Vondráková, Adéla: Co se prý montuji do činohry

Bob Klepl patří k nejznámějším a nejoblíbenějším českým hercům. Jeho tvář se díky řadě rolí ve Studiu DVA pravidelně objevuje na billboardech po celé Praze (a nejen tam), na tramvajích i trolejbusech. Je hvězdou filmového plátna i televizních seriálů. Jeho jméno si většina diváků spojí primárně s činohrou, třeba s rolemi ve slavných Léblových inscenacích ruské klasiky v Divadle Na zábradlí.

Jeho divadelní začátky jsou ale spojeny mimo jiné i s Kleplovým rodinným loutkovým divadlem, které založil se svou tehdejší manželkou Veronikou na počátku osmdesátých let v Chebu. Kleplovo rodinné loutkové divadlo je spjato zejména s Divadelními poutěmi pořádanými od roku 1985 na Střeleckém ostrově v Praze1.

V roce 2007 jste v Lidových novinách řekl, že nejšťastnější v životě jste byl právě na Divadelní pouti. Chtěl byste tohle své prohlášení aktualizovat? Vaše kariéra v roce 2007 totiž rozhodně nekulminovala.

Divadelní pouť a působení s Kleplovým rodinným loutkovým divadlem je asi vrchol mého životního štěstí. Střelecký ostrov byl ostrov svobody. V podstatě jsme tam žili, jedli, koupali se ve Vltavě a měli jsme pocit, že žijeme velký život. Byl jsem potom i vážený dramatický umělec a komik, ale na tohle období pořád vzpomínám s láskou a optimismem. A to se už nezmění.

Jak se vlastně stalo, že jste jako absolvent herectví na činohře založil loutkové divadlo?

K loutkám mě přivedla láska. Roku 1980 jsem se oženil s Veronikou Szöke, vystudovanou loutkoherečkou, a jako svatební dar jsem jí sehnal Alšovo divadlo. Byla to obrovská truhla se sto padesáti loutkami, nábytkem, nádobíčkem, kulisami, prostě vším. Když jsem pak byl přijat do angažmá v divadle v Chebu, Veronika odešla se mnou a dělala tam nápovědku. Kvůli mně obětovala loutkařinu, a tak jsem navrhl, že založíme loutkové divadlo. Tehdy se ale ještě jmenovalo Collino a hráli jsme v Chebu pohádky pro děti. V roce 1985 se nám s Veronikou zrovna narodil syn, a tak za ni musela na Divadelní pouti alternovat moje sestra Nataša, která zrovna dostudovala herectví. Začalo mě to hrozně bavit a jako správný egoista jsem nakonec všechny ženy vyházel a hrál si radši sám.

V roce 2015 zažila Divadelní pouť drobný revival, když se o ní křtila kniha, a vy jste si na Střeleckém ostrově opět zahrál. Je to s loutkovým divadlem jako s jízdou na kole? Nezapomíná se?

Zapomíná. I když jsem původně žádný loutkář nebyl, tak za léta praxe jsem se to naučil a vodit loutky jsem uměl dobře. Teď jsem cítil, jak s nimi pracuji nějak podivně. Ale ono šlo spíš o nostalgickou vzpomínku a bylo vlastně jedno, co a jak hrajeme.

Vzal jste od té doby do ruky loutku?

Kdepak. Měl jsem teď takové těžší životní období. Prý se tomu říká andropauza – divné stavy, nejistota a pocit, že je to všechno pryč. A tak jsem se rozhodl, že bych ve Studiu DVA chtěl udělat velkou loutkovou inscenaci. Měla by to být vlastně retrospektiva Kleplova rodinného loutkového divadla a doufám, že mi s tím pomůže Šimon Caban. Chtěl bych se k loutkám vrátit. Uklidňují mne.

Fascinuje mě váš tehdejší repertoár. Odehrál jste mimo jiné Hamleta za pět minut a operu Mistr a Markétka dokonce za tři. V Loutkáři z roku 19932 vyšla vysloveně nadšená kritika vašeho Revizora. Jak jste si texty vybíral?

Gogolovým Revizorem mě odkojila moje arménská babička. Asi od pěti let mi ho četla jako pohádku, vtip. V divadle mi tu roli pořád ne a ne nabídnout, tak jsem si ho odehrál loutkově a za patnáct minut. Na Pouti jsem hrál třeba dvacetkrát denně, protože to všechno byly desetiminutovky. Do starých loutkářských textů jsem si vkládal vlastní nápady, ale hrál jsem třeba i West Side Story a J. A. Pitínský mi věnoval hru Buldočina. To byl krvák o kamenících vycházející ze starých loutkářských textů. Jeden sochař mi pro ni udělal nádherné divadélko. Na štítu bylo napsáno „Klepl národu“ a mělo sametovou oponu. Moje malinkaté loutky dostaly v podstatě svoje vlastní národní divadlo. Moc v něm hrát ale nešlo a technici to vysloveně nesnášeli, protože bylo z pískovce a vážilo tunu. Budu z toho mít aspoň krásný náhrobek. Ano, je to morbidní, ale už jsem v tom věku.

Byl jste režisérem, dramaturgem i hercem?

Nejdřív mi s inscenacemi pomáhala manželka. Ta mě navíc naučila jezdit do Hradce do DRAKu, který mi učaroval a inspiroval. A protože jsem měl pocit, že je moje činoherní kariéra celá špatně, šel jsem ještě studovat loutkovou režii a Jan Schmid mě tehdy ničil. Já navíc nechtěl dělat herecké etudy, protože to jsem měl už za sebou. Zajímala mne jen režie, a tak jsem to po dvou letech vzdal. Už jsem ale věděl, že nejsem úplný amatérský čumil a později mi dokonce Josef Krofta nabízel, abych na DAMU loutkové divadlo učil, jenže já měl trochu strach.

Takže vám loutky poskytly trochu umělecké svobody?

Ve svém loutkovém divadle jsem mohl hrát hry a role, které jsem si přál. Uvedl jsem třeba Kroniku ohlášené smrti, všude tekla krev, a to milovali hlavně Mexičani. Čím bylo víc krve, tím se víc smáli a skoro mě nosili na ramenou. Nakonec jsem hrál i v mexickém národním divadle, kam přišla celá vláda i s prezidentem. Mexičani byli rádi, že to bylo rychlé a výstižné a nemuseli dvě hodiny poslouchat české národní písně.

Jaké to bylo hrát v Mexiku?

V Mexiku jsme byli s Matějem a Petrem Formanovými nejprve oficiálně s Pragokoncertem. Podruhé jsme jeli do USA a Mexika na vlastní pěst v roce 1991. Po Mexiku jsme cestovali tři měsíce. Někdy jsme hráli pro indiány a někdy pro milionářské dcerky. Nevydělali jsme si nic, ale projeli jsme celou zem a nezadlužili se.

Měl jste tam obrovský úspěch. Noviny o vás psaly vysloveně oslavně: české loutkové divadlo je Trnka, Skupa, Klepl.

Oni totiž nevěděli, co napsat do programu. U Formanů vždycky mohli napsat alespoň, že jsou to synové velkého režiséra. U mě si prostě našli něco v encyklopedii. Po návratu jsem se s tím samozřejmě vytahoval před skutečnými loutkáři. Říkal jsem jim, ať se koukají zklidnit, že Klepl to tu má pod kontrolou. Bylo to nedorozumění z mexické strany, ale ano, mám ten program pořád schovaný.

A co New York?

Tam jsem si zařídil, že jsem mohl vystupovat v Central Parku. Hrál jsem v angličtině a místní mimové, klauni a žongléři byli rádi, že jsem po dvou dnech skončil, protože jsem jim bral kšefty. Miloš Forman také naplánoval, že jsme s kluky hráli pro jeho známé. Byli tam hudebníci a herci zvučných jmen. Asi se původně chtěl předvést se svými syny, ale byl jsem tam, tak jsem si zahrál taky. Jack Nicholson mi pak řekl, že jsem amatér.

To skutečně nemůže říct každý…

S kluky Formanovými jsem procestoval celý svět a jsem za to vděčný. Vidím u některých mladých herců, že potřebují být co nejrychleji slavní. Já se stal známým až někdy ve čtyřiceti, ale nikdy jsem z toho neměl mindrák. Ten dotek světa a velkých hvězd mi udělal klid v duši. Samozřejmě jsem také chtěl být uznávaný, ale věděl jsem, že za Aší to skončí. I když v některých vesnicích v Mexiku by si asi na Kleplovo rodinné loutkové divadlo vzpomněli dodnes.

Jak se to vlastně stalo, že vás loutky opustily?

Přišlo období slávy. Přešel jsem do Divadla Na zábradlí, Petr Lébl mě začal obsazovat do velkých rolí. Najednou jsem byl vážený umělec a začal jsem točit. Lidé mě poznávali na ulici a já se loutkářskému světu zpronevěřil. Teprve teď bych se rád vrátil – asi je to i tím věkem. Řada kolegů mi na rovinu říká, že jako loutkář jsem byl lepší. Co se prý montuji do činohry.

Poznámky pod čarou

1 O Divadelní pouti jsme psali v článcích Magdaleny Pantákové Ostrov svobody aneb divadelní pouť I a II v Loutkáři 2/2011 (s. 66–70) a 3/2011 (s. 116–119).

2 Hanžlíková, E.: Jeden dies a drum zítra, Loutkář 3/1993, s. 56–63.

Loutkář 4/2019, s. 73–74.