Loutkar.online

Zahálka, Michal: Loutkářská duše, krajina širá

Divadelní rok má příjemné jistoty – a mezi ty zvlášť pevné patří v listopadu usazený Přelet nad loutkářským hnízdem, který nabízí v poměrně krátkém čase možnost udělat si docela komplexní přehled o tom, co se v českém loutkovém divadle přibližně odehrává. Letošní 29. ročník doznal zajímavé změny: oproti minulým letům se neodehrával jenom v Minoru, ale celý čtvrteční a většina pátečního programu probíhaly v nedalekém syrovém sále divadla X10.

Pokládám to za přínosné vykročení: jsou inscenace, pro jejichž „punkovou“ povahu jsou sály Minoru přeci jen jaksi příliš útulné. Časové rozšíření přehlídky, která tentokrát začínala už ve čtvrtek o půl páté, sice umožnilo dost bohatou programovou nabídku (napočítal jsem čtyřiadvacet titulů, některé reprízované víckrát), ale myslím poněkud omezilo počet těch, kteří absolvovali výživnou festivalovou nabídku od začátku do konce.

Takhle zůstal zrakům části obecenstva skrytý třeba tradiční návštěvník přehlídky, plzeňský Rámus, který pod rovněž tradičním vedením režisérky Zdeňky Vašíčkové adaptoval klasickou pohádkovou látku pod názvem D+Š+B 2019. Poetika souboru je odjakživa specifická: záměrně staví na nedokonalém, insitním projevu, nepracuje ani s brilantní hrou loutkou, ani s dotaženou výtvarnou stránkou. Kdo s ní není dopředu obeznámen nebo kdo se tím naoko ledabylým zevnějškem dá otrávit, nemusí si vůbec všimnout vypravěčské rafinovanosti a mravního přesahu, které jsou většině tvorby Rámusu vlastní. Této konkrétní inscenaci snad poněkud škodí neujasněná, zdlouhavá expozice, ovšem základní princip spočívající v tom, že klíčové kvality musí hrdina objevit v sobě (namísto toho, aby mu pomáhali superhrdinní kamarádi), je nesporně objevný.

K dalším stálicím amatérského loutkářství patří jablonecký Vozichet alias autor, režisér, hudebník a jediný herec v jedné osobě Ruda Hancvencl. V Malém, hubeném a jednookém přináší zábavnou pohádkovou jízdu plnou zcizováků, slovních hříček, fórků nejrůznějšího druhu (ovšem vesměs vysoké úrovně), jedné povedené písně o pohádkových klišé a řady půvabných loutek Ivany Hancvenclové: pro mě osobně to byl jeden z vysloveně osvěžujících zážitků Přeletu.

Další amatérskou inscenací byl projekt Kdyby se ztratili… královéhradeckého souboru Mízou do dřeva: něžná, meditativní inscenace s verši, kontrabasem a decentně, leč nápaditě rozpohybovanými obrazy zesnulého výtvarníka Jindry Pevného. Minimalistickou poetikou je inscenace blízká pracím Hanky Voříškové, plyne v poklidném tempu a nabízí křehký okamžik pozastavení. Nemusí jistě sednout všem, ale pro toho, kdo se tou jemností nechá pohltit, umí být zážitkem.

Čtvrtou a poslední amatérskou inscenací Přeletu se stala inscenace No Time For Losers svitavského souboru JAMkA-drumka (jak název naznačuje, jeho členové jsou studenty dramatické výchovy na JAMU). Pod vedením Martina Mohra soubor zpracoval hru Univerzální toaleta dramatika S. d. Ch. jakožto metaforickou obžalobu (zejména) současného osazenstva Hradu. Mladistvá energie, s níž se tepe, je sice sympatická, ale z celku zbyde poněkud jednolitý projev nekonkrétního vzdoru bez východiska. Od jednoduché hry loutkou potom odvádí pozornost scéna potažená zlatou fólií, která je v reflektorech doslova oslnivá.

Každopádně ale pokládám za nutné podotknout, že tahle konfrontace amatérského divadla s profesionálním (a studentským) je v mých očích jednou z klíčových devíz celého Přeletu, potažmo velkou výhodou, které loutkářství má oproti jiným oblastem divadelní tvorby.

Studentská putování

Studentské projekty byly na Přeletu letos, řekl bych, mimořádně přesvědčivé a do budoucna velice slibné. Projekt KALD DAMU nazvaný Los os: Návrat hrdiny režisérky Valentýny Šatrové a scénografky Ivy Bartošové je poutavou drobničkou, která přináší zase trochu jiný pohled na možnosti meotaru, ale zároveň i hravý pohled na témata vodně-ekologická a migrační.

Nonverbální inscenace Lázně, uváděné souborem Vi.Tvor, vznikla rovněž na KALD DAMU coby bakalářská práce Alžběty Vitvarové. Vinou opožděného začátku (způsobeného místy poněkud optimistickým plánováním programu přehlídky) a jiných povinností jsem viděl jen první půlhodinu, nemohu tedy poskytnout relevantní zprávu. Rád ale hlásím, že mi svou hladivou, leč jaksi subverzivní lázeňskou atmosférou bylo přehlídkové představení příjemné a mrzelo mě, že jsem musel utéct. Zařazení na loutkářskou přehlídku mi nicméně připadá (pokud tedy po mém odchodu nepřišly loutky) trochu na hraně.

Inscenaci souboru Československé klacky Nejmenší ze Sámů, vzniklou rovněž na KALD DAMU v režii Johany Bártové, pokládám za vrchol celého festivalu. Na jednoduchém, ale nesmírně funkčním scénografickém nápadu (drobounké loutky na bubnu a jen minimum dalších prostředků) je postavené vyprávění iniciačního příběhu o outsiderově cestě za dospěním a přijetím společností, se silným morálním nábojem, ale také se silnou atmosférou a množstvím propracovaných loutkářských triků. V paměti utkví zejména hraní s perspektivou: Kdo říká, že už tak malé loutky nemohou být ještě mnohem, mnohem menší?

Nevím jistě, jestli lze inscenaci Damúzy Já, ty a to řadit ještě mezi studentské projekty, ale k těm mladým patří každopádně. Z letošního ročníku má nejnižší, batolecí věkovou adresu, ale nemyslím, že by se na něm starší nějak podstatněji nudili: dvojice astronautů, kteří putují vesmírem, diváky postupně zavede na několik planet, které představují velké nafukovací míče, mnohdy velice nápaditě zpracované a překvapivé. Podstatné ale je, že autorka, režisérka a herečka Karolína Křížková spolu se svým kolegou Andrejem Lygou nezapře taneční průpravu, takže místy má jejich projev blízko k tanečnímu divadlu či novému cirkusu.

Slovenská hledání

Z trojice slovenských inscenací, které letošní Přelet (v rámci Česko-slovenské přehlídky loutkářství v roce 30. výročí sametové revoluce) nabídl, byla také jedna studentská. Studenti bratislavské VŠMU v režii Mateje Trubana zinscenovali klasickou pohádku O Smolíčkovi s vtipem, příjemně kontaktním herectvím a bělostnou výpravou, v níž se organicky kombinovalo herectví živých herců s loutkami.

Anna Divadla Veteš, režírovaná Paulínou Belickou, vznikla na motivy románu Lucy Maud Montgomeryové a patří v mých očích k těm problematičtějším inscenacím: mnohomluvný scénář svou povahou vyžaduje dost niterné psychologické herectví, takže představitelce titulní role Alžbetě Kovaničové leckdy nezbývá než „činoherně“ dohrávat hrdinčiny pocity a loutku přitom jen držet v rukou. Je to škoda: tvůrci mají zjevný potenciál a samotné téma jedincova přijetí vlastní jinakosti a snahy o to být akceptován společností je samozřejmě (i s ohledem na cílovou skupinu) mimořádně podstatné.

Dezorzovo lútkové divadlo přivezlo v režii Gejzy Dezorze inscenaci slavného Krále Ubu. Je z toho velice přesvědčivá podívaná: loutky (kombinace marionet se dvěma muppety v ústředních rolích Otce a Matky Ubu) jsou adekvátně odporné, výprava (včetně svícení) promyšlená, celé se to hraje s dravou maskulinní energií výhradně pánského souboru. Kladem je i nesmírně vtipný úvodní proslov k publiku. Osobně se mi nicméně zdá, že s průběhem představení se nastolené principy jaksi okoukají: ostentativně předváděný hnus je od začátku tak silný, že nemá moc kam gradovat. (Doznávám ovšem, že to je můj problém i s předlohou a většinou jejích inscenací.)

Nezávislá strašení

Tvorba (zejména, byť nejen) pražských nezávislých loutkářů je pestrá. Ta nejslavnější jména často míří na dospělejší publikum, které už dávno není odbytištěm jen pro Buchty a loutky, ovšem pravidlem to samozřejmě není: na letošním Přeletu tak Dora Bouzková (Loutky bez hranic) sehrála vtipnou pohádku Nedopečený koláček, příkladnou v absolutně nepitvorné interakci s malým divákem. Vytknout by se snad místy dala poněkud rozbíhavá dramaturgie příběhu – ten ale nakonec dospěje k docela překvapivé a důvtipné pointě. V kombinaci s Bouzkové hereckým projevem se ve výsledku jedná o jednu z nejlepších „malých“ inscenací pro dětské publikum, s nimiž jsem se za dlouhou dobu potkal.

Zuna malovického Continua, kterou režírovala a i v ní (spolu s hudebníkem Filipem Bednárem) hraje Natálie Váňová, vypráví o dívce nadané kouzelným darem, která poznává svět. Vyprávění se bohužel rozpadá do dílčích částí, zvraty přicházejí bez kauzality tak, jak se zrovna hodí – a poněkud na škodu je i zbytečně stylizovaný hlasový projev hlavní představitelky.

Brněnské Divadlo Líšeň nabídlo inscenaci Spoutaný trávou, slibující divadelní odpočinutí od světového chaosu. Zenové vyprávění z dílny Pavly Dombrovské a Luďka Vémoly se odehrává v pozvolném rytmu, nese s sebou moudré pointy i zvláštní atmosféru umocněnou hudební složkou a drátovými loutkami, které dovedou hrát i stínohru. Příjemné, neokázalé dílko, které může rovněž dost potěšit.

Dnes již spíše pražští než kukští Geisslers Hofcomoedianten sehráli své Jedem s medem! (režie Petr Hašek), inscenaci inspirovanou Braunovými sochami z kukského hospitalu. Ty se tu přetvořily ve velké dřevěné loutky Jiřího Nachlingera – jsou krásné, je jich hodně a upřímně řečeno, vzhledem k tomu, že (snad aby připomínaly ony Braunovy sochy) nejsou polychromované, trochu se pletou. Tři příběhy odehrané kolem komediantského vozu (dle programu ve stylu kramářské písně, balady a lidové loutkové hry) jim toho navíc mnoho neumožňují, a tak herci hrají spíše kolem loutek než s nimi. Přehlídkové představení příliš dobře nedopadlo – je nicméně možné, že v plenéru, kam je inscenace původně určena, by byl zážitek organičtější.

Pražský Hura Kolektiv představil inscenaci Erben: Vlasy, místy až hororově temnou stínohru dle Erbena. Inscenace Hzy Bažanta a Leony Telínové je magická: stínohra kouzlí, loutky jsou groteskně přesné, efekty dovedou překvapovat a atmosféru mohutně posiluje zneklidňující hudba. Příběh by snad mohl být hutnější, přehlednější a jednoznačněji nasměrovaný – jinak ale těžko něco vytýkat.

Obdobně temná záležitost, inscenace nazvaná jednoduše Emil, vznikla v koprodukci Loutek bez hranic, Divadla b a Divadla T601 (za jeho zástupkyni Adrianu Kubištovou Máčikovou ovšem na Přeletu zaskočila Dora Bouzková z Loutek bez hranic). Využívá principu, kdy se nejprve zcela antiiluzivně a docela dlouho nahrává zvuková stopa (aniž by bylo zcela zřejmé, k čemu se které zvuky či repliky vztahují), aby se následně za využití této zvukové stopy již v situacích odehrál příběh a zpětně ozřejmil smysl nahrávaného. Místy je to (zejména pro unaveného festivalového diváka) trochu zdlouhavý mechanismus, ovšem mrazivě vtipná upírská story z chalup na kraji lesa za to čekání stojí.

Buchty a louky festival zakončily svými Vítěznými sviněmi. Dlouho jsem se na představení tohoto souboru tak nepobavil a nepotěšil: jde o neokázalou, plebejskou (a přece chytrou), sprostou (a přece kultivovanou) poctu starým loutkám a klasickému loutkářství, ovšem v neochvějně moderním hávu. Nesluší se prozrazovat moc, ale před tím, jak nekompromisně několikrát inscenace úplně změní žánr a vyprávěcí kód, hluboce smekám.

Statutární kvality

Inscenace statutárních divadel (tentokrát čistě mimopražských, z vlastní produkce Minoru jsme nic neviděli) byly zaměřením dosti rozdílné, kvalitou vesměs potěšující, bez výrazných propadů. Budějovické Malé divadlo se představilo s pohádkou O Palečkovi autora a režiséra Zdeňka Jecelína; kladem inscenace je nápaditá scéna Jitky Nejedlé, vytvářející tvárný hrací prostor ze starého drobného obytného přívěsu, a nenucená hravost trojice herců v čele s Lucií Valenovou v roli maminky. Zprvu kompaktní příběh se sice po čase poněkud rozpadá, ale i tak u mě pozitivní dojem nesporně převážil.

Plzeňská Alfa sehrála autorskou pohádku Petra Borovského Honza. Honza? Honza!, jež na Přeletu potěšila klasickým, byť nijak objevným marionetářstvím – ovšem proč je rámována prostým a nikam nevedoucím příběhem o tom, jak je třeba ze tří pohádek vybrat jednu, kterou místní hasiči sehrají na oslavách obce Janovice, to už si zrovna jistý nejsem.

Ostravské Divadlo loutek přivezlo variaci na Prodanou nevěstu v režii Marka Zákosteleckého. Ten dokládá, že Smetanova opera nabízí dostatek materiálu k hravosti i poté, co ji vytěžili Josef Krofta s Jiřím Vyšohlídem ve slavné inscenaci DRAKu. Zákostelecký vytváří dekoraci ve stylu stolních divadel se třemi úrovněmi (jednou pro živé herce, jednou pro maňasy, jednou pro nejrůznější drobné, vesměs plošné loutky na horizontu), vyhraje si s bleskovou proměnou perspektiv, stylizované přejezdy herců na plošinách… Děje se toho zkrátka dost na to, aby nevadilo, že některé pěvecké výkony mají (logicky) k bravuře daleko. Za úspěch inscenace v mých očích vděčí jednak notoricky známé, přístupné látce, jednak výtvarné složce.

Příjemným překvapením pro mě byl Šťastný princ, kterého podle Oscara Wilda připravil v kladenském Lampionu Matěj Forman. Příběh je to známý, mimo jiné i sklonem k poněkud sladkobolnému ladění (zejména v závěru), ovšem Formanova inscenace je dostatečně hravá na to, aby se prosadily i jiné tóny. Otevírá ji téměř rapové číslo představující kolorit městečka, plné vynalézavých rýmů (na scénáři se podílel i básník Radek Malý), a vynikající protiváhou baladické hlavní lince jsou interaktivní „učitelské“ vstupy Lukáše Bouzka v roli ornitologa, absolutně nepodbízivé (místy vůči zapojeným dětem i dospělým skoro až drsné), ale ohromně vtipné.

Motiv putování po různých planetách, využitý v inscenaci Já, ty a to, se objevil i v inscenaci pro odrostlejší publikum Mimoňovi od tandemu Jarkovský–Vašíček z královéhradeckého DRAKu. Planety jsou tu metaforou pro různé typy lidí, na něž při svém objevování světa narazí titulní hrdina, chlapec s Aspergerovým syndromem. Je to pozoruhodná inscenace, byť bych řekl, že herecky a textově podstatně víc než co do loutkářství: nepochybný prim tu totiž hraje v dobrém slova smyslu činoherní výkon Dominika Linky v ústřední roli.

O hračičkářské, vtipné i dojemné inscenaci Naivního divadla Liberec Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! (režie Michaela Homolová), v níž hrají prim modelové vláčky a loutky psů, se toho už od její březnové premiéry napsalo víc než dost. Právě ona si nakonec pro příští rok získala cenu Erik. Rozhodně nikoliv nezaslouženě, přesto si na závěr svého stručného festivalového referátu dovolím jednu doušku: první místa v hlasování o Erika už řadu let dopadají vcelku očekávatelně. (Jak se říká v Casablance: Zadržte obvyklé podezřelé.) Absolutně nechci výsledky zpochybňovat, vždy to bylo jistě plným právem, jen je škoda, že inscenace z inspirativního podhoubí, poněkud znevýhodněné tím, že je na rozdíl od „velkých jmen“ nevidí všichni hlasující, končívají na druhém (jako letos můj osobní favorit Nejmenší ze Sámů) či třetím místě – ale nikdo mimo festival se to o nich nedozví, protože webové stránky Přeletu zmiňují jen první místo. Rád bych proto tímto poprosil pořadatele ankety, zda by nezvážili (ideálně i zpětné) publikování „stupňů vítězů“: bude to jednou pro divadelní dějiny podstatná zpráva. A i pro dnešní stav oboru to umí být upozornění na jména, která budeme automaticky sledovat až za pár let.

Loutkář 4/2019, s. 90–93.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.