Lešková-Dolenská, Kateřina: Zodpovědnost jako svobodné rozhodnutí

Během dvou teplých a slunečných podzimních dní 18. a 19. října uspořádalo chrudimské Muzeum loutkářských kultur sympozium Bez drátů / Loutkové divadlo bez hranic, či lépe řečeno moderované setkání divadelníků a teoretiků u kulatého stolu doplněné divadelními představeními u příležitosti 30. výročí sametové revoluce, která mimo jiné obohatila český divadelní svět o zcela nový segment: nezávislé divadlo. Venkovní počasí nezmiňuji náhodou, protože stejně lehce (ale opravdu jen lehce) podzimně melancholická, avšak zároveň přátelsky rozzářená byla i nálada v přítomné společnosti. V Chrudimi se totiž především vzpomínalo, vesele i vážně.

Prolog

Program zahájila v pátek v podvečer vernisáž fotografické výstavy umístěné v podkroví Divadla Karla Pippicha, kde se mohli návštěvníci seznámit se směsicí relativně známých a často reprodukovaných snímků i zcela unikátních záběrů z archivů hlavních hvězd konference – Divadla bratří Formanů, Divadla Continuo a Buchet a loutek – tedy nezávislých souborů, které vznikly v prvních porevolučních letech, vytvořily si osobitou divadelní poetiku a tu velice úspěšně rozvíjejí dodnes. Fotografie byly příznačně rozvěšeny na pletivu, které vyplnilo celou výstavní místnost, a bylo zajímavé sledovat, jak se přítomní divadelníci nad mnohými snímky nepokrytě baví, doplňují je komentáři zachycených situací a leckdy kurátorům identifikují neznámé tváře. Večer pak patřil inscenaci Aladin v režii Matěje Formana a společenskému setkání s živou hudbou.

Teoretický úvod sympozia

Samotná konference začala v prostorách Divadla Karla Pippicha v sobotu dopoledne. Úvodní proslov obstaral prof. Miloslav Klíma, který pohovořil o jednotlivých souborech a upozornil na jejich charakteristické znaky. U Divadla bratří Formanů vyzdvihl jejich různorodost a urputnou snahu se nezapouzdřit a také jejich umanuté hledání prostoru pro společný zážitek. V případě Continua vysoce ocenil jeho příslovečnou tvůrčí kontinuitu, systematické budování sítě zahraničních kontaktů a zapojení do mezinárodních spoluprací i významný pedagogický vliv na nastupující uměleckou generaci, když hovořil o jejich neakreditovaném systému výchovy talentů. Nepovšimnuta nezůstala ani snaha Continua dlouhodobě pracovat i v netradičních prostorech. Na Buchtách a loutkách kvitoval především jejich hravost a hraní si s nápady, loutkami a situacemi, jejich využívání staré loutkářské techniky bez technologických příkras i jejich vzájemné hecování, trumfování a zároveň ohromný sebeironický nadhled. Zároveň jsou podle něj hrdí na svou schopnost zaujmout i dětského diváka a nikdy nenadbíhají diváckému vkusu; to se dá bezpochyby doplnit i k předchozím dvěma divadlům.

Druhý předem připravený příspěvek přednesla Nina Malíková a velmi přehledně v něm předestřela porevoluční vývoj českého loutkářství s důrazem na nově se formující nezávislou scénu (kromě tří přítomných divadel jmenovala i studentský soubor Tujů, který se odchodem na Slovensko transformoval do dodnes aktivního Teatra Tatro). Typickým rysem loutkářství raných 90. let pak byla podle Malíkové snaha o jeho novou definici i relativně krátkodechý návrat k tradici.

Také tento příspěvek se týkal zejména originality „svaté trojice“ českého nezávislého loutkového divadla. Nina Malíková připomněla prehistorii jednotlivých souborů a poukázala na nejvýznamnější inscenace, kterými na sebe v kontextu českého divadla upozornily. U Buchet a loutek vyzdvihla jejich chebskou a mlejnskou anabázi, u Divadla Continuo vzpomněla jejich rané inscenace Balada strašlivá o Jakubu Krčínovi (1993) nebo Mrakavy (1995) a odchod souboru do Malovic (v té souvislosti zmínila i aktivity jihočeského Studia dell’arte nebo Víti Marčíka). Připomněla i ročník KALD DAMU, který nejprve odešel do Dejvického divadla (Spoonriverská antologie, O dvanácti měsíčkách, Sestra úzkost, Sněhová královna, Zpívej, klaune) a později přešel s Janem Bornou do Divadla v Dlouhé. Zmínila i příznačné hledání netradičních prostor pro hraní divadla (pouliční produkce, nákladní loď bratří Formanů, cirkusové šapitó, zámecké zahrady, odsvěcené kostely, opuštěné průmyslové objekty), které dnes už nikoho nepřekvapí, ale tehdy šlo o velké novum.

Druhá část příspěvku Niny Malíkové však opustila historický kontext a zaměřila se na dramaturgii raných let svobody. Konstatovala, že se profesionální divadla dostala počátkem 90. let opět do pasti divadla pro děti a do repertoáru se tak vrátila silná vlna klasických pohádek. Dramaturgická bezradnost pak podle ní ale časem postihla i nově zformovanou nezávislou scénu: Z počátečního nadšení moci svobodně tvořit se v průběhu let vynořily i problémy – materiální, existenční, ale také tvůrčí. Nešlo už jen o to hrát, dokonce ani „kde“, ale především „jak“ a „co“? Závěrem Malíková tedy konstatovala, že tyto nezávislé soubory spojuje využívání vlastních námětů pro divadelní scénáře a jen výjimečně úpravy her klasického činoherního či loutkářského repertoáru a také rušení zavedených klišé projevující se novým pohledem na známá témata a reálie či neskrývaným ironickým nadhledem. Jak ovšem konstatovala na úplný konec: Bolestí jejich produkcí bývá problematická dramaturgie či její absence.

Debata

Po teoretickém úvodu se rozběhla Simonou Chalupovou moderovaná debata, která se točila nejen kolem otázek předestřených v úvodních proslovech, ale i těch na pozvánce na setkání: Co přineslo třicet let existence třem významným nezávislým divadelním souborům? Co by chtěly s divadlem ještě zažít a co už raději nikdy ne?

Zástupci všech tří souborů (Matěj Forman, za Continuo Pavel Štourač a za Buchty a loutky Marek Bečka a Vítek Brukner) se shodli na tom, že je spojuje jistá tvrdohlavost, umanutost, snaha rozbíjet konvence a zároveň silné výchozí ideály (až jakési iracionální počáteční nadšení) i to, že vnímají zodpovědnost za sebe sama jako své svobodné rozhodnutí a nikdy ho nelitovali, ačkoli to bylo – a stále je spojeno – s nepohodlím a nejistotou grantového systému, který se notabene rozběhl až někdy na přelomu tisíciletí. Pavel Štourač dokonce řekl, že v tomto ohledu jde opravdu spíš o nezávislost myšlenkovou, a doplnil, že dnešní situace je z jeho pohledu pro začínající soubory mnohem těžší, protože dnes na nezávislé scéně panují skutečně tvrdé ekonomické podmínky. Neubránil se ovšem dovětku, že mu ale na druhou stranu připadá, že se dnešní mladí tvůrci trápit snad ani nechtějí. Matěj Forman se na to do diskuse zapojil velice trefným přirovnáním, že pro něj s bratrem Petrem je divadlo doslova chlebem a divák si se vstupenkou kupuje i kus jejich života. Nikoli nějaký „výrobek“, ale kus jich samých, což by se jistě dalo vztáhnout i na druhé dva soubory.

Epilog

Po diskusním panelu, kde se kromě seriózního bilancování také rozpustile až sebeironicky žertovalo (třeba o tom, jak bezbřehé a neopakovatelné byly 90. roky) a nostalgicky vzpomínalo (například se přítomní pánové shodli, že se sešli u jednoho stolu naposledy před dvaceti lety!), se pokračovalo i v divadelních produkcích. V podvečer se v Malém sále představil festivalový evergreen B+L Automat na filmy a končilo se ve velkém sále temnou inscenací Poledne Divadla Continuo, která sleduje vesměs tragické osudy hrstky statečných Rusů, kteří veřejně odsoudili okupaci Československa v roce 1968.

Cestou domů se mi v hlavě stále vracela otázka, kterou při debatě položil Vladimír Hulec: Co bude s vámi zavedenou divadelní značkou, až jednoho dne skončíte? Musím se přiznat, že ať to bude jakkoli, ať už se najdou, nebo ani nebudou hledat pokračovatelé, budou mi všechny tři soubory v českém divadle zatraceně chybět!

Loutkář 4/2019, s. 68–69.