Slavíčková, Sarah: Loutkoherci, kteří svým loutkám rozumějí

Druhou premiéru letošní sezóny v Divadle Minor s názvem Nanuk zrežírovala zde poprvé hostující režisérka Anna Klimešová, nedávná absolventka KALD DAMU. V divadelním světě však není žádným nováčkem – naopak!

Jako o člence a spoluzakladatelce souboru 8 lidí (např. Press Paradox a Sametová revoluce: Federál) nebo režisérce kritikou oceňovaných inscenací Vladař nebo Máj se o ní často mluví jako o jedné z nejvýraznějších a nejtalentovanějších tvůrkyň své generace, která má co říct a ví, co chce sdělit. S inscenačním týmem složeným také ze studentů a absolventů KALD, včetně dramaturga Borise Jedináka a scénografů Kláry Flekové a Mikoláše Zíky, kteří již v minulosti s Klimešovou vytvořili například inscenaci Barunka Is Leaving, přináší také do Minoru závan čerstvého vzduchu a svůj osobitý autorský styl.

Vánoční pohádka z laponského prostředí vypráví příběh o Eskymákovi Panukovi (Eliáš Jeřábek) a jeho pejskovi Nanukovi (Štěpán Lustyk), který se mu při lovu ryb během sněžné vichřice ztratí. Hlavní dějová linka tedy pojednává o shledání této ústřední dvojice, tematizuje dětem známý vztah mezi pánem a psem a okamžitě je vtahuje do společného pátrání. Malí diváci hned od počátku hlasitě reagují, loutkohercům radí, společně s nimi opakují jejich repliky a na celou Malou scénu Minoru křičí: Nanukuuu, kde jsi? Do příběhu také vstupují epizodní postavy v podobě Vlka (Ivo Sedláček), laponských rošťáků Ťupiťapů a osamoceného medvěda Tulimaka (Kateřina Císařová). Inscenaci rámuje vyprávění Laponky Maké (Nataša Mikulová), která je průvodkyní dějem a upozorní děti na obra, žijícího na severu, který, když je smutný a postrádá společnost, pláče kroupy, a tak nastane sněhová vánice.

Samota a potřeba mít kolem sebe někoho jsou v inscenaci tematizovány hned několikrát. Dokonce můžeme sledovat hned čtyři linky, které se jich dotýkají a nahlížejí na ně z různých stran. Medvěd Tulimak zjišťuje, že více než svůj komfort a bezpečnou bublinu chce mít vedle sebe kamaráda. Stejně tak ukazuje silné a nerozlučné pouto páníčka a pejska, kteří by za sebe položili život, a koneckonců i Panukovu touhu mít po boku vypravěčku Maké. V závěrečné scéně, kdy se nová parta ve složení Nanuk, Tulimak a Panuku i s Maké vypraví na návštěvu k obrovi udělat mu radost, se všechny osamocené duše scházejí a herci i publiku nenuceně připomínají, že o Vánocích by přeci neměl být nikdo sám.

Přes množství odboček a linií je pohádka velice chytře a čistě dramaturgicky vyřešena a vše se na konci dokonale protne. Možná by ale i kvůli soustředění diváků, kteří po celou dobu vstřebávají přehršel bohatých – nejen – vizuálních vjemů, a kvůli většímu prostoru pro silné obrazy snesla délka některých akcí a scén v druhé části představení přece jen drobné krácení a zhuštění. V záplavě nápadů totiž počáteční dynamika a energie postupně uvadají. Což je velká škoda, protože jedna z posledních scén (Panukovo umírání) v sobě nese obrovský potenciál a napětí, ale nakonec se v tom všem tak trochu ztrácí.

Autorský text, jak je pro Klimešové tvorbu typické, vytváří tvůrčí tým společně přímo při zkoušení a vzniká až do posledních chvil před premiérou. Mladým loutkohercům i loutkám velice svědčí a působí naprosto přirozeně. Díky využití hovorového jazyka si ho herci jednoduše modifikují a pohotově improvizují s publikem – především tedy Štěpán Lustyk v roli Nanuka, který vytrvale, přesto s úsměvem a šarmem, reaguje na nadšené diváky a profesionálně se drží své postavy – a vedou s ním plynulý, hravý dialog.

Diváky kromě srozumitelného jednoduchého příběhu a vstřícných sympatických herců jistě zaujme také vizuální rozmanitost inscenace, obratně balancující na hraně kýče a do detailu propracované roztomilosti. Nejenže jsou celá scéna (v zadní části korálkový závěs a před ním bílá nízká plocha symbolizující zamrzlou krajinu, která se dá různě rozkládat) i kostýmy do nejmenších maličkostí ozdobeny laponskými motivy, diváci mohou také na vlastní kůži ucítit závan severního větru, zažít vichřici nebo zahlédnout polární záři. Podobné efekty, které se většinou dějí přímo na scéně a dobře děj oživují, děti sledují s úžasem a baví je svým technickým provedením – například vichřice je realizována foukáním větráku, do něhož jedna z hereček hází bílé polystyrenové kuličky. Atmosféru doplňuje živá hudba s chytlavým leitmotivem hraná na rozmanité i ručně vyrobené nástroje. Herci také hned na začátku zdraví děti laponskými pozdravy a rošťáci Ťupiťapové, připomínající různé pohádkové „škodílky“, mají dokonce i svou unikátní řeč.

Ovšem nejsilnější stránkou inscenace (navzdory možná až přílišné přebujelosti v ostatních složkách, která ubírá mnoho divácké pozornosti) je jednoznačně práce s loutkami. Hlavní dvojice Nanuk (který vzdáleně připomíná hrdiny z úspěšného Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! a znovu ukazuje, že dobře vyrobená a animovaná loutka psa u dětského publika rozhodně obstojí) a Panuk jsou dřevění manekýni, stejně jako ostatní louky. Postavy vlka a medvěda mají masky, které doplňují v případě Tulimaka svetr a bílé huňaté nohy a rukavice, Vlk je naopak zahalen tajemstvím a stylizován do role „záporáka“. Přichází v kovbojských botách a černé bundě.

Nejen komunikace s diváky, ale především herecké napojení dvojice Lustyk–Jeřábek a jejich cit pro animaci vytváří dokonalé souznění, jako by byly loutky jejich alter egem, a jsou stejně jako Panuk a Nanuk nerozlučitelnými parťáky. Hravost, odlehčenost, zručnost, energie a radost, která z herců prýští, je po celou dobu přenášena do hlediště. Ústřední duo své loutky animuje osobitě, přirozeně a lehce a dosahuje takové iluze, že divák loutky vnímá skutečně jako živé bytosti. Vrcholem souznění herců s loutkou i s diváky se pak stává zmiňovaná scéna v závěru, kdy Panuk umírá. Když leží tělo bezvládné loutky na bílé kře, zraky diváků, herců i Nanuka se obracejí na Jeřábka. Všem je totiž už z předchozího naprosto jasné, že jediný, kdo může Panuka oživit, je právě on, a to nejen proto, že ho po celou dobu animoval. Hercům se tak společně s režisérkou Klimešovou v inscenaci podařilo oživit vztah loutky a herce, který pěstoval například Josef Krofta v DRAKu a který je v dnešním českém loutkovém divadle už téměř raritou. Nanuk tak potěší nejen děti a rodiče, ale konečně hlavně i loutkáře!

Divadlo Minor, Praha

Nanuk

Režie: Anna Klimešová, dramaturgie: Boris Jedinák, hudba: Ivo Sedláček, scénografie: Klára Fleková, Mikoláš Zika

Premiéra: 10. 11. 2019, psáno z reprízy 13. 11. 2019.

Loutkář 4/2019, s. 46–47.