Šlechtová, Ema: Dělám věci tak, jak je cítím

Milan Hajn se 5. října 2019 stal historicky prvním držitelem ceny Thálie v nově vzniklé kategorii alternativního a loutkového divadla. S potutelným úsměvem při předávání přiznal, že může nyní konečně nabídnout trofej Blance Josephové Luňákové jako kompenzaci za to, že její cenu při jednom bujarém večírku rozbil.

Herec, ze kterého čiší upřímnost, optimismus a velká pokora, nastoupil do Divadla DRAK po pětiletém angažmá v Divadle Alfa. Mimo divadlo se zabývá také fotografií, a tak není náhoda, že hlavní roli v inscenaci Bílý tesák dostal právě on. Na loutkách ho nejvíce fascinuje jejich proměnlivost a velké množství podob, které mohou mít. Svou kreativitou, vnímavostí a zručností je Milan Hajn v mladé generaci loutkoherců jednoznačně nepřehlédnutelný.

Jak jste se dostal k loutkám? Co vás na nich uchvátilo?

Když jsem šel na DAMU, neměl jsem vůbec jasno v tom, jaké divadlo chci dělat. Hlásil jsem se sice na obě katedry, ale alterna mi zněla jako mnohem větší dobrodružství. Že je to hodně velké dobrodružství, se potvrdilo, protože Marek Bečka jako vedoucí ročníku si, myslím, dával záležet, abychom viděli a zažili co nejvíc z toho, co loutkové a předmětové divadlo nabízí. A tak se stalo, že mě uchvátily ani ne tak loutky jako spíš to obrovské množství možností a prostředků, kterými se dá pomocí věcí a loutek způsobit divadelní zážitek.

Do angažmá v Plzni jste nastoupil hned po škole? A jak zpětně vnímáte své pětileté působení v Divadle Alfa?

Do Plzně jsem nastupoval během posledního ročníku a šel do velkého neznáma. Zpočátku jsem byl trochu nešťastný, protože přechod z „damácké“ euforie do zajetého divadelního provozu, kde jsem nikoho neznal, se mnou docela zamával. Ale v Alfě byla a je skvělá parta lidí, se kterými byla radost být, takže jsem i přes počáteční pochybnosti zůstal, a to, co jsem se naučil od Tomáše Dvořáka a všech ostatních, beru jako potvrzení, že jsem udělal dobře.

Co vás vedlo k tomu vrátit se do rodného města a nastoupit do Divadla DRAK? V čem se pro vás od Alfy liší?

Návrat do Hradce měl dva zásadní důvody. První byl ten, že mě do DRAKu pozvali Jakub Vašíček s Tomášem Jarkovským a já cítil, že by se mohly dít velké a krásné věci. Druhým důvodem byl Hradec samotný, protože je to nádherné divadelní město, ve kterém se skvěle žije a jsem tam doma. To, že DRAK je luxusní adresa a má velmi praktickou terasu, byl k tomu všemu příjemný bonus. Do DRAKu jsem přišel v době, kdy se soubor obměňoval, zvykal si na novou poetiku a přístup k divadlu a hledal způsob, jak se vydat na novou cestu po úspěšných a slavných letech. Myslím, že něco podobného teď čeká i Alfu, a přeju jí, aby to hledání zvládla.

Jaký máte vztah k fotografii a filmu?

K filmu mám vztah vyloženě konzumentský a nemyslím, že bych měl nějak vytříbený přehled a vkus. O fotografii a focení se zajímám už dlouho a zvlášť rád fotím divadlo. Fotit nasvícenou, stylizovanou, ale zároveň velmi živou akci mě baví. Mám štěstí, že mi v DRAKu dávají možnost se v tomhle směru rozvíjet a můžu fotit inscenace, ve kterých nehraju. Pokud vím, tak s tímhle mým koníčkem se počítalo i při koncipování Bílého tesáka.

Inscenace Bílý tesák je z hlediska využívání live cinema pro loutkáře výzva. Jak celkově vnímáte tuto zkušenost? Otevřelo vám zkoušení třeba nový úhel pohledu na divadlo?

Řekl bych, že mi Tesák otevřel nový úhel pohledu na live cinema. Moje první praktická zkušenost s tímto formátem byla Nevina Petry Tejnorové, kde kamera stejně jako ve většině případů zprostředkovává pohled „zvenčí“. Zatímco v Bílém tesákovi je kamera očima vlka. Prošli jsme si tím, že jsme zkoušeli kameru animovat jako vlčí hlavu, ale ukázalo se, že je potřeba pracovat přímo s obrazem, s detailem, timingem i výtvarnem. A v tom byl náš přístup velmi loutkářský. Hrát Tesáka je speciální zážitek, protože vlastně nic moc nehraju, jen celou dobu zírám na displej a nechávám se vtáhnout tím, co Tesák vidí.

Do jaké míry se jako herec podílíte na vzniku inscenace? Neláká vás třeba režie?

Hodně záleží na druhu inscenace a na režisérovi. U Bílého tesáka byl můj vklad skrze obraz poměrně velký. Ale obecně pokud zkoušíme s Kubou Vašíčkem, tak se v první fázi podílím na vzniku inscenace řečmi u piva. Ve fázi na jevišti se pak spoléhám na cit a na to, že se dlouho známe. Dělám věci tak, jak je cítím, a věřím, že kdybych se pletl, Kuba, Tomáš nebo kolegové mi to řeknou. DRAK má velkou výhodu v tom, že v něm dobře funguje sebereflexe a kritika do vlastních řad. Režírovat se nechystám. Příliš se totiž zabývám detaily a neumím vytvořit koncepci.

Co pro vás znamená Cena Thálie a jak hodnotíte nově vzniklou kategorii pro alternativní a loutkové divadlo?

Thálie je velmi specifická v tom, jakou má tradici, a hlavně mediální prostor. Díky ní k nám do divadla přijdou lidé, kteří by tam jinak nejspíš nepřišli, a paní Pospíšilová od nás ze vchodu mi ve výtahu řekne, že je pyšná. Na jednu stranu mám velkou radost, protože je to samozřejmě velké ocenění nejen pro mě, ale i pro Tesáka a pro DRAK, zároveň ale vím, že v kategorii, která je tak široká, jako ta naše, se mezi sebou porovnávají neporovnatelné výkony. Přesto je dobře, že tahle kategorie vznikla a doufám, že se aktivita Herecké asociace tímto směrem bude rozvíjet. Umím si třeba představit, že by se v rámci loutkového divadla mohla udělovat i celým hereckým týmům. Rozhodně ale komisi nezávidím stanovování hranice mezi loutkovým a alternativním divadlem.

Často se dnes hovoří o krizi loutkového divadla. Sdílíte tuto skepsi nebo o české loutkářství strach nemáte?

Nemyslím, že by loutkové divadlo bylo v krizi. Jen se vyvíjí a možná se snaží natruc vyvléknout z tradice, která ho trochu svazuje. Tradici tohoto druhu nejde udržovat uměle. Když budou tvůrci ve využívání loutek upřímní a budou jim svěřovat právě takovou roli, o jaké budou přesvědčeni, že jim náleží, nemám o loutkové divadlo strach. Pro mě má kouzlo právě v tom, kolik podob může mít.

Milan Hajn (1987)

Herectví na katedře alternativního a loutkového divadla absolvoval pod vedením Marka Bečky. V posledním ročníku studia nastoupil do angažmá v Divadle Alfa, kde strávil pět let. Pochází z Hradce Králové, a i proto přijal výzvu Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka a nastoupil do Divadla DRAK. V roce 2019 získal cenu Thálie za herecký výkon v inscenaci Bílý tesák.

Loutkář 4/2019, s. 62–64.