Šlechtová, Ema: Když se skutečnost ztrácí

Panelákové výstavby ztělesňovaly za socialismu ideál beztřídního života pracující společnosti. V betonových krabicích se odehrávaly (a nadále odehrávají) různorodé osudy oddělené jen několika málo centimetry zdiva. Prefaby nám umožňují nahlédnout do tohoto specifického mikrokosmu. Soubory Plata Company a mir.theatre pod záštitou Drama Label vytvořily mnohovrstevnatou minimalistickou inscenaci pro sedm diváků, jejíž sdělení lze vnímat hned na několika úrovních.

Herec (Dominik Migač nebo Jakub Maksymov) s velkou obdélníkovou maskou a v obleku s kravatou sedí za stolem ozářen teplým světlem bakelitové retro lampy. Za dřevěným obdélníkem nevidíme jeho tvář, čímž se stává pouze uniformním a anonymním hybatelem veškerého dění. Jeden po druhém vytahuje na stůl betonové bloky, ze kterých skládá model sídliště. Zdviženým ukazovákem pohybuje těsně nad plochou stolu mezi jednotlivými domy, za doprovodu nahrávky psího čmuchání. Divák, aniž by skutečně viděl postavičku, která venčí svého čtyřnohého přítele, si v mysli okamžitě skládá zřetelný obraz. Neviditelná loutka, která vzniká až v představách, však jedná a vytváří děj, proto o její existenci nelze pochybovat. Není definována hmotou ani hercovou animací, nýbrž skrze imaginaci a zvuk. Obklopena hmotným a konkrétním světem ožívá v celé své nereálné podstatě pouze tím, že nás okolnosti vedou k přesvědčení o její pravdivosti. Dominik Migač, autor celého konceptu, tak skrze velmi jednoduché prostředky demonstruje principy, které jsou v teorii jen těžko pochopitelné. Z inscenace ze všeho nejvíc vystupuje porozumění pravidel, jimiž je loutka definovaná, a dokazuje, že hmota nemusí nutně být určujícím materiálem pro vznik jevištní postavy. Postavu totiž nepředstavuje lidský prst, ale necelý centimetr vzduchu pod ním.

Přeskládáním betonové scénografie vznikne nejdřív exteriér a vzápětí interiér paneláku. Dalo by se říci, že v tento moment se inscenace uchyluje k filmové estetice a „zoomuje“ k čím dál tím konkrétnějšímu prostoru. Zvenku můžeme sledovat, co se děje za okny – muž se dívá na televizi, druhý posiluje a žena věší prádlo – skrze miniaturní prosvícené diapozitivy. To je jeden z možných pohledů. Kdo z nás nikdy nezakusil šmírování sousedů v oknech. Stěnami uzavřený život se chtě nechtě dostává na povrch, k úplně cizím pozorovatelům. Prefaby nás však vedou ještě hlouběji. Dalším přeskládáním můžeme vidět šedivá schodiště, brutalistní skulpturu na chodbě, až nakonec před sebou máme miniaturní modýlek bytových jednotek. Herec vloží do boku betonové krabičky flash disk a začnou se dít zázraky. Hukot výtahu, světélko na chodbě, malá dvířka se otevřou a zaklapnou, rozsvítí se v předsíni, zapne se malá televizka, zhasne se v kuchyni, minipračka se jemně otřásá. Miniaturní prostředí ožívá do nejmenšího detailu podle pečlivě naprogramovaných pokynů. Šokující není automatismus a technika, inteligentní technologie jsme se naučili brát samozřejmě, ale absolutní promyšlenost. Tři obyvatele definuje světlo a zvuk. A kdo vlastně jsou tihle lidé?

Díky závěrečné projekci, která se promítá na hercovu masku, lze najít klíč k rozluštění podstaty neexistujících lidí. Město Pripjať bylo po černobylské havárii evakuováno, jeho obyvatelé – převážně dělníci pracující v elektrárně – však nedostali zprávu o explozi včas a jejich následný odsun byl kvůli zadržování informací sovětskou vládou značně zpomalen. Stali se z nich chodící mrtvoly, vystavené ozáření. Zatímco žili své obyčejné životy, byl jejich osud předem určen. V inscenaci postavy nejsou skutečné, existují pouze v divákově představivosti, stejně tak jako obyvatelé Pripjatě žili a zároveň v tu samou chvíli umírali. Komu se ale nepodaří rozklíčovat tuto přímou citaci historických událostí, nabízí inscenace jiné úrovně interpretace. Anonymní, neexistující postavy mohou stejně tak dobře reprezentovat jedince uvězněné v betonovém stereotypu života. Prefabované panelákové bloky zastupují životní styl, ve kterém je potlačována identita jedince. Ve stejných bytech, stejných městech žijí lidé, jejichž životy jsou tak uniformní, že splývají. Nejde jen o fenomén socialismu a snahu potlačit subjekt ve prospěch kolektivu, ale třeba i o soudobý způsob života korporátních zaměstnanců, kteří pod šedí obleků přicházejí o svou jedinečnost. Kouzlo spočívá v tom, že si každý může k pocitu prázdnoty a sterility přiřadit vlastní výklad na základě osobní zkušenosti. Někdo zažil bydlení v paneláku, někdo si připadá v dnešní době neviditelným a někdo přichází o identitu na sociálních sítích – variant se nabízí nespočet.

Dominik Migač dokázal do půl hodiny nakumulovat tematickou hloubku, humor a neskutečně precizní divadelní práci. Každá minuta je pečlivě promyšlená a plynule přechází do další. Prefaby jsou plné lidskosti, která diváka rozněžní, aby se vzápětí mohla změnit na odosobněné mrazení. Zároveň je forma tak neskutečně pečlivá a přesná, že nechává diváka u vytržení. Každá složka nese uměleckou hodnotu – obdivování betonové scénografie přináší i po představení estetický zážitek. Právě miniaturní rozměr umožňuje pečlivě propracovat každou milisekundu inscenace. Prefaby pro mě představují opravdové divadlo pro divadlo. Ve chvíli, kdy tvůrce pracuje ve formátu, který není pro masy a věnuje jeho přípravám tolik času, může vzniknout dílo, jehož čistota je nenahraditelná. Sebelepší text, velkolepé scénografie nebo technicky dokonalé herectví nenahradí punc upřímné oddanosti.

Plata Company a mir.theatre, Praha

Prefaby

Koncept, scénografie, technická realizace: Dominik Migač, dramaturgie: Jakub Maksymov, sound design: Mr. Wombat Studio

Premiéra 23. 10., psáno z reprízy 17. 11. 2019.

Loutkář 4/2019, s. 40–41.