Loutkar.online

Malíková, Nina: Role českého loutkářství v UNIMA

V květnu uplynulo devadesát let od vzniku mezinárodní loutkářské organizace UNIMA a při této příležitosti publikujeme druhou, závěrečnou část ohlédnutí za její historií – tentokrát se týká kongresů s významnou českou účastí z rozmezí let 1930–1969. (red)

Předválečná UNIMA a loutkářská moderna

Jak se zdá, situace byla pro loutkářství v první třetině 20. století mimořádně příznivá. Nejen, že byla loutka v mimořádném centru pozornosti divadelníků, výtvarníků a samotných loutkářů, ale zájem o ni, její historii i moderní podobu probíhal v Evropě souběžně na mnoha stranách. Chuť podělit se o výsledky své práce – ať už na výstavách se zaměřením na scénografii (v tomto smyslu byla mimořádně významná výstava scénografických prací na jaře 1914 v Curychu, kde vystavovali i Edward Gordon Craig a Adolphe Appia), či přímo na loutkářských výstavách – a při té příležitosti i možnost diskutovat o podobách a cílech loutkového divadla probíhaly na všech frontách. Doba však přála i vytváření nejrůznějších profesních sdružení a spolků, zájem o historii loutkového divadla (domácího i zahraničního) probíhal programově i v prvním odborném loutkářském tisku (především Loutkář), kde se objevovaly souhrnné zprávy o situaci loutkářství v evropských zemích.

Evropu samozřejmě zajímal i nově vzniklý stát v jejím srdci, který nejrůznějšími cestami dával o své kulturní úrovni a přátelských sousedských vztazích výrazné signály. Nejlepší příležitostí pro loutkové divadlo znovuobjevované širokým publikem byly právě výstavy a vzájemně opětovaná pohostinská vystoupení zahraničních souborů. Mladé Československo s bohatou a rozvíjenou loutkářskou tradicí mělo v tomto ohledu zvláštní postavení a přehled.

Ze zahraničních styků byly pro tehdejší dobu a Československo příznačné dobré styky s Francií, mladou Jugoslávií, vztahy s Anglií kulminovaly výrazně až v prvních letech po druhé světové válce. Zato vazby s Německem, se kterým mělo mladé Československo i historicky mnohé společné a které se vzpamatovávalo z poválečné krize, byly znovu velmi přátelské a stojí za to poznamenat, že to bylo v obou případech – v roce 1928 i později v roce 1957 – právě Německo, které se snažilo na tomto kulturním poli znovu obhájit své kulturní, ale i diplomatické pozice. Tradiční dobré vztahy byly i s rakouským loutkářstvím – nejen se salzburským loutkovým divadlem Antona a posléze Hermanna Aichera, které bylo i pro naše divadlo inspirací, ale zajímavé bylo i tvůrčí hledání Richarda Teschnera působícího ve Vídni a spjatého s česko-německou a pražsko-německou divadelní kulturou a vlivy. V letech 1923–1933 se mohla česká (nejen loutkářská) veřejnost seznámit např. s novou německou marionetářskou školou (pohostinská vystoupení v roce 1923 divadla Ivo Puhonného z Baden Badenu, v roce 1928 salzburského divadla vedeného Antonem Aicherem, v letech 1930 a 1932 vystupoval v Praze se svým Teatrem dei piccoli Vittorio Podrecca, v roce 1930 soubor Marionnetten Theater Münchner Künstler vedený Paulem Brannem). V roce 1933 byl v Československu i Max Jacob, který v dalších poválečných etapách UNIMA sehrál významnou roli. Pokračovala i korespondence s grafikem, loutkářem a autorem řady historických prací o loutkovém divadle Paulem McPharlinem z Marionette Fellowship of Detroit v USA. V otevřené, a ještě politicky nepolarizované Evropě byly časté i návštěvy českých loutkářů u nejbližších sousedů. Šlo nejen o sepětí v podobě zvoleného technologického typu (vesměs šlo o marionety na nitích a tzv. „dlouhém vedení“), ale i moderního divadelního názoru. I když je třeba poznamenat, že se pro taková vystoupení v zahraniční vždy lépe hodí buď výpravné kusy ohromující výpravnou scénografií či počtem loutek, ale daleko spíše ještě varietní čísla, která mohou pobavit i jazyka neznalé publikum. Zkrátka jako by se zde loutkové divadlo „trefilo“ v jedné ze svých možností, jíž je právě grotesknost a komediální zkratka, do dobových trendů. Ostatně vazby samotného Josefa Skupy a posléze jeho divadla s obdobným repertoárem i výtvarným cítěním na tyto osobnosti jsou evidentní.

III. kongres UNIMA (Liège, 1930)

Po dvou, resp. třech setkáních, která byla pro vznik a počáteční artikulování poslání UNIMA zásadní (Baden Baden, Praha, Paříž), přišlo belgické město zasažené francouzskou divadelní kulturou i jazykem – Liège. Samotný kongres se konal jen jeden jediný den 22. 9. 1930 na konci desetidenního maratonu 13.–22. 9. 1930 věnovaného přednáškám týkajícím se historie loutkového divadla, mezinárodnímu festivalu, ale zejména loutkářské výstavě.

Na III. kongresu byl prezidentem zvolen Jindřich Veselý a generálním sekretářem znovu Václav Sojka-Sokolov. Tento kongres také znovu potvrdil časopis Loutkář jako oficiální periodikum UNIMA. Místem nejbližšího kongresu mělo být Německo, v jednání bylo i Chicago v USA v souvislosti s plánovanou Světovou výstavou, historie však rozhodla jinak.

Ve festivalovém programu najdeme Théâtre artistique de Pilsen, což byl název skupiny Josefa Skupy, která se představila pořadem nazvaným Revue moderne. Výstupy Spejbla (ve francouzské transkripci psaného jako „Chapailleble“ – tedy „Šapejbl“) a Hurvínka byly střídány klavírními čísly a z čísel Spejbla a Hurvínka se zde objevila ta, která dodnes patří k „zlatému fondu“ všech dalších varietních revuí tohoto divadla.

IV. kongres UNIMA (Lublaň, 1933)

Dlouze projednávaný a ohlášený návrh na uspořádání kongresu v Německu nakonec neměl řešení, a tak klíčovou roli pro urychlené pozvání zahraničních hostů do Lublaně sehráli respektovaný slovinský umělec, akademický malíř Milan Klemenčič, čestný předseda nedávno vzniklého Jugoslovenského lutkarského savezu, a Václav Burian, lektor češtiny na lublaňské univerzitě.

Výsledky tohoto kongresu byly po mnoha stránkách pro roli českých zástupců v UNIMA překvapivé i zásadní. Podle svědectví Jana Malíka na základě animozit, nedorozumění i intrik došlo k tomu, že oba dosavadní představitelé UNIMA – president dr. J. Veselý i generální sekretář Václav Sojka-Sokolov – totiž požádali, aby už nebyli kandidováni do těchto funkcí. Neuvedli sice důvody pro toto své rozhodnutí, my zasvěcenější jsme však věděli, že obě resignace jsou reakcí na zákulisní intriky, individualistickou ctižádost dvou či tří jednotlivců vůči oběma příkladně obětavým pracovníkům…1

Při podrobnějším studiu materiálů, zejména zápisu z kongresového jednání v Liège, kde se německá strana snažila získat pro revui Puppen Theatre postavení, které měl doposud pro UNIMA Loutkář a generální sekretariát spadající pod Masarykův lidově výchovný ústav v Praze, dostává tato tajenka přece jen konkrétnější obrysy. Připomeneme-li si rok konání lublaňského kongresu 1933 a na něj navazující následující historické evropské události, zdá se, že se i v programově nepolitické organizaci UNIMA přece jen začínají tyto souvislosti odrážet.

Prezidentem UNIMA byl zvolen Josef Skupa a funkcí generálního tajemníka pověřen tehdy mladý Jan Malík. Jindřich Veselý se stal čestným prezidentem, Francouzi Paulu Jeannovi byl udělen – poprvé v historii – čestný titul „zakladatel UNIMA“.

Dvoudenní kongres byl opět doprovázen vystoupením zahraničních domácích loutkářských skupin i sólistů. O úspěchu již etablovaného plzeňského loutkového divadla pak svědčí dopis Josefa Skupy: Kdo poslouchal vysílání jihoslov. stanic, když jsem hrál dne 4. VII. ve Zvjezdě (repres. sál v Ljubl.), moh slyšet ten bengál, co dělalo jihosl. publikum. Hurvínek by se byl udrendil na koloběžce, musel jsem opakovat po skončení programu znovu. Na jeviště házeli (zvláště Slovinky) kytky, že Hurvínkovi zabrzdili jízdu koloběžkou.2

Setkání v Lublani tedy skončilo pro československou stranu úspěšně. Dobrý dojem snad kazil jen fakt, že se během kongresu nepodařilo dohodnout místo dalšího kongresu. Nikdo z účastníků netušil, že to pro UNIMA bude znamenat pauzu až do roku 1957.

Předválečné zahraniční kontakty v letech 1933–1939

O tomto období máme poměrně málo materiálu a nebýt časopisu Loutkář, který stále jako oficiální orgán UNIMA až do roku 1939 o UNIMA nepřestal informovat, bylo by toto období jedním z bílých míst na mapě historie této organizace. Korespondence Jindřicha Veselého a Jana Malíka se zahraničními loutkáři se v té době týká především zájmu o výměnu odborné literatury, o objednávky populární sériové kolekce loutek Jaroslava Krále a předplatného časopisu Loutkář. V roce 1933 však vychází při časopisu Loutkář samostatná publikace obsahující Zprávu o činnosti UNIMA v letech 1929–1933, která je dodnes neocenitelným materiálem o organizačních i společenských strukturách a vazbách celé organizace.

Jako by ale v následujících letech 1933–1939 mělo československé loutkářství řadu jiných starostí, než aby znovu rozdmýchávalo ideu vzájemné evropské i mimoevropské kulturní spolupráce. Uvědomíme-li si politický kontext v těchto pohnutých letech, není divu. Neznamená to sice, že by české loutkové divadlo ustávalo v hledání nové podoby moderního divadla, ale vzájemné vztahy a inspirativní pohostinská vystoupení zahraničních loutkářů již rozhodně nejsou tak četná. Josef Skupa se svým souborem navštíví sice s úspěchem Polsko a pobaltské republiky – Wroclaw, Poznaň, Toruň, následně Kaunas v Litvě, Rigu v Lotyšsku, Tallin v Estonsku, Leningrad a Moskvu a v roce 1936 Vídeň, ale na jeho pohostinská vystoupení na Světové výstavě v Paříži v roce 1937 už nedojde. Loutkáři tedy přehled o sobě neztrácejí, nedaří se jim však – vzhledem k okolnostem souvisejícím s německou animozitou ve střední Evropě – shodnout se na místě pro další oficiální setkání ani ho organizačně zajistit.

Jestliže ještě počátkem 30. let přijížděli k nám jako do loutkářské Mekky zahraniční loutkářské soubory i sólisté, koncem tohoto desetiletí vzájemné mezinárodní kontakty váznou.

Vedení časopisu Loutkář, který nepřestává být zároveň i časopisem UNIMA (jak se na jeho obálce objevuje až do posledního, 9. čísla v létě 1939, kdy je administrativně zastaven), přebírá v roce 1935 po dlouholetém šéfredaktorovi Jindřichu Veselém výtvarník Vít Skála s výraznou redakční spoluprací Jana Malíka. Tísnivou atmosféru let 1938–1939 už ale nemůže nic rozptýlit. 19. 9. 1939 české i světové loutkářství ztrácí jednu ze svých nejvýraznějších osobností – dr. Jindřicha Veselého – organizátora, historika, teoretika, který byl zejména spiritem agens vzmachu českého a československého loutkářství. Časopis Loutkář se musí na celých dvanáct dlouhých let, vyplněných pouze vydáváním Zpráv loutkářského soustředění a Loutkovou scénou, odmlčet. Okupace Československa v roce 1939 znamená pro UNIMA a její dosavadní sídlo sekretariátu v Masarykově lidovýchovném ústavu v Praze oficiální přerušení styků se zahraničím, které se vypuknutím druhé světové války ještě prohloubilo.

Válečná léta se v celkové historii UNIMA přecházejí charakteristikou: Ani válka skutečně nedokázala zpřetrhat kontakty pražského ústředí s loutkářskými představiteli mnoha zemí. Musely být různě kamuflované, někdy se uskutečňovaly doslova dobrodružnými cestami, a bylo nutno je neustále obnovovat. Nakonec však právě tahle válečná „zkouška ohněm“ byla prověrkou nezdolné mravní síly a solidarity, která tak charakterizovala onu desítiletou předválečnou tradici UNIMA.3

Česká loutková divadla – kromě Plzeňského loutkového divadla prof. Josefa Skupy šlo vesměs o amatérské soubory – však i přes zostřenou cenzuru svůj provoz nepřerušila (v roce 1941 však byla zastavena činnost sokolských jednot a o půl roku později byla sokolská organizace zakázána a tím znemožněna i činnost řady aktivně hrajících sokolských loutkových divadel). Během okupace i války hrála Říše loutek i Umělecká výchova, v Praze působila Malíkova umělecká amatérská skupina PULS, v Plzni Divadlo prof. Skupy, které hrálo až do konce roku 1943 a končilo zabavením loutek gestapem a zatčením Josefa Skupy v lednu 1944.

Bouřlivá poválečná léta (1945–1948)

Po druhé světové válce se pomalu znovu začala rozvíjet spolupráce s aktivními zahraničními členy UNIMA, chuť scházet se, vyměňovat si zkušenosti a předvést výsledky své práce na loutkářských výstavách.

V Československu se začal v roce 1945 obnovovat i loutkářský život. Na podzim roku 1945 přesídlilo do Prahy Skupovo plzeňské loutkové divadlo (už pod názvem Divadlo Spejbla a Hurvínka) a popularita tohoto divadla přinesla své ovoce v podobě významných a inspirativních zahraničních zájezdů – zejména v letech 1947 na jaře do Anglie a o rok později, rovněž na jaře, do Anglie a Skotska.

Mezitím se legislativně připravoval jak tzv. „divadelní zákon“, který postavil loutkové divadlo na roveň ostatním divadelním druhům, o čemž loutkáři snili už v období první republiky (ale zároveň vymezil v této sféře i soukromé podnikání, mezi něž patřila řada soukromých rodinných loutkářských společností), tak i budování struktury sítě profesionálních loutkových divadel, která měla mít (a také měla) základ ve většině dobře fungujících amatérských divadlech v různých krajích Čech a Moravy.

Rok 1948 a jeho průběh byl pro další vývoj vzájemných československých vztahů se zahraničím signifikantní a zrcadlil proměnu československé kulturní i politické sféry a její orientace.

Na jaře 1948 přijel do Prahy k pohostinskému vystoupení soubor Hogarth Puppet Theatre z Anglie, který byl s velkým nadšením přijat českými loutkáři. Ti uspořádali pro Jana Bussella a jeho ženu Ann Hogarthovou řadu formálních i neformálních setkání.

O pár měsíců později vítala Praha téměř ve stejné sestavě jiného vzácného hosta, Sergeje Vladimiroviče Obrazcova, který přijel do Prahy na přelomu let 1948 a 1949 s kolosálním ansámblem (přibližně padesát osob i s orchestrem, technickým personálem a vedením divadla). Orientace na Sovětský svaz daná únorem 1948 zde dostala výrazné kontury. Soubor Sergeje Obrazcova přivezl loutky jiného typu než ty, které byly užívány v české loutkářské praxi. Tyto spodové, tyčové loutky, které později dostaly jen u nás užívaného názvu „javajky“, svými výrazovými možnostmi české loutkáře zaujaly, a tak nastal i technologický obrat v české loutkářské praxi. Oproti tradičním marionetám i méně užívaným maňáskům obsadily tyto loutky na řadu let loutková jeviště, a to nejen v Československu.

Zájem o zahraniční kontakty se začal polarizovat. Pokud jde o tzv. západní, ty nepřestaly existovat, ale podobu oficiální spolupráce dostaly až po roce 1957 se znovuobnovením činnosti UNIMA. Naopak směrem na východ byla oboustranně značná aktivita. Skupovo divadlo navštívilo v roce 1949 Polsko, začaly se budovat styky s maďarskými loutkáři a vrcholem všech těchto kontaktů byl na podzim roku 1949 první poválečný zájezd Skupova divadla do SSSR.

UNIMA rediviva

Poválečné období znamenalo nejen pro české loutkářství znovu uspořádání života – jak politického, hospodářského, sociálního, tak samozřejmě kulturního. Evropa se s následky druhé světové války a zejména nové polarizace ve světě rozděleném na Západ a Východ snažila popasovat a stav československého loutkářství a rozvoj předválečných i poválečných kulturních styků toto vše nemohl neodrážet. UNIMA, která se v předválečném světě pomalu snažila rozšířit své působení i mimo Evropu, jak o tom svědčily vztahy s USA, ale i kontakty v Asii, nemohla zahálet a opravdu využila prvních příležitostí ke znovuobnovení činnosti. Jestliže byli mezi protagonisty UNIMA v předválečném období kromě Čechoslováků především Němci, Francouzi, Angličané, Belgičané, poválečná UNIMA musela více než kdy předtím počítat s reprezentací SSSR a s dalšími státy Východního bloku, mezi nimiž se začalo výrazně prosazovat Rumunsko. Zájem o UNIMA byl ale mnohem širší i mimo Evropu.

Koncem 50. let se o UNIMA začalo zajímat UNESCO (UNIMA byla přijata prostřednictvím ITI pod ochranná křídla UNESCO v roce 1959) a první iniciativy v obnovení činnosti této organizace se jako ve 20. letech 20. století ujali Němci. Ve vzájemných vztazích bylo na co navazovat, a tak je možné považovat za prolog k obnovení UNIMA první ročník festivalu Woche Europäischer Puppenspiele, který se konal 23.–30. 3. 1957 v Braunschweigu, ve městě, které bylo (a dodnes je) loutkářským aktivitám otevřené. Byla to první poválečná mezinárodní loutkářská akce tohoto typu vůbec.

Již jsem se zmínila o tom, že pořádání loutkářských výstav či festivalových prezentací bylo vždycky významným trumfem ke zviditelnění loutkářského umění a příležitostí k setkání a výměně názorů na stav, vývoj a možnosti loutkářského umění. Nejinak tomu bylo i v tomto případě, tentokráte však šlo, i přes přizvané zahraniční hosty, především o prezentaci vývojových tendencí v Německu.

Fakt, že byli do Braunschweigu pozváni čeští „pozorovatelé“ Jan Malík a tři zástupci loutkářské katedry DAMU (Erik Kolár, Otto Rödl a Eva Vodičková), signalizoval i jisté uvolnění v česko-německé kulturní politice, a hlavně příležitost prohovořit možnosti pro následný projekt uspořádat V. kongres UNIMA v roce 1957 v Praze.

V programu festivalu v Braunschweigu se objevila jména, která později hrála zásadní roli jak v moderním světovém loutkářství, tak v organizaci UNIMA. Mimo Harro Siegela (NSR) se zde se svým loutkovým divadlem představil z NDR i Carl Schröder a z pořádající země divadlo bravurního maňáskáře Maxe Jacoba, dále vynikající marionetář Albrecht Roser, ze Švédska Sieglův žák, mladý Michael Meschke, mladý Francouz André Tahon hrající se spodovými loutkami-marotami, dále se svým politickým kabaretem s abstraktními figurami Švýcar Fred Schneckenburger a v té době velmi kontroverzní německý výtvarník Harry Kramer pracující s objekty a experimentující s filmem i televizí. Československo reprezentovalo Divadlo Spejbla a Hurvínka. Málokdo tehdy tušil, že zde kromě konfrontace současného loutkového divadla obou německých států došlo i k zásadní konfrontaci stylů nově se probouzejícího moderního loutkového divadla, které bylo ovlivněno jak současným světovým výtvarným názorem pracujícím s abstrakcí a výraznou stylizací, tak existenciální filosofií, která se – na rozdíl od tematicky nezávazných výstupů, komediálních etud či loutkami interpretovaných závažných děl z činoherního repertoáru – projevila právě v díle Harryho Kramera a Freda Schneckenburgera.

Češi využili příznivé situace, kterou byla nejen úspěšně dokončená profesionalizace sítě loutkových divadel, ale i vznik první vysoké loutkářské školy na světě, jejíž absolventi se měli zakrátko zařadit právě do této nově vybudované struktury. Pro oficiální místa hrála jistě tato hrdost na novou podobu „státního“ loutkářství u nás podstatnou roli a projevilo se to i ve všech dokumentech a žádostech souvisejících s pořádáním kongresu v Praze v roce 1957. Světu bylo třeba ukázat, že česká iniciativa v UNIMA nesouvisela jen s výtečnou předválečnou pověstí českého loutkářství, ale že je zde znovu možnost pochlubit se něčím novým.

Ještě rok před vlastním V. kongresem UNIMA v Praze si můžeme v rekapitulaci historie této organizace v Československém loutkáři přečíst: Je zcela přirozené, že se stále častěji ozývají hlasy, aby mezinárodní loutkářský styk dostal konkrétnější formy, příznivější podmínky pro soustavný rozvoj a vývoj, spolehlivou organizační základnu – a odtud také to opětovné volání pro restauraci UNIMA. S jakousi samozřejmostí se předpokládá, že se iniciativy ujme Československo, nejen proto, že Praha zůstala dodnes sídlem mezinárodní loutkářské unie, nýbrž tak – a snad především – proto, že ve světě platíme za klasickou zemi loutkářů a loutek, a tuto pověst jsme ostatně po válce a zejména po únoru 1948 ve světě velmi účinně propagovali nejen zájezdy, nýbrž také desítkami velmi sugestivních a přitažlivých exposic.4

Na první poválečný kongres UNIMA byla tedy půda připravena. Československé a světové loutkářství ale postihla na počátku roku 1957 těžká ztráta – zemřel respektovaný a milovaný Josef Skupa. Šlo o osobnost, která si získala svým uměním, laskavou povahou a nelíčeným přátelstvím přízeň nejen loutkářů, ale i všech ostatních, kteří se s ním setkali. Byl onou nezastupitelnou osobností spojující tradici a moderní umění, předválečné i poválečné loutkářství, reprezentantem přímo předurčeným k výzvě pro znovuzrození UNIMA. Jeho význam a postavení ve vedoucích funkcích UNIMA byl nenahraditelný.

Bylo však třeba rychle jednat, přípravy na kongres byly už v plném proudu. Vlastní program kongresu, kromě jednání, která měla organizační charakter, měl být a byl především přehlídkou československého loutkářství, s menší ukázkou práce zahraničních hostí.

V. kongres UNIMA (Praha, 1957)

V. kongres UNIMA […] zasedal ve dnech 6.–9. 12. 1957 v hotelu International. Prezenční listina vykazovala impozantní účast – bezmála 500 přítomných z 23 zemí, z toho 64 hostí-nečlenů. Kongres měl opravdu důstojný průběh a vyzněl jako spontánní manifestace názorové jednotnosti, která se projevila i v jednomyslnosti voleb, při nichž se poprvé volili také dva viceprezidenti a vícečlenné prezidium. Prezidentem byl zvolen tehdy 69letý německý loutkářský mistr Max Jacob, funkcí vicepresidentů byli pověřeni 56letý S. V. Obrazcov (SSSR), a 74letý dr. Vitorrio Podrecca (Itálie), potomek starého slovinského rodu a zakladatel proslulého římského marionetového divadla Teatro dei Piccoli, ve funkci gen. sekretáře jsem byl potvrzen já, tentokráte už zralejší jak věkem (bylo mi tehdy už skoro 54 let), tak i zkušenostmi.

Účastníci kongresu absolvovali – kromě zvlášť bohatého doplňkového programu v Praze – také zájezdy do Liberce, železného Brodu, Žatce a Brna, tedy hlavně do míst spojených s historií naší loutkářské tvorby, nezapomnělo se však ani na pietní zastavení v Terezíně a v Lidicích. Velkému zájmu se těšilo promítání loutkových filmů a setkání s pedagogy i posluchači loutkářské katedry pražské AMU.5

Následující kongresy

Na V. kongres v Praze, kde byla obnovena činnost UNIMA, navázal pohotově hned kongres další, VI. kongres UNIMA v Bukurešti (26.–30. 5. 1958) programově věnovaný především uměleckým otázkám. Pro širokou mezinárodní diskusi o stavu loutkářství byl ideální příležitostí souběžně pořádaný a velkoryse pojatý mezinárodní loutkářský festival. Byl po pražském setkání přelomovým. Iniciátorkou celé akce byla Margareta Niculescu, tehdejší ředitelka bukurešťského divadla Tandarica.

Na konci V. pražského kongresu UNIMA jsem pozvala všechny přítomné, aby navštívili První festival loutkového divadla, který se konal v květnu 1958 v Bukurešti při příležitosti VI. kongresu UNIMA. Během dvou týdnů předvedlo v Bukurešti svou práci na 26 souborů, které dorazily z 16 různých koutů Evropy, Severní i Jižní Ameriky a Asie a festivalu se zúčastnilo okolo 800 loutkářů. Úspěch festivalu spočíval mimo jiné v tom, že diváci, soubory i novináři mohli, díky dobré organizaci i dostatečným kapacitám sálů, zhlédnout všechna nabízená představení.

Jak si jasně vzpomínám, porota v již zmíněném roce 1958 vedla vášnivé debaty a docházelo i k prudkým výměnám názorů nad novými tendencemi, které se začínaly prosazovat vedle klasických forem loutkového divadla. Exploze estetického způsobu vyjadřování, expresivní pojetí a prostředky se střetávaly se starým způsobem myšlení, a to vedlo k vyostřeným hádkám a oznamovalo to vstup loutkářství na pole divadelnosti a zrození divadla metafor. Kostky byly vrženy a napětí rostlo. Ceny byly rozdány novátorům, těm, kteří se nebáli riskovat a odmítli jet ve vyjetých kolejích. Mezi ně patřili Philippe Genty, Yves Joly, Albrecht Roser, Jan Wilkowski, Michael Meschke, Nikolina Georgieva, Atanas Ilkov, Ann Hogarthová, Jan Bussell a já. […]

Když se ohlédnu zpět za všemi těmi mezinárodními loutkovými festivaly a akcemi, uvědomím si, že ročník 1958 se stal vzorem, v jehož stopách od té doby kráčeli i všichni další organizátoři. Šlo o propojení mezinárodního festivalu a kongresu UNIMA spolu s tematickými výstavami a debatami. Organizátoři se mohli chopit iniciativy, zatímco UNIMA aktivně všechno podporovala a dodávala odvahu.6

UNIMA se stala v 60. letech 20. století světově uznávanou organizací a svou demokratickou strukturou, promyšlenou propagací loutkářského umění i uměleckými konfrontacemi vstoupila do další etapy své existence. Následující mezinárodní setkání, pracovní schůze předsednictva a konference na sebe nedaly dlouho čekat. V letech 1960–1966 se uskutečnily celkem tři:

VII. kongres UNIMA měl dvě části. První se odehrávala ve dnech 22.–24. 3. 1960 v Bochumi, druhá 26.–28. 3. 1960 v Braunschweigu a obě akce byly spojeny s festivaly a výstavkami.

VIII. kongres proběhl ve Varšavě (17.–26. 6. 1962). Souběžně s kongresem se konala ve Varšavě tematizovaná konference Loutkářství a divadlo, film a televize a mezinárodní festival.

Mnichov hostil IX. kongres UNIMA (4.–5. 6. 1966), kde byl do funkce viceprezidenta zvolen Francouz Jean-Loup Temporal, prezidentem od pražského kongresu zůstával Max Jacob a generálním sekretářem Jan Malík.

Pražský epilog

Snad žádný z kongresů UNIMA v celé historii této mezinárodní organizace se neuskutečnil v tak napjaté atmosféře a s tak obrovským úsilím a citlivým řešením řady diplomatických otázek zejména ze strany organizátorů, jako tomu bylo u jubilejního, X. kongresu UNIMA, který proběhl ve dnech 27.–29. 6. 1969 v Praze. Kongres byl provázen přehlídkou českých a slovenských profesionálních divadel, schůzí prezidia UNIMA, mezinárodní loutkářskou výstavou Loutky celého světa, II. mezinárodním festivalem loutkářů–amatérů a doplněn mezinárodním seminářem Vliv loutkového divadla na etickou a estetickou výchovu dětí. Jednání i doprovodný program měly zahraničním hostům i domácím loutkářům i laické veřejnosti opravdu co nabídnout.

Nešlo však jen o manifestaci výsledků československého loutkového divadla. Pražské a chrudimské setkání se odehrávalo stále ještě v rozjitřené době po invazi do Československa v roce 1968, v kulturní i politické nejistotě a obavách o další osudy nejen československé kultury, ale i o závan svobody, který přineslo Pražské jaro. Otázkou byly samozřejmě i možnosti dalších zahraničních styků, bez kterých by se nemohl rozvíjet jakýkoli život v kulturní sféře, natož další osudy UNIMA.

Reakce na pozvání do Prahy nebyly v této době jednoznačné – v osobním dopise vyjádřil Jean-Loup Temporal dokonce obavy, aby demonstrativní odmítnutí účasti, o které se vzhledem k okolnostem uvažovalo, neznamenalo pro české a slovenské loutkářství uzavření do ghetta, ze kterého by se jen těžko dostávalo.7 To, že se nakonec podařilo kongres i festival organizačně zvládnout, považuji dodnes za husarský kousek, mimo jiné proto, že zde byly ohlášeny velké delegace nejen zástupců zemí UNIMA a kongresových reprezentantů, ale i loutkářských „turistických“ zájemců a zvědavců (např. pouze z USA to byla výprava 35 osob) a více než 400 hostů přijelo s turistickými společnostmi.

X. kongresu UNIMA se zúčastnilo osobně 215 členů UNIMA z 30 zemí. Prezidiální schůze UNIMA, které se konaly před kongresem, se zabývaly přípravou kongresu, a hlavně definitivním návrhem nových stanov. Postkongresové schůze prezidia v Chrudimi provedly volby prezidenta, kterým se stal Jan Bussell z Velké Británie, a dvou viceprezidentů – Sergeje V. Obrazcova z SSSR a Ludwiga Krafta z NSR. Generálním sekretářem zůstal Jan Malík.

Zvláštní pozornost si zasluhuje nově koncipovaný návrh stanov týkající se vedení UNIMA, a zejména polarity mezi funkcí prezidenta a generálního sekretáře, která do té doby byla jen jakousi „gentlemanskou dohodou“ (prezident ze Západu, generální tajemník z Východu), ale v roce 1968 v navrhovaných změnách nabyly konkrétní podobu: Prezidium tvoří 30 členů, kteří budou zvoleni pro další funkční období. V prezidiu musí být kapitalistické a socialistické země zastoupeny 14 členy, neutrální země budou reprezentovány 4 členy.8 Nezbývá než si povzdechnout, že to bylo s preambulí UNIMA očividně v rozporu!

Problémy přinesl samozřejmě nejen vlastní kongres, ale jako vždy i otázky výběru účasti na festivalovém programu, a to nejen ze strany hostitelské země, ale i v nebývalém zájmu zahraničních loutkářů – sólistů i souborů – v programu vystoupit. Velký úspěch v hlavním přehlídkovém programu mělo vystoupení Středočeského loutkového divadla s Maeterlinckovou Smrtí Tintagilovou. Velká železná vrata, na která zoufale buší Ygraine ve snaze osvobodit za nimi uvězněného malého naivního bratra Tintagila byla silnou výpovědí. Bezmoc křehké loutky a jejích drobných rukou proti studené železné hmotě bránící jí v cestě ke svobodě byla natolik výřečným obrazem, že se po této scéně zvedla sovětská delegace a demonstrativně opustila hlediště. Právě tato inscenace, která využila sílu metafory tak typickou pro loutkové divadlo, byla kvintesencí pocitů, které zažívalo v tomto období především domácí publikum.

Přes úspěšné zvládnutí X. kongresu bylo za pohostinným nadšením organizátorů cítit obavy. Pozice a další fungování generálního sekretariátu v Praze nebyly potvrzeny a ve změněné politické situaci ani žádoucí (přičemž Statut UNIMA z roku 1957 výslovně uváděl, že sídlem generálního sekretariátu UNIMA jest Praha, a to bez ohledu na státní příslušnost předsedovu). Generální sekretariát, který se po XI. kongresu konal v Charleville-Mézières, se statutu navzdory na chvíli přesunul do Polska (prof. Henryk Jurkowski byl zvolen v Charleville generálním sekretářem, prezidentem znovu Jan Bussell) a v novém sídle UNIMA Charleville byl projednán a schválen nový statut UNIMA, zahrnující všechny výše uvedené změny týkající se politické polarity ve vedení UNIMA. Ještě před zahájením kongresu Jan Malík požádal, aby už do funkce generálního sekretáře, kterou vykonával bezmála čtyřicet let, nebyl kandidován. V jeho obsáhlých referátech z dalších jednání i výročí UNIMA je cítit pochopitelná trpkost a smutek nad tím, že Praha jako město vzniku UNIMA ztratila své výsadní postavení. X. kongres UNIMA v Praze v roce 1969 se tak stal epilogem za jednou historickou epochou.

Studie byla napsána pro publikaci UNI… Co? UNIMA! (s podtitulem Česká stopa v historii mezinárodní loutkářské organizace), kterou vydalo Muzeum loutkářských kultur v roce 2019. Redakčně upraveno a kráceno.

Poznámky pod čarou

1 Malík, J.: Půlstoletá UNIMA 1929–1969, ČsL 5/1979, s. 101.

2 Z dopisu Josefa Skupy datovaného 13. 7. 1933 a adresovaného „bratru Heidelbergovi“, Loutkář 3/1999, s. 118–119.

3 Rozhovor Eduarda Vavrušky s Janem Malíkem: O založení UNIMA v interviewové zkratce, in UNIMA 1929 Praha, Divadelní ústav Praha 1979, s. 7.

4 Malík, Jan: Před odpovědným rozhodnutím, ČsL 9/1956, s. 194.

5 Malík, Jan: Půlstoletá UNIMA 1929–1969, ČsL 5/1979, s. 101.

6 Margareta Niculescu: Ještě jednou UNIMA, in Loutkář 5/2009, s. 217.

7 Dopis Jeana Loupa Temporala Janu Malíkovi. 5. 10. 1968 – archiv MLK.

8 Změny ve statutu přijaté v červnu 1969 a potvrzené na následujícím kongresu v Charleville-Mézières – cyklostyl v německé verzi, archiv MLK.

Loutkář 4/2019, s. 98–101.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.