Sörenson, Margareta: Nikdy nepřestal propagovat loutkářství

Nikdy nepřestal propagovat loutkářství

Text: Margareta Sörenson, překlad: Daniel Dolenský

Michael Meschke, světoznámý švédský loutkář německého původu, zakladatel stockholmského divadla Marionetteatern, herec, režisér, spisovatel a pedagog umění, se narodil v roce 1931 v Gdaňsku (Danzig), ale v roce 1939 se svými rodiči emigroval do Švédska. Zde studoval na škole Wiggbyholm, která byla známá svým liberálním studijním programem. Ještě jako student si vyrobil hliněné loutky, kterými hrál středověkou Frašku mistra Pathelina.1 Na začátku 50. let studoval loutkářství u Harro Siegela v německém Brunswicku (1951–1953) a následně pantomimu u Étienne Decrouxa v Paříži.

Ve Stockholmu se Michael Meschke několik let živil jako sólový performer. Jednou z jeho inscenací byl Příběh vojáka složený Igorem Stravinským na libreto C. F. Ramuze. Podle dvou slavných mimů, Jeana-Louise Barraulta a Marcela Marceau, vyrobil dvě marionety, Baptiste a Benjamina, které zastupovaly klasické divadelní masky tragédie a komedie – jeden veselý a druhý smutný.

Postava Benjamina po mnoho let uváděla dětské diváky do divadla Marionetteatern, které Meschke založil v roce 1958 s podporou stockholmské městské rady jako první oficiálně uznávané loutkové divadlo ve Švédsku se stálou scénou, jež hrálo pro děti i pro dospělé. Meschke zůstal režisérem divadla až do roku 1998 a nikdy nepřestával propagovat loutkářství jako významnou součást divadelního života.

Michael Meshke režíroval většinu inscenací v Marionetteatern a loutkářství obohatil novými typy loutek i scénickými formami (například herci v maskách v Králi Ubu), jimiž se blížil ke konceptu totálního divadla. Inspiroval se také tradicemi asijského loutkového divadla. Během své dlouhé kariéry spolupracoval se skladateli, jako byli Maurice Jarre, Krzysztof Penderecki a György Ligeti, a s umělci jako Franciszka Themerson nebo Enrico Baj.

Jeho inscenace prokazovaly citlivé porozumění jiným kulturám, často asijským, jako bylo použití japonských loutek bunraku v inscenaci Antigony nebo kuruma ningyō v Donu Quijotovi. Meschke vždy zůstával zavázán základním principům Mazinárodní loutkářské organizace UNIMA a loutkáře v jiných zemích, včetně Asie, opakovaně podporoval v tom, aby zakládali vlastní střediska UNIMA.

Mezi jeho nejvýznamnější inscenace patří: Hoffmannovy povídky (1959) E.T.A. Hoffmanna a Jacquese Offenbacha, Princ homburský (1962) Heinricha von Kleista, Dobrý člověk ze Sečuanu (1963) Bertolta Brechta, Král Ubu (1964) Alfreda Jarryho, Božská komedie (1970) od Danta, Sláva a smrt Joaquína Murieta (1973) Pablo Nerudy, Antigona (1977) od Sofokla, Don Quijote (1988) od Cervantese a jeho poslední inscenace pro Marionetteatern, Apokalypsa (1998) podle vlastního textu. Většina inscenací Marionetteatern byla určena dětskému publiku a mezi nejvýznamnější z nich patří Malý princ (1973) Antoina de Saint-Exupéryho a Medvídek Pú (1985) podle A. A. Milneho. Obě inscenace měly promyšlený estetický koncept, který odrážel poválečnou protiautoritářskou ideologii, jež odpovídala novým představám tvorby pro děti. Mezi další Meschkeho inscenace pro děti patří Odysea (1985) a Kryštof Kolumbus (1991). Jako umělec se Michael Meschke zajímal o společenské problémy a často reagoval na aktuální politickou situaci, jako například v inscenacích her Dantonova smrt od Georga Büchnera (1971) nebo Sláva a smrt Joaquína Murieta od Pabla Nerudy (1973).

Z divadla Marionetteatern odešel do důchodu v roce 1998, ale nadále zůstal ředitelem Marionettmuseet (Mezinárodní muzeum loutkového divadla) ve Stockholmu, které založil v roce 1973. Sbírky muzea se v roce 2010 staly součástí Švédského divadelního muzea.

Michael Meschke loutkářství také vyučoval, nejen v Institutu International de la Marionnette v Charleville-Mézières, ale i na řadě univerzit, a dokonce založil několik loutkových škol. V 90. letech to byla například loutkářská katedra na Škole umění a komunikace ve finském Turku a v letech 1999–2002 vedl vzdělávací program pro loutkáře na stockholmském Dramatickém institutu (dnes Divadelní univerzita Stockholm). Na základě svých celoživotních pedagogických zkušeností napsal ve spolupráci s divadelní kritičkou Margaretou Sörenson knihu In Search of Aesthetics for the Puppet Theatre (Hledání estetiky loutkového divadla), která vyšla španělsky (1988), švédsky (1989) a anglicky (1992). Kniha Grenzüberschreitungen: zur Ästhetik des Puppentheaters (1996), která vyšla v němčině, je částečně estetickou studií a částečně životopisem. V roce 2002 vyšla ve švédštině jeho autobiografie nazvaná prostě Marionettisten (Loutkář).

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

He Never Stopped Promoting Puppetry

A portrait of Michael Meschke, a Swedish puppeteer of German origin, explaining his contribution to Swedish puppetry. Meschke was very active in the promotion of puppetry; he established Marionetteatern as the first official Swedish puppet theatre and directed many inspiring shows in which he showed his understanding for other cultures and gently synthesised them with his poetic vision. He adapted for the stage masterpieces of world literature, reflected on social issues and responded to the political situation. He founded the Marionettmuseet, the International Puppet Theatre Museum, taught puppetry, established several puppetry schools and wrote books.

Poznámky pod čarou

1 Někdy bývá překládáno jako Fraška mistra Pletichy, pozn. red.

Loutkář 4/2019, s. 23–24.