyskytuje tvorba ve specifických skupinách, která má boření konvencí v podstatě své tvorby. Jedná se především o soubory, v nichž byla impulsem pro tvorbu snaha o celospolečenskou změnu ve vnímání lidí se specifickými potřebami. Překračování konvencí toho, na co jsme u lidí s postižením zvyklí. V důsledku nejde jen o téma tvorby, ale také o prostředky, se kterými se na jevišti zachází. Hustě jsou zastoupeny divadelní soubory oscilující na hraně pohybového divadla a současného tance, často výrazně pracující se zvukovou složkou. Domnívám se, že využívání těchto prostředků není náhodné, jelikož tyto prostředky mají ve své podstatě obsaženo překračování konvencí, hledání nových souvislostí a hledání jako takové. Jako příklad mohou posloužit švýcarský Teatr Hora, polský Teatr 21, německý Teheatre Thikwa a Tanzbar Bremen nebo španělský soubor Danza Mobile.
Naši herci a hudebníci
A nyní k portrétům tří herců, s nimiž dlouhodobě spolupracuji a jejichž hudební tvorba je výrazná a u každého svým způsobem specifická a originální.
Eva (Neratov)
Šest let byla členkou našeho divadelního uskupení v rámci neratovského projektu, a také frontmankou a textařkou punkové kapely Mentallica, která fungovala mezi lety 2015–2017. Jejím snem je být zpěvačkou.
Eva neovládá hru na žádný nástroj ani neprošla školením hlasu, dokáže se však velmi dobře přizpůsobit různým hudebním žánrům, rytmu hudby, emoci. Má ale problémy s tonalitou a hudební pamětí. Proto jsme už při tvorbě s kapelou Mentallica hledali způsob práce, který by Evě vyhovoval. S Evou se nám osvědčilo pracovat formou improvizace. Zpívá do mikrofonu „co se jí zachce“ na nějaký hudební podklad, který zbytek kapely přizpůsobuje. To platí jak pro melodii, tak pro text. Aby si Eva nemusela pamatovat již napsaný text (což jí dělá značné problémy), improvizuje i textově na nějaké dané téma. Při opakování písně pak zužujeme mantinely. Příkladem může být to, že každá sloka dostane své konkrétní téma a část refrénu melodicky i textově zafixujeme. Po nějaké době zkoušení (většinou po přibližně šesti zkouškách) je Eva schopna zazpívat celou píseň. „Nevědomky“ se tak učí píseň bez strachu z toho, „že by něco pokazila“, jelikož je to stále improvizace, v níž ctíme pravidlo, že vše je dobře. Pracovně jsme si tento způsob práce nazvali jako postupnou fixací improvizace.
Během toho, co jsme s Evou pracovali, se dal vypozorovat velký pokrok v jejích expresivních hudebních schopnostech. Troufám si říci, že si s naší pomocí našla způsob, jak se hudebně rozvíjet a tvořit. O to větší škoda je, že kapela Mentallica přestala fungovat po postupném odchodu všech jejích členů z Neratova, většinou do vlastního asistovaného bydlení na různá místa v České republice.
A rovnou k dalšímu členovi kapely Mentallica:
Ondřej (Neratov)
Bubeník, přesněji vynikající bubeník. Setkali jsme se v době, kdy mu bylo dvacet let. Na první pohled nikdo většinou nepoznal, že jde o člověka s mentálním postižením, přestože má středně těžkou mentální retardaci a v Neratově byl jedním z těch, kteří na tom byli „hůř“. Nechci vůbec zabíhat do určování diagnózy, lépe řečeno mentálních dispozic, a proto berte tento popis spíše jako vodítko pro představu. Ondřej se zkrátka choval jako zhruba sedmileté dítě. Bylo tedy těžké mu vysvětlit, že má být někde v určitou hodinu, že si musí každý den uklízet, bylo pro něj náročné manuálně pracovat v chráněných dílnách a soustředit se na danou práci. Pokud šlo ale o hudbu, byl pro nás jakýmsi „geniálním dítětem“. Na bicí dokázal hrát složité rytmy, držet tempo, přesně ctít struktury písní, a hlavně být dokonale napojený na ostatní členy kapely. Kdybyste se ho zeptali, kolik má píseň slok, nejspíš by neodpověděl. Pak by ale sedl za bicí a zahrál by je přesně podle aranžmá. Setkání s takto talentovaným hudebníkem bylo inspirující, fascinující a trochu magické.
Martin (Divadlo Vzhůru nohama)
Vždycky měl divadlo rád a chodil se dívat na zkoušky. Bylo mu dobře v kolektivu divadelníků, který navštěvoval řadu let. Nikdy se ale přímo nezapojoval do procesu tvorby, a pokud, tak vyhledával postavy a situace, v nichž nemusel příliš interagovat s ostatními, nemusel mluvil, nebyl v diváckém fokusu.
Změna přišla při zkoušení inscenace Sen noci svatojánské, kdy dostal do ruky iPad se samplerem,3 na němž spouštěl ruchy a hudbu. Tady se mohla naplno projevit jeho technické nadání a také (do té doby skrytý) hudební talent. V roli Puka se vyjadřoval z počátku především zvukem skrze sampler, později však začal přirozeně vstupovat herecky do situací s ostatními postavami.
Po této zkušenosti jsme se rozhodli pracovat na duetu (ve kterém jsem hrál já a Martin) založeném na práci se zvukem. Vznikla nonverbální klauniáda Perpetuum mobile o dvou vědcích pracujících na záhadném stroji, který je dokáže přenést do vesmíru. Inscenace se skládala z jednoduchých situací, jejichž základem byl vždy zvuk, práce s kombinací elektronických hudebních nástrojů tvořících centrální scénografický objekt.
V Perpetuu dostal Martin jistotu bytí na jevišti a v další inscenaci Hergules neboli Drakošlap se dokonce zapojil jako herec a animátor loutek. Tady už sebevědomě fungoval v různých hereckých polohách a byl schopný samotné situace vést a iniciovat, ať v improvizacích, nebo ve výsledném fixovaném tvaru.
Zahraniční ukázky hudební tvorby s lidmi s postižením
Pertti Kurikan Nimipäivät
Pertti Kurikan Nimipäivät (www.pkn.rocks) byla finská punková hudební skupina složená z profesionálních hudebníků s mentálním postižením fungující mezi lety 2009 a 2016. Během této doby odehrála bezpočet koncertů ve Finsku i v zahraničí. Jedním z vrcholů kapely byla účast v semifinále soutěže Eurovision ve Vídni v roce 2015. O kapele byl v roce 2012 natočen dokumentární film Punkový syndrom, který získal mnoho ocenění na mezinárodních festivalech a stal se nejen v komunitě umělců s mentálním postižením kultovním.
Barner 16
Barner 16 (www.barner16.de) je německá produkční síť sdružující profesionální umělce se zdravotním postižením i bez něj. Součástí sítě je přibližně osmdesát osob jak na volné noze, tak zaměstnanců, kteří hrají v hudebních uskupeních, tvoří divadelní a taneční inscenace, natáčejí filmy a hudební videa. Další součástí je například výtvarná sítotisková dílna, v níž jsou tištěna díla umělců s postižením, a také The Labor für künstlerische Experimente, kde se zaměřují na práci s těžce postiženými lidmi nebo lidmi s kombinovaným postižením. Součástí Barner 16 je především profesionální produkční zázemí, label 17records, rezervační agentura 17booking, video produkce 17motion nebo literární dílna Storyteller. Barner 16 funguje z části jako chráněná dílna pro umělce (ekvivalent s českým systémem).
BrutPop / La Station – SonicLab
Francouzský BrutPop (www.brutpop.com) se věnuje propagaci experimentální hudby a spojení vizuálního a audiálního umění ve vztahu k mentálnímu či fyzickému postižení. Má za cíl spojovat různé tendence v této tvorbě a tvořit platformu pro jejich aplikaci.
SonicLab je otevřená laboratoř věnovaná zvuku, otevřená v říjnu 2017, kterou spoluzaložili BrutPop a Collectif MU v prostorách La Station – Gare des Mines v Paříži. Zde dostávají prostor tvůrci nových nástrojů, zvukoví hackeři a umělci hledající nové možnosti využívání zvuku a hudby.
Bare Conductive
Londýnský Bare Conductive (www.bareconductive.com) je výzkumné studio zabývající se tvorbou digitálních hudebních nástrojů „pro všechny“. Využívají moderních technologií k výrobě hudebních nástrojů, které umožňují vyjadřovat se skrze hudbu komukoli, například i lidem s různým fyzickým postižením. Jejich nejznámější platformou pro tvorbu nástrojů je Chip Touch Board založený na základu Arduino,4 který umožňuje díky spojení se speciální vodivou barvou vytvářet kresby, jež mohou fungovat jako klávesnice syntezátoru, sampleru nebo jiného elektronického nástroje. Nejde o masovou výrobu, ale spíše o výzkumnou činnost se snahou zpřístupnit moderní technologie „obyčejným uživatelům“ jak z hlediska finanční náročnosti, tak náročnosti odborných technických znalostí. Z Bare Conductive se stal během několika let velmi úspěšný komerční projekt.
Divadlo ve specifických skupinách je v České republice stále ještě novým oborem pomalu se usídlujícím na scéně profesionálního umění. Oproti většině zemí západní Evropy, kde například právě divadlo s lidmi s mentálním postižením funguje již od 90. let běžně jako plně profesionální, je specifické divadlo v České republice stále na hranici dobrovolné aktivity několika nadšenců (s výjimkou projektů na akademické půdě). Přesto je jasné, že stejně jako sociální integrace specifických skupin je i divadlo ve specifických skupinách důležitým tématem, které se bude dále vyvíjet. Není už nutné prosazovat to, že lidé s postižením mají právo na vzdělání, společenský život, ale i na umělecké vyjádření; to už naše společnost naštěstí bere jako samozřejmost. Je ale důležité tuto pozitivní změnu myšlení uvádět do praxe, zrušit velké ústavy, podporovat chráněná bydlení a samostatnost lidí s postižením, jejich začlenění do všeho společenského dění včetně umění. O to vše je třeba se pečlivě starat, sledovat a hlídat politiky, dbát na to, abychom jako společnost skutečně dokázali integrovat lidi s postižením. To je rozměr společenský.
Pro mě osobně jako pro tvůrce je práce s lidmi ve specifických skupinách především obrovskou uměleckou inspirací a možností, jak skutečně hledat nové cesty tvorby bez ohledu na konvence nebo trendy. Je to pro mě možnost, jak upřímně zkoumat, hrát si, nechat se překvapovat, zpochybňovat způsoby práce a nacházet nové, hledat cesty k vyjádření silného puzení a nutkání tvořit, které při práci ve specifických skupinách často cítím, a to jak v hudbě, tak v divadle. Důkazem toho je snad i několik příkladů a ukázek z tvorby v tomto příspěvku.
Poznámky
1 Franěk, M.: Hudební psychologie, Praha, 2005.
2 Franěk, M.: o. c.
3 V tomto případě digitální hudební nástroj využívající nahraných reálných zvuků, které mohou být spouštěny manuálně, nebo za pomoci automatizace a mohou být navzájem kombinovány.
4 Arduino je miniaturní počítač, který byl vytvořený pro potřeby vzdělávání a výuku programování. Stal se fenoménem ve světe kutilů a DIY počítačových programátorů. Je zhruba velký jako kreditní karta.
Loutkář 1/2020, s. 26–29.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS