Wiig, Monika a Helgesen, Anne: Náhled do dějin norského loutkářství

Náhled do dějin norského loutkářství

Jaká je prehistorie norského loutkářství a které soubory prošlapaly cestu soudobým umělcům? Jak silná je zdejší loutkářská tradice a nakolik do norského loutkářství zasáhli čeští loutkáři, ať už jako pedagogové DAMU, kde studovali i norští studenti, nebo třeba jako umělci, kteří na severu našli svůj nový domov? To vše se dočtete v encyklopedickém hesle Norsko z WEPA. (red)

Text: Mona Wiig a Anne Helgesen, překlad: Daniel Dolenský

První zmínka o tradičních loutkových představeních v Norsku pochází z konce 18. století. Figury byly animovány nitěmi přivázanými na prsty hráčů na langeleik (hudební nástroj příbuzný citeře). Tato představení se hrála ve venkovských údolích až do konce 19. století.

Od 18. století zhruba do roku 1900 máme řadu popisů Julegeita neboli vánoční kozy, která byla na venkově hlavní součástí oblíbených vánočních průvodů. Pod kozí kůží byl schován loutkář, který ovládal groteskní hlavu připevněnou na tyči. Ve stejném období na tržištích často hrávali kočovní loutkáři z Norska i ostatních částí Evropy. Těmi nejslavnějšími byli Ital Joseph Bernabo, který po zemi cestoval v první polovině 19. století se svým marionetovým divadlem o veselém Polchenelovi, o něco později Nor Havor A. Fredriksen, který se inspiroval politickým napětím mezi dánským a pruským vévodstvím ve své marionetové inscenaci Veselý pan Jachel, a konečně Prus Hverver. Jako pouťová zábava se ale loutky v Norsku nikdy příliš neujaly.

V salonech a v knihovnách

Během 19. století se v Norsku v důsledku rozsáhlé obchodní i kulturní výměny staly loutky módním doplňkem měšťanských domácností. Spisovatelé a dramatici jako Henrik Ibsen (1828–1906) nebo Gabriel Scott (1874–1958) měli jako děti svá loutková divadla. Další norská autorka Sigrid Undset (1882–1949) ještě jako malá vyráběla miniaturní divadla z krabiček od zápalek a hrála v nich divadlo pro své dvě mladší sestry. V roce 1927 už jako dospělá napsala ve spolupráci s členy svého uměleckého kruhu v Lillehammeru podle norských lidových pohádek hry Østenfor sol og vestenfor måne (Na východ od slunce a na západ od měsíce) a De tre kongsdøtrene i berget det blå (Tři princezny v modré hoře) a zinscenovala je jako papírové divadlo. Toto divadlo vyvolalo v uměleckých kruzích menší senzaci a mnohokrát vystupovalo v Lillehammeru a jeho okolí.

O Vánocích 1937 založila knihovnice Johanne Mowinckel Wetlesen loutkové divadlo v knihovně Grünerløkka na předměstí Osla. Ačkoliv byla tato čtvrť především dělnická, na loutkové divadlo sem jezdili lidé z celého města a okolí. Stávalo se, že na inscenaci s malými maňásky, ne většími než 25 centimetrů, přijelo až čtyři sta dětí najednou. Knihovna v Grünerløkka se stala průkopnickou institucí z hlediska vzdělávání a šíření povědomí o loutkách. To vysvětluje, proč byly pro norské loutkářství knihovny vždy nesmírně důležité.

Druhá polovina 20. století

Po druhé světové válce a konci německé okupace Norska došlo k velkému rozkvětu umělecké tvorby pro děti, a to v literatuře, hudbě, výtvarném umění i divadle včetně loutkového. Typickým příkladem 50. let byla tvorba Agnara Mykle a jeho ženy Jane. Oba v letech 1948 a 1949 studovali guignol u Marcela Temporala a následně založili Norsk Dukketeater (Norské loutkové divadlo). Pořádali workshopy pro dospělé a hráli kabaretní marionetová představení, ale těžiště jejich tvorby spočívalo v pohádkách, které hráli v parcích hlavního města pro děti. Namísto Guignola se pokoušeli zavést novou postavu hamižného a líného Smørbukka (v překladu „hrudka másla“). V roce 1952 manžele Mykleovy oslovil soubor Folketeatret (Lidové divadlo). Agnar Mykle si vybral k adaptaci lidovou pohádku Gjete kongens harer (Pasačka králových zajíců, 1952) a Jane Mykle vyrobila loutky a scény. Loutkáři byli vybráni z herců Folkteatret. Zanedlouho se ovšem Agnar Mykle s divadlem rozešel a vedení loutkové scény převzal jeden z herců, Julian Strøm. Strøm byl zkušený vypravěč romantických lidových příběhů a svoje dovednosti dokázal využít i v loutkovém divadle. Jeho dcera Birgit Strøm se vrátila ze studií loutkářství v Praze do Osla, aby se k divadlu připojila. Po několika letech a finančním bankrotu se divadlo Folketeatret stalo součástí Oslo Nye Teatret (Nové divadlo Oslo). Loutkový soubor si v novém divadle vydobyl větší samostatnost a časem přijal název Oslo Nye Dukketeatret (Nové loutkové divadlo Oslo).

V roce 1976 zahájilo národní kočovné divadlo Riksteatret vedené Gudrun Waadeland tříletý program výuky loutkářství pod vedením Mony Wiig (která prošla Oslo Nye Dukketeateatret a Divadlem Ţăndărică v rumunské Bukurešti a studovala také loutkářství na pražské DAMU). V roce 1989 byl otevřen nový tříletý program, který měl za cíl získat pro loutkové divadlo nové talenty. Ten vedli Irina Niculescu a John Lewandowski.

V 70. letech vzniklo několik nezávislých profesionálních divadelních souborů. V jiných částech Skandinávie měly takové soubory často výrazný politický nebo ideologický profil. V Norsku tomu tak ale většinou nebylo, takže norské loutkové divadlo bylo o něco rozmanitější, ale zároveň méně solidární, což poněkud oslabilo jeho vyhlídky a ekonomickou situaci ve srovnání s ostatními norskými kulturními institucemi. Mezi loutkovými divadly tohoto období stojí za zmínku divadlo Musidra v Oslo, které využívalo pedagogický přístup, interakci s dětmi a kombinaci živých herců, loutek a hudby. Tento soubor řadu let vedla Camilla Tostrup.

Během 70. let se mezi učiteli rozvinul velký zájem o loutkové divadlo a norský stát začal poskytovat finanční podporu malým zájezdovým divadlům. Tato podpora byla zvlášť vhodná pro divadla jednoho herce. Mezi další významné soubory této doby patří Vibeke Helgesens Dukketeater (Loutkové divadlo Vibeke Helgesenové), Baldrian og Musa (Baldrian a Musa), Marits Dukketeater (Maritovo loutkové divadlo), Ballonteatret (Divadlo Balónek, dnes Dårekisten) a Unge Husers Dukketeater. V roce 1979 bylo v Trondheimu založeno divadlo Petrusjka, které se díky svým uměleckým kvalitám brzo stalo předním norským nezávislým loutkovým souborem.

Loutková divadla, která vznikla v 80. a 90. letech, byla primárně motivována estetickými cíli a touhou přinést nové zážitky, ale zároveň řešila potřebu jednotlivých regionů země po sebevyjádření. Příklady regionálních souborů, které si získaly uznání v celém Norsku, jsou Klomadu Teater, Dukkenikkerne a Tromsø Dukketeater.

Loutky a televize

V roce 1966 přizvala Birgit Strøm českou scénografku a režisérku Jarmilu Majerovou ke spolupráci na dvou inscenacích: Cesta ke slunci pro děti a na textu Ludviga Holberga pro dospělé. Tyto dvě inscenace do Norska přivedly techniky javajek a černého divadla. Birgit Strøm později pracovala pro Norskou televizi (NRK), kde si vyvinula individuální styl dialogu mezi loutkami a hercem. Medvídek Teodor (maňásek vyrobený Monou Wiig) a chlapec Titten Tei (marioneta od Karla Hlavatého, který po roce 1968 emigroval z Československa) se stali významnými televizními postavičkami. Rozhovory Tittena Teie s norskou královnou Sonjou a anglickou herečkou Julií Andrews patří ke klasice norské televizní historie.

90. léta

90. léta byla pro loutkářství velmi pozitivní z hlediska ekonomického i uměleckého. V roce 1991 vznikl ve Fredrikstadu státní vzdělávací program loutkářství. Byl založen jako Norsk Dukketeater Akademi (Norská loutková akademie) a později přejmenován na Akademi for Figurteater (Akademie figurálního divadla). Ve Stamsundu v severním Norsku vznikl Dukketeaterverksted (Nordlandská loutková divadelní dílna), dnes Figurteateret i Nordland (Nordlandské divadlo figur), s cílem vytvářet nové inscenace a pořádat turné. V poslední době norské instituce projevují o loutkové divadlo větší zájem než o ostatní divadelní formy. Na západě země loutkové inscenace vytváří divadlo Hordaland Teater; divadlo Agder Teater v Kristiansandu na jihu pak každý druhý rok pořádá mezinárodní festival loutkového divadla.

Norské loutkové divadlo muselo koncem 20. století bojovat s určitou stagnací. Animace figurativních loutek byla potlačena a mezi umělci začal převládat zájem o lidské tělo a umělecké instalace. Z Akademi for Figurteater se stala škola věnující se fyzickému a vizuálnímu divadlu a následně změnila své jméno na Akademi for Scenkunst (Akademie pro scénická umění). Ostatní instituce ale loutkářství dál podporují. V posledních letech se zájem o animaci opět oživil, a to nejenom v divadle, ale také ve filmu a v digitálním umění. Ze souborů, které se této oblasti věnují, stojí za zmínku Hollow Creature a Katta i Sekken (Kočka v pytli).

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International. Redakčně kráceno.

On the History of Norwegian Puppetry

The first mention of traditional puppet shows in Norway dates from the end of the 18th century. The article, translated from the WEPA, focuses in particular on the development of puppetry after the Second World War and in the 70s. In 1949, the Norsk Dukketeater was established, later followed by the Oslo Nye Dukketeatret. In 1976, the national touring theatre Riksteatret began a three-year puppetry training programme under the leadership of Mona Wiig. Several independent professional theatre groups were established in the 70s, such as Vibeke Helgesens Dukketeater and Petrusjka. In the late 20th century, Norwegian theatre was going through a period of stagnation. In recent years, however, there has been a renewed interest in animation in theatre, film and the digital arts. Companies working in this space include Hollow Creature and Katta i Sekken. The text also mentions Norwegian puppeteers – Mona Wiig, Birgit Strøm – who studied at Prague’s DAMU and two well-known TV characters: Teodor the bear (hand puppet made by Mona Wiig) and the boy Titten Tei (a marionette by Karel Hlavatý).

Loutkář 4/2019, s. 12–13.