Loutkar.online

Malíková, Nina: 90 let UNIMA

Tři roky připravované oslavy 90. výročí založení UNIMA proběhly v Praze ve dnech 6.–9. 6. 2019 velmi úspěšně, včetně konference, vernisáže výstavy UNI… Co? UNIMA! a vydání stejnojmenné knihy i slavnostního večera v Říši loutek s účastí zahraničních hostů. Doufám, že v paměti většiny zúčastněných už šťastně zapadla i několikatýdenní vzrušená korespondence mezi Českým střediskem UNIMA a generálním sekretariátem UNIMA, která se týkala termínu pořadí „oficiálních“ a „ neoficiálních“ oslav jubilea UNIMA, kdy generální sekretariát „oficiální“ oslavy tohoto výročí stanovil na září 2019 v souvislosti se světovým loutkářským festivalem v sídle sekretariátu v Charleville-Mézières a o všech akcích souvisejících s pražskými červnovými oslavami informoval nejen členy UNIMA, ale i loutkářskou veřejnost pozdě a nepřesně.

Nicméně dohra všech nedorozumění pokračovala i na podzimním zasedání exekutivy UNIMA v Charleville Mézières. Ve stále ještě zjitřené atmosféře jsme se snažili se Stanislavem Doubravou, členem exekutivy, a mnou jako předsedkyní Českého střediska UNIMA během zasedání exekutivy UNIMA v Charleville Mézières ve dnech 18.–21.9. i později v osobních setkáních vysvětlit, že oslavy 90. výročí UNIMA v Praze v žádném případě nechtěly zastínit „oficiální“ oslavy v Charleville a že celá velkoryse pojatá akce v Praze chtěla především zviditelnit UNIMA. Hájili jsme nekompromisně postoj Českého střediska a znovu jsme s průkaznými argumenty kritizovali negativní postoj ze strany generálního sekretariátu. Výsledkem naší několikahodinové debaty, která měla postupně smířlivější podobu, bylo, že generální sekretářka slíbila zaslat dodatečně děkovný dopis za uspořádání oslav v Praze se zvláštním poděkováním členům Říše loutek, kteří jí darovali videozáznam ze slavnostního večera v Praze a který jsme osobně v Charleville předali. Následovalo vzájemné ujištění, že by se podobná situace plná nedorozumění, zaviněných malým přímým kontaktem, a hlavně podsouváním nejrůznějších obvinění, neměla opakovat. Nic jiného jsme si od počátku nepřáli!

V Charleville jsem se zúčastnila jako jedna z referujících (dalšími byli za moderování Cristiny Grazioli a Marka Waszkiela, kteří přednesli historický úvod k 90. výročí UNIMA, Penny Francis, Michael Meschke, Dadi Pudumjee, Lucile Bodson, Odoya Otegui a Sabrina Baran) konference na téma l UNIMA, tout une histoire…et demain? (UNIMA, to je celá historie… a zítra?) s příspěvkem Devadesátka jako výzva i břemeno. Téhož dne byla oficiální vernisáž výstavy k 90. výročí UNIMA Des hommes, des femmes, des marionnettes. L’UNIMA: croire et créer un futur commun pour les marionnettes (Muži ženy, loutky. UNIMA: věřit a vytvořit společnou budoucnost pro loutky). Byla věnovaná tvůrčím osobnostem UNIMA (Skupa, Malík, Obrazcov, Meschke, Niculescu…) zapsaným do historie UNIMA, s řadou archivních materiálů, jejichž fotokopie poskytlo jak Muzeum loutkářských kultur, tak časopis Loutkář. České loutky byly na výstavě zastoupeny třemi kopiemi loutek (Detektiv, Spejbl, Hurvínek), které zapůjčilo Muzeum loutkářských kultur, a dvou loutek z českých inscenací (Salguarda z Pana Johanesa a Zlatovlásky ze stejnojmenné inscenace) ze soukromé sbírky Dimitri Jageneaua z Bruselu. Přehledná, ale nikterak formálně inovativní výstava, jejíž kurátorkou byla Cristina Grazioli, dobře doplňovala v Musée d’Ardenes výstavu věnovanou 20. výročí charlevilleského festivalu s názvem Entre ombres et lumiéres (Mezi stíny a světly). Návštěvníci zde mohli vidět loutky z celého světa, které věnovali zahraniční loutkáři jak bývalému generálnímu sekretáři UNIMA Jacquesu Félixovi, tak i Mezinárodnímu loutkářskému institutu a souvisely s předchozími devatenácti ročníky Světového loutkářského festivalu v Charleville-Mézières.

Skutečnými „sólokapry“ na výstavě UNIMA byly loutky Joana Baixase (opět kopie) podle Miróovy předlohy ze slavné inscenace Mori et Merma španělské skupiny La Claca a originály loutek ruské avantgardní výtvarnice Niny Jefimové z Macbetha a Krylovových bajek z 20. let minulého století. Výstava je koncipována jako putovní a objeví se během příštích dvou let hned na několika místech ve Španělsku, Itálii, Portugalsku a Belgii.

Výstav bylo v Charleville víc: jedna z nich s názvem Haut les bras (Ruce vzhůru) byla věnovaná loutkářům Marcelu a Jeanu-Loupu Temporalovým a jejich životní cestě za moderním loutkovým divadlem, další výstavy vycházely z fotografií prací současného významného amerického loutkáře Basila Twista a současných inscenací loutkového divadla v USA.

Večer 22. září se na nádvoří festivalu uskutečnil dvouhodinový program k 90. výročí UNIMA koncipovaný – ve spolupráci s místní televizí a rozhlasem – jako televizní soutěž, kdy odpovídaly v přímém přenosu různé osobnosti UNIMA (prezident Dadi Padumjee, Sabrina Baran, Lucile Bodson, Alberto Bagno…) na otázky týkající se historie i budoucnosti UNIMA. Jejich vystoupení bylo prokládáno ukázkami z festivalových představení i sestřihem práce tvůrců spojených s UNIMA a bylo možné ho sledovat jak na velké obrazovce, tak online na sociálních sítích.

Z festivalového programu, kdy se mi nepodařilo získat vstupenky na prestižní či doporučená představení a byla jsem odkázána na volně přístupné akce v ulicích a hlavním náměstí Place Ducale, jsem ještě navštívila dobře prezentovanou interaktivní výstavu Stanislavy Stuchlé Cabinet Stuchlas inspirovanou inscenací Obludárium Divadla bratří Formanů, dobře umístěnou v odsvěceném kostele vedle Espace Festival.

Hvězdami festivalu byli jeho tradiční a oblíbení hosté – Duda Paiva (tentokrát s novou s inscenací Joe 5), Neville Tranter se speciálně pro festival vytvořenou inscenací Looking Back, úspěšná byla i prezentace belgické skupiny Moussoux-Bonté (The Great He-Goat) a Compagnie Lucamoros se třetím dílem trilogie věnované malířství po názvem La torture de Gaugin (Mučení Gauginovo). Překvapením bylo vystoupení skupiny Bread and Puppet (opera The Honey let’s Go Home), která se po delší době objevila v Evropě.

V celkové dramaturgické skladbě festivalu byla zastoupeny především francouzská produkce a inscenace z frankofonní zóny (Belgie, Kanada), pozoruhodný byl i počet mezinárodních koprodukcí, festivalových premiér i inscenací vzniklých přímo za podpory festivalu, z nichž největší ohlas získala italsko-francouzská spolupráce Fabrizia Montecchiho a Camille Trouvé De qui dira-t-on que je suis ombre? (O kom říkají, že jsem stín?). V programu dominovalo divadlo předmětů (jde už o nezpochybnitelný trend, nebo jen o módu?), ale zastoupeno bylo výrazněji i stínové divadlo a divadlo masek.

Česká loutková divadla (profesionální i nezávislé skupiny) se tentokráte přímo festivalu nezúčastnila. Výjimkou byla inscenace Kar uvedená v doprovodném programu mimo Charleville-Mézières. Propojení činnosti UNIMA (přes oslavy 90. výročí UNIMA, která byla na počátku jako organizace tvůrčím podnětem vzniku tohoto mezinárodního setkání vůbec!) a festivalu příliš nefunguje a zdá se, že ze strany organizátorů festivalu zatím o užší spolupráci není zájem. Je to škoda. Ze strany UNIMA je to samozřejmě námět pro další aktivitu, náměty i ofenzivu.

Loutkář 4/2019, s. 96–97.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.