Lešková-Dolenská, Kateřina: Moje láska k železnici se musela zkřížit s Míšinou láskou ke psům

Inscenace Naivního divadla Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! v režii Michaely Homolové dominovala nejen letošní Mateřince, ale zaujala i při udílení Cen Divadelních novin a začátkem listopadu si z Přeletu nad loutkářským hnízdem odvezla i putovní cenu Českého střediska UNIMA – Erika. Za celý inscenační tým jsem vyzpovídala spoluautora námětu a dramaturga Vítka Peřinu, aby prozradil, jak tento loutkářský hit sezóny vznikal.

Měli jste na počátku zkoušení nějaký inspirativní literární předobraz, jako třeba v případě Beránka nebo inscenace Čechy leží u moře, nebo ta inscenace vychází jen z vaší osobní náklonnosti k psům (a vlakům) a touhy je divadelně oživit?

Na počátku stál můj dlouholetý nátlak na Míšu a pana ředitele, abychom vytvořili ve studiu loutkovou inscenaci pro nejmenší děti z prostředí vlaků, s využitím opravdu funkčních vláčků. Mělo to souvislost jak s mojí celoživotní zálibou v kolejové dopravě, tak s obdobím, kdy jsem se svými malými kluky trávil hodně času na libereckém nádraží, blízko kterého bydlím. Čekání na příjezdy a odjezdy vlaků byla bez ohledu na liberecké počasí jejich velmi oblíbená kratochvíle a já během toho hodně přemýšlel o možnosti, jak jim ty vlaky ukazovat v teple. A když jsem pak naočkoval Mišku, tak ta si dala stěžejní a zásadní podmínku – ve vlaku bude jezdit pes! Vždyť jsou přece ze života doložené i případy, kdy pes procestoval vlaky kus světa, jeden takový má v Americe bronzovou sochu. Moje láska k železnici se tedy musela zkřížit s Míšinou láskou ke psům.

Jak tedy ta „zkřížená“ inscenace vznikala?

V první fázi došlo na několikeré debaty mezi Míšou, Robertem Smolíkem a mnou. Během nich jsme společně došli k výchozímu námětu: Pejsek Garyk bude jezdit vlakem a hledat psí lásku, fenku Družici, kterou její páníček autem odvezl neznámo kam. Důležitý byl okamžik, kdy jsme si řekli, že tam nebude lidský prvek zastoupený jinak než v podobě velkého auta coby personifikace páníčka. Tím jsme se uzavřeli v tom zvířecím světě, který jsem posléze zúžil čistě na svět psí. Garyk během svého putování musí potkat řadu jiných pejsků a ti mu vždy nějak drobně pomohou při jeho pátrání. Osobně si celou hru pro sebe pracovně nazývám Musíme psi pomáhat. Ty psí výpomoci jsou vždy adekvátní k dané psí konkrétní povaze. Policejní pes přivede Garyka na správnou stopu, pes trénovaný na cvičišti mu pomocí několika aportů přinese chybějící dřevo do parního kotle v jeho lokomotivě, které došla šťáva, a tak dále. Já měl pak za úkol vymyslet a rozepsat jednotlivé situace a charaktery těch pejsků. Robert Smolík mezitím kreslil jednoho hafana za druhým, všechny tak, aby se posléze dali nacpat do upravených korpusů jedné bazarové modelové železnice. Míša pro nás vymýšlela jména psů a jejich rasy, zásobovala mě psími historkami a „páníčkovskými“ povely. Do toho se Filip Homola, coby autor hudby, už začal poohlížet po hudebních nástrojích, které chtěl mít v kolejnicovém duchu – metalofony, litofony a xylofony… A pak jsme se konečně sešli i se čtveřicí herců – Adamem Kubištou, Markem Sýkorou, Tondou Týmalem a Filipem a vyrazili na železniční víkendový „teambuilding“. Na samém počátku ledna jsme vlakem dojeli z Liberce až do železničního muzea v Nové Bystřici u rakouských hranic. Kdo jel někdy vlakem z Liberce do Prahy, tak ví, že se za jednu cestu dá nazkoušet klidně i něco od Shakespeara. Nikomu ani nakonec nevadilo, že bylo muzeum v Bystřici zavřené.

Měli jste předem daný fixní scénář, nebo jste ho vytvořili až na základě společných improvizací s inscenačním týmem?

Výchozí scénář či spíše rozepsaný scénosled se k mému překvapení ukázal být nakonec jako velmi fixní, jenom jsme v průběhu zkoušení výrazně zjednodušili naši původní představu finální honičky vlaku s autem. Některé obrazy byly ve scénáři napsány relativně detailně, jiné zase volně a bylo na našich hercích, jak si s danou etudou poradí. A jelikož je to vážně hodně tvůrčí parta, tak bylo o zábavu při zkoušení i o konečný výsledek předem postaráno…

Na samotném zkoušení byla pro Míšu i herce nejnáročnější a nejdelší pasáž, kdy postupně vymýšleli trasu kolejiště, které Garyk při svém putování postupně vybuduje a projede jím. Herci pořád dokola spojovali jednotlivé kolejničky, tam a zase zpátky, a když už se zdálo, že vše funguje, tak jsme zjistili, že potřebujeme na závěr přijet do domku z opačného směru a vše se muselo zrcadlově prohodit, takže se zkoušelo takřka od začátku.

Vzhledem k tomu, že jste s Míšou Homolovou oba podepsání i pod další „psí“ inscenací Fuj je to! z repertoáru ostravského Divadla loutek, nabízí se otázka: Jak se od sebe liší? A mimochodem, chystáte ještě na další divadelní ponor do hlubin psí duše?

Byla to dost vtipná shoda náhod, ale obě inscenace mají společného pramálo. Jsou si velmi vzdáleny tematicky i výtvarně a v Ostravě se navíc pracuje s regulérním textem vyprávějícího psího hrdiny. Každopádně jsme nad sebou měli s Míšou bič, abychom se někde neopakovali a od psů si rozhodně chceme odpočinout. Alespoň od těch loutkových.

Jaké jsou podle tebe vůbec výhody zvířecích hrdinů na scéně?

Loutky oproti živým hercům mají známou výhodu: neodmlouvají, nezlobí při zkoušení, nemění nečekaně a nevhodně svou vizáž, nehádají se mezi sebou a tak dále. A když je pak řeč dokonce o loutkách zvířat, je to výhodné na druhou, protože odpadá riziko, že postava řekne špatně svou repliku nebo něco nepatřičného. V Šššš… postavy psů pouze štěkají, a to i ve chvíli, kdy jejich loutkovodiči chtějí vlastně ve skutečnosti hodně nahlas zakřičet: Zpomalte někdo ten vlak, mám tady rozpojenou kolejnici a ten čokl se mi zamotal nitěmi do výhybky! Ve výsledku divák vidí pouze herce, který v ruce drží roztomilého pejska a zuřivě štěká směrem na ostatní kolegy.

Neodpustím si trochu škodolibou otázku na závěr, na kterou jsi mi ostatně trochu nahrál: Na scéně se objevuje funkční modelová železnice, opravdová jezdící lokomotiva, která neúprosně určuje rychlost scénografických přestaveb jak prostředí, tak samotného kolejiště. Už jste během představení zažili dopravní nehodu?

No jéje! Jednou se dokonce povedlo vlak rozjet natolik rychle, že vylétl nejen z kolejí, ale i z hrací plochy až na zem před první řadu dětí. To bylo vytí a štěkotu!

Loutkář 4/2019, s. 94–95.