Loutkar.online

Švecová, Veronika: Hrdinové 50. let v Minoru

Běžecká legenda, sportovní ikona, několikanásobný olympijský vítěz. Tahle přízviska Emilu Zátopkovi nikdo neodpáře, ale jaký byl životní příběh sedmého z osmi dětí chudé kopřivnické rodiny? A hlavně, co to bylo za dobu, v níž Emil, svou ženou láskyplně oslovovaný Ťopek, triumfoval na běžeckém oválu? V inscenaci Zá-to-pek režisér Jan Jirků přináší na jeviště dechberoucí sportovní zážitky spojené s národním hrdinou. Vlastenecké fandění československému reprezentantovi ale divákům záměrně přetrhává připomínkami mrazivé doby let padesátých i dalšími politickými odkazy. Po Honu na Jednorožce tak znovu dokazuje, že skutečné osudy mohou leckdy fascinovat více než smyšlená kouzla a čáry a že témata z moderní historie patří i do divadel pro děti.

Jak Zá-to-pek tak Hon na Jednorožce (2009) sledují napínavé životní příběhy mužů, kteří se narodili ve 20. letech minulého století a značnou část života prožili v totalitním Československu. Ačkoliv se na scéně mihnou i hákové kříže či jiné nacistické symboly na znamení prožité druhé světové války, inscenace sledují především dobu po nástupu komunismu. Tehdy bylo od všech občanů žádoucí zaujmout jasné stanovisko k nastolenému režimu. Oba pánové, tedy olympijský vítěz Emil Zátopek i politický vězeň Luboš Jednorožec, to vzhledem k okolnostem, v nichž se ocitli, pojali každý po svém, přesto je režisér oba prezentuje jako hrdiny a vzory hodné následování. V jejich příbězích samozřejmě figurují i mnohé další postavy. Díky jejich rozličnému jednání v komplikovaných situacích protkaných všudypřítomnou politikou vzniká několikavrstevná představa tehdejší složité doby. Společným jmenovatelem obou inscenací je právě pečlivě budovaná atmosféra nesvobody a společenského nátlaku na pozadí dobrodružných osobních příběhů. Divákovi nikdo přehnaně nevysvětluje, co je to za dobu, jaké jsou přesně její mechanismy, jak k nastalé situaci došlo, co je to komunistická ideologie a podobně. Tvůrci ho nechávají si všudypřítomnou nespravedlnost a amorální počínání tehdejších mocenských složek zakusit společně s hlavními hrdiny.

Luboš Jednorožec upadl v nemilost kvůli své snaze pomoci sousedce přejít hranice nesvobodného státu, a i když nikdy nikomu neublížil, byl stíhán jako zločinec. Celé jeho mládí se proměnilo v úpornou touhu po svobodě a neustálý útěk. I u Zátopka se utíkání stalo nástrojem, jak bojovat s komunistickou zvůlí. Jeho ukázková vytrvalost a odhodlání při běžeckých trénincích i v inscenaci vyzdvihovaná odvážná svéhlavost mu přinesla ovoce v jeho velkolepé sportovní kariéře, která mu sloužila jako páka proti přece jen ne zcela všemocnému systému. Stěžejní jsou v tomto ohledu dva momenty: nejdříve si takto Zátopek vydobyde svatbu se svou milovanou, která kvůli svým příbuzným neměla zrovna nejvhodnější kádrový posudek, a později dostane Emil vydíráním vlastní neúčastí na olympiádu svého kamaráda Stanislava Jungwirta, kterému, ačkoli splnil sportovní podmínky kvalifikace, byla původně letenka na LOH v Helsinkách odepřena kvůli protistátní činnosti jeho otce. Naopak kontroverzní okamžiky Zátopkova životopisu (jako je oficiální souhlas s popravou Milady Horákové, členství ve straně, spolupráce s StB) tvůrci v rychlosti přejdou během zběsilé Zátopkovy autogramiády, jako by ani nevěděl, co podepisuje. Politické názory Emila Zátopka, kterému šlo pravděpodobně stejně spíše o možnost běhat a účastnit se závodů než o celospolečenské dění (což ovšem nemíním jako omluvu jeho počínání), zůstávají stranou. Oproti tomu ale podpis manifestu 2000 slov v inscenaci zmíněn je. Problematizování morálního profilu hlavního hrdiny by již tak poměrně náročnou inscenaci pravděpodobně zbytečně komplikovalo. A tak se větší pozornosti mohou těšit chvíle, kdy se náš olympionik zachoval „správně“, aby pro děti vznikl obraz sympatického poctivého houževnatého sportovce, který ještě umocňuje nápis: Nemusíš vždy vítězit, ale bojuj čestně a statečně na malé oponce na vrcholu pojízdných dveří, které spolu s třístupňovým schodištěm tvoří základ minimalistické čisté bílé scény Jakuba Kopeckého.

Zatímco u Honu na Jednorožce je politika propletená s akčním až špionážním vyprávěním, v Zá-top-kovi je hlavním principem sportovní patos legendárních vítězství. Originální ztvárnění každého ze závodů strhne i nejzarytějšího odpůrce veškerého pohybu. Když „lokomotiva Emil“ protínal cílovou pásku, nepřeháním, řeknu-li, že se mnohé oči v hledišti leskly dojetím a nejedna hruď se podvědomě dmula národní hrdostí. I když tvůrci Zátopkův život pojali od narození přes dětství, první tréninky, pobyt na vojně, svatbu, sportovní úspěchy, ukončení běžecké kariéry až po smrt, přeci jen tu nejpodstatnější část jeho příběhu tvoří poněkud jednotvárná činnost – neustálé střídání pravé a levé v rychlém tempu za účelem pohybu vpřed – tedy běh. Jakémukoliv okoukání a nudě se však tvůrci vyhnuli nepřeberným množstvím nápadů a téměř každý trénink nebo závod pojali novým originálním způsobem. Začne se poměrně obyčejně, reálným, i když stylizovaným, během šestice herců (Johana Schmidtmajerová, Ondřej Nosálek, Václav Jelínek, Bořek Joura, Karel Kratochvíl a Gustav Hašek), účast na závodech během působení v Baťově továrně je ztvárněna posouváním bílých krabic od bot, které suplují míhající se krajinu, a vzápětí už přichází první loutka Emila Zátopka. Jedná se o plošnou loutku animovanou několika herci zároveň. Jeden míhá nohama, druhý pohybuje trupem a kýve hlavou a třetí do toho máchá rukama. Po chvíli tuto loutku téměř v životní velikosti nahradí její o dost menší dvojník, který už drží celý pohromadě a nohy mu po ovále spuštěném ze stropu kmitají díky přidělanému kolečku. Takto výtvarně pojat se běžec na jevišti objevuje nejčastěji, ale rozhodně to není poslední ztvárnění sportovního souboje. Těla běžců dokážou na dráze zastoupit i botasky nebo pouhé světlo baterky. Vtipným vystihnutím vypětí v cílové rovince je klání Karla Kratochvíla jako Zátopka proti Bořku Jourovi v roli Fina Heineho. Jeden stojí v plechové vaně na kolečkách, druhý na lajnovačce na vápno a trhavými pohyby pánve se snaží urvat pomyslné vítězné vavříny.

Nejslavnější Zátopkovo vítězství v maratonské disciplíně na helsinské olympiádě inscenační tým důvtipně odsunul na konec inscenace jako vrcholný výkon korunující neuvěřitelnou běžeckou biografii. Maratonem v úvodu začali, maratonem energickou bombu nadupaných sportovních výkonů i končí. V Honu na Jednorožce se hlavní hrdina téměř celou dobu schovával za poloprůsvitným promítacím plátnem a inscenací provázel jen charismatický hlas Ondřeje Bauera, v Zá-top-kovi se o titulní roli dělí střídavě všichni herci a právě v okamžiku finiše maratonu se před cílovou páskou objeví všichni v dobovém atletickém dresu a paruce s charakteristickými kouty a vysokým čelem. Dělba to ale není úplně rovnoměrná, nejčastěji se postavy Zátopka chápe Bořek Joura, v jehož podání je Emil přímý kluk, který si tvrdohlavě jde za svým cílem, ale zároveň je v jeho projevu určitá lehkost až naivita, se kterou přijímá své úspěchy i životní nezdary. Průběh oněch dvaačtyřiceti kilometrů roku 1952 kamarádsky převypráví kolegovi – francouzskému běžci Mimounovi, který ho po letech přijede do Československa navštívit – a velmi přesně dávkuje nadhled, který vyprávění žene vpřed, a zanícené líčení podrobností, jež diváka skoro až přenese na dráhu. Mimoun Gustava Haška je oproti uvolněnému Zátopkovi Bořka Joury až karikaturně komická postava, jejíž neskonalý obdiv k Zátopkovi balancuje na hranici romantické lásky mezi dvěma muži, což podporuje i jeho přeslazené francouzské pošišlávání.

Neopomenutelnou složkou, mluvíme-li o strhující atmosféře sportovních událostí, je energická hudba Jiřího Hradila v podání čtyřčlenné kapely ve složení Dalibor Mucha, Lubomír Nohavica, Martin Švec a Tomáš Vychytil. Živá kapela stejně dobře funguje i v Honu na Jednorožce. S každým tónem roste v publiku adrenalin, rytmus velmi dobře buduje napětí, což je u Zá-top-ka skoro až úsměvné, zvážíme-li, že přece všichni víme, jak závod dopadne. Ale jako bychom se skutečně přenesli v prostoru i čase o více než šedesát let zpátky na tribunu olympijského stadionu. A srdce buší. Hudba slouží i jako připomínka Zátopkova původu, když při soukromých rodinných okamžicích znějí písně v nářečí.

Úplně jiná nálada na jevišti vládne v konfrontaci s komunistickými pohlaváry. Vlčí celohlavové masky příslušníků československých represivních vojenských složek z Honu na Jednorožce nahradily ještě děsivější a větší nadživotní masky komunistických strašáků doplněné o dlouhé pláště. Scéna se světlem zbarví do ruda a divadlem se rozléhají výhružné hlasy panovačných mocnářů za doprovodu tíživých dutých ozvěn. Jsme v padesátých letech, takže se nemůžeme vyhnout krutým výslechům Státní bezpečnosti. Prvotní zobrazení mučení elektrošoky za pomoci bzučícího blikajícího oválu nad zavřenými dveřmi následuje odlehčenější výstup s maňásky v estetice klasické rakvičkárny. Dvojice vyslýchajících bije srpem a kladivem maňásky osob, co se pokusili republiku opustit. Poté, co Zátopek podepsal 2000 vět, ve věku, kdy už pro režim nepřinášel žádné důležité sportovní výkony, ale pracoval na ministerstvu obrany, byl režimem zatracen a odkázán na manuální práci ve fabrice. Rychlý exkurz do událostí po roce 1968 vystihují fotografie v kufrech rozmístěných po scéně jako domky ve vesnici při Mimounově pátrání po Zátopkovi poté, co slavný vítěz přišel o veškerou publicitu. Zavazadla fungují jako šikovný odkaz na velkou emigrační vlnu těchto let.

A podobných skrytých odkazů i narážek je spousta. Zá-to-pek je s diváckou věkovou hranicí od osmi let ve srovnání s Honem na Jednorožce určen pro děti o dva roky mladší. Je pravda, že novinka divadla Minor je komunikativnější, jelikož není zpracována tak technologicky složitě, tedy nezahrává si s filmovým médiem, které vždy udává určitý divácký odstup. Herecké výkony jsou v Zá-top-kovi vřelejší, častěji jsou laděny do komických odstínů. Na příběhu sportovce se také logicky mnohem jednodušeji vtipkuje než na osudu politického uprchlíka, jehož život byl nesmyslně přerušován opakovaným vězněním. Přesto se při mnoha politických zkazkách a zobrazovaných konfliktech s komunistickou mocí vnucuje otázka, nakolik je takto mladý divák schopen vše pobrat a rozklíčovat. Odpověď se mi naskytla hned při opouštění divadla, kdy jsem zaslechla útržek rozhovoru odhadem druháka s maminkou, která trpělivě odpovídala na neodbytné otázky, které ve školákově mysli inscenace otevřela. Inscenátoři si nekladou za cíl vše dopodrobna vysvětlit a ani to není jejich úkolem. Vstřícně nahrávají rodičům a pedagogům nastolením atmosféry, vystižením z dnešního pohledu nepochopitelných absurdit a nespravedlností komunistické ideologie, aniž by se zdržovali a zamotávali faktickým popisem a líčením obsáhlého politického kontextu, který zároveň od lidského osudu spojeného s problematickou dobou nechtěli odstřihnout. Úspěšně se popasovali s rolí divadla jako aktuálního společenského uměleckého média, které vyvolává diskuzi i mimo zdi divadelního sálu. A kde najít vhodnějšího diváka než ve zvídavé dětské mysli.

Zá-to-pek

Scénář a režie: Jan Jirků, dramaturgie: Iva Kopecká, hudba: Jiří Hradil, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Andrea Králová

Premiéra 6. 10., psáno z reprízy 10. 10. 2019.

Hon na Jednorožce

Scénář a režie: Jan Jirků, Adéla Balzerová a kol., námět: Lubomír Jednorožec, Mikuláš Kroupa, Martin Kroupa, dramaturgie: Adéla Balzerová, hudba: Dalibor Mucha a Tomáš Vychytil, výprava: Kamil Bělohlávek, Antonín Šilar, kostýmy: Tereza Venclová

Premiéra: Premiéra 15. listopadu 2009.

Loutkář 4/2019, s. 48–50.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.