Loutkar.online

Gregar, Alexandr: Pokus o specifický portrét

Pokus o specifický portrét

Pokud bychom chtěli pro osobnost profesora Jana Císaře (1932) hledat příměr, který by charakterizoval jeho význam pro české divadlo, na výběr bychom mnoho neměli. Patří totiž k absolutní špičce tohoto oboru. Sám byl studentem profesora Františka Götze, jehož s úctou ve svých vzpomínkách nazývá „dramaturgissimem“, od něhož získal mimo jiné i komplexnost a preciznost divadelního názoru. Jan Císař už po desetiletí vytváří moderní a nejen kritickou podobu divadelního myšlení, jeho teoretické a divadelně-kritické publikace či eseje reflektují cesty a proměny tohoto oboru už více než šedesát let.

Text: Alexandr Gregar

Jan Císař vystudoval pražskou divadelní fakultu (divadelní vědu) na začátku 50. let minulého století, tehdy spolu s dalšími dnes významnými divadelními teoretiky a kritiky, například s Jaroslavem Vostrým, Leošem Suchařípou, Zdeňkem Hořínkem a dalšími. Jeho souputníkem v kritickém a teoretickém myšlení i přítelem a spolupracovníkem byl mimořádný český sémiolog Ivo Osolsobě. Profesor Císař byl členem redakčního týmu časopisu Divadlo a později šéfredaktorem Divadelních novin, které rozšířil na Divadelní a filmové noviny. Po studiích zažil i „praktickou“ dramaturgii v tehdejším Vesnickém divadle, potom také jako umělecký šéf v kladenském a mladoboleslavském divadle či „zastupující ředitel“ divadla v Kolíně, krátkou dobu byl i dramaturgem Národního divadla. Ale to až o desetiletí později.

Tuto část Císařovy odborné životní dráhy charakterizuje profesor Vostrý takto: Snad i doba a dobová dramaturgická zkušenost měly ovšem vliv na Císařovo pojetí dramatu jako „literárního díla pro divadlo“, tedy pojetí související s dramaturgickým výběrem předloh, jaký se tehdy musel zdůvodňovat před nadřízenými orgány a současně měl poskytnout divákům nějaké sdělení, které by je opravdu

zajímalo. Přitom si Jan Císař vždycky jaksi už instinktivně uvědomoval, že a proč může divadlo publiku poskytovat potěšení, aniž by hlásalo nějaké ideje, natož úředně vyžadované. Vyjádřeno teoretickým jazykem: že v divadle může jít „jen“ o sdílení nějakého obsahu, jímž divadlo přispívá duševnímu, či dokonce duchovnímu obohacení diváků právě proto, že se už ze své „mimické“ podstaty („mimické“ od mimu a mimování) vymyká každé ideologii. Proto by tedy vždycky mělo být místem tvůrčí svobody: jak co do volby konkrétních titulů, tak co do tvůrčího zacházení se zvoleným textem. Právě v době účinkování Jana Císaře jako praktického divadelního dramaturga se ovšem nejenom divadlu svobody zoufale nedostávalo.1

Koncem padesátých let a v průběhu let šedesátých, tedy v době politického „tání“, se pohyboval uprostřed nadějného kulturního kvasu, který v českém divadle prosazovali např. Alfréd Radok či Otomar Krejča. Ostatně režijními postupy Alfréda Radoka byl doslova uhranut už jako student gymnázia. V Praze tenkrát viděl jeho inscenaci Lehárovy operety Veselá vdova, která ho oslnila – a v jeho duši vyvolala „těžký šok“. Jak vzpomíná, byl to prý neuvěřitelný zážitek, něco úžasného! Fascinace na jedné straně zdrcující, na druhé oslňující – zdrcující proto, že jsem si neuměl představit, že takové divadlo může vůbec existovat. A fascinace divadlem, i díky dalším iniciačním zážitkům, mezi něž snad patřilo i lidové loutkové divadlo v časech jeho útlého dětství, ho provázela a provází v nejrůznějších podobách po celý život.

Jan Císař byl u toho, když se v šedesátých letech minulého století tvrdilo, že tu sídlí divadelní bůh. Byl u procesu, který samozřejmě nastartoval Radok, tedy v době, kdy v Evropě docházelo k další reformě klasické činohry, jež i u nás nacházela svou podobu – ať to byla Krejčova éra v Národním divadle a pak i v Divadle Za branou, či nová divadelní zjevení v podobě Semaforu a především Činoherního klubu. V té době se stal, kromě svého kritického působení a spolupráce s tvůrci, i významným pedagogem DAMU. Jeho pedagogické a kritické působení po roce 1968 samozřejmě neuniklo „pozornosti“ normalizátorů. Pedagogem sice zůstal, ale jeho

publikační činnost byla ohrožena, proto spolu s podobně postiženými našel východisko v práci pro amatérské divadlo – a také objevil loutky.

V Databázi Českého amatérského divadla (Paměť divadla VI) Jan Císař sám vzpomíná: V první polovině let sedmdesátých, kdy byly zakázány divadelní časopisy a prakticky nebylo kde psát o divadle, mně [Miroslav Česal] nabídl možnost publikovat v Československém loutkáři o loutkovém divadle. Nevěděl jsem tehdy o loutkovém divadle skoro nic. A protože jsem vždycky cítil potřebu dělat teorii v kontaktu s praxí a na jejím základě, tak jsem Mirka poprosil, jestli by mně neotevřel možnost poznat loutkové divadlo více do hloubky i v jeho praktických polohách. Proto jsem se také jednoho dne ocitl jako porotce na Loutkářské Chrudimi. Co mě především zaujalo, bylo, jak „otcové zakladatelé“ českého profesionálního loutkářství, udržovali těsný a zcela přirozený kontakt s loutkářstvím amatérským; vzešli z něho a zůstali mu věrni. Znal jsem mnohé z nich z fakulty, kde zakládali katedru loutkářství, jako vážené pedagogy a akademické funkcionáře. A teď jsem je najednou viděl uprostřed amatérů, mezi nimiž se pohybovali jako ryba ve vodě, drtivou většinu z nich znali, a hlavně: věděli o tom, co a jak dělají, probírali jejich výsledky, plány. Potkal jsem na Chrudimi všechny živé „klasiky“ českého loutkového divadla, jak jsem je začal nazývat. Neboť jsem poměrně brzo poznal, že jejich minulost a jejich zásluhy jim získaly takové uznání, že se jejich dílo chápalo vlastně jako jakýsi vzor, o němž se mluví jen s uznáním a nepochybuje se o něm. Pochopil jsem, že vyvedli české loutkové divadlo na místo, které před tím – až na Skupu, jenž ovšem byl mimořádnou a specifickou výjimkou – nemělo, a dali mu jedinečné zázemí; včetně možnosti vysokoškolského vzdělání. K tomu ještě přistupovalo to, že všichni začínali jako amatéři, takže byli vlastně pýchou amatérského loutkářství, důkazem jeho síly a životaschopnosti.

Jan Císař se s amatérským divadlem potkal už za studií na královéhradeckém Rašínově gymnáziu, a to v souboru Mladá scéna, jehož členem byl mj. i Luděk Munzar. Ale pak už, kromě mladické spolupráce s jiným hradeckým amatérským spolkem Lidovou operou,

kde našel i svůj celoživotní vroucný vztah k operetě, neměl s amatéry nic společného – jenže konec šedesátých let „přetavoval“ i jiné osudy… Svůj vztah k fenoménu amatérského divadla sám později vyjádřil v časopisu Disk: Obecně se ví a uznává, že české amatérské divadlo získalo v 70. a 80. letech minulého století postavení, které mělo před tím jen jednou – ve třetím a čtvrtém desetiletí 19. století, kdy se podílelo na národní agitaci. To postavení ve 20. století mu nabídla a podmínky pro ně připravila svou nenormálností tzv. „normalizace“, jež byla hlavní příčinou tohoto stavu a vývoje. Odtud se potom odvíjely různé projevy, díky nimž nabývaly váhy ty podoby amatérského divadla, které mu budovaly jeho významné postavení. Chápat a hodnotit lze tyto projevy všelijak.2

O vstupu profesora Císaře, tehdy ještě docenta, mezi loutkáře, se zmiňuje i divadelní teoretik, pedagog a režisér Karel Makonj: Vím jen, že Jan Císař přišel do loutkového divadelnictví ve velmi příhodnou a teatrologicky zajímavou dobu, totiž právě tehdy, kdy se konstituovalo a umělecky zajímavě rozvíjelo loutkové divadlo právě jako divadlo loutky a herce. Zde skutečně se nabízela nepřeberná možnost otázek a odpovědí na nové problémy a nové jevištní vztahy. Myslím, že to muselo být zajímavé i pro kritika a teoretika císařovského ražení. Tím spíše, že právě v těchto dobách samo loutkové divadlo potřebovalo nové teoretické reflexe jako sůl, aby si dokázalo uvědomit a srovnat v hlavě, kam se vlastně vydalo a proč.3

Svůj vstup do prostředí amatérského divadla (a loutkového zvláště) Císař brzo zúročil. Kromě praktické činnosti v porotách i jako lektor či člen poradních sborů pro amatérské divadlo, psal řadu studií a kritik do Amatérské scény a Československého loutkáře; napsal i skripta s názvem Teorie herectví loutkového divadla (v roce 1985 je pak vydalo SPN), která byla pro loutkáře skutečným objevem – v publikaci 50. Loutkářských Chrudimí charakterizuje Císařovu osobnost Luděk Richter: Svým rozšiřujícím pohledem, zasazujícím loutkářství do celkového kontextu českého divadla, jej pomohl emancipovat, zbavit vnitřních komplexů a prozíravým odhalováním jeho vývojových tendencí také zbořit nejednu

předpojatost a vymanit ho z minulosti. Čímž se zasloužil o jeho moderní podobu.

Číst teoretické stati Jana Císaře není činnost úplně nejsnadnější – čtení jeho precizně rozvíjených úvah o problému, který je nastolen, vyžaduje trpělivost a velkou pozornost. Každé Císařovo slovo má svůj zásadní význam a jejich uspořádání systém a řád. Jeho – osobní – prezentace názorů a myšlenek, byť komplikovaná vědeckým slovníkem i neuvěřitelnou šíři znalostí a zkušeností (navíc s pamětí encyklopedickou) a sahající do nejrůznějších dalších vědních oborů, je ale výsostně srozumitelná. Zvláště, když přednáší, když s námi takto „rozmlouvá“. Často jsem připomínal, že například. amatéři poslouchají jeho projev až nábožně, přestože jim možná mnohé z řečeného uniká…

Mezi Císařovy stěžejní teoretické práce patří publikace Život jevišti (1962), Divadla, která našla svou dobu (1966), Základy dramaturgie (1980, 1986, 1999), Teorie herectví loutkového divadla (1985), Proměny divadelního jazyka (1986), Vývoj divadelního jazyka (1990), Světoví dramatici (1997), Člověk v situaci (2000, 2016), Základy dramaturgie II. (2002), Přehled dějin českého divadla I. a II. (2004), Česká divadelní tradice: mýtus, nebo živá skutečnost? (2011). V roce 2006 vydalo Volné sdružení východočeských divadelníků i sbírku jeho výkladů divadelních pojmů, Divadelní jarmárku Jana Císaře, „generálního inspektora českého amatérského divadla“. A databáze Divadelního ústavu zaznamenává jen po roce 1990 téměř tisíc článků, které Jan Císař napsal do nejrůznějších tiskovin, především do Divadelní revue, Disku, Lidových novin nebo Divadelních novin.

Amatérské divadlo získalo v Janu Císařovi dokonce vůdčí osobnost svého moderního rozvoje, formoval je činností pedagogickou, kritickou, i lektorskou – na Jiráskových Hronovech, na Šrámkově Písku či Loutkářské Chrudimi. V sedmdesátých letech minulého století vedl i Východočeskou lidovou konzervatoř v Hradci Králové jako novodobou koncepci vzdělávání amatérských divadelníků. I pro ni napsal několik publikací, mj. Nástin metodiky amatérského herectví (1982), spolu s režisérem Františkem

Štěpánkem Základy činoherní režie (1985, nově 2000), Práce porotce amatérského divadla (1985); za práci pro amatérské divadlo obdržel v roce 2004 i Cenu ministra kultury.

Jen pro příklad Císařova myšlení si přečtěme část z jeho publikace Člověk v situaci, kterou v roce 2016, doplněnou o další významnou kapitolu, vydalo NAMU v roce 2016, první vydání z roku 2000 bylo zcela rozebráno: Odvážím-li se už té opovážlivosti, že na divadlo pohlédnu jako na médium komunikace a přenosu informací, které stojí v jedné řadě se všemi těmi „masmédii“ mechanické reprodukovatelnosti a elektronické povahy, pak stojíme před divadlem jako před čímsi, co je vskutku neopakovatelným, výjimečným „mediálním“ úkazem, opravdu obdivuhodným fenoménem. […] Má totiž i v čase, kdy jiná média (jako například televize), která nás přenášejí do virtuální reality, kde se nehloubá o osudech lidí ani lidstva, svou – jistě menšinovou – skupinu přívrženců. A vypadá to, že se tato skupina stále obnovuje.

Na závěr tohoto pokusu o „specifický portrét“ profesora Jana Císaře – životních i profesních peripetií zažil tolik, že by to vydalo na obsáhlé memoáry – citujme znovu Jaroslava Vostrého: Ať bylo, co bylo – a víme, že Císařovu životní dráhu poznamenal historický vývoj, […] na divadelní fakultu bylo možné se v různých obdobích života této země s prospěchem hlásit, protože tam učil – a ovšem taky děkanoval a vedl katedry s různými názvy (krátce před listopadem 1989 Katedru režie a dramaturgie a v nových poměrech jak Katedru činoherního divadla, tak donedávna Katedru teorie a kritiky) – ale zejména právě učil prof. Císař. Byť tento fakt by bylo v určitých letech možná srovnat s malým zázrakem. V oněch letech, kdy na DAMU kupodivu dál učil a kdy české profesionální divadlo prožívalo opravdu nelehké období, prof. Císař nerezignoval, naopak si (a to také díky své druhé ženě Mirce a ve spolupráci s ní) hledal další oblasti působení a ovšem také osobní inspirace. Je proto možné s dobrým svědomím říci, že v době tvrdě přerušované kontinuity Jan Císař představoval a představuje kontinuitu české divadelní kultury. A také a zejména kontinuitu českého vysokého divadelního školství. To nevyplývá jen z toho, že je pedagogem divadelní fakulty už málem

půlstoletí. Představuje také její nejlepší, řekněme vzdělanecké tradice, které se tu i v těžkých dobách přece jen – a to je také jeho velkou zásluhou – udržovaly, a dokonce i dnes ještě (s odpovídajícími dnešními obtížemi) udržují.4

K úplnosti vykreslení Císařovy osobnosti však ještě využijme příspěvku Luďka Richtera, také z již citované publikace Janu Císařovi ad honorem: Jsou dva druhy debat. Jedna spočívá ve společném hledání pravdy, druhá v dokazování vlastní pravdy. Ta druhá se jako dialog jen tváří; je to dialog hluchých, jehož jediným cílem je dokázat, že pravdu mám já a oponent je hlupák. První z nich člověk zažije málokdy – rozhodně ne v mediálních diskusích politiků, a zřídka, žel, i při debatách divadelních. Já sám jsem ji zažil […] a zažívám ji s Janem Císařem – je-li pro to prostor. Je to nepochybně vzdělaný a moudrý muž. Ale nejvíc si na něm vážím právě toho, že s ním lze nesouhlasit, aniž to vede k snaze oponenta zadupat, zavrhnout či zesměšnit. Naopak, směřuje to ke společnému rozvíjení myšlení o divadle a jeho hlubšímu poznávání.5

Poznámky pod čarou

1 Vostrý, J.: Fenomén Císař, in: Janu Císařovi ad honorem, Praha 2012, s. 11–12.

2 Císař, J.: Mimo institucionalizované území, Disk, 38/2011, s. 6.

3 Makonj, K.: Císařský antiřez, in: Janu Císařovi ad honorem, Praha 2012, s. 25.

4 Vostrý, J.: Fenomén Císař, in: Janu Císařovi ad honorem, Praha 2012, s. 23–24.

5 Richter, L.: Malé soukromé laudatio na Jana Císaře, in: Janu Císařovi ad honorem, Praha, 2012, s. 63–64.

Loutkář 4/2019, s. 4–6.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.