Loutkar.online

Tawast, Maiju a Peltonen, Leila: Finsko nemá velkou loutkovou tradici

Víte, že za popularizací loutkového divadla stály ve Finsku především ženy? Že jsou finští loutkáři hlavně nezávislí sólisté? A že je zde poměrně rozšířené amatérské loutkářství? To a mnohem víc poodhaluje Světová encyklopedie loutkářského umění. (red)

Text: Maiju Tawast a Leila Peltonen, překlad: Daniel Dolenský

Podobně jako ostatní skandinávské země ani Finsko nemá velkou loutkovou tradici. Některé folklórní obyčeje se svým charakterem blíží divadlu loutek a masek, například použití masek v rituálech doprovázejících zabití medvěda nebo masek a kostýmů koledníků nuuttipukit, kteří ke konci vánočních svátků obcházeli vesnicí od domu k domu. Finské loutkové divadlo se situaci v ostatních evropských zemích přiblížilo až v 19. století. V té době zemí procházely kočovné evropské soubory na cestě ze Stockholmu do Petrohradu a hrály kusy pro marionety a trikové loutky či ukazovaly své theatrum mundi. Na začátku 20. století začali vystupovat první průkopníci finského loutkového divadla: Kalle Nyström (1865–1933) s marionetami, Bärbi Luther (1889–1979), povoláním učitelka ve školce, se svým stínovým divadlem a ve 30. letech Arvo Avenius (1901–1972), cirkusový umělec, který hrál s trikovými loutkami.

Po druhé světové válce Finsko navštívili dva přední umělci ze zahraničí – v roce 1949 Francouz Jacques Chesnais a v roce 1950 Rus Sergej Obrazcov. Ve finských loutkářích vyvolali velké nadšení a jejich styl se pro ně stal vzorem. Spisovatelka Annikki Setälä (1900–1970) po svých inspirativních cestách Německem a Francií založila Lapin Nukketeatteri (Laponské loutkové divadlo) v Rovaniemi, které fungovalo až do 60. let. Mona Leo (1903–1989) založila v roce 1952 divadlo Helsingfors Dockteater-Helsingin Nukketeatteri (Helsinské loutkové divadlo). Se svými poetickými inscenacemi založenými na humanistické interpretaci tradičních pohádek vystupovala i v zahraničí. Divadlo Kasper-teatteri, které navazovalo na vzory ze střední Evropy, založili v 60. letech Irja Ranin (1939–1995) a Matti Ranin (1926–2013). Toto divadlo hrálo nejenom na klasických jevištích, ale také téměř třicet let vystupovalo v dětských pořadech Niksulan TV.

70. léta a dál

Za úspěchem loutkového divadla, do té doby vnímáno jako chudého příbuzného skutečného divadelního umění, stálo především několik velmi vytrvalých žen. V 70. letech bylo založeno pět profesionálních loutkových souborů. V roce 1971 se režisérka Sirppa Sivori-Asp (1928–2006) stala jednou ze spoluzakladatelek Nukketeatteri Vihreä Omena (Loutkové divadlo Zelené jablko), prvního skutečně profesionálního finského loutkového souboru, který byl aktivní více než třicet let. Jeho uměleckou ředitelkou byla až do 90. let. Na této pozici ji vystřídala Ulla Raitahalme, která ji zastávala až do roku 2004, kdy divadlo ukončilo svou činnost.

Teatteri Hevosenkenkä (Divadlo Podkova) založily v Espoo v roce 1975 režisérka Kirsi Aropaltio (dnes Kirsi Siren) a scénografka Sara Siren. V tomto souboru vznikla řada nových loutkových inscenací, z nichž některé se pravidelně hrály ve Finském národním divadle v Helsinkách. Nukketeatteri Sampo (Loutkové divadlo Sampo) založili v Helsinkách v roce 1977 Maija Barič a Bojan Barič, oba absolventi pražské DAMU. Ve městě Vaasa na západním pobřeží bylo v roce 1976 založeno bilingvní divadlo Teatteri Peukalopotti / Teatern Tummetott (Divadlo Paleček). Jeho umělecká režisérka Kristiina Hurmerinta a polská loutkářka Anna Proszkowska později založily ještě druhý soubor Pandoran Näyttämö (Pandořina scéna) jako avantgardní vizuální divadlo pro dospělé. Obě divadla ve Vaasa ukončila svou existenci v roce 1996. Teatteri Mukamas (Divadlo Mukamas) bylo založeno v roce 1979 v Tampere. Za vizuální poetikou jeho inscenací stáli zejména dva umělci, režisér Mansi Stycz a scénografka Anna-Liisa Tarvainen.

Umělecký potenciál finského loutkového divadla dále rozvíjely dvě vlivné umělkyně, Kirsti Huuhka a Mirjami Skarp, které vytvářely loutky a scény pro profesionální a amatérské soubory i pro televizi. Na ně dnes navazuje další generace umělců a tvůrců loutek, jako jsou Iida Vanttaja, Timo Nyyssönen a Virpi Tanskanen, a ještě o něco mladší generace, ke které patří například Johanna Latvala a Outi Herrainsilta.

Typickým rysem finského loutkového divadla je velký počet profesionálních sólových performerů, kteří jsou nezávislí a jenom občas dostanou nějaký grant či stipendium. Své publikum hledají ve školkách, ve školách, v knihovnách a dalších kulturních centrech. Některá z průkopnických divadel 80. let v už ukončila svou činnost, jako bylo Nukketeatteri Rooma (Loutkové divadlo Řím) Rainera Kaunista a Teatteri Olga (Divadlo Olga) Oili Sadeoji, jiná ovšem pokračují dál. Od roku 1985 se zcestovalé divadlo Juhy Laukkanena Nukketeatteri Sytkyt z Helsinek specializuje na site-specific projekty pro umělecká muzea a další místa. Leila Peltonen od roku 1989 jezdila po Laponsku se svým divadlem Matkalaukkuteatteri (Divadlo v kufru), pro něž se inspirovala svými zkušenostmi z práce v Africe. Po roce 2011 divadlo převzala její dcera Johanna Peltonen. Ostatní sóloví umělci vystupují od 80. a 90. let nepřetržitě dodnes – jako například Matti Koskinen z Teatteri Vekkulikettu (Divadlo Veselá liška) z Tampere a Kerttu Aaltonen z Nukketeatteri Piironginlaatikko (Loutkové divadlo Šuplík) z Uusikaupunki.

Oblíbenosti loutek výrazně napomohlo to, že se ve Finsku nachází řada loutkových scén. Šestice loutkových divadelních scén organizuje aktivity po celé zemi: Nukketeatteritalo Mundo (Dům loutek) v Turku a Nukketeatteritalo Nuketteri (Dům loutek) v Perniö v jižním Finsku, Nukkekoti (Domeček pro panenky) v Pieksämäki na východě, Teatteritalo Parvula (Divadelní dům) v Kangasala v západním Finsku a divadlo Rovaniemi v Laponsku. Nejstarší a nejznámější z nich je divadlo Musta ja Valkea Ratsu (Černý a bílý kůň), které v Sysmä fungovalo až do roku 2014. Jeho duší byla Eeva-Liisa Holma-Kinnunen (1930–2014), která vytvořila jednu z nejznámějších televizních loutkových postav Finska, psa Ransu.

Amatérské soubory

Ve Finsku jsou desítky aktivních amatérských loutkových souborů, které výrazně napomohly loutkové divadlo oživit. Síť amatérských divadel odráží kulturní rozmanitost celé země, od nejjižnějšího Dockteater Fågel Blå na švédsky mluvícím souostroví Ålandy až po nejsevernější loutkové divadlo Kompiainen v laponském Kolari. V Joensuu na východě země se nacházejí dvě loutková divadla, Vunukka a Punahilkka, která jsou aktivní již více než dvacet let. Od roku 1984 má na amatérskou scénu velký vliv loutkové divadlo Hupilainen, které založili Sinikka Meurman a Niina Kettunen-Niemi v Kangasale u Tampere. Tento poloprofesionální soubor spolupracuje s profesionálními režiséry z Finska i z Polska a každé dva roky organizuje mezinárodní festival. V různých farnostech nalezneme malá loutková divadla, která hrají biblické příběhy, jako třeba loutkové divadlo Sananjalka v Parikkala. Na finské loutkářství měla významný vliv také síť amatérských loutkových divadel v knihovnách a ve školkách.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International. Redakčně kráceno.

Loutkář 4/2019, s. 36–37.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.