Lešková-Dolenská, Kateřina: Střípky od silkeborgského jezera

Mezinárodní Festival of Wonder s podtitulem festival loutkového, objektového a vizuálního divadla, který se koná každé dva roky v poklidném malém dánském městě Silkeborg, se řadí k nejrespektovanějším událostem tohoto typu, a to především díky pečlivé kurátorské práci jeho umělecké ředitelky Ully Dengsøe, která systematicky objíždí různé festivaly a premiéry (české nevyjímaje), aby měla přehled, co se na loutkářské scéně děje.

Dramaturgie nesoutěžního festivalu bývá pokaždé lehce tematizována – letos pořadatelka zvolila pro dospělé téma Divadlo o životě a smrti a v lince pro dětské publikum údajně vybírala pohádky, a to především adaptace pohádkové klasiky od Hanse Christiana Andersena a bratří Grimmů. Byť, jak se nad tím tak zamýšlím, by se klidně mohl za další leitmotiv festivalu vydávat cirkus, protože například slavný švýcarský provazochodec David Dimitri, který vystupoval ve svém šapitó každý festivalový den, je opravdu artista a nikoli loutkář, a hned několik inscenací s prostředím cirkusu pracovalo.

Festival of Wonder se soustředí na inspirativní inscenace, které ještě nebyly v Dánsku k vidění a přinášejí něco nového, jak říká Ulla Dengsøe v propagačních materiálech festivalu, a zároveň slouží pro zahraniční ředitele festivalů a pozorovatele jako přehlídka tvorby dánských souborů. Kromě toho program zahrnuje i workshopy, výstavy, projekce a debaty, to vše zhuštěné do pouhých pěti dní, přičemž je absolutně nemožné zhlédnout celou programovou nabídku (přestavení často začínají ve stejný čas a některá nebývají hraná opakovaně) a člověk si zkrátka musí vybrat.

Dánská tvorba pro děti

V té části festivalu, která by se dala označit jako průřez dánskou loutkářskou tvorbou, se mi i letos potvrdilo, že se od středoevropského pojetí loutkového divadla výrazně odlišuje už samotných chápáním vyjadřovacích možností loutky – klíčovým elementem inscenací jsou vypravěči, kteří vše řečené loutkami ilustrují. Neplatí to samozřejmě bezvýhradně, například Claus Mondøe (De Røde Heste) ve své sólové inscenaci Opravdový příběh tří prasátek nevypráví, naopak velmi akčně hraje, iluzivně a s maňásky, známý příběh obrácený naruby, kde je vlk dobrý a třetí prasátko pěkně drsný punker.

Týž herec se na festivalu představil s inscenací Cirkus Inhabitus, která už ovšem vypravěčskou formu zachovala. Ačkoli to není zpočátku úplně jasné, je hlavním scénografickým prvkem inscenace na pohled zhola obyčejné sako (jen někde mírně vyboulené a s naditými kapsami), které má Mondøe na sobě. Postupně se z něj ale vynořují podivné bytosti (loutky-hračky). V jedné kapse bydlí nenasytný lev, v druhé silný vzpěrač, ovšem všechno se točí kolem křehoučké provazochodkyně, které ten podivný pán v saku svou nešikovností mnohokrát ublíží a musí ji v nemocnici dát dohromady. Těžko se to vypráví, protože metoda vystavění scénáře je spíš asociativní a logika nonsensově vykloubená (ošklivě by se tomu dalo říct „cochcárna“), nicméně Claus Mondøe uhraje prakticky cokoli, aniž by člověk přemýšlel nad tím, že scénář stojí povážlivě na vodě. Až úplně na konci, když si ten popletený ničitel artistek sako rozepne, a odhalí červeno-bíle pruhované šapitó uvnitř, je evidentní, že všichni ti neobvyklí obyvatelé jeho kapes jsou cirkusáci.

Tento motiv se objevil také v inscenaci Útěk (Teatr Patrasket). Cirkus je tentokrát součástí centrálního otočného objektu-šestihranu, který funguje jako kasa, reklamní poutač i jako cirkusová manéž. V ní se setká obtloustlý chlapec, který divákům neúspěšně předstírá, že je gigantické mimino, a je proto suspendován na prodavače balonků, a dlouhonohá hubeňoučká akrobatka. Obě loutky jsou manekýni a nezapřou inspiraci burtonovskou estetikou lehce hororových vyděděnců a outsiderů. Když v cirkusu vypukne požár a hrozí, že při něm akrobatka zemře, protože ji plameny uvěznily na samém vrchu šapitó, nafoukne tlouštík tolik balonků, aby ho unesly, děvče zachrání a společně z cirkusu utečou. V inscenaci vystupují dva jako-staří loutkáři herci, kteří publiku pomocí loutek předvádějí svůj životní příběh. Ovšem opět pohříchu spíš vypráví, než že by s loutkami doopravdy hráli.

Taktéž lehce fantazijní až roztomile nonsensový příběh nabídla inscenace Anima (Meridiano Teatret), která ukazuje trápení malé holčičky, která přijde o pejska a rozhodne se, že vypátrá, kam se poděje duše po smrti. Nejprve pátrá na Měsíci, kam vyleze po dlouhém žebříku, odkud ji astronaut pošle do Číny, kde rozumějí převtělování. Z Číny (kam se prohrabe lopatkou) ji ovšem zase pošlou do starověkého Řecka za Platónem, což je obzvlášť půvabná sekvence plná neúprosné dětské logiky: do minulosti se přece dostaneme tak, že šlapeme pozpátku na kole. A díky Platónovi objeví, že duše zemřelých si nosíme ve svém srdci, a uleví se jí. Na zobrazení tolika prostředí a poměrně složitého děje využívají tvůrci iluzivní způsob hraný ve třech obdélníkových výřezech technikou černého divadla, takže inscenace působí velmi intenzivně jako loutkový film, jen občas přerušený hlavou vypravěčky, která komentuje a posouvá děj dál.

Asi nejsilnější zážitek nabídla sólová inscenace pro děti od 2 do 4 let Písně shůry (Himmelsange), která vznikla v koprodukci Teater MY a Teater Refleksion a odehrává se v bílém stanu vyloženém bílým kobercem a polštářky a velkými – pochopitelně bílými – hvězdami na stěnách. Ty jsou plastické a otvíratelné a vypravěčka (rovněž celá v bílém) z nich jednak vytahuje hrdiny příběhu a také jsou v nich ukryta i vyobrazení různých situací, o nichž se mluví – léto, déšť a kaluže, zima, moře. Sice nerozumím dánsky, ale přečetla jsem to pro sebe jako poetické až nostalgické vyprávění dílem o dětství, dílem o chlapci, co žije na zemi a povídá si s dívenkou ze vzdálené hvězdy. Herečka Mette Rosleff má také velký dar, že působí na scéně velice klidně, laskavě, má příjemný hlas a umí svým úsměvem okouzlit a ukonejšit i ty nejroztěkanější malé diváky.

Zástupci tradičního loutkářství

V programu se letos, pro mě trochu překvapivě, objevilo několik titulů, které oživovaly klasickou divadelní formu – mám na mysli jak vyznavače tradičního marionetového divadla a jejich estrádní inscenace ve stylu „co loutky dovedou“, kam by patřil řecký soubor Antamapantahou nebo jediný český zástupce letošního ročníku Pavel Vangeli, stejně jako ruský loutkář Viktor Antonov, tak představitele papírového divadla (Papirteatret Meklenborg), kteří loutkami vlastně jen ilustrují předem vytvořenou zvukovou nahrávku. Z ranku těchto konzervativců výrazně vybočovalo jen francouzské divadlo La Pendue, které sice hrálo klasickou paravánovou rakvičkárnu se vzteklým a násilnickým Polichinellem, ale oba herci – Estelle Charlier a Romuald Collinet – ji dokázali svými zcizováky a pohotovou interakcí s publikem zpestřit natolik, že se ani zdaleka nepodobala muzeální podívané, byť už by na to Polichinelle rozhodně věk měl.

Těžkotonážní nabídka pro dospělé

Velice ambiciózní inscenaci Železný prsten (Jernring) nabídl dánský soubor Bådteatret, jehož členové se rozhodli zdivadelnit Symfonii č. 7 C Dur (op. 60) Dmitrije Šostakoviče, která bývá často označována jako Leningradská a která vznikala přímo během devíti set denní vojenské blokády Leningradu (1941–1944) s nepředstavitelným půl milionem civilních obětí. Tvůrci pro svůj záměr využili manekýny s živýma rukama, ale třeba i masky a stínohru, a na velké kruhové scéně připomínající zaseknutý dětský kolotoč představili velké dějiny prostřednictvím těch malých – ve fragmentech ukázali příběh jedné rodiny, nevinných a bezbranných obyvatel města, jejíž někteří členové během blokády tragicky zahynou, ať už z vlastního rozhodnutí, nebo nešťastnou náhodou. Popravdě z inscenace nevychází jako arciďábel jenom Hitler, ale i Stalin a výsledný dojem z festivalového přestavení byl tak skličující, že se publikum po posledních tónech rozcházelo téměř za hrobového ticha.

Podobné tíživé prázdno se rozhostilo i po děkovačce představení velmi progresivního uskupení Plexus Polaire s názvem Černý pokoj (Chambre noire), která představuje životní příběh Američanky Valerie Jean Solanas, ženy, která se pokusila v roce 1968 zabít Andyho Warhola a skončila v blázinci. Inscenace otevírá její dětství v problematické rodině (je naznačeno, že matka byla prostitutka a otec ji zneužíval) a celým jejím životem se vine až patologická nenávist k mužům. Inscenace se opírá o román Sary Stridsbergs The Faculty of Dreams a na jevišti jsou po celé představení pouze dvě ženy – muzikantka a zpěvačka Ane Marthe Sørlien Holen a režisérka a vynikající loutkářka Yngvild Aspeli, která hraje všechny postavy. Její výkon je neuvěřitelně soustředěný a zvládá pomocí realistických loutek v životní velikosti zahrát dialog matky s umírající dcerou, stejně jako sekvence z dětství, kde je Valerie naopak malá holčička a s prosíkem se věší mámě na krk, aby ji nenechávala samotnou doma. Zahraje i bouřlivá léta, kdy byla Valerie členkou bohémské společnosti, stejně jako její pád až na úplné dno. Scénografie pracuje jenom s náznakem, klíčové je herectví. Na scéně je pouze posuvná postel a závěsy z třásní, které lze různě přetahovat a seskupovat a na něž lze také promítat. Rozhodně šlo o jeden z největších festivalových zážitků.

Experiment režiséra Ariela Dorona Návštěvní hodina (Visiting Hour), který připravil společně Theater Junge Generation z Drážďan, měl za cíl otřást publikem podobně, ale nejsem si jistá, jestli to vzali za správný konec. Představení na festivalu se buď nepovedlo, nebo ten koncept prostě nefunguje. Diváci jsou shromážděni v prostoru (v našem případě šlo o jeden prázdný sál místního muzea) a mezi nimi se pohybují lidé v kombinézách s bezpříznakovými šedými maskami na obličeji. Po chvíli vyjde najevo, že jde o jakési dozorce ve vězení či koncentračním táboře, a přímo před našimi zraky přivádí na scénu tu realistické, tu méně realistické loutky (včetně celotělových masek zvířat, maňásků a plošných loutek, s nimiž je na rozdíl od hyperrealisticky vyvedených dětí opravdu těžké soucítit) a beze slova – a v poměrně rychlém sledu – je zabíjejí shozením z vyvýšeného podia. Mechanicky vodí nové a nové, aniž by publiku bylo dostatečně sděleno, co se od něj očekává. Má jen přihlížet? Může zasáhnout? Nepokazí tak koncept inscenace? A tak se mrtvoly vrší. Pouze ve dvou momentech byla letargie (postupně čím dál znechucenějšího, avšak stále pasivního) publika probuzena, a to když jsme dostali jednoznačně definovanou pobídku jednu loutku vykoupit, takže byla vysvobozena, a podruhé, když jednu z loutek dostala divačka přímo do rukou a pokusila se ji zachránit, nicméně se jí to v přesile katů nepovedlo. Další výzva k aktivní participaci už ale nepřišla. Je pravda, že ten zážitek ve mně silně přetrvává i s odstupem času, ale nemohu se zbavit dojmu, že to nebylo ze strany inscenátorů sdostatek promyšlené a pro poměrně početné publikum sdělné.

Poslední inscenace, o níž bych se ráda zmínila, je novinka od australského loutkáře usazeného v Nizozemí Nevilla Trantera (Stuffed Puppet Theatre) nazvaná Babylon. Tentokrát jde o sólovou inscenaci, ale opět v charakteristicky ošklivé až kýčovité Tranterově autorské výpravě (látkový paraván, spodové loutky na štendrech téměř lidské velikosti s lesklýma očima), která se snaží otevřít aktuální téma migrace a potopených lodí, na nichž umírají nevinní lidé. Inscenace je ale dramaturgicky tak rozkošatěná, že mnoho dějových linií a osudů vystupujících postav přebijí nově vršené linie a motivy, takže na konci zůstává v hlavách diváků lehký chaos. Co je však na inscenaci zdaleka nejzábavnější, je lehce kacířská motivická linka spojená s postavou senilního boha, kterému anděl Uriel prozradí, že se Kristus (mimochodem zobrazený jako pomatený naiva s ovečkou Binky na krku) chce znovu vrátit na zemi a plout spolu s migranty do Babylonu, aby znovu spasil svět. Bůh se v ten moment stává neurotickým otcem, který chce za každou cenu zachránit své dítě. Loď se potopí, ale Kristus na ní není, protože ho tam s ovcí kapitán nepustil (Nejsme Noemova archa!), nicméně tatínka sužuje dál, protože se místo toho chystá bojovat s klimatickou změnou. Dovedu si představit, že tohle divadelní rouhání může v zemích s pevněji zakořeněnou křesťanskou vírou nutně vyvolávat lehké až středně těžké pozdvižení.

Letošní ročník Festival of Wonder byl velmi rozmanitý. V něčem novátorský, v něčem až překvapivě konzervativní, ale abych byla upřímná, úplně nejvíc ze všeho jsem pookřála na putovní výstavě Divadla bratří Formanů Imaginárium, která se konala v budově bývalých lázní kousek za městem (Art Centre Silkeborg Bad) a kterou hosty festivalu prováděl Matěj Forman. Tolik hravosti a zároveň důvtipu i vtipu, precizní řemeslné práce s materiálem a vytříbeného nepodbízivého výtvarného stylu, co dokázali tvůrci loutek a interaktivních objektů (Matěj Forman, Renata Lhotáková, Martin Lhoták, Pavel Macek, Tereza Komárková, Antonín Maloň, Andrea Sodomková, Josef Sodomka, Irena Vodáková, Barka Zichová, Veronika Podzimková, Jana Paulová, Kristýna Mlynaříková, Kamila Restrepo) namačkat na relativně malou plochu, a kolik návštěvníků tak dokázali vrátit do dětských let! Tam jsem si připadala opravdu jako v loutkářském světě, kterému rozumím a který mám ráda.

Loutkář 4/2019, s. 51–53.

Lešková-Dolenská, Kateřina: Střípky od silkeborgského jezera

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás