Švecová, Veronika: Ambiciózní experiment na půli cesty

Divadelní uskupení Spitfire Company, tentokrát v tvůrčím složení Petr Boháč, Martin Tvrdý a Jan Tomšů, prezentuje svou novinku s názvem Podvraťáci jako rodinnou inscenaci pro diváky již od sedmi let. Rozhodně ale nejde o klasickou pohádku nebo konvenční dobrodružný příběh pro děti.

Tvůrci pojali koncept velmi svérázně, na dětského diváka kladou vysoké nároky. Obávám se, že dokonce přestřelili natolik, až výsledek není pro tak nízkou věkovou kategorii vhodný. Podvraťáci jsou zajímavým odvážným experimentem, který se ale rozhodně nedá označit za zábavu pro celou rodinu.

Pro rodinnou inscenaci je nezvyklý již samotný námět. Jako předlohu fiktivního napínavého putování čínského chlapce a jeho nového psího kamaráda si tvůrci vybrali současné politické dění v Hongkongu. Nápad přivádět politická témata i do divadla určeného pro děti je chvályhodný, jeho realizace už se ale povedla méně. Předně tento koncept počítá s alespoň částečnou orientací v současném dění v Číně. Tento požadavek splňují málokteří dospělí, natož pak děti. To ale nemusí být překážkou, na pozadí současných politických problémů se totiž může rozvíjet alegorický příběh, v němž si někdo najde aktuální paralely, někdo obecnou výpověď.

Tvůrce skutečně více než konkrétní reálie zajímá atmosféra politických protestů a společenského útlaku. K ní se však dostáváme až v samotném závěru inscenace. Do té doby sledujeme něco na způsob road movie, kdy spolu chlapec a pes společně putují městem i džunglí, ale není úplně jasné odkud, kam ani proč. Až tisková zpráva mi prozradila následující: Uvězněný nakladatel, Guii Minhai, posílá vzkaz své dceři. Nositelem vzkazu se stane pes Alfa, původně vycvičený ve vojenském programu vytvořeným pro zrod psích armádních superbojovníků. Tento psí hrdina se po svém útěku hluboko v čínských horách setkává s osamělým chlapcem, který se stane jeho osudovým přítelem. Společně jsou nuceni v hongkongských ulicích bojovat s mocnou čínskou tajnou policií. Tento zdánlivě drásavě napínavý příběh ale ztrácí na svém náboji svou nesrozumitelností. Po dobu celého představení nezazní jediné slovo a prostředky vyprávění se natolik mísí, že se stávají dost nepřehlednými.

Děj je zprostředkován na třech úrovních. Tou nejpřímější je komiksové ztvárnění od Toma Zahrádky. Šest bílých panelů a tři stejně barevné rolety oddělující diváky od zbytku hrací plochy slouží jako promítací plocha. Málokdy je použito všech devíti „pláten“, účinkující je různě přeskupují a vysunují. Kýžený efekt – dynamičtější scéna – se však občas rozžije příliš, tudíž nekontrolovatelně padá na hlavy vystupujícím. Štěstí přeje připraveným a trojice pánů (Petr Boháč, Martin Tvrdý a Jan Tomšů) připravená je – jejich lebky jsou chráněny stavebními přilbami. Zjevně s podobnými obtížemi u vachrlaté scénografické konstrukce, připomínající něco mezi stolem v pracovní dílně a lešením, počítali. Ale zpátky ke komiksu. Sled černobílých kreseb není nikterak podbízivý ani přímočarý, i zde je sice potřeba jistá dávka invence a soustředění k přečtení příběhu, ovšem v přijatelné míře.

Kromě komiksových výjevů se ale promítá i jistá část živé akce. Herci animují postavičky z lega, dětské plastové figurky (jako ty z happy-mealu a kindervajíček) nebo malé hračky ve tvaru pejsků. Akce na stole je dost schovaná, což má asi vynahrazovat právě live-cinema projekce, jenže kvalita snímání v potemnělém prostoru přenášeného opět v odstínech šedé není valná, tím pádem je poměrně těžko rozluštitelná a spíše než dovysvětlení vyprávění přináší mezery v příběhu. Navíc je live-cinema projekce občas doplněna patrně předtočenými animacemi, které pak veškeré snahy sledovat živou akci na stole pohřbívají, protože ji staví do méněcenné pozice oproti bohatším, leč rovněž obtížně rozpoznatelným záběrům na bílé hradbě mezi diváky a herci. Poutavým momentem je možnost srovnání toho, co se děje před zraky diváků, a jak se tato skutečnost mění do filmového kódu. A domnívám se, že obecně má použití live-cinema postupu smysl, zejména (možná dokonce jenom) pokud nabízí odlišné pohledy na tutéž skutečnost. V této chvíli tvůrci barikádu o něco více probourají, takže se naskytne pohled na běžící pás, po němž jezdí hlavním hrdinům v ústrety různé obaly od asijských potravin, další postavičky a malé modely. Filmová sekvence pak ukazuje zběsilý běh asijskou metropolí a chaos města. Podobnou atmosféru nastolují i dokumentární záběry, které tvůrci pořídili přímo v Hongkongu. Sestávají především ze snímků vysokých budov, blikajících obchodů a ruchu ulic. Opět černobíle.

Pochmurnou vizuální stránku doplňuje elektronická hudba a naživo vytvářené ruchy, na jejichž vznikání se v jednu chvíli po nenásilném vyzvání (Martin Tvrdý nabídne do prvních řad mikrofon) podílejí i diváci. Zapojení publika je marnou snahou o znovunavázání kontaktu s divákem, který se v přetechnizované až těžkopádné poetice celé inscenace ztrácí. Marnou především proto, že se jedná o ojedinělý moment, který hned vzápětí vyzní do ztracena a interakcí probuzení diváci se opět propadají do letargie. Z té ještě vytrhávají časté násilné scény. První z nich celou inscenaci otevírá. Psího hrdinu za doprovodu brutálního zvuku kuchá obrovská kudla. Později jsou například psi vystaveni elektrošokům a celý příběh završuje bitka policistů s pouličním gangem nejrůznějších psisek. Brutální scény jsou účinnou paralelou pro policejní násilí v nedemokratických státech nejen na protestních demonstracích. Ani jejich zapojení do představení pro děti by mi nevadilo, bylo-li by srozumitelné například v rámci příběhu i pro ně. Obávám se však, že právě zde tratí ten, kdo nezná politické konotace. Agresivní výjevy vybočují ze zmatené roadmovie a atakují diváka, pokud si je však nemá s čím spojit, jsou podobně zmateným výkřikem jako dříve zmíněné hučení do mikrofonu.

Podvraťáci jsou ambiciózním projektem. Pojmout divadlo pro děti jinak, vystavit mladší příslušníky publika jim neznámé, neotřelé poetice, která se nepitvoří ani neomílá stokrát probrané pohádkové náměty je velmi vítaným impulsem. Má však jisté hranice. Tvůrci sami na konci představení přiznávají, že se svým hledáním nekončí a tvar inscenace se bude nadále proměňovat. Vytyčili si před sebou nelehký úkol, do kterého jdou ale s nasazením, a já se těším na jeho další vývoj.

Spitfire Company, Praha

Podvraťáci

Koncept: Petr Boháč, Martin Tvrdý, Jan Tomšů; hudba, animace, video: Martin Tvrdý; scénografie: Petr Boháč, Jan Tomšů; light design: Jan Tomšů; ilustrace a komiks: Tom Zahrádka

Psáno z premiéry 11. 10. 2019.

Loutkář 4/2019, s. 44–45.