Loutkar.online

Sörenson, Margareta: Vždy se jednalo o okrajovější formu

Vždy se jednalo o okrajovější formu

Země na severu Evropy je spíše proslulá svým přínosem světové vědě (fyzik Alfred Nobel, zakladatel moderní biologie Carl Linné, fyzik, astronom a geodet Anders Celsius a mnozí další) než loutkovým divadlem, nicméně i zde se najdou proslulá jména jako například Michael Meschke. Kdo dál patří mezi významné osobnosti z historie švédského loutkářství a jaké soubory se významně podílely na jeho rozvoji? (red)

Text: Margareta Sörenson, překlad: Daniel Dolenský

Počátky loutkářství ve Švédsku dosud nebyly tématem vědeckého výzkumu. Nemáme žádnou studii, která by se podrobně věnovala jeho dějinám, ani výzkum, který by zkoumal vztah loutkového divadla k činohernímu a k ostatním jevištním uměním. Stejně jako v ostatních skandinávských zemích ale máme řadu důvodů se domnívat, že v předkřesťanské době se zde používaly animované nábožné nebo obřadní předměty, které přežily až do doby počátků křesťanství ve Švédsku.

Poté, co se Švédsko stalo pevnou součástí římské katolické církve, se divadelní projevy v kostelech a v jejich blízkosti vyvíjely podobným způsobem jako jinde v Evropě. Ačkoliv ze středověkého období nemáme žádné písemné dokumenty, nádherná sbírka triptychů v Národním historickém muzeu ve Stockholmu je důkazem, že zde byly rozšířené německé nebo nizozemské vyřezávané figury a vyobrazení biblických scén podobné středoevropské tradici. Následná luteránská reforma švédské církve většinu zdobnějších uměleckých artefaktů z kostelů odstranila. Předpokládá se, že od raného 16. století už byly veškeré divadelní formy nevyhnutelně světského charakteru.

Jako silný a dominantní stát Pobaltí a severní Evropy si Švédsko přisvojilo také bohatší a elegantnější podoby aristokratického života. V 17. století ve Stockholmu a na královském dvoře stále častěji vystupovaly kočovné divadelní soubory, které vedle komediantů, herců, hudebníků a akrobatů často zahrnovaly také loutkáře. Za vlády královny Kristýny, která později konvertovala ke katolicismu a dožila v římském exilu, se divadelní život ve Stockholmu modernizoval. Na královském hradě byla postavena velká scéna, kde se pro pobavení dvora hrála opera, balet i další divadelní formy, a to často v podání zahraničních umělců.

Umělci, kteří jednou získali povolení hrát u dvora, obvykle zároveň směli vystupovat i kdekoliv jinde ve Švédsku. Jedním z nejstarších popisů, který se nám dochoval, je deník jednoho patnáctiletého venkovského studenta. Ten si v zápise ze 7. března 1637 poznamenal, co viděl v městečku Kristinehaam v západním Švédsku. Popisuje umělce, který na zádech nesl bedničku a v ní byly umně vyřezané figurky malých dřevěných lidí, kteří se pohybovali a znázorňovali poslední soud, návrat marnotratného syna a osud Jana Křtitele. Moje drahá matka, můj bratr Torbiörn a všichni, kdo přišli na postní trh, jsme to viděli na vlastní oči a velmi obdivovali. Je pravděpodobné, že tímto umělcem byl německý loutkář Hans Jacobi Wijgant.

Většina kočovných umělců a loutkářů ve Švédsku byli původem Němci, ale byly zde zastoupeny i jiné národnosti. Příkladem může být Nizozemec Franciscus Bossier nebo Ital Stefano Landolfi, kteří přišli v 70. letech 17. století. Tito umělci někdy zůstali ve Švédsku jenom jednu sezónu, někdy déle. Někteří z nich, jako německý optik a umělec Johann Hilverding, se do Švédska vraceli opakovaně. Z dochovaných dokumentů víme, že Hilverding na konci 17. století odehrál představení s „obrovskými marionetami“ pro mladého Karla XII. Je zajímavé, že velká vlna anglických kočovných loutkářů, kteří počátkem 17. století jezdili po celé Evropě, se Švédsku vyhnula.

Německý vliv

Počátky dějin švédského loutkového divadla jsou tedy dosud neprobádané, nicméně jeho blízkost k evropským tradicím je zjevná, byť se na severu vždy jednalo o okrajovější formu. Během 18. století vedl zájem o založení národního divadla, které by hrálo ve švédštině, k vzniku krátkých loutkových komedií, které se hrály v jednom soukromém stockholmském divadle pro odlehčení činoherních představení.

Veřejný divadelní život sice v 19. století nabral na síle, ale loutkáři ve Švédsku i nadále pocházeli převážně z Německa, které v té době představovalo středisko evropského loutkářství. Německému „umělci ohňostrojů“ Georgovi Hornungovi se dokonce podařilo založit vlastní divadlo. Toto divadlo v letech 1849–1851 hrálo „mechanický balet“, „metamorfózy“ a komedie. Kočovný švédský umělec Johan Erik Svanvinge, bývalý kominík, ve stejné době vystupoval s „gymnastickými cvičeními“, na nichž ho doprovázel „flašinet a loutky“. Od 40. do 70. let 19. století jezdil po zemi Švéd a vysloužilý voják Johan Emil Meurk se svým „mechanickým divadlem figur“, který hrál transformace a krátké komedie.

Tito umělci obvykle hráli marionetami, a právě marionety byly také oblíbenou technikou muže, jenž se obecně považuje za otce zakladatele švédského loutkářství – Johana Christoffera Heusermana, který kočoval po zemi se svým divadlem Kasper. Heuserman se narodil v Hamburku v roce 1810 a v roce 1877 získal švédské občanství. Ve Švédsku poprvé vystupoval jako „marionetář a harfista“ v roce 1857, kdy navštívil Göteborg. Jeho spolupracovníky byla jeho mladá manželka Maria Wisbar a časem i jejich pět dětí. Víme bezpečně, že navštívil řadu švédských měst, než se nakonec v 60. letech usadil ve Stockholmu, kde místní noviny informovaly o vystoupení „divadla Polichinelle“. V 70. letech úřadům hlásil, že je „herec divadla Kasper“, a někdy dodával, že k tomu hraje „hudbu na flašinet a housle“. V posledním roce svého života se označoval za tvůrce „panoramat“. V hlavním městě obvykle vystupoval v největším a nejoblíbenějším veřejném parku Djurgården. Zemřel v roce 1880, ale už následující rok jeho divadlo pokračovalo pod vedením jeho německého zetě Christoffera Kegela. Divadlo Kasper v Djurgården od té doby vystřídalo celou řadu ředitelů, ale hrálo dál, až se konečně stalo součástí expozice v parku Skansen. V létě se zde dodnes hraje s loutkami pocházejícími z druhého desetiletí 20. století.

Loutkové divadlo, stínové divadlo a papírové divadlo se staly součástí života buržoazních rodin 19. století a několik generací spisovatelů s loutkami vyrůstalo. Příkladem může být Selma Lagerlöf, která napsala několik her pro malé domácí loutkové divadlo, jež hrála se svou mladší sestrou. Jedna z jejích her, Zrada Koruškova, se inspirovala pohádkami Tisíce a jedné noci. August Strindberg byl nadšeným divákem loutkového divadla a se svou první ženou a přáteli provozoval Klub Kasper. Jeho pozdní modernistické divadelní texty se často inspirovaly loutkami – příkladem může být úvod ke hře Ett drömspel (Hra snů), který je zjevně ovlivněn stínovým divadlem. Jeho hra Kaspers Fet-Tisdag (Kasperův karneval) byla napsána pro herce, kteří přebírali roli tradičních loutek kasperovské tradice. Strindbergova fascinace loutkami je zachycena i v jeho knize Starý Stockholm (1882), jejíž kapitola Pouliční hudba a lidová zábava obsahuje dlouhou pasáž o divadle, Heusermanovi a faustovské loutkové tradici i s ukázkami.

Obroda švédského loutkářství v druhé polovině 20. století

Kasperovská tradice zůstala dominantou švédského loutkářství po celou první polovinu 20. století. Stala se z ní primárně divadelní forma pro pobavení dětí hraná místními umělci ve školkách a veřejných knihovnách. Počátkem 50. let se začala psát nová kapitola dějin švédského loutkářství, a to díky Michaelovi Meschkemu. Jeho Marionetteatern (Loutkové divadlo) založené v roce 1958 stálo u druhé obnovy loutkového umění ve Švédsku. Ve Stockholmu byly poprvé k vidění rafinované umělecké loutky, s kterými se hrálo pro děti i pro dospělé. Divadlo Marionetteatern také od samého počátku udržovalo bohaté vztahy s loutkáři po celém světě.

Téměř dvacet let byl Marionetteatern jediným loutkovým souborem ve Švédsku, který měl vlastní divadlo. Díky energickému Michaelovi Meschkemu se toto malé divadlo stalo celonárodní institucí, ve které se učili budoucí profesionální loutkáři. Řada Meschkeho bývalých spolupracovníků jeho tradici uměleckého loutkového divadla dál rozvíjela. Z Marionetteatern se časem vydělily minimálně dva nové soubory: Dockteatern Tittut (Loutkové divadlo Kuk), aktivní od roku 1977, a Dockteatern Långa Näsan (Loutkové divadlo Dlouhý nos), aktivní mezi lety 1986 a 2006.

Michael Meschke z pozice ředitele Marionetteatern odstoupil v roce 1998 a jeho roli převzala Helena Nilsson (1998–2005). Brzy poté se divadlo přestěhovalo do stockholmského Městského divadla. Bohatá sbírka Marionettmuseet, tedy loutkového muzea, které bylo součástí Marionetteatern, si ale na své umístění musela počkat až do roku 2010, kdy byla celá darována Švédskému divadelnímu muzeu. Část sbírky je vystavena v Muzeu divadla a hudby ve Stockholmu.

Helena Nilsson v Marionetteatern, jež je dodnes největším loutkovým divadlem Švédska, dál režíruje. V repertoáru má inscenace pro děti i pro dospělé, jako jsou Ett drömspel (Hra snů, 2006) od Augusta Strindberga v režii Romana Pasky. O provokativní, a přesto poetický charakter divadla se zasloužilo několik inscenací podle Ulfa Starka, švédského autora knih pro děti.

Počet švédských loutkových souborů v 70. letech rostl. Tyto soubory si ve sféře kvalitního divadla pro děti vydobyly své místo. Většina jich je poměrně malých, ale několik z nich má vlastní scénu, například Dockteatern Tittut (Loutkové divadlo Kuk) a Pygméteatern (Pygmejské divadlo), obě ve Stockholmu, Teater Spektaklet (Divadlo Spektákl) v Uppsale, Dockteater Sesam (Loutkové divadlo Sezam) v Göteborgu a Dockteaterverkstan (Loutková dílna) v Osby, malém městě v jižním Švédsku. Vojo Stankowski, který se do Švédska přistěhoval z Makedonie (někdejší Jugoslávie), založil v Uppsale v roce 1975 divadlo Totem. Až do jeho smrti v roce 1989 divadlo experimentovalo s mísením divadelních technik.

Divadlo Abellis Magiska Teater, inspirované středověkými žongléry, založila v roce 1979 Bissa Abelli. Toto divadlo má sice dodnes v repertoáru jednu „šaškovskou“ inscenaci, ale většinu jeho tvorby tvoří loutkové adaptace folklórních příběhů ze Švédska i ze zahraničí doprovázené hudbou. Jako jeviště i skromný příbytek členů souboru na četných mezinárodních turné slouží velký autobus pomalovaný zářivými barvami.

Divadlo Byteatern v Kalmaru v jihovýchodním Švédsku založila skupina studentů umění, zejména malířů a sochařů, kteří v 70. letech objížděli švédské pobřeží. Regionální přístav Kalmar se stal jejich hlavní základnou a v roce 1982 jim bylo nabídnuto, aby si ze starého přístavního skladu vytvořili divadelní centrum. Jejich inscenace pro děti propojovaly loutkové divadlo a divadlo objektů a vyznačovaly se výraznou obrazností a vizuální poetikou. V 90. letech se soubor odklonil od čistě loutkových inscenací a začal se zaměřovat i na ostatní formy divadla včetně tance.

Na jihu Švédska se nachází divadlo Staffan Björklunds Teater, které od jeho založení v 70. letech vedou Staffan a Enid Björklund. Toto vysoce oceňované divadlo hrající pro děti a rodinné publikum projezdilo celou zemi a vystupovalo i v zahraničí. V roce 1991 vznikla vedle divadla zahrada Pegasus, označovaná jako Fórum pro kulturu a ekologii. Tato interaktivní loutková instalace představuje ekologické technologie školním výpravám a účastníkům speciálních workshopů.

Vysoká umělecká úroveň dvojice Svarta Katten (Černý kocour) tvořené Thomasem Lundquistem a sochařem a řezbářem Arne Högsanderem, jejichž tvorba byla k vidění v mnoha různých divadlech, byla pro švédské divadlo velkou inspirací. Pro jejich inscenace vytvořila celou řadu vysoce originálních uměleckých loutek výtvarnice Eva Grytt.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International. Redakčně kráceno.

Loutkář 4/2019, s. 19–20.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.