Wiig, Monika: Svým českým kolegům zůstávám nesmírně vděčná

Svým českým kolegům zůstávám nesmírně vděčná

Loutkářská praktička i teoretička, a také jemná a velmi laskavá dáma Mona Wiig s redakcí Loutkáře spolupracuje dlouhodobě. Protože studovala v Praze na někdejší loutkářské katedře, má k českému loutkářství hluboký vztah a vždy byla a stále je jeho velkou podporovatelkou. Když jsem ji předběžně požádala o rozhovor, který by doplnil mozaiku informací o dění ve Skandinávii, obratem mi poslala obsáhlý a naprosto vyčerpávající materiál o všem, co se v Norsku děje. (kld)

Text: Mona Wiig, překlad: Daniel Dolenský

Mnoho norských loutkových souborů dnes pracuje multidisciplinárně se zapojením různých forem uměleckého vyjádření. Nejviditelnějšími složkami vedle různých typů loutek jsou výstupy živých herců, tanec, instalace, výtvarná umění, nový cirkus, interaktivní média, animovaný film, zvuk a hudba. Toto nové přeskupování umělců posílilo tvořivost jednotlivých souborů a vedlo k zapojování jiných a nových forem. Díky tomu je dnes nabídka divadel pro diváky, kterými jsou zejména děti všeho věku a mládež, celkově bohatší a lepší. Inscenace pro dospělé ale zůstávají vzácné.

Navzdory této obnově jsme ale v posledních desetiletích zaznamenali několik negativních trendů. Riksteatret (norské národní zájezdové divadlo) navzdory dřívějším velkým úspěchům již loutkové inscenace nevytváří. Dějiny loutkového souboru Riksteatret sahají až do října 1976, kdy zde Margareta Niculescu poprvé režírovala, a to s obrovským úspěchem. Dnes mají divadla častěji na zřeteli komerční než umělecké zájmy a v norských divadlech je bohužel trend snižovat stavy stálých souborů a najímat umělce na krátkodobější smlouvy.

S tvorbou loutkových inscenací skončilo také divadlo Hordaland v Bergenu, kde jich v průběhu let vzniklo mnoho vysoké umělecké kvality. Poslední loutkář ale nedávno odešel do důchodu a nikdo jeho místo už nezaplnil. Totéž se stalo i v Riksteatret.

Divadlo Oslo Nye Dukketeater (dnes Trikkestallen) je součástí Oslo Nye Teater (ONT) a dostává podporu města Oslo. ONT má v Norsku nejdelší tradici tvorby loutkových inscenací, která sahá až do raných 50. let. V divadle od té doby došlo k mnoha změnám, ale loutkový soubor vždy zůstával součástí jeho uměleckého profilu. Zvláštní dík patří politickým zástupcům Osla, kteří loutkový soubor ONT vždy chránili. V posledních letech se v repertoáru ONT objevuje více starých inscenací, jako například vánoční Jul med Prøysen og snekker Andersen (Vánoce s Prøysenem a truhlářem Andersenem)1 z roku 1991. Tato inscenace se od té doby hraje každý prosinec a nejinak tomu bude i tuhle sezónu.

Těch nemnoho loutkových souborů při činoherních divadlech, které dlouho zajišťovaly určitou stabilitu a kontinuitu této umělecké formy, už o svou pozici přišlo a řada významných divadelních institucí podporu loutek silně omezila nebo s ní úplně přestala. Na druhou stranu se ale objevily jiné, které se o loutky a jejich možnosti uměleckého výrazu začaly zajímat. Těmi jsou třeba Dramatikkens Hus (Oslo),2 Akershus Teater3 nebo Teater Innlandet.4

Figurteatret i Nordland

Divadlo Figurteatret i Nordland (FiN) sehrálo v posledních dvaceti letech klíčovou roli v rozvoji a propagaci loutkového umění a vizuálního divadla v Norsku. FiN se nachází ve Stamsundu, rybářské vesnici na Lofotách, kde ho založil Knut Alfsen. Od roku 2004 je jeho uměleckým ředitelem Preben Faye-Schøll. Divadlo vytváří inscenace v rozpětí od tradičního loutkového divadla až po crossoverové produkce, které propojují prvky výtvarných umění, divadla, pantomimy, tance a multimédií. FiN spolupracuje s jednotlivými umělci a mezinárodními soubory, mezi něž patří mimo jiné Wakka Wakka (USA–Norsko), Pickled Image a Green Ginger (Velká Británie), Plexus Polaire (Norsko–Francie) a Duda Paiva (Nizozemsko). Tyto soubory ve spolupráci s FiN vytvořily řadu inscenací.

Program FiN je otevřen pro norské i zahraniční umělce. FiN má také program pro hostující umělce, zejména velmi mladé, kteří teprve začínají svou kariéru. Inscenace, které FiN vytváří ve spolupráci s jinými soubory, jsou určeny zejména dětem a mladým lidem, někdy také dospělým.

Soubor Katma

Katrine M. E. Strøm je pozoruhodná dramatička, výtvarnice, herečka a režisérka z Andøye v severním Norsku. Je uměleckou ředitelkou souboru Katma (2003) a divadla Lille Hålogaland v Tromsø. Její soubor Katma vytváří ceněné interaktivní inscenace pro děti. Mnoho inscenací vytvořila ve spolupráci s FiN, z nichž nejnovější je Ritch (2019) určená pro děti od 1 roku do 4 let, která se zaměřuje na lepicí pásku a to, jak se tento materiál může měnit do překvapivě rozmanitých forem.

Divadlo Cirka a Divadlo Fot

V Trondheimu ve středním Norsku najdeme hned několik souborů a jmen, která stojí za zmínku, jako jsou výtvarník a herec Gilles Berger a herečka a režisérka Anne Marit Sæther z divadla Cirka (1984). Espen Dekko, jeden z režisérů tohoto divadla, pro něj vytvořil několik pozoruhodných a úspěšných inscenací, jako byla například Garáž (2017).

Divadlo Cirka je jedním z nejzkušenějších norských nezávislých souborů a má na kontě kolem čtyřiceti inscenací, které pokrývají velké rozpětí od malých zájezdových přes rozsáhlé projekty až po venkovní inscenace připravené ve spolupráci s různými divadelními institucemi nebo orchestry. Pro tento soubor je charakteristická výtvarná hravost.

V Trondheimu se nachází také Divadlo Fot, které založila v roce 2004 Lise Hovik. Ta se zajímá především o divadlo pro děti, zvláště ty nejmladší. V roce 2008–2010 divadlo Fot jezdilo po Norsku s interaktivní inscenací pro děti do tří let Červené botičky. Lisa Hovik na téma divadlo pro nejmenší také obhájila disertační práci na Norské univerzitě věd a technologie (NTNU, 2014). Do tohoto projektu byli zapojeni tři tanečníci, jeden hudebník a celá řada různých bot, které sloužily jako výrazový prostředek. Děti se mohly během inscenace volně pohybovat po jevišti a tanečníci i hudebník na ně interaktivně reagovali. Její nejnovější projekt Ani ryba, ani pták (2017–2019) se věnuje pozici člověka v globalizovaném světě.

Komu loutkáři hrají

Norští loutkáři hrají především pro děti všech kategorií, ale zejména pro ty ve věku 5–10 let. Za posledních dvacet let roste zájem o divadlo pro nejmenší. Pro ten byl velmi stimulující projekt Klangfugl – umění pro nejmenší,5 který vypsala Rada umění v roce 2000. Svým zaměřením na divadlo pro nejmenší dala Rada umění tomuto dříve přehlíženému oboru prestiž a prioritu. V rámci projektu vznikla řada zajímavých a inovativních inscenací. Dlouhodobým důsledkem je, že se podařilo prolomit negativní předsudky a objevily se nové projekty komunikace s nejmenším publikem.

Loutkové inscenace pro dospělé se v norských statutárních i nezávislých divadlech objevují jenom velmi vzácně, protože je to ekonomicky riskantní. Jednou z možností je mezinárodní spolupráce; příkladem může být inscenace Solance německého souboru Numen určená pro dospělé a adolescenty. Divadlo FiN je jedním z mnoha koproducentů inscenací, které se hrají na významných světových festivalech. Uživit se loutkovými inscenacemi pro dospělé je v Norsku velmi obtížné a jedinou reálnou cestou je mezinárodní spolupráce nebo koprodukce.

Obecně je loutkové divadlo v Norsku uznávané a lidé si ho váží, ovšem převážně jako divadelní formy pro děti. Dospělí často na loutkové divadlo sentimentálně vzpomínají jako na své první setkání s divadlem. Řada rodičů si přeje, aby jejich děti zažily něco podobného, někdy dokonce se stejnou inscenací. Nechci ale příliš zobecňovat. Díky velmi významné umělecké tvorbě FiN a dalších souborů z posledních desetiletí se pozice loutkového a vizuálního divadla výrazně zlepšila.

Norská loutková tradice je skromná a malé křehké soubory, které se loutkářství věnují, jsou rozprostřené po celé zemi. Činohra má tradici mnohem delší a nezapomínejme, že Norsko je rodištěm Henrika Ibsena, který měl na divadlo zásadní vliv. Norská tradice literárních dramat a psychologického realismu je velmi silná. Středostavovské ibsenovské drama spojené se Stanislavského psychologickým realismem je značně odlišné od vitality a výtvarnosti loutkového divadla.

Norsko také zdaleka není takovou křižovatkou Evropy jako Česká republika. Kočovní loutkáři se v této temné a chladné zemi neusazovali a do místních hlubokých údolí ani vysokých hor se nikdy nepouštěli. V mnoha částech Norska se lidé s loutkovým divadlem poprvé setkali v 60. letech díky televizi. Nicméně je zjevné, že loutkové a činoherní divadlo nejsou vnímány stejně. Loutkové soubory zápasí o to, aby byly z uměleckého hlediska respektovány stejně jako ostatní divadelní formy. Jako zábava pro děti je ale loutkové divadlo vnímáno velmi pozitivně. Také si v Norsku lidé uvědomují, že loutky mají velký potenciál pro využití ve školních třídách.

Systém financování

Norská rada umění je hlavním vládním orgánem pro realizaci kulturní politiky, plně financovaná ministerstvem kultury. Poskytuje finanční podporu inscenacím všech kategorií scénických umění. Také existují speciální fondy pro organizátory, provoz, umělecké hosty, amatéry atd.

Nezávislé soubory mohou požádat Radu umění o základní financování na dobu od jednoho roku do maximálně dvanácti let. V roce 2018 bylo podpořeno sedm souborů. Rada umění je zodpovědná i za řadu dalších uměleckých oblastí a spadá pod ni také správa kulturního dědictví.

Batoh kultury (Den kulturelle skolesekken)

Batoh kultury (DKS) je celostátní program kultury a umění pro všechny děti a mládež na základních a středních školách (6–19 let), který funguje od roku 2001 a realizuje ho organizace Kulturtanken. Šíře zastoupených výrazových prostředků je velmi bohatá – od divadelních forem přes výtvarné umění, hudbu, film, literaturu, kulturní dědictví atd. Divadelní soubory pro DKS většinou připravují speciální inscenace, s kterými objíždějí norské školy. V roce 2019 hospodařilo Kulturtanken a DKS s rozpočtem 285 milionů norských korun.

Nadace a sponzoři

Nejúspěšnější při získávání sponzorů jsou zavedené umělecké instituce, které už tak výrazně sponzoruje stát. Pokud mluvíme o sponzorství, musíme mít na paměti, že Norsko je především zemí sportu a malé divadelní soubory nejsou pro sponzory prioritou. Velké firmy chtějí být spojovány s těmi nejprestižnějšími uměleckými institucemi, jako je Národní divadlo, Munchovo muzeum, Mezinárodní festival v Bergenu a podobně. Loutková divadla a nezávislé soubory jsou na jejich žebříčku někde úplně dole.

Soubory, instituce a muzea

Ve své disertační práci (2017)6 jsem podala přehled všech loutkových divadel a divadelních souborů v Norsku, v němž jsem se dobrala celkového počtu dvacet čtyři, což zahrnuje nezávislé soubory, divadelní instituce, amatéry a jedno animační studio. Všechny tyto instituce a soubory mají víceméně stejnou strukturu – jedna stálá dvou až čtyřčlenná skupina, která spolupracuje s externími umělci podle toho, jaké jsou potřeby konkrétní inscenace a jejich aktuální finanční možnosti. Více než polovina loutkových souborů jsou sóloví performeři, kteří by čas od času chtěli pracovat v týmu, ale pro mnoho z nich je to ekonomicky neudržitelné.

Co se loutkářských muzeí týče, je situace bohužel velice trudná. V 90. letech se někteří lidé pokoušeli vytvořit loutkové sbírky, které by bylo možné vystavovat. Tyto snahy však byly velmi nekoordinované a v Norsku dodnes žádné loutkové muzeum není a loutky z inscenací stažených z repertoáru končí bůh ví kde.

Vznikla ale iniciativa, jejímž cílem je vytvořit digitální galerii loutek vyrobených a používaných v Norsku v letech 1945 až 2022. Existující fotografie loutek budou digitalizovány a dochované loutky budou pro galerii nafoceny. Za tento projekt jsem zodpovědná spolu s jedním animátorem a spolupracujeme s celostátní databází scénických umění Sceneweb. Doufáme, že by během 2–3 let mohly vzniknout internetové stránky, kde se budou moci lidé dozvědět o norských loutkách z posledních sedmdesáti let.

Loutkářské školství

V Norsku máme tři instituce, které nabízejí vzdělávací programy věnované divadlu. První je Kunsthøyskolen i Oslo (Národní akademie umění v Oslo), která vznikla v roce 1996 sloučením Divadelní akademie, Taneční akademie, Operní akademie a Akademie výtvarných umění a designu, jež byly do té doby nezávislé. Počátky Kunsthøgskolen i Oslo sahají do roku 1953. Akademi for scenekunst (Akademie scénických umění) byla formálně založena v roce 1996 ve Fredrikstadu. Třetím programem je bakalářské studium divadelní tvorby a herectví nabízené od roku 2005 na Nord Universitet (Severní univerzitě) ve Verdalu.7

Bakalářský program loutkového umění

Historie těchto tří škol je velmi složitá, dlouhá a v mnohém problematická. Přelomovým momentem bylo založení Akademi for figurteater (Akademie loutkových umění) v roce 1996 s nabídkou bakalářského programu loutkového umění. Tento program formálně organizovala Høyskolen i Østfold (Vysoká škola Østfold, HiØ). Založení předcházel tříletý pilotní projekt Norsk Dukketeaterakademi (Norská loutková akademie, 1991–1994), do kterého se zapojilo 13 studentů ze skandinávských zemí.

Založením Akademie loutkových umění v roce 1996 tak v Norsku vznikla teprve druhá státní škola scénických umění, ale celá věnovaná loutkám! Od roku 1953 až do roku 1996 v Norsku existoval pouze jeden vysokoškolský program herectví (tříletý), který byl založen zejména na teorii a praxi podle Stanislavského. V 90. letech už proto převažoval pocit, že je nezbytně nutné divadelní estetiku i vzdělávací programy reformovat.

Trvalo ovšem dlouho, než se podařilo loutkovému programu na HiØ prosadit a postavit se na stejnou úroveň, jako mělo vzdělávání v ostatních scénických oborech. Tuto situaci znám velmi dobře zevnitř, protože jsem byla uměleckou vedoucí programu už od pilotního projektu v roce 1991 až do roku 1998, kdy byl v této podobě ukončen. Na podzim 1998 nastoupil nový umělecký vedoucí, který program pozměnil tak, že jej otevřel všem formám vizuálního divadla, ovšem kromě loutek, které byly odstrčeny do pozadí. A více než deset let tvrdého boje za vyšší vzdělávání loutkářů skončilo. Škola se po několika letech přejmenovala na zmiňovanou Akademii scénických umění a dnes nabízí bakalářské a magisterské programy pro herce a scénografy.

Česká stopa

Tady ale příběh Akademie loutkových umění úplně nekončí. Čtenáři Loutkáře vědí, že čeští umělci této nové akademii, jež byla první svého druhu ve Skandinávii, v prvních letech výrazně pomohli. Naše studenty učili umělci, kteří platili v mezinárodním světě loutkového umění za hvězdy. Jejich znalosti, zkušenosti a inspirace, které přinesli, byly nesmírně cenné. Spolu jsme bojovali za zvyšování umělecké úrovně programu a uznání loutkového umění.

Mnohokrát jsem vyzvedávala Josefa Kroftu a Petra Matáska na letišti v Oslu a vezla je na školu do Fredrikstadu. Jejich tvořivost a pracovní kapacity byly téměř neomezené. Všechny problémy se dařilo řešit a pro nás pro všechny, pro studenty i pro organizátory, to byla náročná, ale skvělá práce. Zmínila jsem dvě světoznámá jména, ale počet Čechů a Češek, kteří k nám byli zváni, je mnohem delší: Šárka Váchová, Markéta Schartová nebo Milan Klíma, samé velké osobnosti slavných dějin českého loutkářství. Byla velká čest s nimi spolupracovat a jejich vliv na rozvoj a formální založení Akademie loutkových umění byl nezměrný. Česká stopa je v norském vzdělávání scénických umění velice silná.

Loutky na OsloMet

Na univerzitě OsloMet se vyučuje půlroční loutkářský program jako součást bakalářského studia a jeho cílem je poskytnout studentům základní úvod do loutkového divadla. Bohužel tedy musím konstatovat, že pravidelný program vzdělávání v oboru loutkářství v Norsku již mnoho let neexistuje. To má velmi negativní dopad na rozvoj loutkového umění v celé zemi. Nejmotivovanější zájemci o odborné vzdělávání jezdí studovat do zahraničí (Berlín, Stuttgart, Charleville-Mézières).

Festivaly

Divadelních festivalů v Norsku je mnoho, ale zde se omezím jenom na festivaly loutkového a vizuálního divadla. Aktuálně máme tři různé organizace, které chtějí vytvořit každoroční festival nebo bienále. Ta nejmladší z nich je ještě ve fázi plánování – festival Figurfestspillene v Tønsbergu se bude poprvé konat v lednu 2020. Jsou na něj pozvány norské nezávislé soubory i sóloví umělci. Iniciátorem je UNIMA Norsko, která zde chce vytvořit místo pro setkávání norských loutkářů všech kategorií.

Fossekleiva Internasjonale Figurteaterfestival (FiF) se koná každý rok v říjnu. Fossekleiva je kulturní centrum, které sídlí ve staré textilní továrně z roku 1889.

Třetí bienále Go Figure vzniklo z popudu UNIMA Norsko poté, co ukončil činnost úspěšný mezinárodní festival loutkového divadla v Kristiansandu (1992–2012). Třetí ročník se bude konat na začátku léta 2020 v Oslu. Norsko tyto festivaly potřebuje všechny tři, a pokud se jim podaří spolupracovat, budou mít všechny lepší šanci přežít.

Periodika

Jediný časopis, který se loutkám soustavně věnuje, je Ånd i hanske, který vydává UNIMA Norsko, což je také jediný časopis svého druhu ve Skandinávii. Úspěšný divadelní časopis Norsk Shakespeare – og teatertidsskrift, který existuje již mnoho let, o loutkovém umění nikdy nepsal.

Spolupráce mezi norskými a českými loutkáři

Kulturní výměna mezi norskými a českými (československými) loutkáři a loutkovými divadly probíhá už od raných 50. let. Prvními, kdo obě země propojili, byli Julian Strøm a jeho dcera Birgit, oba herci, loutkáři a průkopníci loutkářství v Norsku. Birgit Strøm rok studovala loutkové divadlo v Praze (1952–1953) na loutkové katedře DAMU. Během svého profesního života udržovala kontakty s českými loutkáři a mimo jiné se scénografkou Jarmilou Majerovou, kterou pak divadlo Oslo Nye Dukketeater (ONT) pozvalo ke spolupráci na dvou inscenacích: Reisen til solen (Cesta ke slunci, 1966) a Prologus fra Ulysses von Ithacia (Prolog k Odysseovi z Ithaky, 1967). U první inscenace byla Majerová zodpovědná za režii, scénografii a loutky; k druhé přispěla jako režisérka a autorem loutek byl Václav Havlík. V té době byla uměleckou ředitelkou Oslo Nye Dukketeater právě Birgit Strøm.

Karal Hlavatý (1919–1988) byl český scénograf, technolog, režisér a pedagog, který v 50. a 60. letech spolupracoval s Majerovou na mnoha inscenacích v brněnském Divadle Radost. V roce 1969 Hlavatý emigroval a usadil se v Norsku, kde byl vysoce uznáván. Spolupracoval s mnoha norskými divadly včetně loutkových jako režisér, scénograf, autor loutek a technolog na úrovni, která byla do té doby v Norsku nevídaná. Od roku 1969 do roku 1987 vyučoval na Statens lærhøgskole i forming (Státní vysoké škole řemesel), kde ovlivnil celou generaci studentů. Hlavatý také spolupracoval s norskou televizí a společně s Birgit Strøm vytvořil jednu z nejoblíbenějších televizních marionet, Tittena Teie. Strøm připravila řadu pořadů, v nichž Titten Tei mluvil s předními a zajímavými osobnostmi své doby. V roce 2019 uspořádala UNIMA Norsko malou výstavu, kterou připomněla Hlavatého nedožité 100. narozeniny.8

Čeští pedagogové ve Fredrikstadu

Několik let po pádu železné opony byli Krofta a Matásek poprvé pozváni jako vyučující na NDA v rámci pilotního projektu. Zde přednášeli, režírovali a vedli studenty k práci na mnoha různých materiálech, které se mohly stát inspirací jejich vlastní tvorby. Projekt se jmenoval Tvoření (prosinec 1992–březen 1993). Poté, co se z NDA stal bakalářský program, byli v roce 1997 oba přizváni jako hostující profesoři k projektu Život v nitích, ve kterém vznikla adaptace pohádky H. C. Andersena Malá mořská víla a zpracování tradiční norské pohádky Smørrbukk. Na jaře 1998 se do Norska Krofta se vrátil, aby s nimi zrežíroval adaptaci Shakespearova Snu noci svatojánské.

Devět skandinávských studentů se také účastnilo projektu Korálky z Polárky (1996), který pořádala NDA spolu s KALD DAMU a DRAK/MIFD. Téma inscenace vycházelo ze severských mýtů a studijní program se zvlášť zaměřoval na dramaturgii, režii a scénografii. Krofta, Matásek a Klíma v něm působili jako garanti svých oborů.

Rozmanité podoby spolupráce

Projekt, který vznikl ve spolupráci norského divadla Innlandet, českého Divadla Anpu, Buchet a loutek a islandského divadla Bruduheimar, podpořil norský kulturní výměnný program EØS (2014). Tématem projektu byla norská pohádka Na východ od slunce a na západ od měsíce. Projekt byl zakončen představeními v různých městech (Liberec, Hradec Králové a Chrudim).

Jedním zvlášť významným rysem našich vzájemných vztahů je výměna studentů v rámci programů EU. Znám několik norských studentů, kteří studovali na KALD DAMU a jednoho Čecha, který přijel na OsloMet. Když jsem ovšem v roce 1969 poprvé přijela na pražskou loutkovou katedru, dnes KALD DAMU, já, žádný program EU pro mezinárodní výměnu studentů samozřejmě neexistoval. Naopak, Evropa byla rozdělena železnou oponou. Dva roky, které jsem strávila studiem loutkového umění, byly pro Čechoslováky velmi obtížným obdobím. Tohoto rozhodnutí jsem ale nikdy nelitovala, a naopak svým českým kolegům zůstávám nesmírně vděčná.

Poznámky

1 Inscenace vychází z povídky velmi známého norského spisovatele Alfa Prøysena (1914–1970).

2 Dramatikkens hus (Dům dramatiků) má za úkol podpořit vznik nových norských divadelních her. Vznikl v roce 2010 jako nadace s podporou ministerstva kultury a města Oslo.

3 Divadlo Akershus Teater jezdí po kraji Akershus. Je to projektové divadlo, které nemá stálý soubor. Má také speciální scénu vyhrazenou pro inscenace pro děti.

4 Divadlo Teater Innlandet bylo založeno v roce 2010 jako regionální divadlo pro kraje Hedmark a Oppland. Primárně inscenuje činohru, ale občas také loutkové divadlo. Obsluhuje především své regiony.

5 Projekt vyhlásila Rada umění s cílem dát dětem ve věku 0–3 let možnost se setkávat se světem umění a objevovat jej. Trval tři roky a sešlo se 72 žádostí, z nichž 16 bylo podpořeno.

6 Wiig, M: Opp som en drage? Utviklingen fra dukketeater til teater med skuespillere og dukker i Tsjekkia og hvordan elementer fra denne kan integreres i en norsk figurteaterutdanning. (K nebi jako draci? Přechod od loutkového divadla k divadlu loutek a herců v České republice a možnosti integrace této formy do norského systému vzdělávání v loutkovém umění), Univerzita v Oslo, obhájeno 2017.

7 Bakalářský program na Severní univerzitě zahrnuje ve třetím ročníku mezinárodní spolupráci. Jeden ročník byl proto přizván do souboru Philippa Gentyho a tři měsíce vystupovali v inscenaci Nezapomeň na mě (2012). Po dokončení studií vzal Genty celý ročník na velmi úspěšné celosvětové turné.

8 Kromě Majerové a Hlavatého se do norského moderního loutkového divadla výrazně zapsali i Eva Janěková a režisér Josef Kaláb.

Loutkář 4/2019, s. 14–17.

Wiig, Monika: Svým českým kolegům zůstávám nesmírně vděčná

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás